Červen 2010

Toy Story 3! Que emocion!

19. června 2010 v 18:43 | Tuleň |  mi México
Asi před týdnem jsem poprvé uslyšela, že budou dávat Toy story 3 v kinech. Já jsem to se svým flegmatismem (který už jsem u sebe oficiálně objevila) vzala bez emocí a bylo mi jedno, že všichni moji kamarádi skákají 3 metry do vzduchu a mávají u toho rukama. Když o tom ale během toho celého týdnu nepřestali mluvit a dokonce o tom začali i jiní kamarádi, musela jsem stoupit z mého oblaku myšlenek na zem a zaposlouchat jsem se, proč se jim to tak líbí a proč jsou na to tak nadržení, že dokonce chtějí jít na premiéru do kina, čehož já jsem se moc bála, protože moc lidí v kině, fronty, čekání a běžení do kino sálu, protože v Mexiku vám nedají místa, ale jenom lístek sálu, nepatří mezí mé nejoblíbenější věci.

Tak jsem tedy zbystřila a zjišťuji, že Toy story, kterou jsem viděla poprvé asi před dvěma lety v televizi, když jsem byla fakt znuděná a zrovna nedávali To je vražda, napsala, ale že pro skoro všechny Mexičany je to film z jejich dětství, který všichni viděli 15x a milují ho a mají doma již plesnivého hlavního představitele jako plyšáka. A to, že teď vyšla trojka, je úplná senzace a nádhera! Takže jsem se pousmála a vzpomněla jsem si, jak jsem asi před dvěma týdny shlížela na youtubu ukázky z českých pohádek a z večerníčků a potom Tři oříšky pro popelku a málem jsem se rozbrečela s těmi všemi vzpomínkami, co na ně mám.

Šli jsme tedy do kina. Protože naší rezervaci rezervovali špatně, museli jsme si koupit jiné lísky a to na 3D, což byl můj první 3D film v Mexiku. Protože jsme měli ještě hodinu čas, odešli jsme z poloprázdného předkiní koupit si něco k jídlu, něco k pití a za půl hodiny jsme se vrátili a tam fronta jak Brno. Je to na ten náš film? Bylo to na ten náš film, takže jsme si počkali ve frontě a už se dveře otevírají, už nám trhají vstupenky a kamarádka uplatňuje skupinu na facebooku "Uhni dítě, já na tenhle film čekala 11 let!" a žene se během kupředu a drží nám místa. Usadíme se, všichni mají v očích "wow" a vzrušeně si povídají a v kině průměr věku tak 16 (od 5 do 25). Začíná film. Všichni si nasadí brýle, a u každé pěkné scény se ozývá "aaaach" a u každého vtipu radostný smích a na konci tleskají.

Bylo to tak pěkný! Hned pak ten film má úplně jiný nádech s touto atmosférou! Pořádně jsem si to užila a teď vždycky, když uvidím Toy story, budu vzpomínat na Mexiko a všechny moje Mechikánce. 

(Zážitel vylepšil 3D zážitek, ze kterého mě pořádně bolela hlava, protože film nebyl dělán na 3D a také to, že jsem si potom sednula do mraveniště a byla poštípaná na všech místech a pak jsem na záchodě našla asi 10 mravenců v zadku!

Karo López Arce K 2009/2010

12. června 2010 v 17:50 | Tuleň |  můj život
Jednou takhle kouknu na můj mail a vidím e-mail od AFS. Tak si říkám Ježiši Kriste na nebesích, co to na mě čeká? Už se dozvěděli, že jsem řídila již 2x loď? Ale ne. Byla to česká AFS a žádala nás, jestli jim napíšeme nějaký pěkný článek o našem pobytu, odpovíme na nějaké otázky a pošleme pár foteček s popiskem. Již mě znáte, takže víte, že srdce mi poskočilo a v záchvatu nudy jsem to běhěm pár hodinek celé sesmolila. Chtěla jsem sem dát jenom odkaz na ten nový web, jak to tam dají, ale teď mi řekli, že to tam šoupnou asi až na nový rok. A tak to zveřejním teď, ne? Doufám, že se tomu rozumí, že to nemá moc španělského přízvuku a je to s minimem gramatických chyb. PS: Už jen něco kolem 20ti dnů!

AFS - Karo - México - 2009/2010

  • Jednu větu, kterou shrnete Váš AFS rok
Na předodjezdovém AFS kempu nám jedna dobrovolnice řekla, že doufá, že tento rok bude náš nejlepší rok v životě. Já jsem se v duchu zasmála a pozvedla obočí. Teď ale již vím, že měla důvod to říct.


  • Vaši odpověď jen jednou větou na otázku:
    Proč bych měl vycestovat
    právě do země XX?
Protože Mexiko je plné přátelských lidí, plné krásných památek, krásné přírody, krásné kultury, vynikajícího jídla, zábavy a je to neuvěřitelná zkušenost, na kterou nikdy nezapomenete!

  • Článek:
V březnu loňského roku v prvním ročníku střední školy jsem jednou v noci nemohla spát a přemýšlela. Druhý den ráno jsem se probudila s myšlenkou "tento rok chci odjet studovat do zahraničí". Během jednoho týdne jsem se poradila s rodinou a s kamarády, kde většina byla proti. Během druhého týdne jsem se rozhodla pro španělsky mluvící zemi a během třetího pro Mexiko. Na poslední chvíli jsem vyplnila všechny papíry v přihlášce a v den, co jsem to poslala, přišli zprávy o prasečí chřipce. A jak to tak bývá "zakázané ovoce chutná nejlíp", začala jsem se těšit víc a vyžadovat Mexiko, Mexiko a žádnou jinou zemi, ačkoli předtím by mi bylo bývalo jedno, kdybych jela do Argentiny, Kolumbie nebo Chile.

Na konci srpna přišel den, kdy jsem si najednou balila kufr a kdy jsem se objevila na letišti. V letadle jsem si říkala: Co to dělám? Proč to dělám? Co mě tam čeká?. Nemohla jsem uvěřit, že já - ta tichá malá holčička, co nesnáší rozhodování a dělá všechno proto, aby mohli lidé okolo rozhodovat za ni - se rozhodla studovat na rok v jiné zemi, o které neví naprosto nic.

První měsíc jsem opravdu žila jako v neuvěření. Mluvila jsem mou špatnou angličtinou, snažila jsem se španělsky, nechtěně jsem někdy něco žblebtla i česky a dokonce jsem se do těch řečí někdy zamotala i francouzštinu, což nemám tušení proč! Nechutnalo mi jídlo, nerozuměla jsem ničemu, nikdy jsem nevěděla, co budu dělat a co po mně chtějí, ale přesto všechno jsem si to užívala. Časem jsem si začala zvykat, přemluvila jsem všechny, aby na mě mluvili španělsky, i když je to pro obě strany těžší, ale že se to MUSÍM nějak naučit a že takhle anglicko-španělsky žít nemůžu, začali mi chutnat i tortilly, které mi na začátku připadaly jako podrážka, našla jsem si kamarády, rodina mi pomáhala ve všem, začala jsem rozumět mexickému humoru, trochu i kultuře a můj hostitelský táta mi připevnil na mnoho předmětů doma papíry se jménem ve španělštině, angličtině a já jsem připsala v češtině.

Teď už jsem tady 9 měsíců a za méně než 40 dnů již budu ve zpátečním letadle do mého domova. Samozřejmě se těším, ale také se mi bude po Mexiku strašlivě moc stýskat. Mexiko má obrovskou kulturu, která je vidět na všech místech a pořád se udržuje. Skoro v každé restauraci vám tančí tamní tance v tamních krojích, vidět jejich pyramidy a všechny jejich památky je něco neuvěřitelného a myslím, že za celý život nemůžete objevit všechny krásy Mexika, protože jich je na milióny!

Mexičané na rozdíl od nás jsou mnohem více otevření a přátelští, proto jsem neměla moc problémů se zapadnutím do kolektivu a rodinu jsem si zamilovala. V Česku už se vidím, jak ze zvyku, budu všem na pozdrav dávat pusu na tvář, všechny objímat, zpívat uprostřed vyučovací hodiny, řvát přes celou ulici nebo tykat učitelům. Poznala jsem mnoho moc zajímavých osobností a udělala jsem si hodně dobré kamarády. Prožila jsem neuvěřitelný rok, na který nikdy nezapomenu a který mi dal strašně moc a rozhodně stál za to, že jsem rok neviděla moje rodiče ani kamarády a dokonce i za jeden ztracený rok ve škole. Pro mě to ale rozhodně ztracený rok nebyl.


Ze zmatené holčičky se stala cílevědomá samostatná slečna, která si poradí s problémy, umí říct svůj vlastní názor a navíc může říct, že byla na rok v Mexiku (skoro během prasečí chřipky!).

Verdad que rápido, vdd q rápido

3. června 2010 v 23:51 | Tuleň |  mi México
Dneska ve škole v klimatizované třídě jsem se dala do přemýšlení. Propřemýšlela jsem se přes hada s brýlemi, fotky, rovnátka, prasata, Anděly, neschopnost mluvit česky až k emailu, co mi včera přišel z AFS a vyprávěl o předodjezdovém kempu tady v Mexiku. Že bude od 30. 6 do 2. 7 a že od nového roku změnili aerolinie pravidla a že musíme mít jen jeden kufr. Tak jsem si na to tak vzpomněla. Pak jsem si vzpomněla, že už přišel červen. Že je třetího června. A že už jsem v Mexiku 9 měsíců a že mi zbývá méně než jeden měsíc. Čtyři týdny….

Musela jsem chvilku ještě popřemýšlet, jestli to opravdu není jenom nějaký blbý vtip. Ale po zeptání mnoha mých spolužáků jsem zjistila, že ne. Uběhlo to tak neuvěřitelně rychle... Nikdy jsem si nemyslela, že můj pobyt v Mexiku může skončit. A tak rychle. Un mes…

Mám smíšené pocity. Na jednu stranu už se mi stýská po Česku, po svobodě, po tom jak voní má postel, po mém hnusném paneláku a po tramvajence. A nemůžu se dočkat koukání na seriály se
sestrou, matčin obličej, když si s ní chci povídat, ale ona stejnou touhu nesdílí, protože přišla polomrtvá z práce, spaní s Mikešem i za obavy, že mě v noci poškrábe, povídání si a dělání ksichtů s Kriki a dělání největších kravin s Chůli a Klári. Nebo na bramborové knedlíky, svíčkovou nebo těstoviny s kuřecím a se sýrem! Či snad na to, že v zimě bude méně než 10°, na jaře vyleze sluníčko, v létě nebude každý den kolem 40 a na podzim bude chcát! Také se těším na to, jak na mě bude reagovat okolí a jestli já pocítím sama v sobě nějakou změnu, když se vrátím zase do toho starého.

Ale na stranu druhou mě děsí žít bez tortil, bez vody v Jamaiky (agua de Jamaica), bez toho že  by všechno jídlo pálilo. Bez Oxxa na každém rohu, bez vysokých podpatků a tří hodinového připravování před tím, než se jde na diskotéku nebo do baru. Jít do baru! Oslovovat lidi, co neznáme a normálně s nimi zavést hovor, to, když vám všichni muži podrží dveře, mašle a kytky ve vlasech, školní uniformy a lezení po všech kamarádech. Krom tohoto všeho přichází jedna myšlenka, která mě celkem zabíjí. I když trávíme s kamarády všechen čas říkáním "Určitě se někdy potom uvidíme! Já pojedu do Mexika nebo ty do Česka! A zasnoubíme naše děti!", tak - řekněme si to na rovinu - není moc velká šance, že se někdy uvidíme. Teď si třeba půl roku budeme psát na facebooku nebo msn a pak už všichni zajedou zase do starých kolejí, půjdou na VŠ nebo do USA či do Kanady, budou pracovat, budou mít děti, vnoučata a umřou. Nikdy už to nebude takové, jaké to bylo. Ale s tímto jsem sem přijela, není to žádné překvapení. Ale snad nebudu mít pravdu.

No, hoďme to za hlavu. Teď je důležité, abych si užila ty poslední dny (27 dní), užila kemp a vrátila se tam k vám! A byla šťastná! Za všech okolností se na vás moc těším!