Září 2009

En una boda

29. září 2009 v 2:00 | Tuleň |  mi México
Před dvěma hodinami jsem vstala. Spala jsem s botama na povlečené posteli. Ale ne celý den. Jen 4 hodiny. Rozhodně ale nemůžu říct, že by mi to stačilo. I když jsem asi ještě hodinu spala v noci bez bot a pak hodinu s botama v letadle.

Byla jsem v Mexiku. Mexico city a potom v Cuernavaca. Byla jsem tam od pátku do pondělí ráno. V celku něco přes tři dny, tak se do toho pustíme bez zbytečných detailů. Je mi to totiž vedro (v obýváku nefugguje klimatizace - que horror!) a mám na zítra muchas tareas (úkolů).

V pátek 25. 9. jsem vstávala v 4:30, v dobu, co vy už jste dávno běhali po škole nebo po práci. Tady však bylo ticho a pusto. Ach, ale jak jsem napsala, musím se do toho pustit bez detailů, sakra!

Dobalila jsem si tašku, kterou mi přidělili a jako vždycky čekala na impuntual rodinu. Řidič odvezl mě, mámu a sestru na letiště. Táta už v Ciudad de Mexico byl kvůli práci. Pro ty, co jsou tu noví nebo jsou na tom se zeměpisem jako já, dávám mapku. Letadlem jsou to z Meridy do Ciudad de Mexico 2 hodiny.


Přijely jsme na letišti, vystály jsme frontu, daly identifikace a pas, dostaly letenky, přišly do letadla, letěli, spaly, jedly, naschvál zívaly, aby nám - nebo spíš jen mě - odlehly uši, protože jak jsem zjistila, nepomáhá ani žvýkačka, držení nosu a dýchání ani sestřin oblíbený shark, přiletěly, čekaly, odešly, přišly, usínaly, čekaly na tátu, přály si, aby si mohly lehnout na tašku a proklínaly bolesti krku. Když přijel Melchor, nasedli jsme do Rafaelova - bratrova - auta, jak mi bylo řečeno, a vydali se na snídani.

Jak už jsem napsala v prvním článku z Méchika, Ciudad de México je strašně obrovský! Když na to koukám z letadla, vždycky jsem mimo. jak je velký, tak je pěkný. Nebo spíš, jak je velký, tak má krásný muže! V Meridě nic moc, ale tady!!!


Projížděli jsme ulicemi. Projížděli je napsáno kurzívou, protože tam je strašně moc aut a pořád zácpy. I když obdivuju jejich silnice! Taková nádhera! Úplně něco jiného než v ČR, ale asi to bude také tím, že v ČR jsem jezdila v autě, které muselo podplatit toho, co vydává technickou.

Všude v Mexiku jsou nějaké upomínky na to, že jste v Mexiku. Milióny vlajek a modrá, bílá a červená jsou na každým rohu. Tady byli na ulicích obrovsky obří vlajky, které byly opravdu strašně obří. Popojedem, ne detaily.

Asi za hodinu nebo víc nás Melchor vyklopil někdy na snídani a musel do práce. Za chvíli ale přišel, protože ho z práce uvolnili či co. Byly jsme ve velmi elegantní restauračce, ve které byla hromada knih a hromada spisovatelů. Snad vám ani nemusím říkat, jak jsem se tam cítila. Objednala jsem si poprvé v Mexiku čaj a oni mi přinesli velkou dřevěnou krabičku s mnoha čaji, že si mám vybrat.

Poté jsme se odebrali nabrat Rafaela, což byla další hodina, protože jsme si šli dát ještě nějaké málo hygienické jídlo u stánku, kde jsem našla brouka a tak jsem to pak odmítla jíst. A nabrali jsme bratra. Dámy a pánové, vy ani nemáte tušení, jak je černá košile sexy. Anebo to možná nebylo jen košilí. V každém případě je Rafa muy muy guapo!

Dojeli jsme k oranžovému domu a několika patry. Vyšli jsme do druhého patra, kde nám otevřela slečna. Problém byl, že já nevěděla, jestli je to moje sestra nebo ne. Nebyla, ještě, že jsem ji neoslovila, to by bylo rozhodně trapné... Byla to rodinná chůva, která vychovávala dětičky jako menší a teď se starala o ty dva sourozence v Mexico city. Rafa, Mariana y Yoya jsou moc moc sympatický a mrzí mě, že žijí tam, kde žijí. Dvojnásob.

Byt je moc pěkný a moc pěkně zařízený. A mají přenádhernou a přehebkou bílou kočku, kterou chci jako příští k nám do bytu, protože ona vydává takový strašný klid a pohodu! Možná je to taky tím, že je líná jako prase a i když mě nemá ráda, tak u mě zůstala, protože se jí nechtělo vstávat.

Najedli jsme se, já jsem dorozdala dárky z Česka, pokecali, snažili se složit hlavolamy a všichni bez Yoyy a Mariany odjížděli do Cuernavaca. Prý romantické a krásné místo, kde je hromada svateb. Nekecali. Fakticky nádhera!

Po asi hodinové cestě se samými kurvami, u kterých jsem je klátila smíchy, protože každá druhá cedule ukazovala "Curva peligrosa", což přeloženo do mé češtiny znamená nebezpečná lehká děva, jsme přijeli k nějakému hotelu, kde jsme se setkali se svatebčany a pár příbuznými. Pro vaší informaci: ženil se můj bratranec z tátovy strany. Melchor má 6 sourozenců.

Hotel byl moc pěkný. Jediné, co mě zaráželo, byla mapa světa v nějakém krámu. Prošla jsem kolem a zjistila, že tam Česko není. Když jsem procházela podruhé, prohlédla jsem si ji pořádně. Někde se stala chyba. A ne jedna.
Po té, co už se setmělo, jsme odjeli na jídlo. Na mě ještě více zaútočila má bolest hlavy a k tomu i má psychická choroba, která byla patrně vyvolaná nervozitou. Chvilku jsem necítila nohy, chvilku ruce, chvilku obojí, byla mi zima, bolelo mě břicho a chuť k jídlu jsem moc neměla, znáte to.

Dojedli jsme do našeho hotelu, kam rodina jezdila na víkendy, když ještě bydleli v D. F. Hotel se skládal z několika budov, dvou bazénů, hřiště na tenis, stolní tenis, hřišťátko pro děti, saun a pár, posilovny, jídelny, masážích, kadeřnictví a parkoviště. Nevím, jak vy, ale já jsem usnula v oblečení, ve kterém jsem byla. Whatever.

Probuzení bylo třeba někdy kolem devátý, kdy mě vzbudila nemocná sestra, jestli nechci jít do sauny. Po pár problémech jsme se dostaly do páry. Hihi, to zní divně. Byly jsme v páře. Zajímavý zážitek! Fakt se tam špatně dýchá!

Poté, co jsme se vysušily a převlékly, jsme navštívily kadeřnice. "Tak co chceš?" zeptali se mě a Marisol odpověděla. Musím vám říct, že takhle ztuhlý vlasy jsem neměla ještě nikdy!



Dále následovalo převlékání do vestido, nazutí botiček, namalování se, vyměnit náušnice, nasadit řetízek, strčit foťák do podprsenky, odstranit ramínka od podprsenky a nezabít se na botech. K mému překvapení jsem se dlouho dobu nevymázla a dokonce mě ani nijak zvlášť nebolely nohy.

A zapomněla jsem říct, že v noci přijela Mariana se svým přítelem, se kterým chodí už 3 roky! Taky sympatický muž. Všichni jsou tady sympatický...

Vyjeli jsme tedy na svatbu. Nervozita vzplála, takže jsem byla ráda, že můžu chodit. Břicho, nohy, ruce... Se mnou je zábava.

Tato katolická svatba měla 2 části obřadu. Jednu na zahradě, kde se dělaly hromady fotek a podepisovali se papíry a druhá v kostele. První část byla první a stala se tak, že si toho někdo klidně nemusel všimnout, protože to bylo takový tichý a poloformální. Druhá byla o půl hodiny později. Mnohem formálnější, mnohem filmovější, mnohem katoličtější a mnohem delší. Zmínila jsem se, že toto byla má první svatba?

Kostel ale nebyl kostel. Alespoň podle mého, ostatní tomu kostel říkali. Bylo to místo uprostřed stromů beze stromů se spousty židličkami, uličkou ve prostřed, napravo lidi, co hráli na basu, klávesy, flétnu, housle a hlasivky, ve prostřed véélký kříž a s ním farář a mladší farář v růžovém.

V průvodu jsoucí uličkou šly děti, ženich, kterého někdo podpíral, bratři, matky a otcové, družičky, mezi kterými byly obě moje sestry atd.

Nemůžu říct, že bych viděla všechno... Přede mnou byla hromada lidí stejně vysokých jako já, tak jsem s tím měla dost problém. Farář něco říkal do mikrofonu a jako při mé návštěvě v kostele ostatní opakovali a pak říkali něco jiného a dokonce byla i nějaká modlitba! Vstávali jsme, sedali si... pravdu jsem toho moc neviděla... :( Na konec si podali ruce, farář jim přes ně uvázal fialovou šálu, pak ji odvázal, prstýnky a pusu!

Dále se gratulovalo, dělali se fotky, jedlo se a potom fiesta! Fiesta mexicana! Bratranec - primo - mě naučil tancovat. Myslím, že na konci mi to šlo! Jsem šikovná holčička, ale začátky byly opravdu perné! Nemám tušení, jak se primo jmenuje, protože mi bylo trapné se potom ptát. V každém případě je mu 22 a je stejně velký jako já na podpatcích, což bylo fakt divný, ale jinak muy sympatický! Stejně jako další.

Zpívala a hrála nám tam nějaká skupinka lidí. Bylo to hrozně pěkný, protože nám rozdávali různé kraviny jako závoje, velké čepice, balónky, klobouky, jiné klobouky a hromadu dalších věcí. Také tam mezi námi chodili a tancovali lidi na chůdách a byli fakt dobrý! Byly tu také takové ty tradice, jako házení kytkou (nechytla jsem!) a házení něčeho jiného, což byla jakoby kytka pro muže! Je zajímavé, že byly vždycky 2.

Také jiné věci jako tanec, kdy všichni tancovali stejně a zrychlovalo se, při čemž jsem se v jednom kuse ztrácela. Nebo, když se všechny ženy museli chytit za ruce a běžet v hadovy. Strašná sranda, ale já jsem se při tom přizabila.

Focení na trávníku byla rozhodně taky legrace, protože to bylo na trávníku. Kdo měl někdy podpatky na trávě ví, jak moc jsem se musela smát a máchat rukama.

V jednu fiesta skončila a lidi se rozprchávali do svých hotelů a nebo na jiné fiesty. My jsme měli namířenu na jinou fiestu, ale nakonec z toho nic nebylo, což mi ale zas tak moc nevadí, protože jsem byla mrtvá a moje nohy... é.

Vraceli jsme se na hotel a usnuli. Poté se přesunuli do správného pokoje a usnuli ještě jednou.

Neděle: Vstávání ve 12, umytí se, zabalení a šup šup pryč.

Stavili jsme se na obědě a teď už mě to vážně sere. Potřebuju si udělat ty úkoly do školy a to blbý vedro!!

Na jídle jsme se najedli, při čemž nám zpívali a hráli, pak tam také přišel pán s ptákem v kleci, vytáhl mi 2 předpovědi v angličtině, kterým jsem nerozuměla a pak předváděl i jiné kousky. Také tam přišli a tancovali lidi ve velkých oblecích.

Koupila jsem si tam náušnice s opičkami a jela domů. No, domů. K sourozencům domů. Tam mě Mariana učila zvířata španělsky a já jí česky a pak jsem koukala s kočkou, Rafaelem a chvíli s Melchorem na fakt špatný akční filmy, Růžového pantera, 2 a půl chlapa a BabyFirst (hihihi). Na hodinu jsem se odebrala ke spánku v posteli a pak už mě budili, že jedem. A tak jsme asi ve 4 hodiny rozloučili se skorospícími obyvateli bytu a jeli na letiště.

A ten den nešli do školy...


Cómo vivir en México

24. září 2009 v 4:13 | Tuleň |  mi México
Další mexické poznatky:

V celé latinské Americe se ve španělštině nepoužívá vosotros jako 2. osoba čísla množného, ale ustedes, které se používá pro vykání.

Mexičané jsou nedochvilní. Ale ne nedochvilní, jako známe z Čech čili 5 minut zpoždění. Tady je normální, že se dohodnete na 5 hodin, přijdete tam v 5:20 a ještě 10 minut čekáte na prvního, co tam přijde.

Prší tady vařící déšť a bouřky jsou tady v období dešťů časté.

Polovina Mexičanů ví, kde je Česko!

Matky koukají v televizi pouze na telenovely, děti a studenti pouze na americké (ty nejameričtější) filmy a otcové na sport. Já jsem ale našla kanály s BBT, 2 a půl chlapa, Přátelé, Máte doma uklizeno? atd. Šikovná dívenka!

V každé domácnosti je televize velikosti mého pokojíčku v Čechách.

Jsou tady palmy!

V Meridě je strašné a krásné ticho. Mají tu domy nejvyšší 2 patra (kromě nemocnice a banky). Mají tu 2 a půl obchodního domu a všude nás dováží rodiče.

Nesnáším slova, která mají více významů. Slova jako pasar nebo llevar.
Stravuju se úplně nejvíc hnusně. Pořád chipsy, tyčinky, cola a hamburgery.

Všichni zítra musíte do Burger Kingu! Poprvé jsem měla hranolky, ve kterých jsem opravdu cítila brambory a v hamburgeru mi chutnala cibule!

Chci bruslit na ledu! Jenže nikdo jiný nechce. A když chce, tak je hrozně pomalý...

Mexičani a patrně všichni, co mluví španělsky, nemají skoro žádné dabované filmy. Titulky všude!

Komáří jsou ty největší svině, co existují.

Má rodina mi v neděli vesele řekla, ať si dávám pozor na hady (bienvenida, Anet!) a potom mi veseleji řekli, že měli jednou jednoho hada doma. A pak ještě mimochodem dodali, že tu jsou škorpioni. Ale to nevím, jestli jsem dobře pochopila, protože jsem byla přesvědčená, že škorpioni žijí jen na poušti u Tutanchamonovi hrobky v Indiana Jones.

Rovně se řekne recto. Nikdo se tomu nesměje, asi se nikdy neučili latinsky a nikdo z nich nestudoval medicínu.

Taška se u nich řekne mochila [močila], což znamená, že močí naprosto pořád.

Byla jsem poprvé v katolickém kostele. Je neuvěřitelně moderní, bohužel se v něm ale nesmí fotit. Jsou tam dřevěné lavice a mají odklápěcí klekátka. Písně nemají tak óóáá jako my, ale mají do toho bicí a kytárku! To vše se ozývá ve velké hale z repráků stejně jako hlas toho pána, co si teď nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje. Má na sobě zelené pončo a pod tím bílé šaty, jako u nás, akorát jiná barva (hádám). Obřad je plný vstávání, klečení, poslouchání, písní, říkání věcí, pokřižování se a dalších věcí, na které jsem s překvapením koukala. Třeba když na konci obcházeli s košíkem a vybírali peníze. Jak milé, ať žije víra, ať žije Ježíš!

Ty pálivé sladkosti jsou opravdu hnusný! Bohužel na ně narazíte všude. A nemají tu 3BIT!

Když jsem v Česku šla kupovat nějaké oblečení, většinou to bylo něco, co jsem již nutně potřebovala, protože jsem nosila 3 týdny jedno triko. Pečlivě jsem vybírala, prošla několik obchodů, porovnala ceny a to, jak mi v tom jsou vidět prsa a rozhodla se s pocitem, že to budu nosit dalších 15 let. Tady moje bohatá rodina nakupuje tak, že vejdou do obchodu, vezmou si 30 věcí do kabinky a 20 z toho koupí, pak dají do skříně a s cenovkami jim to tam visí až do tý doby, co jim to není malé nebo už se to nenosí.

24 hodin denně mi smrdí nohy. A to ikdyž si je umyju. (Počítám s tím, že tuto informaci ocení 5% mých čtenářů)

Už jsem psala, že mi začali trochu chutnat tortily? Myslím, že ano. Ale toho nikdy není dost, překvapení, že chutnají jako podrážky z bot, bylo veliké.

A jsem už asi týden ostříhaná.

A propadám ze všech předmětů včetně výpravné výchovy. Ale dneska jsme poprvé měli ve škole konečně španělské hodiny!

Meridská nemocnice voní úplně jinak než naše a je parádně moderní.

A nakonec nejdůležitější: Je mi vedro a končím. Doufám, že jsem se vám líbila.

Un mes

21. září 2009 v 23:26 | Tuleň
Dneska slavím. V Mexiku budu za pár hodin přesně jeden měsíc. Za tu dobu jste se mohli dočíst, jak jsem tady šťastná, útržky toho, co se mi přihodilo a pár poznatků. Vše vypadalo dobře. Depka ale přijít musela, a když jsem se dneska ve škole dozvěděla, kolikátého je, už se na mě začala sápat. Vrcholu dosáhla, když jsem slyšela mluvit studenta z Belgie španělsky.

Najednou jsem zjistila, že jsem tady už měsíc a neumím vůbec nic a rozumím hodně špatně. A vedle je Laura, kterou nesnáším, protože je strašně sympatická, hezká a chytrá, pak se objeví i Ida, která také mluví jako duha a nakonec i Belgičan, o kterém ani nevím, jak se jmenuje. Vzpomněla jsem si, že všichni říkali, že po měsíci už budu rozumět a i tak nějak mluvit. Ale já nic.

Chci se vrátit...

Artículo mal

16. září 2009 v 22:49 | Tuleň |  mi México
Když jsme měli předodjezdový camp se všema z Čech, kteří chtějí také někam odjet s AFS, řekli nám, abychom si udělali nějaký papír s našimi očekáváními a obavami. A obávala jsem se, že se očekávání nevyplní a obavy vyplní. To, co ale přišlo teď, jsem nečekala ani v těch nejlepších snech. V životě by mě nenapadlo, že se vyplní a nevyplní naprosto všechno, co jsem si sem napsala.

V campu tady, se všemi studenty ze všech zemí, kteří jeli do Mexika, nám říkali, že Mexičané jsou velice pobožní a věci kolem alkoholu, tampónů a sexu jsou přísně tabu. Nikdy nic není, nikdy nic nebylo, nikdy nic nebude a najednou mám dítě a Aids. Co dělat. Tak jsem si řekla, že ok. Je to jiná kultura, a když jsem sem jela, tak jsem to věděla a smířila se s tím. Prostě budou některé věci, které se budou muset nějak skrývat.

Dnes, 16. 9., je den Nezávislosti Mexika, což znamená, že včera byla fiesta. Moje sestra udělala party u nás doma a řekla, ať si taky pozvu nějaký kámoše. Pozvala. Bylo to fajn, a když odešli rodiče, vytáhla z tátových zásob vodku a ještě něco. Mé vlasy se na hlavě naježily a oči mi málem vypadly z důlků. Ještě k tomu, když se pak rodiče pro něco vrátili. Marisol mě však ujistila, že pohoda. Tak jo. Najednou však zjistím, že moje máma mluví s Marisol a nevypadá šťastně. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že mě rodina vykopne. Co se ale nestalo? Nic. Řekli, že ok a když nikdo není nijak moc opilý, je to fajn. Chápete to?

Moje rodina také není nějak moc katolická. Mají jeden koutek s patrně Biblí, svíčkou a Marií a v každém pokoji - včetně mého - jednoho Ježíše, ale jinak za celou tu dobu se o kostelu zmínilo jenom jednou a to když tam šla v neděli večer sama máma.

Pořád se bavíme o klucích, a když už podruhý rozbiju skleničku, ujišťují mě, že no te preocupes. Oni ale nevědí, že to nebyla druhá, ale třetí a že jsem v jeden den rozbila 2 skleničky a vylila jedno pití do tradičního mexického jídla. Whatever.

Mám tady soukromí, luxus a všechno, co potřebuju, dostanu během chvíle. Je tu bazén, jsou tu i kočičky, kočky a čivavy, a když chci, můžu jít za sestrou, která chodí strašně pomalu, ale jinak je moc fajn.

Ve škole se bavím s holkami, které mám moc ráda a které mají rády mě a už mě neberou - nebo už spíš míň - za tu postiženou, které se musí všechno říkat třicetkrát, ale jako kamarádku. Které se musí něco říkat třicetkrát.

Jak jsem psala, že se tady určitě nudit nebudu, že mám hromadu sportů a blablabla, tak to už není tolik pravda. Moje kamarádka, s kterou chodím na roztleskávačky, byla nemocná a tak jsem tam zatím byla jenom jednou a salsa, jazz a aerobox (?!) není každý den a jsem ráda, když je tak 2x týdně, protože Marisol miluje sporty, miluje, tanec, miluje chození do posilovny, miluje fiesty a i plavání, ale miluje to tak, že tam jednou za čas zajde. Marisol totiž nesnáší, když se doma a nudí se, protože je u počítače a nudí se, znáš to, ale pravidelně kvůli počítači nejdeme bailat nebo tam přijedeme o půl hodiny později, což je celkem dlouhá doba na to, že jedna bailací hodina trvá hodinu.

Tady se na čas moc nehraje. Já jsem s tím smířená, ale Laura ze Švýcarska ne ze Švédska to snáší špatně, protože ve Švýcarsku na chození včas prý dost dbají. Když jsem se měla srazit v nákupním centru s kamarádkami ze školy, přišla jsem tam o 15 minut později a připadala jsem si strašně. Co se ale nestalo, byla jsem tam první a čekala asi 5 minut na to, až přijde první kamarádka a další přišli ještě za delší dobu. Včera se také mohla poznat pravá mexická fiesta, protože začátek byl ohlášen na sedmou hodinu večer a první hosti přišli ve třičtvrtě na osm. Jaký kraj...

Je mi vedro. Je tady vedro a ten počítač je rozpálený. Neuvěřitelná věc! Normálně jsem teď zjistila, že jak mám ten počítač na nohou, tak na nich mám kapky potu! Fakt hnusný!

Jak jsem tady a Česky mluvím jenom v mé hlavě a na počítači, mluvím a píšu jako prase a strašně jsem zhrubla! Všimli jste si kvality tohoto článku? Nulová! Já jsem tak překvapená! Co dělat. Už je napsaný, tak to teď nebudu mazat, ne?


Domingo

7. září 2009 v 4:57 | Tuleň |  mi México
Právě sedím venku na zahrádce, nohy a bazénu, notebook na klíně, vedle sebe sklenici s ananasovým džusem a ledem a vzpomínám, jaký jsem prožila úžasný den.

Ráno, kolem dvanáctý, mi do pokoje přiběhla matka a začala něco říkat. Z toho jsem pochopila, že půjdeme do sauny. Ale ne do sauny, ale někam jinak, co se jmenuje jinak, ale je to podobné. Tak jsem si myslela, že jdeme do páry. Vzala jsem si plavky a letní šatičky a vyrazila do kuchyně. Matka mě ale překvapila, když si brala velkou tašku, sluneční brýle, kšiltovku, ručník a další věci, které dokazovali, že to nebude jen výlet autem tam a zpět. Tak jsem si taky vzala sluneční brýle atd.

Vyjeli jsme jako vždy pozdě kvůli mé sestře, o které vám budu ještě vyprávět a i otci, o kterém vám taky budu vyprávět. Jeli jsme, minuli jsme školu a odjížděli někam pryč z města. Najednou se kolem nás začala objevovat menší stavení, silnice se začala zmenšovat a rozpadat a já jsem si říkala "kam jsem to sakra vlezla…". Nervozita stoupala a já jsem si přála být doma a dělat nemocnou.

-Takovouhle akci by vymyslel snad jenom Mickey Mouse. - Mickey Mouse? To by nenapadlo ani Rampu!

4. září 2009 v 5:00 | Tuleň |  mi México
A je tomu tak. Ani Rampa! To byl tedy den...

Jak jsem psala, problémy s komunikací jsou ten nejvážnější problém zde. Dnes se tento problém proměnil v 2 smutné akcidenty, které mě celkem vydeptaly!


Článek9999949385

2. září 2009 v 23:50 | Tuleň |  mi México
YUCATAN
Dlouho jsem se vám neozvala. Není o z nedostatku času. Ani na mě rodina neřve, že jsem moc na počítači. Ani jsem neztratila adapréty. Ani se mi počítač nepolámal. Ani se mi vedrem neroztekly ruce. Ani jsem se nenakazila prasečí chřipkou, která by mě od počítače odtrhla. Prostě se mi nechtělo nic psát.

Jak to tak vypadá, patrně se tu moc nudit nebudu. Nějak se to přihodilo a již se to nedá zvrátit. Pokud se do čtrnácti dnů nezhroutím, budu se opravdu divit! Zapsala jsem se totiž na Jazz (po, st), na Salsu a Aerojazz (út, čt) a ještě na - moment překvapení, protože budete rozhodně hodně překvapení -