Srpen 2009

První mexické poznatky

26. srpna 2009 v 0:29 | Tuleň |  mi México
Jsem v Mexiku už 5 dní a z toho dva a půl žiju normální mexický život. Ale i za tu chvíli jsem stačila poznat mnoho odlišných věcí. Pokusím se vám je shrnout do pár bodů.

  • Jak jsem již psala v minulém článku, tady mají jen hodně chudé lidi a hodně bohaté. Když se po silnici rozhlédnu, co tam jezdí za auta, vidím jen ty luxusní anebo rozpadající se, kterých je ale jen málo, nebo zpocený polomrtvý koně. Já pořád nedokážu pochopit, jaktože tady tu střední třídu nemají. Kolik dostávají zdravotní sestry? Moc nebo málo? Je zde vidět mnoho těch, kteří vykonávají takovou tu podřadnou práci na volné noze, například uklízeči nákupních vozíků, prodavači květin, ovoce nebo novin u aut čekajících na červenou a ukazovačů, kde máte zaparkovat a kolik místa vám zbývá, abyste při parkování nenarazili do jiného auta.
  • Když jsme byli nakupovat v supermarketu, zjistila jsem, že všichni pracovníci mají roušky. Nevím, jestli to tak mají normálně anebo jen kvůli prasečí chřipce, ale sázela na bych prasata. Když jsme platili, tak nám pracovníci dali nakoupené zboží do tašek a poté do košíku, což mě velice podivilo! Rozhodně to ale moc ekologické není. Na to ostatně tady moc nedbají. Kromě házení toaletního papíru do koše (u čehož já dělám, že to nevím) a milionů stromů, tady nedělají pro životní prostředí nic. Heh.
  • Tady na jihu Mexika je strašné vedro a dusno, které však ale nemáte moc možnost poznat, protože všechno je - někdy až moc - klimatizované a všude se jezdí autem.
  • V Mexiku to není jako u nás, že vidíte rodinu jednou za týden a jste s tím v pohodě. Tady se snaží být spolu co nejvíce, pořád se navštěvují známí a kamarádi a pořád se pořádají nějaké fiesty.
  • Vše je takové bez spěchu a v pohodě. Na první cestě domů si se mnou táta povídal při řízení a snad 2x si nevšiml, že už je zelená a neslyšela jsem ani jedno auto zatroubit. Když už jsem u toho řízení, Mexičané zásadně nejezdí uprostřed pruhu, ale uprostřed pruhů. Také jsem cestou na letiště všude viděla značky se slovem Curva, což mě maličko překvapilo a musím si ihned najít, co to znamená.
  • Mexičané jsou hrozně otevření, sympatičtí a pořád ve fyzickém kontaktu, což mně se líbí, ale máma by měla jistě jiný názor. Hihihi.
  • Mají pálivé sladkosti?!
  • Pořád používají mobil.
  • Nevím, jestli je to jen teď, že je nějaké těžší období, ale všichni jsou tady pořád strašně unavení, včetně mě. Dnes ve škole při poslední hodině jsem měla opravdu potíž s tím mít otevřené oči.
  • Po dnešku mě začala parádně bolet hlava. Přesně jak předpovídali ti z AFS, snad to bude tak za měsíc dobré!
  • Moji spolužáci mají obrovské nalakované a z poloviny většinou ulámané nehty.
  • Mají tu nádherné sešity! Tolik druhů! A naprosto všechno neuvěřitelně levný!
  • Tady v Meridě je StarBucks, Burger king a McDonald´s. KFC byste tu ale nenašli.
  • Nikdo neříká h. Počací je chot a ahoj je aoj.
Chtěla bych jen upozornit, že toto všechno jsou první dojmy a klidně se můžou tyto informace měnit.

Mluvit anglicky a španělsky a k tomu někdy i česky je opravdu matoucí! Když jsem chtěla anglicky říct "Jsem Karolína", začala jsem "Soy...", pak jsem se opravila na "Je suis..." a nakonec to za mě musela říct kamarádka! Mám v tom opravdu bordel. Míchám to všechno do jednoho, říkám kraviny a jsem nervózní!

Můj první den ve škole byl fajnový. Škola je moc hezká, velká a moderní. Teď se budete smát...
chodím totiž do matematické třídy. Rozhodně jsem si to nevybrala! Bylo mi to přiděleno. No ale říkám si, no co, když propadnu, je to jedno. Mají tam židličky spojené se stoly. Uniformy vypadají na naší škole UVM prostě jako triko a jeany. Jeany musíte mít svoje a triko je v barvách červené, šedé a bílé, kterou budu mít za 9 dní já.

Strašně mě bolí hlava a musím toho udělat do školy ještě hodně, takže nashle u příštího článku!

Mé první dny

24. srpna 2009 v 23:43 | Tuleň |  mi México
Protože jsem neměla notebook k dispozoci kvůli baterce, kterou jsem si nemohla nabít, protože my - evropští lidé - máme jiné zásuvky než američtí lidé, psala jsem, co se dělo do deníku. Což znamená, že jsem si to po sobě nečetla, psala jsem jako prase a protože to nemohu přepsat, nebude to patrně mít šťávu. Kvalita deníku šestnáctileté holky, znáte to. Jen jsem si ale říkala, že byste třeba chtěli vědět, jak jsem se měla. Buďte trpěliví, budete to potřebovat.

Mexiko na mě čeká?!

20. srpna 2009 v 22:32 | Tuleň |  mi México
Dnes jsem v Čechách, zítra budu v oblacích na neutrální půdě a pozítří budu v Mexiku. Vidíte. Někdo by šílel a já jsem v klidu. A naprosto nevím, jak se to stalo. Stres vyvolávám spíš uměle a bojím se hlavně toho, že se budu bát. Je to ale velmi zvláštní, protože já vždycky všechno strašně prožívám. Vždy, když jsme měli jet na nějakou dovolenou, měla jsem strašné horečky. Když jsem se měla potkat s novými lidmi, preventivně mě navštívili střevní potíže, a když jsem měla jít do nové školy, střevní potíže dosáhli největší intenzivnosti, k čemuž se přidala ještě nesympatická bolest hlavy. Teď ale ještě nic nepřišlo. Asi se toho bojím tak, že jsem vytlačila obavy z letu za obavy z obav a patrně se to vynulovalo. V každém případě je to ale dobře.

Dnešek bych považovala za nejtragičtější den prázdnin a předodletu. Rozebírat to nebudu, stačí jen: YO DETESTOY O2, PUTA! Alespoň mě potěšilo, když mě chytil revizor s dvěma neoznačenými třináctikorunovými lístky v ruce a nechal mě na pokoji. Nakonec je ale všechno v pořádku, mám zabaleno, umytou hlavu, oholené nohy, připravenou hromádku se vším oblečením, které si zítra vezmu, při čemž nostalgicky vzpomínám na doby, kdy nám máma oblečení připravovala na hromádky každý den, nabila jsem si mobily, MP5, foťák a vzala si anglický a španělský slovník.

Pořád mi to nedochází. Anebo se prostě se těším. Jen těším. Moc těším. Anebo že bych dospěla? Haha. Těším se. A kdybych se nervovala, tak se složím.

Naposledy vás zdraví tuleň z Česka, z té naší krásné malé vyspělé zemičky! Od pasado maňana budu obývat jiný kontinent, což vám bude připomínat design na motivy mexické vlajky. ¡Abur!

...až někdy bude čas...

17. srpna 2009 v 20:17 | Tuleň |  můj život
K mým špatným vlastnostem patří i dělání naprosto všeho na poslední chvíli, čehož si asi bohužel většina lidí, co mě znají, asi všimla. A pokud mě za to nenávidí, naprosto to chápu. K tomuto neřádu neodmyslitelně patří konec věty "…až bude čas.", kterou použiji alespoň jednou za den. Zajdu si koupit to fialové tričko, až budu mít čas; přečtu si Harryho Pottera, až se budu nudit; napíšu knihu, až nebudu mít tolik práce; odepíšu na komentáře, až někdy nebudu tak unavená; vyluxuju; nastavím si přesný čas na mobilu; upravím a poskládám do žánrů a alb své písničky v MP3; vyčistím si rovnátka atd atd... Takhle se to hromadí a pak se divím, že už jsem asi tak 2 roky nepřišla nikam včas.

Jenže, znáte to... Já to prostě nemůžu udělat hned! Já mám tolik práce a jsem tak unavená! Musím se přeci ještě ujistit, že během deseti vteřin na blogu nepřibyl žádný článek, že mi pořád nepřišel žádný mail a nic se nestalo ani na tom proklatém facebooku. Musím se uklidnit párem her kulečníku na hry.cz, spadnout několikrát s králíčkem, zaskákat si u Icy toweru a nakonec se naštvat u solitaire, protože 5 her za sebou nevyhraju. Nemám pořád čas, protože se musím koukat na 5 proti 5 a dále na zprávy a Přátele. Chápete... mám toho tolik!

A teď jsou dva druhy věcí, které by se měli v dohledné době udělat. Jeden je ten, kdy nakonec i přes všechny prosby a modlitby to prostě přijde (např. test). Člověk je pak nepřipravený, ve stresu a ještě k tomu přijde pozdě a pak se jeho hlava hromadí výčitkami svědomí. To je úplně přirozené a v mnohých případech lepší než druh druhý. Toto aspoň už máte za sebou a při troše štěstí se to již nevrátí.

Druhý je ale takový, který jsem poznala až teď. Tedy alespoň v tak velké míře. Jsou to takové ty věci, jako když kamarádce či kamarádovi řeknete "někdy se uvidíme" a opravdu si myslíte, že se někdy, někdy, někdy až budete mít chuť, čas a náladu uvidíte. Takové chvíle, kdy už dva roky potřebujete sluneční brýle a pořád ne a ne si nějaké koupit. To, když svým blízkým pořád nemůžete říct, jak je máte rádi.

Najednou však přijde něco, co vás na dlouhou dobu rozdělí od toho, kde to můžete udělat každý den, a vy musíte zajistit všechno najednou. A nestíháte, přirozeně. Všechny tyto věci se na vás nabalí a pak vás mrzí, s kolika lidmi jste se nestačili rozloučit, že to tričko už prodali, brýle koupíte v Levných knihách za 39 kč a den potom zjistíte, že už tam chybí šroubek a čtyři dny před odletem myslíte, že únavou zhynete.

Ale úplně nejhorší na tom je, že se stejně neponaučíte a už zase máte v hlavě miliony nových věcí, které se mají udělat hned, protože pak...

Pět dní a frrr

15. srpna 2009 v 22:30 | Tuleň |  mi México
Po týdnu stráveném jako praktikantka na táboře jsem zase tady. Za 5 celých dnů už se vypravím na svou pouť za zdrojem prasečí chřipky. Dvanáctého srpna odlétli první dva studenti do Ameriky, včera se vydali na cestu ostatní USAci. Je to jasné, už se mi to blíží. A to rychlostí jamajského sprintera prchajícího před rozzuřeným tygrem.

Za chvíli přijde ta velká chvíle, která mi změní život více, než asi jiným v mém věku. Jeden a dvacátého srpna vstanu v šest ráno a pojedu známou cestou na ruzyňské letiště. Bude mě čekat velká hala a malý dobrovolník AFS. Na Slovenku letící se mnou se budu nervózně culit a až přejdeme pasovou kontrolu, budeme si vzrušeně vykládat své pocity. Pak jedno letadlo, přestup v Paříži na druhé letadlo, které bude ale mnohem větší (slavný Boing 777-200, který 11. září narazil do dvojčat) a přílet do - na naše poměry - obrovského Mexico city. Dále víkend s ostatními AFS studenty z jiných zemí a pak 10 měsíců se španělštinou, schovanými tampóny, šestnáctiletou sestrou, několika čivavami a kočkami, s vedrem, luštěninami a zajímavým národním znakem, jehož
dolní polovina vypadá jako nakreslená od nějakého kreslíře komiksů.
Je to tak, dámy a pánové, za chvíli letím. Poletím dlouho. Ale můj pobyt bude delší. Snad se uvidíme alespoň na blogu. Prozatím však nesmutněte. Stejně mě tak polovina z vás nezná.

Hasta luego, mis amigos!

Tuleň je jako Mexiko

5. srpna 2009 v 23:58 | Tuleň |  mi México
Víte, jaký je rozdíl mezi tuleněm a Mexikem? Ne? Pokud nevidíte rozdíl mezi ploutvonožcem a částí Střední Ameriky, tak určitě co nejrychleji vyhledejte pomoc psychiatra.

Už jsme si tedy ujasnili rozdíly, teď ale co mají společného? Co by ale mohlo mít společného Mexiko s tuleněm? Opravdu jsou tak rozdílní... Není to stejný živočišný druh, nemá stejnou barvu očí, obojí je v jiném podnebném pásu, v tuleních většinou nežije 106 miliónů obyvatel a Mexiko zpravidla nemá nutkání hladovět během porodu a kojení svých mláďat. To, co ale společného mají je, že všude se o nich píše jen ve zlém/smutném a nikde se nedozvíte normální sexy informace, pokud se po nich nepídíte opravdu intenzivně. Když se řekne Mexiko tak všem hrůzou vstanou vlasy na hlavě a začnou se všemi teroristickými útoky, mafiánskými vraždami, úchylnými Mexičany (hlavně si tam s nikým nezačni! Ať žije celibát!), malárií, šváby, zemětřeseními, sopečnými výbuchy a teď samozřejmě v první řadě s prasečí chřipkou (která už je mimochodem z Mexika pryč a řádí spíše tady v Evropě a USA, hodně štěstí přeji!). Když se řeknou tuleni, všem se zkřiví tvář do soucitného úsměvu a pro změnu začnou Chudáčci... oni jsou tak roztomilí a ti hnusní lidi je zabíjej jen pro prachy!! Bože, kde je spravedlnost?! Jak jen můžou zabít ty nádherné tvory! Vždy mám chuť jim odpovědět, že bych radši snědla tuleně, než aby potom tuleni snědli mě. Ale to proto, že už toho mám naposloucháno za ty 3 roky tolik, že už mi veškeré zabíjení tuleňů leze na nervy. Jinak nejsem tak bezcitná, jak to vypadá. Toho tuleně bych přeci neumlátila jen tak dřevěným klackem. Vzala bych si na to pořádnou zbraň a jednou čistou střelou bych mu prorazila hlavu a bylo by po všem.

Jde o to, že když se kouknete na internet, ne televizní noviny nebo do novin, všude vidíte ty strašlivé zprávy. Únosy, vraždy a podobně. Je to tak správně, protože by se určitě mělo vědět o těch špatných věcech, ale lidé si nikdy neuvědomí, že tam existují i věci dobré.

Když může být sranda s tuleni, což - jak jsem vypátrala - může, tak proč by neměla být s Mexičany?