Červenec 2009

Chtěl bych umět číst myšlenky

30. července 2009 v 20:34 | Tuleň |  mé úvahy
Myšlenky, a je to tu zase. Ta holka je jima posedlá! Chápu, že si to myslíte. Když jsem do vyhledávače na tomto blogu zadala "myšlenky", vyřítila se na mě ohromná hromada článků. Po bližším ohledání jsem zjistila, že je jich 106, což by znamenalo, že píšu o myšlenkách nebo se o nich aspoň zmiňuji průměrně v každém třetím článku. Dámy a pánové, vážení čtenáři a čtenářky, musíte se s tím smířit. Jsem v pubertě a takhle to prostě chodí.

Tentokrát, jak již název napovídá, se budeme zabírat čtením myšlenek. Rozeberu to do podrobna, nabídnu pár možností a pak to úplně zakopu.

Kdo by nechtěl číst myšlenky? Myslím, že každý alespoň na chvilinku zatoužil zjistit, jestli jejich dcera lže, jestli ho on miluje, jestli ho učitelka nenávidí nebo prostě jen ze zvědavosti, na co myslí ten pěknej kluk s rovnejma vlasama a čtverečkovanou taškou naproti v metru. Chápu to, také by mě to zajímalo, jenže přemýšleli jste o tom někdy trochu více do hloubky? Zkoumali jste své myšlenky?

Kdyby ano, věřím, že byste považovali touhu umět číst myšlenky za poněkud nedotaženou do konce. Je pěkné, že jeden z Hrdinů Matt to umí a že Nick ví, Po čem ženy touží, ale takhle by to tedy nefungovalo!


Co je dnes za den?!

27. července 2009 v 20:41 | Tuleň |  můj život
Vstala jsem, čistila si rovnátka, čistila si zuby, dělala si snídani, jedla snídani, ohřívala oběd, jedla oběd a koukala na televizi a bylo mi jasné, že je neděle. Když jsem hledala spoj k dědovi, zjistila jsem, že je pátek, čemuž jsem nevěřila, což mě přivedlo na to, že je možná sobota, s čímž jsem ještě dlouho žila. Bylo mi divné, že mi přijely dva autobusy jinak, než to psali na jízdních řádech a tak jsem si řekla, že asi bude pondělí. Ale jaktože nejezdila 141, která jezdí jen ve všední dny? Řekněte mi, co je proboha za den! Proč mi počítač stále hlásí, že je pátek, mysl, že neděle, mobil, že pondělí, autobusy jezdí jinak, ale nejezdí 141? CO JE ZA DEN!

...a to vše jen kvůli tomu, že jsou prázdniny a já nemám do čeho píchnout!

Wtaw

23. července 2009 v 21:20 | Tuleň |  můj život
Pokud nerozumíte nadpisu, naprosto to chápu. Pokud mu rozumíte, tak asi většinou píšete na mobilu T9 a často na jiných telefonech bez T9 píšete jako s T9. Takhle píšu já do mého mobilního kalendáře, když jsem naštvaná. A to jsem rozhodně, když jsem to psala, byla.

Dneska byl totiž velký den. Jak jste mnozí možná už ani nezaregistrovali, mám rovnátka. Kdo si mě pamatuje bez nich, je borec. Mám měla jsem je totiž už 5 let. Úplně vidím ty vaše ohromené výrazy. Ano, 5 let, je to tragické a nikomu to nepřeji. Ale mně nevadily. Zvykla jsem si a bylo mi to jedno. Vše se ale mění, a když mi řekli, že mi je za nějakou dobu servou, byla jsem extrémně natěšená a nemohla jsem ani dospat. Osmnáctého června. Odpočítávala jsem týdny, dny a dokonce i hodiny. Jenže pak přišla angína a oni mě tam s ní nechtěli. Takže přeobjednání až za víc než měsíc na 23. 7., dneska. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem fakt hodně nasraná (pardon) a tak jsem se ani nesrala s napsáním zuby - wtaw mi stačilo. Proč ale mluvit jen o tomto?

Byla jsem si jistá, že se zase něco podělá a tak jsem se tím, že mi za chvilku rovnátka vyrvou, nijak nevzrušovala. Oni mě ale zavolali do ordinace, posadili na židli, vzali kleště, upozornili, že to křupání bude lepidlo, ne zuby a začali rovnátka rvát. A najednou asi za hodinu, po rejpání rejpátkem a vrtačkou (moc příjemné) na zubech při odstraňování lepidla, jsem si přejela jazykem po úplně hladkých zubech. Nic, co by bránilo. Jsou pryč!! Ale nebudeme se moc vzrušovat. Půjdeme k mnohem zajímavějším věcem!

Před a po zákroku mě paní zubařka, která tam byla patrně na praxi, fotila. Vypadalo to tak, že mi strčila velkou plastovou modrou věc, která mi rozevřela rty a vše kolem, do pusy tak, aby byly zuby a dásně pěkně vidět (viz. obrázek), potom jsem měla v puse 2 podobné věci, akorát bílé a musela jsem si je držet sama a jako další, což mi přišlo asi nejzajímavější, byl druhý konec toho druhého rozvěráku (pokud se tomu tak říká), který se strčil dolů a odstranil rty z pohledu foťáku a nahoru se dalo zrcátko obří velikosti. To se dělalo i nahoře. Další focení bylo úplně nakonci, kdy jsem si měla stoupnout k bílým dveřím a otáčet se jako vězeň. Ze předu, z pravého boku, z levého boku. Jen to číslo mi chybělo. Při všech focení jsem se pořád tlemila a být chvíli vážná nebo mít dlouho skousnuto, mi dělalo obrovský problém.

No, tolik focení... co si budem povídat, připadala jsem si jako Hollywoodská celebrita!

Pak mě poslali na rentgen. Když jsem v čekárně čekala, dost mě znervóznilo, že lidé, co jdou na rentgen přede mnou si měli sundat kalhoty. Naštěstí já jsem měla odložit jen řetízek a náušnice.

Paní, co mi RTG dělala, mi tykala a byla nesympatická. Jinak to byl ale opravdu zajímavý zážitek. Měla jsem skousnout černou tyč v igelitu, pak zavřít oči a nehýbat se. Nevím, co se dělo, protože jsem měla zavřené oči, že. Jen jsem slyšela děsivé zvuky. Druhý RTG byl mnohem divnější. Strčili mi totiž do uší takové kolíky a pak i jeden na nos. Opravdu zvláštní! To ale trvalo jen kraťoulinkou chvililenku.

Pak jsem šla na domluvené místo s matkou. Měly jsme totiž jít na očkování, které nám předepsali kvůli Civilizovanému Mexiku.

Dlouho jsme čekaly, až přijdeme na řadu. Zabavovaly jsme se koukáním na mapu světa, která visela na zdi. Zjišťovali jsme samé podivující věci! Tady je Arménie? Peru je dole? Grónsko je tak obří? To musí být chyba mapy! Nakonec jsme ale na řadu přišly.

Na úvod nás čekal malý rozhovor, kde byly otázky na jméno, adresu, rodné číslo, alergie, těhotenství a podobně... Pak jsme ještě kecaly o Tamiflu, které budu mít sebou a léky na Malárii, ale nebojte, v Mexiku se nemůže nic stát! A už se šlo na to. Do pravého ramene Hepatitida A (ano, když tady žloutenka řádila, tak jsem očkovaná nebyla) a do levého břišní tyfus. Během dne jsem s tyfem měla celkem problémy. Ručka bolela. A pak bolelo i kolínko! A hlavinka, ale nebyl nikdo, kdo by mi to pofoukal…

Přečetli jsme si, že to má asi 30 možných nežádoucích účinků, že 2 dny nemám provozovat žádnou fyzickou aktivitu, že mám 30 minut po očkování ještě sedět a že nemám dnes pít žádné alkoholické nápoje, což nevím, jak zvládnu.

Do vyzvednutí vyndavacích a zas-tam-dacích rovnátek v 13:30 zbývalo ještě hodně času a tak jsme jely nakoupit mikiny. Tak mám teď jeany, tříčtvrťáky, černou podprsenku a futrál na foťák. Znáte to...

U zubaře máma podepsala, že nechci dělat nic s dolními zuby, vzhledem k tomu, že teď jedu na rok pryč, že, a odjela. Já jsem si zkusila nasadit a vysadit rovnátka fialové barvy a koupila za 20 kč modrou krabičku na rovnátka. Při odchodu z ordinace se mě slečna zubařka na praxi zeptala, jestli chci domů svůj otisk zubů. Řekla jsem, že ne a ona pak něco s úsměvem zamumlala. Tak jsem se usmála a šla. Když jsem o tom potom ale přemýšlela, myslím, že řekla, že si je vezme domů...

Teď jsem měla fixní rovnátka pryč, vyndavancí v batohu a šla jsem domů, kde jsem okamžitě u Brainiacu usnula.

Dospívací přechodový sebevědomý komplex?

21. července 2009 v 23:35 | Tuleň |  můj život
Už dlouho to pozoruji, už dlouho to v duchu komentuji. Dlouho nad tím kroutím hlavou a dlouho se tomu snažím odporovat. A je to teprv krátce, co jsem se o tom někomu zmínila a zjistila, že v tom nejsem sama. Dodala jsem si teď odvahu a o tomto zlozvyku, nebo jak jinak to říct, vám povím.

Není to jednoduchá věc, nepíše se o tom v Bravu, v Mladé frontě dnes, Mojí psychologii ani v Auto Moto Stylu či Blesku. Proto je pro mě těžké se svěřit, i když o žádnou obří charakterovou vadu nejde a našla jsem člověka, který je na tom stejně.

Vždycky, když je něco nového, je těžké to vytáhnout na veřejnost. Když se poprvé řeklo, že Země je kulatá, všichni si ťukali na čelo; Když se narodil někdo s jednou nohou nebo s Downovým syndromem, nepřežil většinou ani rok. Změny jsou změny, a protože žijeme v 21. století, nebudu již chodit kolem horkého notebooku a ukojím vaši zvědavost.


Slečna Instruktorka aneb Takže tábore, dobré ráno!

18. července 2009 v 17:20 | Tuleň |  můj život
Včera jsem se vrátila z tábora, na který jezdím už tak dlouho, že si tam připadám jako doma. I doma se však dějí změny, některé menší a některé větší. Kdybych mou změnu na táboře měla přirovnat k bytu, bylo by to asi přestěhování se na druhou stranu ulice, abych mohla koukat na starý byt z druhé strany. Jak vám totiž mohlo dojít již z názvu článku nebo jak již víte z mých předchozích článků, z dítěte se stala instruktorka.

Snad už od února jsem chodila každou neděli na táborové schůzky a projednávala, jak budou táborové dny vypadat. A najednou to tedy přišlo. Na stavbu jsem nejela kvůli nemoci a tak na mě špína padla den před příjezdem dětí - 30. 6.

Vy, co mě znáte, se rozhodně nebudete divit, že jsem byla strašně moc nervózní. Jak mě budou děti brát? Co budu dělat u první hry na stanovišti? Budu mluvit nahlas? Kam si mám dát kartáček a pastu? Co vám budu povídat...

Přišel ale den příjezdu dětí a poslední chvíle ticha se vypařily už s jejich kufry.