Červen 2009

La foca salirá

30. června 2009 v 10:46 | Tuleň |  můj život
Milí čtenáři, začali nám všem do školy chodícím prázdniny, což znamená, že návštěvnost rapidně poklesne. Všichni se totiž vypaří ze svých obydlí a míst s internetem. Také chuť prožít celý den koukáním na obrazovku počítače se u většiny lidí poněkud zmenšuje a tak se musel k tomuto fenoménu připojit i ten váš zlatý tuleň.

Krajina
Vzhledem k mé blogerské krizi nemám žádné předpřipravené články, které by se sem sami dávaly v době mé nepřítomnosti a tak - pokud mě nesní užovka nebo si nezlomím nějakou část těla - bude blog nejméně do 18. 7. 09 ve stejném stavu, jako ho vidíte teď. Žádné nové články, žádné odpovědi na komentáře, žádné změny vzhledu. Jedu totiž na tábor. A tam internet rozhodně není. Hihi.

Držte mi palce, budu Velká Slečna Instruktorka!

Ale to neznamená, že bych už od vás nechtěla dopisy. Minule mi přišly snad 3! Pokud se budete nudit a budete chtít utratit strašně velkou částku za známku a menší částky za papír a obálku nebo pohled, pošlete mi to do 14. 7. na adresu:

Tuleň
LT Ledňáček
Stará Huť u Dobříše
262 02, okr. Příbram

Na nějakou dobu se s vámi loučím! Užívejte si začátek prázdnin a pořádně jezte, ať vám pak nekručí v břiše jako mně. Hasta luego!

Náladová tuleň má šťastnou chvilku!!!

28. června 2009 v 11:40 | Tuleň |  můj život
Napsáno v pátek 26. 6. 09, ale pro nedostatek článků na příští dobu zveřejněno později.

Doufám, že se ptáte proč a že jste hlavně rádi, že mám zase šťastnou chvilku! Po dnešním ne příliš šťastném začátku dne, kdy jsem prodělala pár záchvatů na téma "Proč jsem taková kráva?" a pak "Dopadlo to dobře, ale stejně bych mohla být pozornější!", které ale nesouvisí s vysvědčením, jak by se mohlo zdát.

Potom, co jsem se vrátila domů a uklidnila, jsem si vzala zase něco na alergii, protože mi to máma pořád nutí. Má to vedlejší účinky probíhající tak, že na vás okamžitě padne únava. Věděla jsem ale, že si musím uklidit a nějak se připravit na večer a tak jsem únavu zahnala a uklízela.

Tu přišla matka z práce a ukazuje mi papír z pošty, že tam na mě čeká má vysněná maličká čtvercovitá jedinečná MP3, kterou jsem si koupila za svý. Hned jsem se ztopořila, nandala mokré boty ze včera, vzala klíče, peněženku, papír a další věci z trojčlenky a vydala se na cestu k poště.

Matka mě upozornila, že je možné, že to tam ještě mít nebudou a tak jsem si nebyla jistá, jestli si ji dnes odnesu, ale vzrušení se mnou stejně mlátilo.

Bydlíme na Černém mostě už rok, ale nebyla jsem si jistá, kde vydávají balíky. Vešla jsem napoprvé špatně, ale mám dobrou náladu, ne? Tak jsem vešla do správných dveří, kde na mě za přepážkou koukaly 2 kyselé ksichty. Občanku, papír, chvilka napětí a ťukání Kyselého ksichtu 1 do klávesnice a více napjaté hrabání Kyselého ksichtu 2 v hromadě balíku. A přišla ta chvíle. K. s. 2 vytáhla maličký balíček a šla ke mně. MÁM JI!!!

V rozrušení a radosti jsem šla nakoupit do Alberta (nesuďte mě! Vzala jsem si papírovou tašku!) a domů.

Tam na mě čekala zase matka. Sedla jsem si a začala dobývat do krabičky. Zvoní mi telefon a tak se snažím ho zvednout, ale pozdě. Najednou zvoní telefon matce a je jasné, že to bude mít nějakou souvislost. Čekám a snažím se z hovoru zachytit, o co jde. Za nedlouho tuším, že to bude něco s AFS (agentura, s kterou jedu do Mexika). Matka se usmívá a říká "Jéé". A já to pomalu zjišťuji. MÁM RODINU!!!!! MÁM RODINU!!! A BUDU NA YUKATÁNU!! SKORO U MOŘE!

Mám rodinu a novou MPtrojčičku, co více si přát?

Jak jste si patrně všimli...

25. června 2009 v 16:28 | Tuleň |  můj život
Jak jste si patrně všimli, dlouho - dlouho jsem nic nenapsala. Přesně týden. Ne, že bych neměla čas, spíš v tom byla nálada. Měla jsem hodně námětů; titulky, bouřka, jak někomu říct, jak ho máš ráda atd. Bohužel, když jsem začala psát, brzy jsem zase přestala. Stejně jako teď. A zrovna se mi to tak nehodí… Za chvíli jedu na tábor a měla bych psát mnohem víc, abych měla nějaké předpřipravené články. Jenže nic. A nic mě nenapadá a nic mě nebaví.

Celý dny koukám na seriály a filmy většinou v angličtině a titulky a jsem z toho tak zblbá, že bych pořád jen mluvila anglicky s americkým přízvukem, což je u člověka s tak špatnou angličtinou jako mám já celkem těžké.

Mám věci, které bych měla udělat a pomalu je dělám, ale nestíhám a tak na mě pravidelně skákají výčitky svědomí.

Pořád nevím, jak jsem na tom se zdravím. Dneska jsem byla ve škole a v lijáku jsem šla do papírnictví. Vysadila jsem antibiotika, ale máma pořád chce, abych se co nejvíce válela doma a byla v klidu, protože za chvíli jedu na tábor, kde moc klidu ani hygieny mít nebudu a potřebuju nějaké očkování do Mexika a po něm i nějakou dobu, co mě budou pozorovat, jestli je očkování v pořádku. Teď je to ale ještě lepší, protože jsem chytla nějakou alergii a máma je z toho šílená. Musela jsem se převléct do domácího oblečku a vzít si i ponožky!

Život je těžký. Bohudík.

Choroba má jen samá pozitiva

18. června 2009 v 11:26 | Tuleň |  můj život
Za normálních okolností bych teď byla na zubním oddělení ve Vinohradské nemocnici. Pěkně na křesle a nade mnou by byla sestřička s páčidlem a rvala by mi rovnátka. To by se stalo, kdyby se nic nestalo. Ono se bohužel stalo. Přišla na mě angína a my - já a máma - jsme tak blbý, že jsme se na zubní byly zeptat, jestli s angínou můžu přijít. Zamítli to. A teď místo toho, aby mi sundávali okovy z držky, sedím v pokojíčku v pyžamu bez spodního prádla, s tlustými ponožkami, už dlouho neholenými nohami, nevyčištěnými zuby a tři dny nečesanými vlasy (chcete mě? jestli ano, piště na mail karolina@vrcholhnusu.com). Poslouchám písničky, jsem na internetu, smrkám a jsem smířená s tím, že budu mít rovnátka až do sedmdesáti a to jen proto, že potom už na ně nebudu mít žádné zuby. Normální člověk je má rok, dva nebo dva a půl. Já už je mám pátým a nevypadá to, že by byl osud natolik laskavý, že by mi je dovolil servat.

A to jenom kvůli tý zkurvený nemoci. A jej, kvalita článků poklesla, výskyt sprostých slov se zvednul a tulení nálada je tak 300 stupňů pod bodem mrazu, jezisi kriste, co budeme dělat, abychom ji zachránili? Nic, ukouše se sama, děkuji.

Ano, jak název článku vypovídá, choroba má jen samá pozitiva. Nemusím chodit do školy, když si potřebuju vyřizovat známky, doplňovat klasifikaci a zjišťovat informace o ročním přerušení studia, můžu být pořád jen na internetu a nedělat vůbec nic jiného, můžu si po dvanácti hodinách brát 2 léky antibiotik velkých jako moje hlava a k tomu 3x denně léky na kašel, pak pastilku na krk a ještě něco, co ani nevím na co je, můžu denně vypít 7 litrů odporné vody, můžu si ukousat uši nudou, můžu koukat na různý telenovely, kriminálky, americky romantický rodinný komedie a 5 proti 5, což značně posiluje chuť zvracet. Můžu si každou hodinu měřit teplotu, můžu kašlat tak, že to probudí i pana Staroměstského z jedenáctého patra, můžu být pořád sama, můžu se bavit tím, že polykám a zjišťuji, kdy to bolí víc a kdy míň, můžu kašlat na klávesnici i na monitor i na lampu, která je 20 metrů ode mě, nemusím na akci s lidmi z AFS, nemusím na sraz s minulou třídou, nemusím ven s kamarádkou, kterou jsem neviděla možná i rok, nemusím na druhou táborovou schůzku (na první jsem také nebyla), nemusím vlastně nic a můžu všechno. Viďte?

Nesnáším to
chci být zase normální

Tuleň postižen zákeřnou chorobou

15. června 2009 v 13:46 | Tuleň |  můj život
Jak jste si mohli všimnout v záhlaví blogu, jsem nemocná. Mojí imunitu to velice překvapilo! Kromě rýmy a bolestí hlavy od dehydratace jsem nebyla nemocná už asi rok. Ať jsem byla polonahá v zimě, dlouho ve vedru na slunci nebo na mě flusala nemocná kamarádka. Pořád nemoci moje sexy imunita odrážela a najednou zvrat!

Kamarádka byla nemocná a chvilku s tím chodila do školy a je možné, že to na mě přenesla. V sobotu mě začala bolet po celý den hlava a v neděli mě hodně bolelo v krku a bolest hlavy neustupovala. Chvíli mi byla zima, chvíli vedro. Něco na mě lezlo a nemůžu říct, že bych z toho byla extrémně zděšená. To byla asi první choroba, u které jsem se usmívala a měla dobrou náladu.


Tři sta za tři

13. června 2009 v 22:29 | Tuleň |  můj život
Vážené dámy, vážení pánové,
sešli jsme se zde dnes kvůli velké oslavě toho, o čem asi nikdo z vás neví. Dnes, přesně před třemi lety se narodila jedna neuvěřitelně zajímavá věc, která žije v našich počítačích do teď. Není to věc v pravém slova smyslu. Je to spíše prostě stránka. Není to dokonce ani regulérní internetová stránka. Je to blog na blog.cz. Je to tak, dámy a pánové, přesně před třemi lety jsem přemýšlela, jestli blog ano nebo ne a nakonec mi sestra předložila pádné argumenty, proč ano a zrodil se www.tulen.blog.cz v této podobě.

Ale myslíte, že nějaký trapný narozeniny by mě tak dostaly? Samozřejmě, 3 roky na blogu je důvod k oslavě, ale k takové radosti, jaká mě zastihla, ne. Slavnostně oznamuji, že na den svých třetích narozenin je na tuleňovi přesně 300 článků.

Radost a pýcha jsou teď moji velcí bratři. Velké výročí. Opravdu bych na začátku netušila, že taková blbost jako blogování mi vydrží 3 roky. A to se ještě nechystám končit! Z mých kamarádů jsem vydržela nejdelší dobu a to ještě bez jediné touhy blog ukončit. Tedy kromě úplného začátku, když jsem neměla přístup k internetu a napsala jsem 1 článek za měsíc.

Přemýšlela jsem, proč sem vlastně píšu, proč veřejně ukazuji své názory, proč mi článek zabere 3 hodiny mého drahocenného času, proč sem píšu, co se mi přihodilo a proč k tomu přidávám své fotky a fotky svého okolí. A přišla jsem na to. Kromě toho, že mě baví bavit lidi a mám vždy neuvěřitelnou radost, když mi někdo něco pochválí nebo když zjistím, že mě moji kamarádi rádi čtou, tak i to, že ten blog je vlastně úplně celý o mně. Můžu si sem psát, co chci a nemusím brát na nikoho ohledy a psát to, co se hodí do dané společnosti. Kde jinde také najdu někoho, kdo pořád bude chtít poslouchat, co se stalo mně, jaká jsem a tak. Vyprávět někomu jenom o sobě nedokážu asi ani 5 minut, protože se pak cítím dost sobecky. Vám se to ale tady asi líbí. Zajímáte se tu jen a jen o a si potom připadám úžasně, úplná celebrita! Tady je prostě místo, co nikde jinde nemám.

Bez vás by to ale nešlo. Kdyby mi sem nikdo nechodil, praštila bych s tím hned. Na začátku mě hodně zajímala návštěvnost, jak ale šel čas a já jsem měla tak 60 lidí denně, přestala jsem si statistiky všímat. Naprosto mě zahřálo a uspokojilo to, že v cca 40 lidí denně sem nechodí přes vyhledávače ani přes odkazy, ale tak, že sem prostě jdou. Čtyřicet lidí! Lidí, co mě čtou pravidelně, což znamená, že se jim patrně líbím.

Pro pobavení a pro uspokojení zvědavosti také koukám na stránky, ze kterých ke mně návštěvníci přišli. Většinou si uvědomuju, co na blog píšu, ale to, co už si neuvědomuju, jsou následky. Když se do seznamu zadá fobie, Deren Brown, Citáty o pravdě, Fahnrichův mlýn nebo Frisbee pes, hned vyběhnu. To je pochopitelné a hezké. Bohužel ale váš milý drahý roztomilý tuleň vybíhá i na slova jako šukající pes, světlá stolice, smradlavej penis nebo smrdíš či i na smrdím, tmavá moč, záškuby v těhotenství, návod na zavádění tampónu, smrad z kundy a smrdí ti kunda (omlouvám se, ale opravdu to tam je?!), chrechel, Jak děti dostávají přes zadek.cz, čouhající podprsenky nebo dokonce sestřiny tanga. To si myslíte, jak slušný máte blog a najednou takovéto věci...
Také celkem překvapí, když se kouknete na mail a tam vidíte, že někdo do zprávy autorovi napsal "Nechceš si to rozdat, ty nadržená lachtanto?".

Ať si to rozdat chci nebo ne, blogu jsou teď 3 roky. Už se naučil chodit, celkem i mluvit (některým to prostě trvá déle, no!), většinou rozpozná, co je dobré a co ne a už se vyzná v kolektivu. Když se to bere na psí roky, tuleňovi by už bylo 21. Už by měl za sebou dětství i pubertu a uvědoměle by se hnal za svou budoucností. A protože jsem se nikde nedozvěděla, co by dělal tuleň, kdyby mu byly tři roky, musíte se spokojit jen s trapnými lidmi a ještě trapnějšími psy. Věcí o tuleních je totiž strašně málo. Pořád jen samé zabíjení a takový tulení životopis nenajdete ani na wikipedii.

Tři sta článků za tři tulení blogové roky. To navádí k tomu, že každý rok bylo 100 článků. V průměru tomu tak je, v praxi ale ne. Svůj stý článek jsem měla až v září 07, což je za rok a 3 měsíce, další stovka byla přesně za rok, v září 08 a na číslo 300 jsem se dostala už za 9 měsíců! Musím ale uznat, že už od ledna jsem své velké výročí plánovala a tak dávání článků rozhodně nebylo moc spontánní.

Myslíte si, že vydržím ještě rok? Čtvrté narozeniny bych totiž oslavila v Prasečím Mexiku. Nevím vůbec, jak to tam bude vypadat a tak je klidně možné, že se čtvrtých narozenin vůbec nedožije a zemře velmi mlád. I když na blog je to celkem požehnaný věk.

Slavte dnes, protože je důvod ke slavení! …nebo aspoň se máte na co vymluvit, až se dneska střískáte!

Hot shower

11. června 2009 v 23:36 | Tuleň |  můj život
Nedávno jsem se na facebooku přidala do skupiny Hot shower. Od té doby na ni musím pořád myslet.

Máma mě za mé macerování ve sprše nenávidí a pořád mi vyčítá, že jsem tam hodinu a že strašně plýtvám. Já se snažím to omezovat. Opravdu ano. Ale ono to nejde. Nejde, nejde a nejde! Když si představím, že bych žila v Somálsku a myla bych se jednou za týden vlažnou vodou, vstávají mi vlasy hrůzou. A kdo zná moje vlasy, jistě si umí představit, co za sílu je donutí všechny vstát!

Vodu jsem milovala od mala a z bazénu mě museli tahat železnými tyčemi. Miluju, když se tam celá ponořím, hluky se utiší a já jsem ve svém světě, kde na mě nemůže tolik lidí. Všude kolem mě jen modrá, někdy zelená voda. Ale ani toto se nevyrovná tomu, když jste ve vaně a na hruď vám stříká vařící voda. A pak stéká dolů a všude, kde proteče, zanechá rudé fleky, které matce ihned přinesou do úst argumenty o mém nahřívání. Stojíte ve vaně, závěs zavřený a všude kolem je pára. Stojíte s rukou se sprchou na sobě, nejlépe zavřené oči a myšlenky v hlavě běhají jako splašené. Odtud pocházejí ty nejlepší a nejušlechtilejší rozhodnutí, nejlepší náměty na články anebo nové názory na lidi či situace.

Nakonec ale toho musíte nechat. Vypnout sprchu a jít vstříc zimě, protože by vás matka snědla nebo byste se rozmočili. Odejít je vždycky to nejtěžší. Miluju vařící sprchu.

To zase byla jednou akce

9. června 2009 v 20:40 | Tuleň |  můj život
Vždycky, když něco organizuju, dopadne to katastrofálně. S tím už jsem se smířila a na žádné akci mnou pořádané neočekávám ani polovinu splnění toho, co jsem na začátku zamýšlela. Nemám organizování ráda a vyhýbám se tomu, jak jen můžu. Bohužel to prostě někdy nejde a něco se organizovat musí. A pak je vždycky aspoň jedna část na mierda. Části jsou čtyři. Svolávací, začínající, střední a co z toho vzniklo. U této se nevyvedly všechny tři první části.

Abych vás trošku zavedla do děje. Blog.blog.cz navštěvuji; je to centrální blog blogu.cz a informují tam o nových funkcích, vypráví o tom, jaký je to tam pracovat, dělají rozhovory s blogery a mezi tím jsou tam i soutěže. Tak jsem tam takhle přišla a vidím soutěž Vyfoťte lidi a svůj blog. Přejedu ji s pozvednutým obočím a jdu hrát kulečník. Za den se tam ale vrátím a přečtu si článek pořádněji. Během čtení se zamiluji do MP3, zjistím, že musím mít 10 lidí na fotce a že se to moc lidem nedaří, takže bych měla možná šanci vyhrát.


Den přemýšlím a nemůžu se na nic soustředit, jak na ni pořád myslím. Napíšu událost na facebook a čekám, že snad nějakých těch 10 lidí uvidím. Vypadá to dobře, 8 jich řeklo, že můžou. Stanovila jsem datum, hodinu a místo, kde se sejdeme. Z těch, co napsali, že můžou, nemohl snad nikdo a tak jsem ukecala jiný 3 lidi. Dále do toho se mnou šly moje 3 kamarádky a zbytek měla doplnit sestřenice lidmi ze sboru, s kterými v době konání zkoušela v Rudolfinu.

Nakonec to dopadlo tak, že jsme tam přišli 4, jen já a ty moje kamarádky. Absolutně jsem spoléhala na sestřenici. Jinak by to bylo úplně v řiti a mohli bychom se vracet zpátky domů. Vypadalo to, že sestřenice nakonec nebude moct. Dohadovaly jsme se spolu přes telefon a každá druhá věta končila "Já nevim...". Nakonec jsme čekaly hodinu, až zkouška skončí.

Vzhledem k tomu, že jsme ale měli školu do čtyř, k Rudolfinu se jelo 30 minut a hodinu se čekalo, měly kamarádky problém s časem a hlavně s tím, že zítra píšeme obří test z matematiky, na který by se holky rády naučily. Tak jsem jim koupila Disko, protože to nikdy nejíš sám, a Věnečky, protože jsou hnusný. Cítila jsem se kvůli tomu blbě a byla jsem nasraná, že mi to ti hnusní smradlaví lidi odřekli.

Jestli jste si nestačili všimnout, teď jsem popsala ty první tři části události. Pěkně nic moc.


Abych měla fotku aspoň trochu originální a - když jsem se s tím tak srala - měla aspoň šanci na výhru, řekla jsem všem, ať si vezmou nějaký šílený věci, čímž myslím plyšáky, paruky, brýle, klobouky, deštníky apod. Byla jsem nervózní.

Tu mi volá sestřenice, že už jdou a má s sebou 1...2...3..4... Pět lidí i se mnou!. Oddechnu si a raduju se. Připadá vám něco podivné? Počty vám nevycházejí? Není divu, že mám z matiky 4! Nějakým způsobem jsem si myslela, že 4 a 5 je 10. Tak Kiki sehnala ještě jednoho. Nojo, jenže najednou mi kamarádka říká, že to má být 10 lidí a ty! Zní to nemožně, ale sestřenice vytáhla z klobouku ještě jednoho a k tomu ještě holčičku, která nás vyfotí!

Rozdaly se pičandy, seskupili jsme se, rozevřeli toaletní papír s nápisem mého blogu a fotili. Je neuvěřitelné, jakou strašnou kvalitu ta fotka má?! Nechápu to. Ve feťáku vypadá pohodově, jenže ve své velikosti je divná a bez lesku. Ach jo. Co ale dělat? Jinak je super. Děkuju všem, kteří se na tom podíleli, strašně to pro mě znamená!

PS: Nápis "w3.tulen.blog.cz je na 4 metry a 68 cm dlouhém kusu voňavého toaletního papíru. Na fotku se ho použila asi tak třetina.

PS2: Byli jste někdy u Rudolfina? Je tam strašně moc lidí a turistů. V záchvatu paniky, vzrušení a strachu jsem si ani nestačila všimnout, jestli na nás divně koukali. Ale asi jo.

Svět je plný podivných lidí

5. června 2009 v 17:06 | Tuleň |  mé MHD
Tak vám takhle jedu domů autobusem 186. Je to asi půlhodinová cesta z Letňan na Černý most. V jednom uchu sluchátko od MPtrosky a jinak bez jiné zábavy. Přemýšlím, píšu sms, volám a zase se zabavuju myšlenkama. V tu ale zbystřím! Vejde slečna asi v mém věku s psíkem v ruce a hned se k ní naklání nějaká postarší paní a začne "Ale jezisi! To je kjásnej pejsánek, jak pak se jmenuje?" říká za stálého hlazení psa. Paní nabízí slečně, ať si k ní sedne. Začnou vést hovor. Slečna je hezky namalovaná, má vlasy v ohonu, takovou tu lesklou černou vestu a dlouhatananánské modré nehty. Od pohledu byste řekli, že je to taková ta normální namalovaná holka, která bude zvedat oči v sloup hned jak na ní babka promluví. Tak ji tak pozoruju a nic. Usmívá se, i když paní odejde a nakloní se k ní jiná babička a zase něco vypráví a ona se pořád usmívá. A to, i když odejde ta druhá.

Paní přede mnou dává hlasité instrukce paní sedící vedle ní, že má na příští zastávce vystoupit a pak přesednout na 185. To jí říká i potom, co ta druhá vystoupí z autobusu. Řve na ní přes sklo sto osm pět a při tom jí kreslí čísla ve vzduchu.


Pozoruju ostatní lidi a vidím paní, která se tváří neuvěřitelně nasraně a dělá divné neidentifikovatelné xichty.

Najednou nastoupí víc lidí, ve kterých jsou i 2 dospělí lidé a dítě, kteří si pořád něco šuškají a pořád se spiklenecky koukají kolem, jakoby se bavili o tom, jak vyhodí celý autobus do vzduchu.

Vedle je pán s dítětem, který je pořád s neuvěřením pozoroval.

Sedím a koukám na to všechno divné, co se kolem děje a najednou se za mnou ozve "Hovno". Pán, co říká z ničeho nic hovno?

Za pár stanic nastoupil pán, co měl knír a naušnici?!

A najednou ještě babička v modrém plátěném klobouku a s bílou mikinou jasně určenou pro mladistvé, která na sobě měla anglické nápisy, z nichž jsem přečetla jenom "I am" a pak ještě třpytivým písmem napsaný letopočet 1994!

A uprostřed toho všeho jsem já, všechny nevěříc vystrašeně pozorující, schoulená na sedadle s igelitkou a šálou!

Když jsem se začala oklepávat a dostávala jsem hlavu z ramen trochu víc nahoru, vidím na ulici 2 holčičky v růžovém, kdy je jedna z nich na všech čtyřech a ta druhá jí má na vodítku...

To nejde!

PTT (Prasečí Tulení Trable)

3. června 2009 v 19:10 | Tuleň |  můj život
Sedím tu u počítače. Z rádia mi hraje hlasitá a divná písnička. Vedle v pokoji sestra skypovací si s Francouzem, v druhém pokoji matka skládající nám vyprané oblečení. V mém pokojíčku 2,5 x 3 metry je velký bordel. Facebook už mě omrzel. Koukla jsem se na španělštinu a angličtinu. Jsem zahrnutá výčitkami, že se neučím na biologii, což však odůvodňuji tím, že v sešitě nic nemám a moje malá učebnička se ztratila neznámo kam. Abych pravdu řekla, všechno je mi jedno. Budu mít vysvědčení, na které se rozhodně nebudu chtít znovu koukat a bude tak o 270% horší než to z minulého pololetí. Čím to je, čím to je, že voda do moře se nevlévá?

Vy, co jste četli můj blog asi v polovině dubna a něco si pamatujete, víte, že v srpnu jedu na rok do rodiště prasečí chřipky a po návratu vás hodlám všechny nakazit. I přes zemětřesení, krysy, šváby a N1H1 tam tedy jedu a nezměním to ani, kdyby mě měl někdo přejet nebo znásilnit. O Mexiku znám 2 písničky, vím, jak je velké, už jsem to všude rozhlásila a dokonce i napsala na blog. Prostě tam pojedu a vy si dělejte, co chcete.

Sestra mi někdy řekla, že tak půl roku před jejím odletem do Francie měla hrozný depky, byla pořád v lihu a bylo jí všechno jedno. Říkala jsem si, že se toho děsím a že mě to snad nepotká. Potkalo. A to jak končil duben, tj. 4 měsíce před odletem. Tedy to bylo špatný kvůli tomu, že to vypadalo, že do žádného Mexika kvůli těm prasatům nepojedu. Nějak jsem to přežívala, ale najednou přišel strašný pocit, který mě v takovém rozsahu ještě nikdy nezahltil. Neumíte si představit, jak neuvěřitelně strašně moc jsem byla protivná. Když si na to vzpomenu, tak se mi ze sebe dělá blbě. Fuj, fuj, fuj. I kvůli tomu jsem 3 dny nešla do školy. K mému potěšení se mě neskutečné nálady po těchto mých prázdninkách trochu pustili a vraždila jsem očima, slovy i fyzicky trošku míň. Týden potom, jsme šli do školy jen 2x kvůli maturitám a nakonci jsem to završila víkendem se základkou. Úžasný odreagování od všeho, co mě za mého normálního života potkává. Od té doby je to o moc lepší.

Teď ale - vzhledem k tomu, že je mi všechno jedno - mám trapné problémy ve škole; Všichni se učí, mají dvojky, trojky a Prasečí Tuleň se neučí a rozhodně nemá trojky. Je mi to trapný. Ale zas tak mě to nesere. Odjedu, přijedu, rozdílové zkoušky, abych se vrátila do stejné třídy, kde jsem teď, neudělám a budu ve druháku s úplně novými o rok mladšími lidmi, kteří už budou mít nějaký kolektiv.

Jsem doma. Se mnou i další starosti a problémy spojené s Mexikem, školou, kamarády, rodinou. Jak jedna odejde, další přijde. A všechno musím řešit jenom já. Nesnáším rozhodování. Chci být ta maličkatá dokonale roztomilá holčička s velkýma očima, co nemluví, protože se stydí a všechno za ní vyřizuje maminka, tatínek, sestřička, učitel, vedoucí nebo kdokoli jiný. Je mi šestnáct a už jsem zodpovědná dívka. To vždy potěší.