Duben 2009

Třicátého čtvrtý

30. dubna 2009 v 16:45 | Tuleň |  můj život
30. dubna se dějí ty největší věci a jak se začne blížit, je všude.

Základy slušného chování v MHD

28. dubna 2009 v 21:14 | Tuleň |  mé MHD
Od doby, kdy jsme se přestěhovali, a já nastoupila na brigádu, mám v plánu začít psát seriál. Nemyslím tím Ordinaci v růžové zahradě nebo Big bang theory, myslím to v článkovém slova smyslu. Téma, které bude obsahovat mnoho článků a jednou se uzavře. Měla jsem vymyšlené dvě. Sebe a MHD.

Proč MDH? Co je na tom? Divili byste se... Každodenní ježdění odkrylo vše, co normální člověk neví. Bohužel váš Tuleň samozřejmě měl na všechno hromadu času a teď už by to do odjezdu nestihl napsat, a kdyby, tak by toto byl blog jen o MHD, což by jistě hodně lidí odradilo a nevím, jestli by tím byl zrovna Tuleň nadšený.

Protože jsem to ale nemohla vydržet, tak jsem tu s jedním článkem z prostředí dopravních prostředků. Nechám sebe i vás překvapit, jestli bude ještě nějaké pokračování. Teď už ale konec s úvodem a vrhneme se na samotný článek a to, proč jsme se tu dnes sešli.


Kolej, ne hokej

25. dubna 2009 v 23:00 | Tuleň |  můj život
Karolínka byla po bazénku, po výstavě aut a po chození po parku Křížku a obchodním centru Flora. Chystala se domů. Musela tam přijet před 20:15, aby stihla hokejové utkání Česko-Dánsko, kterého se nemohla dočkat. Začalo její dlouho očekávané mistrovství světa. Sama ani neví, jaktože jí to najednou TAK bere. Většinou jen na MS v hokeji prostě koukala a fandila Česku. Tento rok už to očekávala snad od ledna.

Třeba je to tím, že když byla menší, koukali na to vždy jako celá rodina a byli to chvíle, kdy byli všichni - i kocour - spolu. Tentokrát na toto utkání měla koukat sama v novém bytu. Bylo jí to ale jedno. Strašně se těšila a tak MUSELA prostě přijet přesně. Proto odcházela z Flory už kolem sedmé hodiny večer.

Sestřenice jí překecala, ať s ní metrem A na Depo Hostivař a odtamtud autobusem na Černý most. Problém byl však v tom, že autobus v sobotu a neděli nejezdí, což ani jedna z nich nevěděla. Když tam děvčata přijela a zjistila to, nevěděla, co tedy dělat. Bylo půl osmé.

Sestřenice zavolala svému tátovi, jestli by nemohl zjistit, kdy jede 110, která jede od stanice, kam jede sestřenčin bus. Táta odpoví tak, že to vypadá, že se to stihne. Karolína tedy jede jedním busem s divným skateboardistou, který byl starý, ale vlasy se mu kroutily podle čepice a sestřenici se líbil a potom přestoupí na jiný bus.

A hle. To, co viděla jízdním řádu, bylo neuvěřitelné. Tátova zpráva o příjezdu autobusu nebyla zcela správná a Karolínka zjistila, že autobus jede až v 20:16. Vzhledem k tomu, že hokej začínal v 20:15, tak to rozhodně nebyl čas, který by uvítala.

Čekat. Nasraná s nasranými slzami si sedla na zábradlí. Čekat...

Vzpomněla si na kamaráda, který jednou šel pěšky několik zastávek domů. Karolína zvážila možnosti. Nebyla si jistá cestou... Ale může jít prostě po zastávkách... a třeba chytne nějaký jiný bus... je to jen pár zastávek... kdyby to nebylo rychlejší, tak se aspoň zabaví. Vyšla.

Přes pole, kolem hřbitova, přes silnici bez přechodu, po chodníku, po přechodu, po chodníku, k semaforům a tak dále... Byla strašně překvapená, že je to tak blízko, líbilo se jí, co udělala, jak jí ta cesta jde, že je pěkně. Zamávala na řidiče autobusu, který jí to oplatil, a zjistila, že jí nevadí, že se proti ní dnes spikly všechny autobusy.

Sledovala čas a zjišťovala, že její čas je lepší, než kdyby počkala na autobus. Prošla na zelenou přes křižovatku, na kterou přeběhla mimo přechod, šla po chodníku, vyndala mobil a sluchátka, zapojila dohromady, pustila, zpívala si Kačeří příběhy, došla do parku, zjistila, jak je všechno krásné, začala fotit, fotit, fotit a fotit, ale najednou? HOKEJ! Úplně na něj zapomněla! Zandala foťák, posunula tašku víc na hýždě a vyběhla atletickým během, který jí poradila kamarádka a byla za něj pochválena od profesorky na tělocvik, směrem k domovu.

Doběhla a bylo 20:20. Celá šťastná a nedočkavá odemknula, rozrazila a zamknula jedny dveře, odemknula jeden zámek, odemknula druhý zámek, vrátila se zase k tomu prvnímu a při rozrážení druhých dveří odhazovala boty a klíče a už se sápala k dalším dveřím, tentokrát od obýváku. Rozrazila je a zoufale za hlasitých nadávek hledala ovladače. Našla, čekala, přepnula na čt2. Viděla hokej ve 13té minutě a skákala do vzduchu radostí!

A najednou vidí, že jak jsme dali gól! Při skákání se dotýká hlavou nízkého stropu panelákového bytu! Odhazuje mobil, tašku, kalhoty, triko, podprsenku a kouká! A vychutnává!

Jsem na tom asi hodně tragicky, když místo nápisu "Kolej 1" na zastávce metra čtu "Hokej".

Fille contente!

23. dubna 2009 v 21:00 | Tuleň |  můj život
Za můj krátký živůtek jsem většinou měla všelijaké výhrady ke svému tehdejšímu věku. Moc malá, moc stará... Pamatuje si, že před rokem jsem byla zcela zoufalá, protože mi za chvíli mělo být 15. Že už definitivně nebudu ta malá roztomilá s dlouhými vlasy a že už mě automaticky nebude omlouvat můj věk a když ne, tak se na něj budu moct vymlouvat já. Že ještě nemám rozum a jakékoli minimální zkušenosti, z kterých bych čerpala. Dostanu občanku, za chvíli práci, manžela, děti, důchod a pěkný malý obřad.

Myslím, že už jsem sem jednou psala, že přišla patnáctka a najednou na mě skočili jiné názory a celý život se plus mínus změnil. No, zas tak moc ne, ale musím to trošku zdramatičit, ne? Až na jednu věc, o které se bavím jen v úzkém kruhu kamarádů, jsem naprosto spokojená s tím, co dělám.


Miluju tenhleten můj styl života... Poznávání nových věcí, chození s kamarády na diskotéky, kdy mám před začátkem vždy trapné fyziologické obtíže, které mi působí nervozita; chození s kamarády na vodnici, což jsem vyhodnotila jako nejlepší relax a nejlepší způsob na povídání; chození s kamarády na koncerty; chození ke kamarádům domů; přespávání s hromadou lidí, které mám strašně ráda; to, že si neustále stěžuju na nedostatek peněz, protože je pořád někde utrácím, ať už za to chození do klubů nebo zpříjemňování cesty domů nějakou drobrotou (drobná dobrota); poznávání Prahy a bezcílné chození při jejím poznávání; bytí v útulném panelákovém bytečku; psaní článků atd. Nevzpomínám si, že bych někdy byla takto spokojena.

Jsem dosti výbušný člověk a naštvat mě může cokoli (což ale nikdo z vás nemůže znát, protože pravé výbuchy nastávají, když jsem sama nebo mezi hromadou lidí, které neznám - nechtějte mě potkat v MHD). Poslední dobou se ale na svět dívám pořád víc a víc se vztyčenou hlavou a úsměvem na tváři! Ach!


Já a moje drahá fobie

15. dubna 2009 v 17:10 | Tuleň |  můj život

Každý má nějakou fóbii a každý ji prožívá jinak. Sestra pravidelně ječí, když vidí moje pyžamo s nakresleným hadem, sestřenice vříská, když vidí pavouka, máma jako laň skočí na stůl, když zahlédne myš, paní v televizi se nemohla oblékat, protože se bála knoflíků a kreslená postavička v mém oblíbeném seriálu měla panický strach ze zahradní hadice, protože si myslela, že ho udusí. Jak už jsem psala, jsem přesvědčená, že i Pepek námořník měl něco, čeho se bál, i když to nedával najevo křikem a pohyby rukou tak rychlými, že zasáhnout čmeláka, rozprskl by se kilometry daleko.

Je to neuvěřitelné, ale i na vašeho malého tuleně skočilo toto slovo, u kterého nikdo neví, jestli se píše s dlouhým o nebo s krátkým. Tak či tak, přišlo rychle a stihlo již zapustit kořeny. Je to strach z jídla. Trapas, viďte? Chce být in? Mluví o tom všichni, tak taky musí začít? Anorexie? Bulimie? Ale děti, vždyť jsem to já!

Já mám tak nudnej život!!

13. dubna 2009 v 9:49 | Tuleň |  mé úvahy
Já to nechápu. Všude okolo se dějou tak zajímavý věci, jen kolem mě je absolutní mrtvo... Kamarádku kousl cizí pes, jinou oslovil strašně pěknej kluk v metru, další pořád chodí k zubaříi nechodí spát, má zlomenou ruku, byla na policii, má trojku z chování, přestěhovala se, každý den na ulici potkává Lucii Bílou nebo je mistr světa na skateboardu nebo v karate! A já? Prostě strašný! Pořád jenom zavřená doma, nic zajímavýho nikde neni a každej den je stejnej!

Myslím, že všichni mají aspoň trochu ten pocit. To je však způsobeno jen tím, že všude se dozvídáte jenom ty super-storky. Máte ale opravdu tak nudný život? Žijí vaši kamarádi, kamarádi vašich kamarádů nebo kamarádi kamarádů kamarádů pozoruhodnější život než vy? Žárlíte, když slyšíte, jak se váš kamarád pozvracel do křoví, odkud vyběhlo stádo zeber? Nemusíte. Karolínka a jejích pár teorií vás zachrání! Koukejte se v příštích minutách a stanici tuleň a kupte si náš nový přípravek a čištění slonů! Nikdy nebyli tak krásně čistí, že Carol?
"Přesně jak říkáš Horste! Kupte si sadu na čištění slonů a dostanete mezizubní kartáček zdarma!"
"Ano, Carol, a to vše jen za takovou cenu! Ne 10 567 ani 10 248 jen 9 999 korun! Neváhejte a rychle si objednejte na čísle 800 80 08 80!"

Nevstává se ráno, ale v noci

11. dubna 2009 v 5:25 | Tuleň |  můj život
Drazí. Nevěřili byste tomu, co teď dělám. Kdybyste mě znali, tak byste mi nemohli určitě uvěřit víc, než když mě znáte jenom přes blog.

Víte, kolik je hodin? A nemyslím tím teď čas, který máte na hodinkách. Myslím tím tu dobu, kdy se zveřejnil tento článek. Něco kolem pátý a šestý. Co to je? Proč ho zveřejňuješ takhle pozdě? Mýlíte se, není to pozdě, nýbrž brzo.

Vzbudila jsem se v 3:40 přesně. Znáte takový ten pocit, jak se probudíte a cítíte se čilí? Teď jsem ho měla. Došla jsem si na záchod, udělala si džus, vzala si kus bábovky, kterou tu na stole stále mám a ohryzává mi ji kocour a zapnula počítač. K mému údivu na icq 2 lidi. Psychicky ale u počítače nebyli. Tak jsem šla psát článek. Teď píšu další. Já ten blog nemít, tak teď spím nebo co!

Asi půjdu hrát Sims2 ve španělštině, kterému nerozumím. Je to divný, co?

PS: Toto je patrně nejkratší smysluplný článek. ;o)

Evropa přátelská dětem

8. dubna 2009 v 17:52 | Tuleň |  můj život
Toto pondělí a úterý jsem nešla do školy. Asi se ptáte proč. Nemoc? Zatahování školní výuky? Zase nějaká rekreace? Ne, moji milí. Byla jsem na kongresu "Evropa přátelská dětem". Již jsem psala o tom novinářském kurzu, Dětské tiskové agentuře (dta). Ta mi to dohodila.

Je to zvláštní. Tak jsem se těšila, až o tom napíšu, což mi však okolnosti dříve nedovolovali, ale teď nevím, jak začít. Kdybych to psala na papír, už bych vyhazovala do koše druhou zmuchlanou A5. Tady však stačí zmáčknout delete. Snad to tedy nějak dopadne…

Ze začátku jsem samozřejmě byla nervózní. Cizí prostředí, cizí lidi, cizí události... Sedli jsme si do velké místnosti - "Jižního sálu" kongresového centra, kde se před pár hodinami, co jsme tam byli, procházel Obama. Na stolečku před námi se prsila Mattonka, nádherná sklenička obrácená dnem vzhůru, ubrousek, sluchátka a připojení k internetu.

Abyste to lépe pochopili. My, děti z dta, jsme tam byli hlavně proto, abychom o tom psali na stránky, které sem nedám, ale jsem si jistá, že kdo by chtěl, najde je v pohodě. Náš tým byl rozdělen na dvě skupiny a každá měla za úkol psát o nějaké události, co na kongresu byla. Já s Pavlem jsme měli psát o dvou přednáškách; Děti a média + Slavnostní zakončení. Na to, jak jsem si ve článcích věřila, to dopadlo strašně. Články nemají hlavu a patu, jsou nezajímavé a je tam několik set slohových chyb a to jsme to psali strašně dlouho! Doufám, že chápete, že vám nechci nijak ulehčit přístup k takto strašným článkům. Ještě byste sem přestali chodit.


Kdo čte návody k použití?

4. dubna 2009 v 19:23 | Tuleň |  můj život
Čtete návody k použití? Já patřím k lidem, kteří to nechají na sobě a trapnými návody se zaobírají jen, když se jim to po pár hodinách usilovné práce nepovede. Z mého okolí neznám snad nikoho, kdo by si koupil nějakou věc a jako první se vrhl na návod. Ale třeba mám jen špatný okruh přátel.

Teď jsem však vyhazovala pár krabiček, a že jsem měla zrovna chvilku času, přečetla jsem si návod. I přes to, že chápu, že je to potřeba a pro ty, co začínají, je to určitě super, jsem nezadržela smích.

Příbehy dívek A, B a C

1. dubna 2009 v 17:23 | Tuleň |  můj život
Dívka A, dívka B i dívka C seděly na lavičce v nákupním centru a za strašných zvuků jedly Twister. Smály se, povídaly si a bylo jim dobře. Když tu zpozorovaly dvě holky, jak mají tašky z dm a vzhledem k tomu, že dívka A miluje drogerie, rozhodly se jít směrem, odkud holky šly a dm najít.

Nebylo to vůbec těžké hledání, protože hned jak se zvedly a přešly stánek s hrnci, už na ně koukaly kovové regály, které uvnitř ukrývají mnoho drobného zboží. Jak už to bývá, byly tam sakra dlouho. Zkoušely si různé vůně, laky, sluneční brýle, konstatovaly, kdo u nich v rodině některé zboží vlastní, koukaly na řasenky, prohlížely si skřipce a gumičky a k tomu si povídaly a hlasitě smály. Jak už to bývá.

Nakonec si dívka B koupila sponky a dívka C divné bonbóny za 6kč, které jí ostatní dívky doporučily a které už si nikdy nekoupí. Platí, účet nechají na pokladně a chtějí odejít. V tom divný pán, který je sledoval už delší dobu, říká "Poťte se mnou do zázemí". Všechny dívky mají najednou ten divný pocit v břichu. Dívka A si myslí, že je pán chce v zázemí znásilnit, dívka C si myslí, že je to pán z ochranky a že si on myslí, že něco ukradly. Dívka A je rázná, i když na první pohled nevypadá, a začne se bránit, že nikam nejde a ptá se paní u pokladny, jestli by jim nemohla nějak pomoct. Paní pokladní, ale říká, že je to pán z ochranky a když jim říká, ať jdou dozázemí, tak tam mají jít. Tak jdou.

Cestou dívky utrousí pár vtipných poznámek, ale všechny jsou napjaté a v mysli se jim přehrává celý pobyt v prodejně a vzpomínají, jestli jim něco náhodou nespadlo do kapsy.

V zázemí se postaví proti němu a čekají na vysvětlení. Pán začne huhlat: "Ste asi eště mladiství...dklady nemáte... Tkže budu muset zavolat státní policii." Od dívek se ozve jedno velké "Cože?" a pán na to odpovídá: "Viděl sem, jak si dala do kapsy ňákou bílou řasenku", a ukázal při tom na dívku A, "nebo co to bylo. Pak eště ňákej kapesník.."

Potom tam přišla prodavačka a říká, že na to nemusí volat policii. Pán se ale brání: "Na školení ale řikali, že nemůžem prohledávat mladiství, takže musim volat státní policii."

"...Dddobrý den, taady detektiv z prodejny dm. Mám tu nějaký mladiství a mám poezření, že něco ukradli, ale nemůžu je prohledat tak estli by ste sem někoho neposlali.... jo...no, to obchodní centrum… vedle metra... ... jak se jmenuje ta ulice?" Obrátí se na prodavačku. "Vysočanská". "...jo, tak VyVyVy... Výýýýýý, Vysočanská... jo... nashle"

Po zážitku s hasiči, které viděla dívka C na vlastní oči, se na policistu celkem těšila.

"A jak dlouho to tak může trvat?", ptá se dívka B.
"Tttak... chvíli... 23, 29, 30 minut..,", odpovídá.
Všechny tři zakoulí očima a dívka B říká "Tak já napíšu mámě, že se zpozdím." a na to detektiv reaguje "Tti daj razítko a něco... jako vomluvenku.", což už je na dívku C moc... Vzpomene si na hodinu Zsv, která se týkala inteligence (její faktory: slovní plynulost, verbální myšlení (porozumění slov), soudnost (řešení problémů) atd). Podle těchto a dalších měřítek by se pán inteligenčně již pohyboval v záporných číslech.

Dívka A je naštvaná "A nemůžeme vám to prostě ukázat? Všechny kapsy a já nevím, co všechno?"
"Sme byli na školení a takm řikali, že na ty, co nemaj doklady se musí volat státní policie."
"Ale my máme doklady?!"
"Sem se vás na začátku ale ptal, estli je máte.", což vyvolalo mezi dívkami vlnu odporu.
"Aha, tak to mi je ukašte a pak mi ukašte tašky, kapsy a ...tak"
K tomu se dívka C zeptala "A máme to ukázat všechny nebo jen zlodějka?", což pán neslyšel a dívky se zasmály.

"Tak, tady mám kapesníky, posmrkanej kapesník, klíče, jelení lůj, další posmrkanej kapesník sponky, které jsem teď koupila"
"Máš účtenku?"
"Jsem vám ji tam nechala, to snad..." odpovídá zmožená dívka B a dívka A se jí zastává "Tak určitě tam ještě někde bude. Stejně, tak prodavačka si to pamatuje, vždyť to bylo před chvilkou!"
"Učebnice, sešit, učebnice, učebnice, sešit, sudoku, sešit, diář a omluvňák, učebnice sešit. Tady lesk z časopisu, nějaká divná věc, ó, měla bych si tu uklidit!, posmrkaný kapesník...."
"A co máš v tamtý kapse?", ptá se dívky A. Ta zrudne a říká "No... to...". Pán ji ve vysvětlování zastaví, že to chápe.

Takhle potupně a triumfálně vyndá a zandá každá dívka všechny věci z tašek a kapes. Pán zavolá policii, že už jich není třeba, omluví se dívkám, na což žádná neodpoví, pak se omluví i prodavačky, které s ním v celé záležitosti nesouhlasily a pravidelně dávaly oči v sloup, na což se dívky ozvou, že v pohodě.

Odcházejí s odškodněním. CD "dm škola líčení", s čímž dívky moc nevědí, co budou dělat, ale je to pěkná památka.

Rozloučí se spolu a dívku C chytí revizor.
Je zajímavé, kolik věcí se může dít během tak krátké doby. Nejdřív policisté na afterparty, pak podezření z krádeže a nakonec to dokončí návštěva revizora, kterému jsem šlápla na nohu. Život je fajn, no né?