Únor 2009

Víra, náboženství vs. ateismus

28. února 2009 v 12:57 | Tuleň |  mé úvahy
Tak jsem se přesvědčila, že jsme opravdu jedna z nejateističtějších zemí světa. Když jsem to totiž četla na nějakém blogu, myslela jsem si, že je autorka vyšinutá. Pak mi to řekla i sestra, také jsem začala pochybovat i o její inteligenci. Nakonec jsem začala pátrat o pravdivosti. Zlatý internet.

Našla jsem, že jsme nejateističtější zemí Evropy, druhou nejateističtější zemí Evropy, šestou nejateističtější zemí světa a další poznatky.

Nemohu říct, že by byly všechny články, co jsem četla, měli stejné závěry, jak jste si v minulém odstavci mohli všimnout, ale jak byste chtěli měřit víru?

Než však začnu se svými názory, měli bychom si definovat, co pro mě atheismus znamená. Lidé hodně říkají, že ateista není nikdo, protože ateizmus znamená, že člověk nevěří absolutně na nic. To mi však přijde jasné a tak pro mě je ateista ten, který například neuctívá žádného boha, který nechodí do kostelů, mešit, synagog atd, nemodlí se, nevěří v posmrtný život…

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že křesťanství je jediné náboženství. Jak jsem se však začala zvětšovat, zjišťovala jsem, že je jich strašně moc. To jsem však nechápala. Jak může být tolik bohů? To si každý vezme nějakou část Země a stará se o ni?

Teď jsem v době dospívání a konečně chápu něco víc. Učili jsme se o bibli a o řeckých bozích. Konečně mám tak trochu představu, kde se vzalo, proč se vzalo, jak se vzalo a jak se to šířilo.

Byla jsem vychovaná jako ateistka a také v to věřím. Náboženství přišlo v dobách, kdy byli všichni chudí a nešťastní. Aby se nezbláznili a všichni nespáchali hromadnou sebevraždu, věřili, že si svůj osud zaslouží a že se teď musí chovat dobře, protože jinak si to v posmrtném životě odskáčou.
Život byl v té době jen taková vstupenka do toho úžasného, zázračného a skvělého života po životě. Ti, co se měli dobře, zase nevěděli, co je to tsunami, chřipka a sníh. Museli si to nějak objasnit. Proto na ně zlé věci seslávali bozi, protože se chovali špatně a dobré věci, aby je odměnili.

Taky je strašně zajímavé, že když se někdo dopustil přestupku proti např. desateru, šel ke zpovědi, řekl to, a když odříkal 6 otčenášů a dal knězi nějaký ten odpustek, vše bylo v pořádku, člověk už měl čistý rejstřík a mohl zase normálně a bez výčitek žít.

Nebo třeba zneužívání malých chlapců katolickými knězi… Ale jinak je církev ta nejčistší věc! Proč vlastně musí mít kněží celibát, když děti jsou darem boha? Ještě že normální lidé nesmějí používat kondomy a můžou libovolně roznášet HIV a nesmějí na potrat a tak se mnoho dětí objeví v dětských domovech nebo v popelnicích.

Celý systém víry mi přijde na hlavu. Však když je nejhlubší krize, i ten nejhlubší ateista se k bohu obrátí. Náboženství bylo, podle mě, určeno pro takové krizové okamžiky. Kdyby váš život probíhal bez větších problémů, k čemu by bylo? Proč bychom ho potřebovali?

Na závěr bych chtěla upozornit, že je to jen a jen můj laický názor a vzhledem k tomu, že žijeme v demokratické zemi, byla bych ráda, kdybyste to akceptovali.

Někdy se moc divíte

26. února 2009 v 17:21 | Tuleň |  můj život
Rozhodla jsem se sem dát pár věcí, které mě překvapily, podivily nebo pobavily:

--------------------------------------------------------------------------------------------

Smutný inzerát o ztracené kočičce nám visel na vchodových dveřích dlouho. Po přečtení mě soustrast opustila.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Máme novou učitelku na španělštinu...
--------------------------------------------------------------------------------------------

Co dodat? Chybí mi...

Zajímavá hasičská zkušenost...

24. února 2009 v 21:31 | Tuleň |  můj život
Přijela jsem domů, učila se dějepis a nakonec si šla kolem sedmé hodiny večerní sednout k počítači do obýváku k televizi. Sedím, povídám si s maminkou. Najednou však přeruším hovor, protože zavětřím velký zápach. Čichám, čichám a s matkou pak usoudíme, že se to pálí prach z lampy. Zhasneme ji a rozsvítíme jinou. Vrátíme se zpět k hovoru. Najednou ale zjistí, že to smrdí odjinud. Tak běháme po bytě a čucháme k různým věcem. Přijde mi to vtipné a tak to komentuji. Mámě to ale moc vtipné nepřijde a tak mě okřikne. Zjistím, že je to taková legrace není a maličko se začnu děsit. Čuchám k vypínači a najednou je v předsíni mnohem větší smrad, jdu se podívat ke vstupním dveřím a vidím v chodbě hromadu dýmu, otevřené dveře k sousedce a mámu jak tam kouká a říká mi, že je to od tamtud. Nějak jsem si říkala "Aha, fajn" a už jsem chtěla odejít. Nevím, co mě to popadlo. Máma volala, jestli je sousedka v pořádku. Ozvalo se, že ano, že jí jen hořel hrnec. Dýmu a kouře tolik...

Tak jsem se vrátila a pohodička. Sedím, klepu se zimou, protože jsme všude otevřely okno.

Slyšíme houkat hasiče. Já jsem jako vždy pasivní, ale máma řekne, jestli to náhodou nejedou k nám. Zvedla jsem všechny obočí, co mám a šla se po chvíli koukat z balkonu. Najednou vidím 3 hasičský auta a jedno policejní jak jednou u nás. Ale je možný, že nejednou k nám. Ale jednou. Jely.

Koukala jsem z balkónu, pak někdo snad zvonil nebo co... Tuhle část si nějak nepamatuju... Jen vím, že jsme najednou stály před našimi dveřmi, před námi dva sympatičtí policisté a sousedka je ubezpečovala, že je všechno v pořádku a že nechápe, proč někdo volal hasiče. Já bych to chápala.

Byla jsem s mámou ve dveřích a koukala, co se děje. Byly přede mnou 2 policisté, pak přijel hasič v celé své výzbroji pak ještě někdo. Byli tak velký. Byli tak fajn. Byli opravdu hrozně veliký a vypadali neohroženě a tak mužně!

U nás skoro hořelo. Zajímavé bylo, že když jsem viděla ty vozy a napadla mě myšlenka, že vyhoříme, myslela jsem na to, jak popadnu všechny 3 notebooky, budu je mít v podpaží a budu zmrzlá stát před domem, že to bude vypadat hrozně směšně. Na kočku, na mobil, na oblečení, na učení, na občanku a na nic podobného jsem nemyslela. Jen ty notebooky a jak to bude vypadat směšně.

Pořád se klepu. Zajímavý večer.

A máme naplánováno

23. února 2009 v 11:15 | Tuleň |  můj život
Když jsem byla malá, máma se chovala jako matka z příručky a na každý den jsem měla aspoň jeden kroužek; balet, keramika, sportovní hry, angličtina...

Když jsem však přestoupila na druhý stupeň, matka po nějaké době usoudila, že už si mám kurzy hledat sama. Tak jsem měla tedy měla roky proflákané doma, jelikož- až na pár výjimek- jsem nebyla schopná si nic sehnat. A plánovat něco dál? Věděla jsem, co bude za měsíc? Za rok? Ne, jen to, že vše zůstane při starém; budu 10 měsíců ve škole a potom pojedu na tábor.

Teď? Vím, co budu dělat 3 roky dopředu! A je skoro březen a mám naplánované celé prázdniny. To jsem neměla snad nikdy… A jak vypadá můj normální týden? Po - flákání, Út, školu končím ve čtyři a potom flákání, St- logopedie (hodinu jedu tam, půl hodiny TDNkám, hodinu jedu zpět), Čt - DTA (hodinu tam, hodinu a půl na kurzu, hodinu zpátky) Pá - nic, So- nic, Ne- od 18:00 porada na tábor (hodinu tam, hodinu zpět).

Najednou má všechno řád a já vím, že středy, čtvrtky a neděle jsou z poloviny plné, že na začátku prázdnin pojedu jako instruktor na tábor, že možná pojedu ještě na jeden, že 21. 8. frrrčím do Mexika, pak je Velký Roční otazník a až se vrátím, začne škola a jdu do tanečních.

Líbí se mi, že budu vědět, co budu dělat, ale je to opravdu tak moc fajn?

Teď jsem viděla dokument o cizincích žijících v Norsku. Tam byla Afričanka bojující proti ženské obřízce a ta říkala, že se těší, až pojede zpět domů, že tady se vše počítá na čas a vše je naplánováno. Tam se ale žije okamžikem.

Kdo ví? My to asi moc objektivně soudit nemůžeme, protože nemáme žádné srovnání. Třeba ale někdy někdo bude mít tu šanci. Pak mi řekněte!

Normální den normální tulení rodiny

18. února 2009 v 19:31 | Tuleň |  má rodina
Tulen se učí ve svém pokojíčku, matka si v kuchyni píše tahák na zítřejší zkoušku z chirurgie. Sestra přijde domů. Tulen na ni bafne, sestra se lekne. Po chvíli se sestry sejdou v kuchyni. Hledají něco k jídlu a matka v pravidelných intervalech naštvaným hlasem říká, že je moc ráda, že tam s ní jsme, že se toho hodně naučí.

Sestra nám řekne, že by měla zhubnout 2 kila. Jde si dát dva dny starý guláš.

Povídáme si o kýle na pysku.

Sestra dojí. Jde do lednice, vezme obrovské ovocné knedlíky a řekne mi "Dáš si? Dezert!". Přikývnu.

Za pár minut vlezeme do mikrovlnky, vyndáme talíře a nasypeme si na to, co má kdo rád. Sestra si sedne za kuchyňský stůl, tulen na kuchyňskou linku, protože na ni pro matčiny skripta nezbylo místo u stolu.

Ptáme se matky na věci, o kterých se učí, a o kterých nás krátce informuje. Na žlučník, střeva, zvracení, zástavu plynů, stolici, rektální hygienu, dehtovou stolici, anální píšťalu, konečník, drenáž...

Tulen se ptá: "Co je to drenáž"?. Sestra odpovídá: "To je, když ti někdo strčí hadici do zadku!".

Hovor pokračuje dalšími nemocemi a komplikacemi souvisejícími s rektem, fekáliemi či jen trávicím ústrojím, až matka vykřikne "Takhle se naučím hovno!", čímž vážnost situace rozhodně nezlepší. Až se uklidníme, poví: "Chtěla jsem říct: ´jděte do prdele, ale to by...´.".

Sestra si jde přidat ještě jeden knedlík.

Jak může žít genius, jako jsem já s matkou, které nevadí, že myje lidem zadky a sestrou, která sobě i ostatním strká prsty pravidelně do nosu? Jak s nimi můžu žít? A jak s nimi můžu nežít?

VA-LEN-TÝN!

15. února 2009 v 11:33 | Tuleň |  můj život
Nevím, co všichni mají proti Valentýnu. Je to přeci úžasná příležitost jak říct svému idolu, že ho milujete, vyžehlit problémy ve vztahu nebo prožít s osobou, do které jste zamilovaní úžasné chvíle, které se zvýznamní dárkem, většinou bonboniérou ve tvaru srdce nebo jinou růžovitou nekýčovitou naprdvěc.
Heh. Myslíte si, že jsem kráva? Že jsem ztratila mozek? Měli byste pravdu, kdybych to nepsala s ironií v klávesnici. Jak jsem tedy já prožila den zamilovaných? Svatého Valentýna? Tak, jak bych prožila každý den, kdy by byl náš sraz s minulou třídou. Úžasně s mými milovanými.

Eliška zorganizovala "Sraz století". Mělo tam přijít děsivě moc lidí a to proto, že to nebyl sraz jen naší třídy - 9. C. -, ale také 7. C., a třeba 5. C. Tentokrát tam byli totiž i ti, kteří v páté nebo sedmé třídě odešli, z nichž jsem polovinu neznala, protože jsem na Lupáčovku přišla až na druhý stupeň.

Nedohodli jsme se, km půjdeme a tak byl plán následovný: Ve 14:00 14. 2. 09 sraz před bývalou školou a pak se rozhodne, kam se půjde.

Já jsem vstala kolem půl desáté a tak jsem měla celkem dlouhý čas na přípravu, na válení, jezení a čtení. Většinou jsem byla celkem spolehlivá, ale poslední dobou chodím všude strašně pozdě. O to více, když mám před tím hodně času, jako dnes.

Našla jsem si, že musím na metro přijít v 13:27, abych to stihla naprosto přesně. Na zastávku metra se jde 8 minut. Byla jsem doma a snažila jsem se ze sebe udělat člověka za 10 minut, protože jsem již samozřejmě nestíhala. Když jsem byla v půli cesty na zastávku, bylo už 28. Brala jsem to však sportovně. Nějakých pár minut, no...


Je dobré mít přátele, kteří vás podpoří

11. února 2009 v 21:03 | Tuleň |  mi México
Nemyslíte si? Kteří vás mají rádi a přejí vám jen to dobré? Kteří řeknou svůj názor, ale dokážou akceptovat ten váš a vycítí, kdy je lepší mlčet, kdy říct pravdu a kdy povzbudit? Nemyslíte si, že je dobré být obklopen lidmi, kteří vás podpoří?

Já si rozhodně myslím, že ano. Neměla jsem moc příležitostí, kdy jsem svým přátelům dala šanci, aby mě povzbudili. Většinou jsem si za to mohla sama a tak utěšování vypadalo "To bude dobré, ale víš, že je to tvoje vina, že?". A já jsem přikyvovala, protože své chyby si uvědomit musíme a musíme k nim přistupovat objektivně. Souhlasila jsem tedy.

Co ale když máte věc, která je maličko kontroverzní a víte, že vám naprosto změní život a rozhodli jste se o ní absolutně podle vlastní vůle a ze dne na den? Pak nevíte, jestli jste udělali dobře. Ale jste z toho nadšení. Aspoň trochu. A tak potřebujete, aby se na vás někdo upřímně usmál a ujistil vás, že jste dobře udělali. Protože když ne, tak pak jste ve svém pokoji, sedíte na židli, koukáte z okna a z očí vám stékají slzy.

Jste si pořád míň jistí, jestli jste se rozhodli správně a mrzí vás, že jste asi tolika lidem způsobili problémy. Já jsem však většinou byla holka, která dělala pro kamarády všechno. Poslední dobou mi to ale lezlo na nervy a zjistila jsem, že mě pár osob kvůli tomu využívalo.

Tak mi řekněte, proč mi nikdo z mých přátel nepřeje štěstí? Proč se se mnou nikdo neraduje? Proč mě nikdo nepodpoří? Je to tím, že myslí jen na sebe? Nebo snad ta věc byla tak sobecká? Proč?

Těžké žít bez každoroční samozřejmosti

9. února 2009 v 19:12 | Tuleň |  můj život
Když mi máma řekla, že zaplatila pobyt v horách ve Francii a řekla sumu, kolik to stálo, pochybovala jsem o její inteligenci. Nemáme totiž zas tolik peněz nazbyt a vyhazování za tohle mi přišlo naprosto zbytečné. Vždycky jsme jezdili k tetě na hory, jenže teď už se druhým rokem chata rekonstruuje a tak jsme nebyli už dva roky nikde.

Po pár týdnech či měsících jsem si uvědomila, že se tam těším a začala jsem mámě děkovat. Začala jsem slintat po všech snowboardech, které vidím a cokoli, co vypadalo podobně, mi připomínalo, že za chvíli taky budu mít. Uvědomila jsem si, že se těším, až pojedeme letadlem, až tam přijedeme o dvě hodiny dřív, bude tam hrozně moc lidí, všechno bude strašně drahé, problémy s letenkami a kufry, vzlet a zásoba žvýkaček, jídlo v krabičkách, plastové příbory, čaj, rozdrobené rohlíky, přílet, cizí letiště atd. Příšerně jsem se začala těšit a už odpočítávám dny.


Teď ale také pořád víc a víc vzpomínám na chatu. Naše každoroční rituály, slavení Silvestra, pravidelné zahrabání auta ve sněhu, nandavání řetězů, rádio Černá hora, kypření, párky v rohlíku, čaje s griotkou, kupony, pády, frajeření, fronty, skokánky, Krvák. Pak také hraní bulky, hromadu punče, ranní dívání na To je baba, napsala, snídaně, zimu, budníky... Když najednou něco takového skončí, je to zvláštní a zjistíte, jak vám taková samozřejmost chybí. Hrozně se těším, až bude chata zase v pořádku. Už tam chci!

Chrchel, blob, chobotnice, "jako když se vyblije marťan" či flusanec

6. února 2009 v 17:16 | Tuleň |  mé úvahy
Myslím, že podle názvu je jasné, o co půjde. Chvilku byla pauza, pak zemřel Kaplický a už je tovšude. Tak se i váš - jinak odolný tuleň - zařadil mezi ty desítky či stovky lidí, kteří chtějí také vyjádřit svůj názor. Možná tady za chvíli bude i Entropa, které já už fandím, ale to by museli zabít Černého, aby se o tom zase začalo tolik mluvit, a abych byla zase v takovém citovém rozpoložení, že bych to sem napsala, jako teď s knihovnou.

Důvody proč ano:

1) To, co si možná nikdo nepamatuje, je úplný začátek. Tedy to, že bylo několik návrhů pro postavení Národní knihovny a komise, která na to byla vybrána, rozhodla pro návrh Kaplického. I kdyby se mi to nelíbilo sebevíc, je tu snad demokracie a když byl demokraticky vybrán návrh, tak už by se to přeci nemělo rušit, protože pak to vede k zvláštně zavádějícím myšlenkám, že se vracíme o pár let zpátky. Už toto je sakra velký důvod, proč ano.

Učit učitele

3. února 2009 v 18:05 | Tuleň |  můj život
"A mám jít na španělštinu nebo na francouzštinu? Já bych totiž radši na šp., protože mi připadá zbytečný učit se fr. znovu od začátku, když jsem se ji učila čtyři roky."
"Tak to se neboj, na gymplu se všechno bere strašně rychle a během chvíle budou na stejné úrovni, jako seš teď ty."

S touto radou od některé z učitelek na základce jsem šla první den do školy a děsila se rychlosti výuky. Ale i jsem se těšila. Na základní škole jsem totiž při cizích jazycích spala, příšerně se nudila, kreslila si, hrála hry a měla stejně špatné známky (2). Něco podobného se dělo i na francouzštině, i když to se pak s novou pí. uč. trošku zlepšilo; měla jsem známky lepší, francouzština mě bavila o trošku víc, už jsem neměla tolik počmárané ruce a sešity a připadalo mi, že to umím. Stejně ale když si vzpomenu na výuku jazyků, nejsou to vzpomínky kladné.

Tak jsem se tedy těšila. A nakonec jsem šla na španělštinu. A udělala asi dobře. Mám základy tří jazyků a je to fajn, jenže pořád to jsou jenom základy a já nevím, jestli to někdy bude lepší. Proč?


Můj typ

1. února 2009 v 19:44 | Tuleň |  můj život
Tak jsem si říkala, jestli vás to vůbec zajímá.

Nakonec jsem došla k názoru, že je mi to jedno.

Každý si představuje svého vysněného/svou vysněnou úplně jinak a každý si na tom také jinak stojí. Znám osobu, která má přesnou představu o tom, jak ta její vysněný bude vypadat a nikoho jiného nebere. Jak chce, mně je to jedno… Někdo má zase jen mírnou představu. Já ani nevím, k jaké skupině patřím. Že bych byla zase něco mezi? Ne, spíš asi k té druhé.

Kdybych to měla říct jednoduše, tak, jako kdybych to říkala na hodině angličtiny, vypadalo by to takhle: Hodný, hezký, sympatický, zábavný, vyšší a silnější.

Kdybych se ale o tom měla rozpovídat mezi kamarádkami, mělo by to mnoho možností a ještě víc podmožností. Proto to udělám do nejpřehledněji, ale o tom míň zábavně.