Leden 2009

Visvědšení

29. ledna 2009 v 23:59 | Tuleň
Vzpomínám si, jak pro mě byl vždy tento den výjimečný. Vysvědčení! Všichni svátečně oblečeni, sváteční předání, květiny a překvapení z toho, jak to dopadlo. Tato iluze byla ale definitivně zničena minulý rok v pololetí, kdy jsem zjistila, že známky stejně tak nějak vím a že se ten den - až na jednu hodinu - normálně učí.

Dneska jsem si na sebe vzala triko, jeany, mikinu, bundu, tašku s učebnicemi a pitím a vyšla. Desky na vysvědčení mě ani nenapadly. Šla jsem do školy, kde všechno vypadalo jako normálně, normálně jsem se učila, normálně jsem šla na oběd, normálně jsem šla na záchod, normálně jsem se ztrapnila a pak přišla šestá hodina.

Překvapení na známkami se vůbec nemohlo konat, protože jsme je měli všichni napsané na netu, za což mou školu miluji.

Naše třídní přišla svátečně oblečená a z naší třídy byla jediná. Po zemi rozházené Ferero, tašky a někdy i lidi. Nejdřív byl menší proslov, že jsme dopadli hezky, že matika byla v průměru nejhorší, že její předměty byly hezké a zeměpis divný. Pak přišlo na řadu vysvědčení. Mám papír, na který jsem pyšná. Není to hezké?

A co si myslíte, že tedy mám? Napovím: jsem v prvním ročníku na gymplu a vzadu na vysvědčení mám napsáno "prospěla". Další nápovědy vás povedou ke konečnému výsledku. Jak se nám psali známky na internet, tak jsem si to fotila…. Jak šli popořadě. To první, co jsem viděla, mě totiž dostalo:

Vím, jak se uklidnit

28. ledna 2009 v 17:41 | Tuleň |  můj život
Jsem si jistá, že párkrát do měsíce to máme všichni. Něco se stane a my jsme příšerně nasraní. Proč mi to řekl/a!?! Proč to všem vykecal/a!?! Proč na mě ta zasraná ženská čuměla tak blbě!?! Proč mě nechala propadnout z hudební výchovy, když mám průměr 4,4!?! Proč se se mnou rozešel!?! Proč na mě řval tak děsivé výrazy, když jsem mu jen řekla, že vypadá jako těhotný lenochod!?! Protože je to svině/hajzl/****/*****/***** **** s ****** jako *****­­­! A s hromadou sprostých výrazů na jazyku nebo hluboko v krku vběhnete domů, kde na vás kouká hromada debilních kreténů (a to v tom lepším případě) a ptají se vás na nějaký ***** věci, jako "Proč se ti kouří z nosu?"!

Co ale dělat?

Paní S**t si pro nás přijde

26. ledna 2009 v 17:33 | Tuleň |  můj život

Strach a myšlenky, ze kterých se mi ruce třesou víc, než když mám zpívat před třídou, jsem neměla sakra dlouho. Už si ani nevzpomínám, kdy vůbec...

Tak se dnes nudím na netu, svědomí mě hryže až na kost. Projíždím pár blogů, mail, stránky školy a ještě jednou blogy. V tom vidím nový článek. Tak si začnu číst. Normální až veselé povídání o lyžáku. V půlce ale najednou zjistím, že autorka píše nějak z cesty. Co to tam je? Uklouzla? Nic si nepamatuje? Co? Čtu dál. Aha! Otřes mozku. Skútr. Sanitka. Tři dny v nemocnici. Fíha, říkám si. Článek dočtu. Jdu dát komentář. Ale co nezjistím? Najednou mi všechno začne docházet. Srdce zařadí z jedničky na čtyřku, ruce se začnou klepat. Čtu ještě jednou. Fakt jo. Měla otřes mozku, 3 dny byla v nemocnici a nic si nepamatuje. Chtěla bych poděkovat svojí helmě, bez které bych tu nebyla a svému páteřáku, bez kterého bych už nemohla pořádně chodit... Vidíte to? Chápete to? Chápete to? Moje kamarádka!
A najednou to na vás všechno skočí. To, že vaší spolužačku na začátku školního roku přejelo auto, vám náladu rozhodně nezlepší! Skočí to na vás a jen tak nepustí. Najednou zjistíte, že nejste tak nesmrtelní, jak jste si mysleli. Že se patrně nedožijete 110 let a možná ani šedesátky, že si svého života vůbec nevážíte a že byste na sebe měli dávat pozor. Je to v prdeli. Klidně mě zítra může přejet autobus, můžu mít žloutenku, můžu spadnout ze stromu nebo ze střechy, když tak miluju výšky, můžu dostat rakovinu, můžu nechtěně vypadnout z okna a můžu špatně spadnout a zlomit si vaz.

Já nechci... a bojím se…

Tmavá moč a světlá stolice, zažloutlá bělma a kůže, celková únava a další

22. ledna 2009 v 22:46 | Tuleň |  můj život
Ano. To patrně provází už více než dva dny studentku mého gymnázia Litoměřická ze třetího ročníku. Prosím, abyste hned nesoudili tu mou nebohou krychlovitou školu. Patrně to není nejlepší reklama, ale vždyť žloutenka - stejně jako vši - není o škole, ne? Může být sebelepší škola a nemoc špinavých rukou tam prostě propukne. Tedy propukne... je tam.

Je to ironie, že se v mé blízkosti a v podvědomí žáků, učitelů a pracovníků gymnázia objevila teď, kdy už je hepatitida vlastně na odchodu. Kdy jste o ní naposledy slyšeli ve zprávách?

Myslím, že si každý žák pamatuje na zdlouhavé a, v kroužku kamarádů, humorné vyprávění na začátku školního roku o tom, že musíme být opatrní, mít si ruce a nepít od sebe. První den jsme na to kadili, druhý jsme byli zaskočení a myli jsme si ruce a neujídali tolik kamarádům, třetí den už to bylo uvolněnější a za týden, už jsme se žloutence zase smáli. Smáli jsme se dlouho až...

Mishmash v Kamikazi

18. ledna 2009 v 14:03 | Tuleň |  můj život
Vzhledem k tomu, že mám půl roku občanku, požila jsem s kamarády alkoholické nápoje a byla jsem na diskotéce, byl čas si to zopakovat. Tím však nemyslím občanku skoro ani alkohol, ale jen tu diskotéku.

Byli jsme domluvení snad měsíc na sedmnáctého ledna. Řekla jsem i mé sestřenici, Aneta řekla svým kamarádkám. Umyla jsem si hlavu, oholila nohy, umyla se, hlavu si vyfénovala, abych cestou nedostala strašlivou nemoc a šla. Zase jsme se dohodli na sraz v Letňanech v metru. Nešli jsme ale tentokrát do Kbel, ale holky chtěly někam jinam než do buranova, kde jsou burani a divní lidé, ale do centra. Já bych radši do buranova, kde to známe, ale co.

Tak jsem se vyzbrojila odvahou, bolelo mě břicho, ale nic jsem na sobě nedávala znát. Cestou jsem zjistila, že je Mishmash od osmnácti a že se neví, jestli nás tam pustí. Došli jsme před Mishmash, sešli jsme se sestřenicí a vešli tam. Byla tam ještě jedna místnost, kde nikdo nebyl. Tam jsme se dohadovali, kolik nám je, kdo půjde první, kdo poslední a kdo veprostřed. Pán, co pouští, byl asi za dveřmi a celé to poslouchal. Vykoukl totiž ze dveří a řekl "Jestli vám není všem 18, tak to ani nezkoušejte.". Věta nás hluboce ranila a já jsem si byla jistá, že budeme chvíli chodit po Praze a pak půjdeme domů.

Najednou jsme někam šli a já nevěděla kam a vzhledem k tomu, že mě nikdo už tak tři měsíce nevnímá, bylo těžké to zjistit... Vše se ale v dobré obrátilo a já zjistila, že se jde do Kamikaze.

Byli jsme od Kamikaze přes ulici. Na budově vidíme obrovským písmem OD 18TI LET. Tedy vidíme... Jak kdo, já neviděla nic, protože mé oči nejsou to, co bývalo, to víte, stárnu…

Čtení po večerech Orwela v originále

16. ledna 2009 v 19:35 | Tuleň |  má rodina
Jsem si jista, že jistě víte, že já i moje rodina jsme velice kulturně založení. Sestra hodně vrství a někdy se tváří chytře, matka studuje vysokou školu pro myče zadků a já nosím šálu, byla jsem na koncertě a četla kus Kundery a celého Cama. Někdy vedeme chytré debaty a koukáme na "Sladíme Evropu".

Jednou jsem si tak řekla, že si uklidím - nevím, co mě to popadlo-, sednu ke knížce, zapnu nové rádio a udělám si hezký večer. Sesbírala jsem tedy oblečení z němého sluhy, z pod němého sluhy, vedle němého sluhy, ze stolu, z postele, z knihovny, poklidila si na stole a chystala se povléct peřiny. To vše v dobré náladě způsobenou rádiem s pořád stejnými reklamami a písničkami.

V tom přiběhne sestra, rozrazí dveře, bouchne mě rukou do nosu a svalí na postel. Tam mě obrátí na záda a lehne si na mě (vy jste prasata! Na co nemyslíte!) a chytne mi ruce tak, abych s nimi nemohla nic dělat. Zatímco já jsem zavalená jejím tělem a mám problémy s dýcháním, ona se na mě rozvaluje, mlátí mě a lochtá. Po chvíli ležím v mokrém. Ne proto, že bych se počůrala ani proto, že by se počůrala sestra a ani kocouří moč v tom nefiguruje. Když máte totiž hlavu zaraženou v polštářích, musíte mít sakra otevřenou pusu, abyste se neudusili, a když k tomu ještě pravidelné řvete na to o 60kg těžší (hehe) sestru, protože vás všechno bolí a naivně si myslíte, že řvaním "Nmb bmvd hmbs!!!" docílíte toho, aby z vás pomalu a kultivovaně slezla a odešla si hrát do svého pokoje, musíte produkovat tolik slin, že vaše smrt neskončí udušením, ale utopením. (Jsem si jista, že se větu musíte přečíst tak 5x a zapojit všechny mozkové buňky, abyste ji pochopili, ale pro ty líné: Prostě jsem slintala.)

Nehýbu se. To je moje taktika. Myslím si, že když budu dělat jen pohyby, které mě uchrání od krve a větších ran, přestane to tyranskou sestru bavit a skončí.

Sestra se ale spokojí s tím, když mě hází do jiných poloh, kdy je ale vždycky výše než a mlátí mě. Já mezi chráněním obličeje a ostatního těla ještě chráním různé předměty od poškození a pstyčím na sestru, když ji bouchnu do jůlinky a ona strašlivě řve, aby se máma nenaštvala a nebyla naštvaná.

Když mám jednu nohy přes její dvě nohy, ruce někde pod ní a hlavu nahoře, lochtá mě na té noze. Noha se instinktivně brání kopáním a třepáním. Bohužel třepá moc a asi čtyři krát se strašlivě kopne do zdi, což bolí z celého wrestlingu nejvíce.

To už mi ale říká, že moje taktika není tak dobrá, jak si vždycky myslím. Zaútočím také.

Asi po čtvrt hodině boj končí a to jen proto, že máma nekompromisně volá k večeři. Jdeme tam udýchané, zpocené a s vlasy podobnými dikobrazovi.

Aneta je studentka čtvrtého ročníku gymnázia Štěpánká, chystá se maturovat a na vysokou školu. Učí francouzštinu a bude jí dvacet let. Mně je patnáct let a jsem na gymnáziu prvním rokem. Prý se tvářím chytře a po mé sestře uklízím. Kocourovi je patrně něco kolem deseti a vozí kočárek. "Dvě dospělé dcery a…" začala matka, "…a zabavují se čtením Orwela v originále!", dokončily jsme my.

Prej že nemá čas...

14. ledna 2009 v 18:04 | Tuleň |  můj život
To, že nemá čas je u každého jiné a je to založené vlastně jen na prioritách. Proč někdo nemá čas? Písemky, kamarádi, sbor, atletika, knihovna, doučování, práce... Je toho mnoho, ale výmluva "nemám čas" je jen otázkou priorit. Někdo dá přednost učení před kamarády, někdo se nenaučí, ale zase bude s kamarády.

Každý člověk to má jinak a neměli bychom je za to trestat či odsuzovat, jak to snad už někdy udělal každý, i já hodně krát. Pořád neberu výmluvu "nemám čas" za úplně nejlepší, ale už chápu, že si hned nemám myslet, že mě ta či ona osoba nemá ráda, nebo že na něco sere. Asi za to může výchova a prostředí, ve kterém žijeme. Nebo je to možná v nás, ale musíme se naučit chápat, že každý nechce trávit doma, se mnou, u počítače nebo venku tolik času jako já a u omluvy "nemám čas" nesmíme pohrdavě dávat oči v sloup.

Já ji asi používám hodně. Nejsem totiž typ, který má den nabytý k prasknutí. Mám ráda klid bez stresu. Když se chci něco učit, nechám si na to celý den, abych se nestresovala, že se to naučit nestihnu, a když máme během týdne psát víc než 4 písemky, rovnou všem ohlašuju, že nemám čas, že nemůžu. Pak jsem ale nařčena z toho, že lžu a že nikoho nemám ráda, protože na blog píšu pořád a to, když čas mám, i když nemám. Když se však doučím a okolo půl sedmé večer zahodím sešit, co mám asi do doby, než jdu spát, dělat? Tak si napíšu článek a v klidu koukám na televizi.

Taky jsem nařčená z toho, jaktože, když nic nedělám (sport či jinou aktivitu), nemám čas? Chci být doma a učit se (tedy teď, kdy něco píšeme furt). Nebo když se každý den učím, chci mít jeden den v týdnu, kdy se pořád jen válím a odpočívám. Někdo to má v hlavě uspořádaný tak, že radši odpočívá aktivně s přáteli a někdo má zase rád klid. Někdo bude radši venku, někdo radši ve vnitř. Tak mě nechte, ne? ;o/

PS: Havlovi držím palce... ;´o/

Jak vypadá stres po stresu

11. ledna 2009 v 16:00 | Tuleň |  můj život
Před chvílí jste byli ve strašném stresu, teď už sedíte v metru obklopeni hromadou. Vypadá to, že nestíháte a do divadla přijedete pozdě.

Přestupujete na metro A a už je to dobré. Zjistili jste, že stíháte a všecko bude v pořádku.

Sedíte opřeni na sedadle. Poloplné metro se vyprazdňuje. Okolo vás jen pár lidí. Koukáte po nich. Zhodnotíte oblečení, postoj, odhadujete, kam a proč jedou a koukáte, co mají za zábavu, čímž myslím čtení knížky, dělaní všelijakých věcí na mobilu, žmoulání bundy nebo koukání do blba.

Už jste v pohodě a máte ze dne dobrý pocit.

V tom vám padne do oka mladý muž. Podle oblečení to vypadá na nějakého takového "přírodní typ". Na každé zastávce je u dveří a kouká nervózně ven. Přitom si celou dobu pro sebe něco mumlá. Pořád k tomu chodí sem a tam po poloprázdném vagónu a žmoulá si prsty. Opřete se a s pozvednutým obočím, upřeným a mírným úsměvem koukáte, co bude dál.

Muž si sedne. Opře se, kouká nahoru, kouká kolem sebe, střežíte, aby nepřišel na to, že na něj koukáte. Natáhne nohy, dá je zase zpátky a bubnuje na nich prsty. Víc rozkročí nohy a opře se o ně lokty. Rukama o sebe tleská, různě si je ochmatává. Nakonec si je dá k ústům sepjaty jako by se modlil a bubnuje o sebe prsty. V této pozici také dlouho nevydrží. Tak dělá to samé úplně ohnutý koukající na podlahu s rukama pořád opírajícíma se o nohy lokty, ale však teď spuštěnými dolů. V této poloze setrvá dvě zastávky. Z mumlání se mezi tím stane písnička a je vidět, že ho trošku zklidňuje.

Vy jste opřeni o sedadlo a pořád na tu hromádku nervozity či neštěstí koukáte tím pohledem a říkáte si bez špetky soucitu "To je ale strašnej stres... Tak to ti nezávidím." a v duchu se mu odporně škodolibě smějete.

Osobní psycholog?

8. ledna 2009 v 22:02 | Tuleň |  můj život
Psáno ve středu 7. 1. 09

Nejdřív jsem to chtěla nechat jen mezi mnou a mou rodinou, jenže když jsem to dneska z fleku vykecala dvěma holkám ze třídy, proč to neříct i vám a ještě k tomu, když se na to pojí tak skvělý článek?
To tajemství bude brzy prozrazeno a řečeno. Obrňte se a připravte na nejhorší! ;o)

Nevím, kolik procent z věrných čtenářů mého blogu mě zná osobně, ale třeba si všimli, že má řeč není zas tak dokonalá. R říkám divně, Ř špatně a není to úplně tak kvůli rovnátkům, které mám už pátým rokem a ještě tak třicet je mít budu.


Sněhově bezdůvodné radovánky

5. ledna 2009 v 17:48 | Tuleň |  můj život
Zase ta sračka padá. Teď bílo, za chvíli bude hnědo a všude hnusný malý děti s hnusnými promrzlými rodiči, klepající se psi v malých trapných hnusných oblečcích a všichni kromě dětí nasraní. To bylo včera a ráno.

Při cestě do školy dokonce moje sestra odhodila vše, na čem si zakládala, a běžela jako laň přes sníh až na druhou cestu a pak i na metro, i když bylo 50% jasné, že se vymlátíme. Nevymlátily.
Během doby ve škole jsem se strachem sledovala dění za okny. Kdykoli jsem se koukla, bíle studené věci padaly. S mými letními botami (jako každý rok) ve skříňce to nebyl opravdu moc povzbudivý pohled.

Bohužel vyučování skončilo (fakt jsem to napsala?) a já musela domů. Naštěstí mě s mými letními botkami (říkejme jim Květy) ve skříňce vítala i šála s čepicí a rukavicemi. A víte co? Vylezla jsem ven, kdy byly snad jen -2° a nebyla mi zima! Začala jsem se klouzat po vyšlapaném sněhu, házela jsem ho na všechny kolem a stěžovala si, že mám obrovský kus sněhu s botě a v pravidelných intervalech dávala informace, kam a v jakém skupenství se přemisťuje.

Kopání do sněhu, klouzání, shazování, zjištění, že jsme se válely tak půl metru od psího exkrementu, šoupání nohama jdoucíma klikatě po chodníku tak šikovně, že z toho vzniknou skoro kolečka, udivení nad diskriminací mládeže, kterou s oblibou provádějí důchodci nebo běh v Květách na bus by někoho třeba spíš nasral, ale když jste s lidmi, které máte rádi a pak je opustíte a naprosto bezdůvodně se tlemíte a musíte mít hlavu strašně vykloubenou, jak si ji dáváte co nejblíže ke krku, aby jste se neusmívali tak nápadně (...), zarýváte si nehty do rukou a pak sledujete bezdůvod a vzpomenete si na...

Ano. Proč bezdůvodně netančit s MPtroskou po chodníku, sama nekopat do sněhu, sama se neklouzat a znovu netančit a při tom nesmetat sníh z vchodu do domu a nezpívat si ve výtahu? Proč to ale dělat, když nemáte důvod a ani nevíte, jestli z bezdůvodu důvod stane?

Popojedem. Nevadí. Hlavně, když to chápu já.

Mé vánoční prázdniny

2. ledna 2009 v 18:41 | Tuleň |  můj život
Vánoční prázdniny vždycky trávím tak, že je celé proválím za ustavičného pojídání cukroví na gauči před televizí a počítačem. Letos byly prý prázdniny nejdelší za posledních mnoho let a to 16 dní. Teď jsem se dočetla dost děsivou věc; v roce 2011 budou zimní prázdniny jen týden. ;o//

No ale popojedem. Tyto prázdniny jsem si chtěla zařídit jinak. Nechtěla jsem se jen válet u cukroví a tak jsem si na každý den připravila nějaký program, který zahrnoval srazení se s kamarády či nakupování dárků, ze kterého se mi po chvíli už chtělo zvracet a nikdo v okolí 10km nesměl slovo dárek říci.

Teď jsem se ve svém diáři přesvědčila, že jsem od soboty 20. 12 měla program na každý den (kromě 28., kdy jsem měla na programu spánek(poRD)). Měla jsem i dny na učení. Tedy, jen jeden, ale vlastně vždy, když jsem byla doma, měla jsem na se učení aspoň z dálky kouknout. Biologie, čeština a chemie na mě koukají ze všech stran. Jediné, co jsem během toho času udělala bylo, přepsání pěti stran A6 do sešitu češtiny. A to není moc takové, jaké jsem si to představovala.


Jediný den, který jsem měla celý volný bez jediné akce je vlastně dnešek a ten měl být na to učení. Je ale již šest hodin večer a já den strávila tak, že jsem se v 11:30 probudila, trochu jsem poklidila, došla pro pomeranče a naprostou většinu dne jsem koukala na Cimrmana a hádala se se sestrou, kdo bude hrát Sims2.

Je možné, že třeba kvůli tomu poslednímu nic nedělám, protože bojování se sestrou o můj notebook je nad míru očekávání vyčerpávající.

To nic nemění na tom, že za 3 dny je tu zase ta škola a po těch třech dnech tu budou dva týdny, během kterých si musím opravit dvě až tři známky a nesmím si zeslonit ty ostatní, protože nechci mít na vysvědčení více než 6 trojek. A to bude výkon!

Co dělat. Hlavně, že jsem si to užila. Asi, ne?