Prosinec 2008

Hurá nový rok...

31. prosince 2008 v 12:25 | Tuleň |  mé úvahy
Já nevím. Nevím, proč jsou všichni z toho nového roku tak podělaní. Jako Hurá, Země je o rok starší? Přežil jsem další rok? Další rok musí být úplně jiný? Ne, Země se stejně zrodila někdy jindy, na přežití dalšího roku jsou tu narozeniny a jenom naivní lidé se myslí, že další rok bude jiný. Tak
proč se tak hojně oslavuje?

RD24hodin

28. prosince 2008 v 16:07 | Tuleň |  můj život
To jsem si myslela, však jsem v ten den zjistila, že jsem to před dlouhou dobou vypočítala špatně a že to na 24 hodin určitě nevyjde. Padesát dva dílů po půl hodině přeci nemůžou vyjít na den, ale na 26 hodin. Nevadí, řekla jsem si, že to budu ignorovat.

Přespávala jsem u sestřenice, abychom pak mohly jet spolu. Šly jsme spát v 1 a vstávaly v šest... Měly jsme totiž u kamarádky sraz v osm hodin.

O co se ale jedná? Chtěly jsme udělat RedDwarfMaraton, koukat nepřetržitě na Červeného trpaslíka. Bylo nás pět a každá přinesla něco k jídlu.

Na začátku nás maličko naštvalo, že první série nefunguje a třásly jsme se strachy, že nepůjdou i ty ostatní. Naštěstí pak všechno bylo v pořádku.

Začaly jsme v 8:15. Koukaly 4 hodiny, koukaly 10 hodin, Koukaly 12 hodin.... Mezi tím jsme si daly 30minutovou přestávku na vyprovození jedné kamarádky, která tam nemohla být dýl. Koukaly 14 hodin, 15 hodin, 16 hodin v kuse (až na těch 30 min), 17 hodin, 18 hodin...

Mé nemilé a milé extrémy

23. prosince 2008 v 23:54 | Tuleň |  můj život

Nesnáším a nemám ráda: když mi někdo kouká do nosu; zvrásněné prsty po mnohohodinovém koupání; když mě někdo pomlouvá; když někdo heká a funí u práce; když někdo neuznává jiný názor, než je ten jeho; když mi spadne 3x za hodinu icq; sebestřednost.


Miluji a mám ráda: když běžím po eskalátorech a vidím, jak ty moje nožičky nekonečně kmitají; když smíchám normální kakao s cukrem a ono už není tak prachovité, ale krásně cukrovité; když jsem na balkóně a pouštím z něho teploměr na provázku nebo jen provázky, které jsou to unášeny větrem, snažím se je chytit dřív, než spadnou nebo s nimi točím; když jsem na střeše, na rozhledně nebo jinde vysoko; když jsem trochu oblíbená; když si smývám kondicionér z vlasů; když mě někdo pochválí; když jsem pod vodou; když jsem se svými kamarády a je mi hezky.

Tradiční vánoční čas

21. prosince 2008 v 11:21 | Tuleň |  má rodina
Nejdřív jsem prohrabávala svých 15 papírku úplně popsanými tématy na blog. Pořád se mi ale do hlavy tlačily Vánoce. To víte. Už to na mě padlo také, ale nechtěla jsem sem jako všichni strkat články o tom, jak se na ně těším a blábláblá. Nakonec jsem ale dospěla k závěru, že dva články za rok o Vánocích zase neuškodí a tak se teď těšte na jeden předvánoční a později povánoční.

Je zajímavé, jak jsou vánoční zvyky jiné. Pár set kilometrů na Jih a Ježíšek dárky nenosí. Nějaký Pere de Noel... Ještě níž a tam na děti kouká úplně někdo jiný a dárky mají rozdělené do tří etap. Když jdeme od nás na západ přes oceán, přivítá nás už všude bohužel známý Santa Claus.
Až asi do minulého měsíce jsem nechápala, jaktože tam nemají Ježíška. Nechápala jsem, jak ty postavy, co jim nosí dárky, mají co společného s Ježíšem a myslela jsem si, že v těch ostatních zemí vůbec nevědí, že se oslavuje nějakej Ježíš, a že jim prostě jen někdo dá ty dárky. Zjistila jsem však, že oni o Ježíškovi vědí, ale on jen není ten, co jim nosí dárky. Co je to taky za divnou tradici, že spasitel nám každý rok dává ponožky a svetry?

Zase jsem volně přešla úplně nějak jinam, než jsem chtěla.

My máme Vánoce tak, že během vánočních svátků (prázdnin) většinou před Štědrým dnem hoříme. To nás hodí do správné vánoční nálady.

Táta vždycky přinese živého kapra, i když mu říkáme snad 5 let, ať ho koupí mrtvého. Hodí ho do vany a hygiena klesá. Už takhle nic moc a ještě k tomu ryba! ;o)

Ve Velehradský jsme od 23. večer nebo 24. ráno, kdy jsme nastrojili stromeček, u čehož jsme se každoročně porvali a naštvali, odendali křeslo vedle televize, dali ho vedle sedačky před dveře, takže se mohlo během Vánoc chodit jen jedněma dveřma (;oD) a namísto křesla jsme dali stromeček a přendali houpací křeslo z kuchyně do obýváku. Jej, začalo se mi děsně stýskat! Na tom houpacím křesle... Úžasný. Jako doma. Jako... Doma... Zvláštní.

Čtyřiadvacátého (jak já nemám ráda takhle zapsané čísla, já se v tom nikdy nevyznám) během dne většinou ležíme, hrajeme debilní hry na počítači a jíme. Máma už kolem pěti? Půl šesté začne vařit řízky a rybu. Snaží se, abychom kolem šesté už jedli a tak se i my začneme s rybou převlékat, načesávat a vyřvávat, kdy už bude jídlo.


To mám asi na Vánocích nejradši. Zelňačka a ta atmosféra při jídle. Číče dáme Sváteční Konzervu a celá rodina se dá do jídla. Táta má svůj každoroční proslov, při kterém na něj řveme, že už chceme jíst. Nakonec máme všichni kromě táty dojedeno a tak zase nadáváme. Táta je totiž ta nejdůležitější osoba, která si musí dojít na záchod nebo pro kameru. Trvá mu to tradičně dlouho a my, slečny, se zabavujeme tím, že ho pozorujeme klíčovou dírkou za komandování matky, že všechno zkazíme, jak při tom, když je na záchodě nebo v ložnici u kamery, stačí dávat dárky pod strom.

Když už se mi vrcholně chce na záchod, zazvoní Zvonek, táta přiběhne, že už tam Ježíšek je a všichni se vrhnou do obýváku kromě mě. Já se vrhnu po záchodě.

Rozbalujeme dárky tak, že si s Ančou střihneme, kdo začíná a střídavě donášíme dárky podle jmen na nich napsaných.

V pozdních večerních hodinách končíme a podle nálady jdeme, většinou ale jen já a táta, na mši do kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad. Někdy jsme také chodili k babičce a do kostela Sv. Ludmily na Míráku, ale... ;o/

Do uklizeného pokojíčku přineseme dárky a v tu ránu tam uděláme takový bordel, že by nikdo nepoznal, že je tam kdy bylo uklizeno.

Bude to zvláštní. Teď, tady. V řiti na Čerňáku…

Jaké zvyky máte vy? Jak trávíte Štědrý večer?

Některé dny jsou obzvlášť vydařené

18. prosince 2008 v 22:54 | Tuleň |  můj život
Víte, proč už jsem dlouho nenapsala žádný článek? Bude se vám to zdát asi zvláštní, ale je to proto, že mám strašně moc věcí, o čem bych chtěla psát. Třeba konečně začít dlouhodobě plánovaný seriál o MHD, Obranu deníčků, časopisy, o tom, jaké by to bylo, kdyby všude na světě byli jen hermafroditi nebo o sendviči s chilli a čatný a tím oficiálně uvést další seriál. Mám toho tolik, a proto nepíšu. Nevím totiž, co si vybrat. Dnes jsem ale po dlouhé rozvaze s mokrýma očima, nešťastným výrazem a hromadou horké vody rozhodla, že to bude ten aktuální. Bude to o tom, jaké to je, když se seběhne víc věcí najednou a vy se musíte rozhodnout. A k tomu jste v pubertě a nemáte kluka ba ani nikoho, o kom byste snili.

Anetka se zná se slečnou. Slečna dělá v rozhlase a taky v kurzu. Kurz je jako příprava na novinařinu. Většinou tam chodí děti od deseti a patnáctileté berou jen občas. To jsem měla na mále. O nějakém takovémto kurzu jsem snila strašně dlouhou. STRAŠNĚ DLOUHO! Děsně jsem se těšila. Nebudu rozebírat, co se tam dělo, protože od toho tu teď nejsem. Lidi jsou tam úžasní, kurz úžasnej. Chci tam chodit. Moc.

Tak s tímto jsem jela metrem C z Kačerova. S rozzářenou tváří. Maličko mi to jen kazilo to, že jsem zapomněla mámě napsat, kde jsem a ona mi volala a strašně mě seřvala, což chápu a mrzí mě to. Máma po mě ještě chtěla, abych koupila sirky. Tak jsem se teda veselila. Koukla jsem na mobil ještě jednou. "Aha, musím odepsat Elišce na ty taneční!", pořád s úsměvem. Taneční… taneční… taneční…. Úsměv se změnil za zděšení a bezmoc. Eliška zařizovala taneční, na které by chodilo hodně lidí z mé bývalé třídy, a já tam byla přihlášená taky. Teda přihlášená… Napsaná Eliškou v jejím seznamu a dneska bychom se přihlásili. Já ale byla pryč a u přihlašování museli být všichni, takže nic. Dlouho jsme se dohadovali, který den to bude. Nakonec jsme vybrali čtvrtek. Čtvrtek. Kurz i taneční bych v jeden den zvládnout nemohla. Jednoho jsem se musela zřeknout. Buď můj sen, který se už asi nikdy neobjeví nebo minimální scházení s mojí dokonalou 9. C. Byla jsem tak v prdeli… Bylo mi jasné, že Eliška kvůli mě už celý rozvrh, na kterém jsme se dohadovali snad měsíc, překopávat nebude. Musela jsem se něčeho vzdát. A bohužel mi bylo také jasné čeho. Taneční jsou všude, i když ne s tou mou třídou, psaní je jen jedno.

Jak se cítit doma aneb domácí obleček

14. prosince 2008 v 14:42 | Tuleň |  má rodina
Kdy se cítím v bezpečí domova? Kdy se můžu rozvalit na posteli a přemýšlet? Číst si, koukat se na televizi, žrát kraviny a pořádně se vyválet? Kdy jsem doma? Ne, nejde o to kdy, ani proč nebo jak, jde o to v čem!

V našem bytečku se mi moc líbí a tak mě nestresuje nepořádek, fleky na koberci nebo čouhající dráty. Mohu se tedy zaměřit na to, abych se opravdu cítila dobře a dobře doma.

Dnes po příchodu domů jsem si lehla na postel a začala si psát do deníčku (obhajobu čekejte v některém dalším článku). Nebylo to ale ono. Ležela jsem na čistém povlaku, vedle fajnová lampička, ale ne. Nešlo to!

Musela jsem vyskočit z postele zamířit ke krok vzdálenému němému sluhovi na druhém konci místnosti (hihi) a převléct se do domácího oblečku. Domácí obleček znamená v přesném překladu "to nejhnusnější, nejstarší, nejšpinavější, nejsmradlavější, nejroztrhanější, nejvybledlejší a nejodpornější, co doma najdu a nosím to v kuse tak dlouho, než mi nezplesniví nohy". Bohužel je to definice dlouhá, ale přesná a světem uznávaná. Domácí obleček je ale domácí obleček. Pohodlný a dává mi najevo, že jsem doma a že se nějakou dobu nemusím nikam vypravovat a že mi hrozí nebezpečí jen to, že na mě skočí sestra, Mikeš nebo oba a kousnou mě do nohy.

Pokušení

11. prosince 2008 v 18:48 | Tuleň |  můj život
Víte, že tam je. Slyšíte ho, vidíte ho, cítíte ho. Je nerozpoznatelné, jestli vaše smysly jsou pravé nebo ovlivněny. Myslíte na něj pořád. Nesmíte k němu. Z mnoha hledisek a rozumných důvodu k němu nesmíte jít. Ale strašně vás to k němu táhne. Nemůžete usnout. Musíte na něho myslet pořád. Pan Janovic z pohádky hrající z rádia nemá šanci vás zaujmout. Zařezáváte si nehty do rukou, do nohou, do krku. Jen, abyste mohli myslet na něco jiného. Ale vy víte, že tam je. Skoro už se vaše myšlenky přesunuly maličko jinam, když v tom?! Ano! Jste si sto procentně jistí! Byl to kus znělky! Skousnete zuby tak, že máte strach, aby vám nevypadly. Otevřete a vytřeštíte oči. Musím. Ne, nesmím.

A pak závisí jen na vaší vůli, jestli to dokážete, zavřete oči a za strašných muk usnete, nebo to nevydržíte, vylezete z postele, přeběhnete obrovskou rychlostí k sestře do pokoje nevnímaje zavřené dveře.

Já to vydržela. A jsem na sebe pyšná. Jak to dáte vy?

Warning: Nikdy se nedívejte na How I met your mother, má to drsné účinky...

Jak jsem byla plesat

7. prosince 2008 v 13:39 | Tuleň |  můj život
Anetka je velká holka. Je ve čtvrtém ročníku na AG Štěpánská, udělá maturitu a půjde na vysokou. A měla ples. Půjčila si nádherné šaty, včera šla na Scio testy, naobědvala se a odešla s šaty pryč. My jsme se kolem půl šesté začaly připravovat na ples. Neptejte se mě proč, ale byla jsem strašně nervózní. Bolelo mě břicho a neustále jsem chodila na záchod. Vím, že nemám být proč nervózní, ale vysvětlete to mému břichu a tetě Irmě!

Měla jsem tyrkysové šaty, ze kterých mi neustále čouhala podprsenka, černé divné boty a černou květovanou košili. Vzala jsem si svou (sestřinu) super kabelku, do ní kapesníky, mobil a feťák, bundu na sebe a vyšly jsme. Jely jsme metrem! Zvláštní, že? Moje máma jela metrem ;o) Cesta na metro, to bylo strašné. Boty na podpatku, dobře, ale problém byl v gumičce. Byla moc dlouhá, takže mi pořád padala a tak mi nezbylo nic jiného, než ji schovat pod chodidlo. A máma se mi celou dobu smála, že chodím jako hotentot!

Dojely jsme na Můstek a šli po Václaváku k Lucerně, kde se ples odehrával. Co jsem se ptala, tak tam budou plesat snad všichni, co znám.

Tam bylo ale lidí. Mám pocit, že jsem tam nikdy nebyla. Po odložení kbund do šatny jsme se odebraly na balkon v levo, stůl 8. Naše rodina jsme už snad všichni nekuřáci a měli jsme místo v druhém patře, jediném kuřáckém. Takový je život, aspoň jsme byli po hromadě ;o) Zanedlouho přijela teta Ája (Irma už tam dávno byla), pak přišel táta a pak strejda. To bylo všecko. Kolem osmé se dole začali seskupovat studenti. Rychle jsem skočila dolů, protáhla je davem úplně dopředu a zapnula foťák. První předtančení bylo od 4. B, myslím. Moc hezký! Pak bylo snad C. To se mi líbilo míň, ale také hezké a pak přišla Anetka a 4. A v pytlích! No dokonalé! Chtělo se mi brečet, ale jsem přeci velká holka! Přede mnou byla nějaká ženská, takže jsem toho moc neviděla, ale mám to nahraný. Kvalita nic moc... ale já za to nemůžu!

Potom jsem se vrátila nahoru. Mám takové tušení, že bylo stužkování prváků. Nezmínila jsem se, že jsem viděla mého spolužáka z Lupáčovky z A. Pamatujete si, jak jsem psala o Anglii? O tom, že u nás seděl jeden… ech… hoch? To byl on. Neumíte si představit, jak jsem byla šťastná, když jsem ho tam viděla. ;o/ Tak tedy stužkování. Chodili tam nacvičeně a nakonec se srovnali trojúhelníku, ostužkovali je (všude tam byli fotografové!) a pak zase hezky popořadě odešli. Těším se na to moje!

No ale to, co se dělo potom na to snad nikdy nezapomenu, byla jsem toho tak vedle, že jsem i zapomněla fotit. Bylo to tak nádherný! Přišli čtvrťáci s petrolejkami, uspořádali se do Y, což pořád nechápu proč, potom kolem nich chodili prváci a petrolejky si od nich vzali! Úžasně nádherný! To mě asi z celého plesu uchvátilo nejvíce, jenže nesmíme ještě zapomenout na Anetčino šerpování a ples. Prostě se mi to líbilo všechno! Byla jsem a jsem z toho pořád na větvi! Já nikdy totiž na žádném plesu ani ničem zdaleka podobném nebyla.


A pak tedy to šerpování. Tak to už jsem se neudržela, převzala jsem matčinu roli a brečela jsem jako želva. Nechápu, že moje sestra, která všem okolo strká prsty do nosu a fouká si do podpaží, už je velká, už bude na vš, bude pracovat a odstěhuje se.

Ale přejdeme k zábavnější věci. Teta mi celý večer vybírala muže, jenže ona má moc dlouhovlasý vkus a to takhle nejde!

Byl první tanec a táta se vydal hledat Anču. Našel ji bohužel až na konci a když přišli na parket, nějak nemohli trefit do rytmu, takže jsme se jim celou dobu tlemily. Zamilovala jsem se do tance! Miluju ho! Opravdu! A ještě jak tam všichni měli ty úžasné šaty, ty účesy a ta krása! No, sice většina slečen měla krásné šaty, ale vidět je sedět u stolu s roztaženýma nohama... Hihi. Ale i já jsem se přistihla, že tak sedím. Nu což! ;o)

My, kultura, jsme rozlily 2x na to stejné místo džus a pak sekt. Vyměnili nám ubrus a jeli jsme dál.

Za nějakou dobu jsem si šla trsnout i já. Táta si vzpomněl a rozjel to tam a já jen litovala, že nechodím do tanečních už teď, ale že budu až příští rok. A ze strachu se zrodilo čiré nadšení. Těším se do tanečních! Celý večer jsem zamilovaně koukala tam dolů, jak se tam všichni hýbali. Chtěla bych chodit víc na plesy, diskotéka, to je nuda! Šli jsme si pak zatancovat ještě jednou, a když jsme odešli, byl kankán. No to bylo absolutně dokonalé! A dopředů, a dozadů! Do předů, do zadů! Nejlepší to muselo být úplně na začátku a nejhorší a zároveň nejvtipnější ve třetí řadě, protože tam se vždycky všichni srazili.

A hele! Zapomněla jsem na jednu velezajímavou věc! Teda zajímavá je normálně, ale... chápete... Házení drobných! Asi to všichni znáte, ale já to nikdy neviděla. Jsem asi nějaká opožděná nebo co. Všechny třídy mají velké plachty, všichni házejí drobné a někdy i vícdrobné a ménědrobné. Hezké bylo, že k nám pak přišla Anetka, já si půjčila její kabelku, vzala jsem jí ze srandy asi 300kč a pak to tam zas vrátila, viděla to teta a ta jí asi 300kč přidala a Anet si toho nevšimla a možná o tom do teď neví.

Když se kulturně doplesalo, vyměnili se žeště hlučné tak, že pořád nic na pravé ucho neslyším, za menší nástroj. To však byla stejně hlasité. Podle mě špatní moderátoři řekli, že se můžeme převléknout do pohodlnějšího a zase trsat, ale už na modernější hudbu s dj(em)!. Máma šla v tu chvíli na záchod a když se vrátila, vyjádřila se takto: "Záchod je plnej slíkajících se holek a všude na mě koukaly zadky v tangách!" a teta:"A zadky tak," ukázala délku na prsech, "nebo tak?" a ukázala délku takovou, že mě, sedící vedle ní, málem vypíchla oči. "Tak i tak.", odpověděla na to matka.

Během celého plesu jsme vypili snad 4, možná i 5 lahví sektu. Myslím, že to je na 4 lidi (Petr brzy odešel) a z toho jedné nezletilé dost! Na mamince i na tetičce to bylo celkem vidět... Když jsem se vrátila ze šatny, měla každá v uchu a v nose ubrousek nebo leták a pořád se předháněly v tom, která toho bude mít víc. Nakonec vyhrála moje máma, která si do pusy strčila můj (NOVEJ) mobil. Doufám, že ještě funguje. Potom hodily všechny papírky pryč na parket. To je kultura!

Anča se převlékla, rozloučili jsme se a odešli. Táta šel a my - teta, máma a já - jsme jeli taxíkem domů. Máma vyprávěla řidiči, že nejdřív musíme do Počernic uložit Áju, protože je mladší a musí jít dřív spát. Chvíli bylo ticho a pak máma vybafla na řidiče "A jak je stará vaše dcera?". Řidič byl jasně zaskočen a tak tedy po pár vteřinách odpovědět, že žádnou dceru nemá. "Mojí dceři je 20", (je jí 19), "a dala nám šaty a někam odešla. Vůbec nevím, kde je a kdy se vrátí!".

Asi nebudu vyprávět všechno, i když chápu, že by vás to zajímalo a že je to jistě zajímavější než nějakej trapnej ples. Ale bohužel.

Dojely jsme na Čerňák, zaplatily a šly domů. Přemýšlela jsem o tom, proč na mě alkohol nepůsobí. Kamarád si myslí, že je to proto, že jsem praštěná i normálně a že opilství na mě není teda tak poznat. Asi to tak bude.

Nepřijel náš nový velký výtah, tak jsme musely menším a máma začala zpívat Stánky. Nezmínila jsem se, že na plese byl Uhlíř. Máma odemkla, já jsem ze sebe rychle servala všechny věci, navlékla se do košilky, hodila všechny věci z postele na zem k právě servanému oblečení a ulehla. Jenže máma si chtěla povídat, tak jsem ji dovedla do postýlky. Když jsem ji doprovázela, měla jsem kabelku, protože jsem potřebovala někomu odepsat. Máma pak na mě koukala a říkala, že teda nemám co říkat, když mám noční košili a k ní kabelku. Že neví, kdo je tady opilej. Tak jsem si šla lehnout a z kabelky jsem si vyndávala mobil a měla ji na sobě na posteli. Zase tam přišla a kroutila hlavou.
Dobrou noc!

(Psala jsem to hodinu a půl, opravy a obrázky přesně hodinu)

Proč nechodit na hyenu?

5. prosince 2008 v 14:12 | Tuleň |  můj život
Měla jsem na výběr. Mohla jsem napsat o článku o prvním sexu z Magazínu MF Dnes, o mé třídě, začít seriál z MHD anebo psát o chození na hyenu. Na sex nemám dost nápadů, na třídu nemám dost nervů, MHD mě teď nudí a tak zbývá jen ta hyena. Chtěla bych vás ale předem upozornit, že přesně nevím, co chci psát a tak bude kvalita článku určitě malá.

Víte. Jsem na nové škole. A tam chodím na obědy. Tam mají debilní systém placení. Proto už týden nemám zaplacené obědy. Říkáte si: Chudinka malá, musí umírat hlady! Ovšem... to se mýlíte. Někdy se možná dokonce najím ještě víc. Vezmu oběd někomu, kdo nejde na jídlo, ujídám kamarádkám, nebo si za ně jdu přidat. Je to fajn! Akorát nikdy nevím, jak to dneska bude. Aspoň polévku mám vždycky jistou. ;o)

Tak si tedy říkám, proč si obědy platit? Vždycky se k tomu nějak dostanu, no tak co? Jen to, že musím pořád někde běhat a nikdy nevím, z jaké strany a jestli vůbec se ke mně jídlo dostane, jsou nevýhody, ale jinak? Nic. Tak proč utrácet? Proč nechodit na hyenu?

Mikuláš v patnácti

3. prosince 2008 v 21:08 | Tuleň |  můj život
V polovině polehávání u televize s domácím perníkem a čajem mi zavolala máma. Nejen, že se nezajímá o mé nemoci ani o mě, nechce si povídat, nechce pomáhat a mlátí mě, ona ze mě dělá otroka. Chtěla, abych jí šla pomoct s nákupem.

Vzala jsem od matky igelitku, která na mě zbyla a táhla se s ní do výtahu (my máme totiž v naší králíkárně výtah!). Když jsem hodila tašku na zem, zahlédla jsem čokoládové figurky Mikuláše, ale abych nic nezkazila, nezmínila jsem se o tom.

Po vyjetí do sedmého patra jsme hodily tašky do předsíně a šly jsme každá do svého pokojíčku. Ani jsem nepostřehla, že se někam ztratila ta moje taška. Šla jsem vyndavat nákup, a když jsem vyndala první igelitku, slyšela jsem, jak na mě máma křičí "Mohla bys ...... ... .....?". Rozuměla jsem jí asi stejně, jako jí rozumíte teď vy, a proto jsem za ní šla do ložnice. To jsem však neměla dělat, protože měla na posteli ty postavičky. Rychle jsem zdrhla a ona za mnou řvala, že všechno zkazím a že na mě křičela, že mám vybalit tu druhou inteligetku, aby mě zabavila.

Pak za mnou přišla k vybalování. Dala jsem banány do lednice a ptám se, jestli tam mám dát i kiwi a pomeranče. Ona udělala obličej, jako při přepadnutí v e svém pokojíčku, vzala kiwi s pomeračema a šla zase do ložnice. Aha, ovoce na Mikuláše. Tak jsem jí potom dala i ty banány. "To je hrozný! Ani to překvapení..." říkala.

Není to hezký? Špatně jsem to napsala i vysvětlila, takže pro vás to tak milé nebude, ale mně je 15, sestře 19 a maminka schovává nadílku, abychom o ní nevěděly a měly nějaké překvapení, aby jsme o to nebyly ochuzeny.