Listopad 2008

Tři mé méně úchylné úchylky

30. listopadu 2008 v 20:18 | Tuleň |  mé úvahy
Kdybych byla bohatá, jako vyloženě bohatá, jako pár miliard na kartě, víte, co bych dělala?

Zjistila jsem, že hodně používám větu "Být bohatá vykoupila bych tenhle krám!" a s jiskřičkami v očích koukám, co všechno za zbytečnosti bych koupila. Zatím mám tyto pocity jen v papírnictví, knihkupectví a u společenských šat. Jsem z toho prostě vedle! A kdo se mi diví? Víte, jaké to je, když vejdete do papírnictví, kde na vás z regálů koukají hromady propisek, pastelek, gum, ořezávátek, bloků, sešitů, pohlednic, per, sešívaček, dírkovaček, fix a dalších drobných blbostiček? Musejí mě pak z obchodu vynášet! Anebo... Byla jsem v Luxoru (v tom na Václaváku, ne v Egyptě ;o). To bylo strašný! Já myslela, že umřu! Snad 4 patra knih! Lítala jsem tam jako blbec a nakonec jsem koupila sudoku a rychle zdrhala, jinak by to moje peněženka sakra odnesla! A ty krásné plesové šaty.... Vždycky, když koukám na Star dance, tečou mi sliny!

To jsou moje tři úchylky... Ale říkám si, jestli bych to chtěla, kdybych to mohla mít. Možná, že teď se mi tam tak líbí, protože vím, že koupit si to a zanést tím barák nemůžu. Třeba je v tom to kouzlo, ale já si nadále budu říkat "Být bohatá...

Proč jsem JÁ vždycky ta nejhnusnější?

27. listopadu 2008 v 16:30 | Tuleň |  můj život
Z 90% procent vypadám na fotkách strašně. Snad každý, až na drobné výjimky, vypadá na skupinové fotce lépe než já. Je to tak vždycky a měla bych se s tím smířit. Ale proč to tak je? Jednoduché vysvětlení.

Máte kamarádku, po které jede kamarád. Kamarádka se vás ptá, jestli si má s ním něco začít, odpovíte ano. Kdybyste ale byla na jejím místě, nešli byste s ním ani na projímadlo. Sebe samou, vlastní osobu, berete jinak než ostatní a mnohem přísněji.
Strašně se mi líbí, jak skupinka lidí dostane skupinovou fotku a jako první hledá sebe. Ostatní na fotce ignoruje a zajímají ji jen hnědé vlasy a velký nos. Každý se najde v jinou chvíli, takže pořád slyšíte nové "Jéžiš", z druhé strany "No já vypadám!", pod vámi "Koukněte na ty nohy?!" a pak se najdete vy a "Bože můj!". Když máte sebe, zaměříte se i na ostatní přikoukající a "No Lído, vždyť vypadáš dobře! Koukni se na mě! To je hrůza!", všichni ostatní vypadají lépe. Sice má Lída zavřené oči, Antonie roztáhnuté nohy a Milda otevřenou pusu, ale pořád to nemá na vás. A to vypadáte normálně, ale prostě pro vás je to strašné. Jsem si jistá, že to aspoň trochu znáte všichni!

Když opravdu chcete dobré fotky, za které se nestydíte ani vy, zkoušíte si před zrcadlem různé pózičky, abyste si nacvičili fotkový úsměv a postoj, což dopadne tak, že sice budete mít hezké fotky, ale všechny stejné. Když chcete fotek víc, pózičkujete před foťákem a fotíte se s feťákem v natáhnuté ruce, kterou na fotce neskryjete z úhlu skoro devadesáti stupňů s roztomilým, emo, sexy, ztřeštěným nebo prostě s výrazem, který jste si nacvičili. Také samozřejmě máte všechny fotky stejné a na všech je vidět, že jste se fotili sami ať se to snažíte zakrýt sebevíc...

To jsem ale zase odběhla...

Kdyby se dal vrátit čas, změnil bys něco?

24. listopadu 2008 v 21:22 | Tuleň |  mé úvahy
"Kdyby se dal vrátit čas a dalo by se něco změnit, změnila byste něco?"
"Ne", odpoví všichni v televizních pořadech. Zaměřila jsem se na to a opravdu, co jsem viděla, všichni odpověděli vždycky ne. Ať vrazi, herci, politici nebo obyčejní lidé v jakékoli životní situaci(u vrahů a podvodníků to bylo 50%). Já bych ale rozhodně odpověděla ano.

Když se ohlédnu za tím mým patnáctiletým životem, je tam hromada blbostí, kravin, úsudků, věcí, které buď byly strašné, hnusné a nespravedlivé, nebo ne tak dokonalé a ne tak správné. Ať to bylo v raném dětství nebo před rokem. Mám toho kupu a pochybuji, že člověk 2x starší než já toho má míň. Kdyby šel čas vrátit zpět, snažila bych se všechno dělat lepší. Abych se pak neohlédla a neřekla si "Já jsem ale kráva…", abych nebrečela a nebyla smutná a bylo mnohem míň chvil, kdy si říkám, že můj život stojí za hovno.

Kdyby to šlo, víc bych se učila, nikdy bych neřekla babičce, co jsem řekla, nikdy bych večer po druhé babičce nechtěla vajíčka, šla bych na ponožkovou bitvu a nedělala, že mě bolí hlava, nikdy bych neudělala takové dětinské kraviny možná už na úrovni psychické šikany spolužačce, nikdy bych, víc bych uklízela, aby se nestalo to, co se stalo, nikdy bych nečetla sms, byla bych přátelštější, nepovrchní, neodmítala jen tak, nezachovala bych se tak, že by lidi o mě říkali, že jsem k, stála bych víc na straně pravdy, nevystupovala na špatných zastávkách a nejezdila špatnými tramvajemi, nemlátila bych věcmi a více si jich vážila, více si vážila lidí a sešla bych se s ním.

Každoroční sněhulovací krása

22. listopadu 2008 v 14:09 | Tuleň |  můj život
Dneska se probudila, koukla na mobil. Bylo 9:42. Když se koukla pořádně na obrazovku, uviděla 2 zprávy, jednu od operátora a druhou od sestřenice. Přečetla si tu druhou. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, co to znamená. Co byste také čekali od dívky, která se právě probudila? Vytřeštila oči, otočila hlavu k oknu tak rychle, že s ní pak měsíc nemohla hýbat, vyběhla z pokojíčku do obýváku, za matčiného nadávání na to, že trhá záclonu, otevřela dveře na balkon. Vyběhla a pak - stejně rychle jako přiběhla - se vrátila s vyděšeným výrazem zpátky. Vyběhnutí na balkon se totiž ukázalo jako málo chytrý čin, vzhledem k tomu, že venku byla tak příšerná zima a že podlaha na balkonu rozhodně není vyhřívaná a ona neměla nic na nohou.
Proto ten rychlý úprk. Kromě toho by to bylo ale
dobré. Na vlastní oči i na vlastní kůži pocítila sníh. Je tu zima, budou tu Vánoce, bude tu lyžování, hromady lidí nabalených v rukavicích, bundách, tlustých botách a čepicích se budou potácet po ulicích. V televizi se začnou objevovat nadávky na silničáře, nehody na zledovatělých chodnících a umrzlí bezdomovci. Jako každý rok.
Jako každý rok přichází zima. Zima a sníh. Je hodně lidí, kteří ho nesnášejí, zase hodně, kteří ho milují. Já tak nesouhlasím ani s jedním. Myslím si, že když už se musím teple oblékat, tak to chce sníh. Jinak je zima něco jako podzim, akorát je prostě více zima a stromy už neopadávají, jelikož už nemá co padat. V létě má být velké teplo, v zimě velká zima a sníh, na jaře a na podzim něco mezi.

Zima k nám přišla a já jsem musela změnit design na maličko víc chladnější. Aspoň o trochu.. ;o)
PS: Dnes je krásné datum! 22.11.

Banánové záležitosti

19. listopadu 2008 v 18:36 | Tuleň |  mé úvahy
Diskotékadiskotéka... Můj problém je v tom, že když jsem něco slíbila, už z principu mi podvědomí dává najevo, že se mi do toho nechce a že to nesmím udělat. Je to tím podvědomím! Já za to nemůžu...

Popojedem. K dnešnímu článku. V Albertu zlevnili banány snad na polovinu a tak je doma máme pořád. Jak je otevíráte? Vždycky, když má někdo banán někde na veřejnosti, koukám na to, jak ho otevírá, oloupává. Zatím jsem vykoukala, že všichni vždy vezmou ten banán za šťopku, ohnou to, banán se zlomí a rozevře se.

Tak mi tak jednou maminka otevírala banán. Udělala to tak, jak jsem to
popisovala. Já jsem na ni koukala a pak řekla: "Já nechápu, jak to takhle můžeš otevírat. Mně se to vždycky rozplizne."
Tu mi matka odpověděla "No... já jsem se modlila, aby se mi to povedlo."
Tak si říkám; všichni, kdo na veřejnosti otevírají banán, mají strach z toho, že se jim to nepovede? Stává se to jen v naší rodině, nebo mají tento banánový problém všichni, ale nemluví se o tom?

Já to dělám tak, že když je poblíž nějaký nůž, vrazím ho do té šťopky, od banánového konce vedu řez ke konci šťopky, dále chytnu každou polovinu rozříznuté šťopky a vykoukne na mě banán! Když u sebe nemám nůž, použiju nehet nebo cokoli jiného.

Já prostě nechápu lidi, kteří to otvírají prvním způsobem. Vždyť někdy se to ani nezlomí a hlavně se vždycky ten banán nahoře nechutně rozplizne a pak se to nedá jíst...

Dále je tu věc konce. Kdysi jsem četla, že pověrčiví lidé nejedí konce banánů, protože je možné, že jim tam někdo dal jed. Já ho nejím, jelikož mi to nechutná. Je tam něco hnusného černého. Nějaká divná čárka a já ji jíst nechci!

Tak to byly otázky ohledně banánů, které mě tížily již delší dobu a se kterými jsem se musela už svěřit! Jinak by mě dusily, dusily, až udusily! Teď jsem je vyblila a čekám na vaše inteligentní i méně inteligentní komentáře. Hlavně nějaké ;o)

Nashle. Citově nahlavupadlý ťúľěň.

Jsem velká holka... ?

16. listopadu 2008 v 16:04 | Tuleň |  můj život
Nechci vám vyprávět o vykonávání potřebě ve škole nebo kdekoli jinde na veřejných záchodcích, kde větu "Jsem velká holka" používám asi nejvíce. Ne, chci vám vyprávět o mé první zkušenosti s diskotékou, která se platí a která není pořádaná třídní učitelkou. Byla jsem na první diskotéce. Jsem velká holka?

Patrně už to tak bude. Mám občanku, dá se říct, že mám prsa, oblékáním strávím denně 30 minut a dojíždím metrem a autobusem do školy, která už není povinná. Svůj život ale již vidím černě a dost krátce. Vždyť už jsem prakticky mrtvá! Za chvíli mi bude 20, porodím, opustí mě přítel, opustí mě děti, vyhodí mě z práce, přijdu do důchodu - pokud ho mezi tím neposunou na osmdesát let - a už mi budou strojit hezký malý obřad. Vždyť už jsem strašně stará!

Před patnáctkou jsem si říkala, i jsem o tom psala, že se na ní netěším. Že bych chtěla být navždy dítě. No. A během rozlučky s Lupáčovkou jsem zjistila, že je to fajn! A že si mám života pořádně užívat, dokud moje kraviny budu moct na někoho svést. Myslím tím tu strašnou holku, která se mi ale zamlouvá pořád a pořád víc. Puberta! Já jsem nikam moc nechodila. Všichni kolem mě byli pořád někde a vyprávěli, jak zvraceli na kočku, a já nic. Tak se to snad změní. (Hihihi, jestli si tohle přečte máma, bude určitě hrozně ráda)

Je to malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro člověka. Jak se to bude vyvíjet? Sledujte dál naší reality show!

PS: O diskotéce budu vyprávět v dalším článku. Rozhodla jsem se, že tohle nechám o samotě a nudnější věci z mého deníku přenechám do samotného článku.

Pro radost, pro pobavení, pro hezký pocit

14. listopadu 2008 v 17:59 | Tuleň |  porůznu
To takhle jednou koukám na youtube, co všichni čtou divně a nikdo pořádně neví, jak to číst, a říkala jsem si, že mám v oblíbených hromadu videjek () a že je ale zná jen málo lidí. Nejdříve mě napadlo, že sem dám odkaz na můj účet na youtube na oblíbené, jenže kdo se v tom má vyznat? A ještě k tomu ani nemůžu napsat komentář. Tak jsem se rozhodla, že ty, které vás zaručeně pobaví, sem hodím. Celkem lituji ty, co mají pomalé připojení... ;o)

Budu se snažit napsat od koho jsem to vzala a nějakou legendu k tomu, ale nevím, jak to vyjde...

  • Mezi mé nejoblíbenější patří Je to fajn, o kterém jsem ale psala a co jistě už znáte. ;o)
  • Dále je tu Odbouraná rosnička, což je opravdu super a opravdu se to stalo v německé televizi.

Školní traumata

12. listopadu 2008 v 16:30 | Tuleň |  mé úvahy
Měli jste nebo máte strach ze školy? Z některých hodin nebo z některých věcí? Předstírali byste klidně žloutenku jen abyste se té věci vyhnuli? Jste na tom stejně jako já!

Již od dětství jsem měla touhu chytit zákeřnou nemoc, která by se vyskytovala jen v určené hodiny. A když se tak nestalo, modlila jsem se a když nepomohlo ani to a té strašné věci jsem se dočkala, bylo to utrpení! Nemyslím tím třeba výstup před tabulí, protože to je samozřejmé, toho se snad bál každý, ale jde jen o zvyk a je to nutnost. To níže uvedené jsou hrozné věci, které nám učitelé dělaj naschvál, protože jsou moc zlí a chtějí si na nás vybít zlost! Chtějí nás ponížit.

Krize je nevítaná krize

10. listopadu 2008 v 16:51 | Tuleň |  můj život
Jsem si jistá, že většina z vás už aspoň v duchu nadávala nebo aspoň zpozorovala to, že už jsem sem dlouho nedala žádný článek. Máme tu totiž zase krizi.

Kromě toho, že mě už asi měsíc v kuse bolí hlava, mám i chvilkové nálady, které mají většinou podobné znaky jako únava a smutek a k tomu nějaké věci, co se přihodí během dne, nebo na co si vzpomenu.

Ale myslím, že ta svině hlava za to může nejvíce. Mám už jí dost!

Já už s ní nechci bojovat! Mě už nebaví pořád jen pít nebo pít a brát si prášky! Mně už je z té vody a jakéhokoli pití špatně! Nechci pít!!!!! Leze mi to na nervy, jak na to pořád musím myslet a jak mě bolí hlava stejně, když piju i když nepiju! Ve škole to začne, během dne se to pomaličku zvětšuje a pak jdu spát v devět, abych to necítila a probudila se bez bolesti, bohužel další den tak za 8 hodin to začne na novo. Většinou ať chlastám nebo ne... Já už proti ní bojovat nechci! Nemám sílu, *****!

Jsem slíbila a pak ani neni...

6. listopadu 2008 v 19:21 | Tuleň |  můj život
O dva dny přesně a čtyři měsíce už bydlím v novém. Určitě jsem říkala, že sem hodím fotky, ale ono je to strašně nepřesné a je s tím strašného s-aní (ne jako drak...). Teď mě ale příchod kamarádek donutil k úklidu pokojíčku, který mi zabral asi tři hodiny a teď se cítím úplně mrtvá. Když už mám jednou uklizeno, myslím, že byste rádi věděli, hlavně ti, kteří mě znají a ještě u mě nebyli, v čem bydlím.

Proto jsem pokojíček vyfotila a dole si můžete prohlédnout moje 3x3metry. Jen bych chtěla upozornit, že hromada věcí se mi bude měnit! Například budu mít jiný lustr, jelikož se mi tento nehodí do barvy, pak budu mít jiný podpostelový koberec (tlustý, teplý a také v barvě) a také záclony se mi, myslím, změní. Také budu mít jiný noční stolek a knihovnu... pak také budu mít nástěnku. Aha. To je si myslela, že už mám skoro všechno hotové..
Buď tady anebo ve větším formátu s více fotkami na rajčatové karkulce.

Poezie podle mého

2. listopadu 2008 v 17:20 | Tuleň |  mé úvahy
Jak máme ve škole ty projektové dny - mimochodem je to dokonalá věc a chystám se, že za to budu vedení líbat nohy-, tak jsme měli za úkol ptát se lidí v metru na pár otázek a jedna z nich byla, jestli mají rádi poezii. Tak 3/4 lidí mi odpovědělo, že ne a zbytek se dělil na dvě půlky. Jedna odpověděla jen kladně a druhá buď kladně, nebo záporně, ale hlavně řekli, že spíš sami píšou.

Já poezii moc ráda nemám. Kromě vtipných a jednoduchých jako psal třeba Žáček (+ link). Nemám ráda takové ty dlouhé, vážné s averzemi a bůh ví s jakými ještě básnickými vymoženostmi, které si musím přečíst nejméně 10x, abych je aspoň trochu pochopila. To jsem ale já, pojedeme dál...

Jak jsem se tam teda tak ptala, přišlo mi, že je teď mnohem víc lidí, kteří básně píšou (a to jich za den můžou napsat hodně), než lidí, kteří by to četli. A myslím, že je dokonce i lehčí básně vymýšlet, než číst! U některých autorů určitě! ;o)

Možná to tak vidím jen já, která je nečte a ostatním, kterým nevadí si nad šálkem kávy přečíst "Oblak poslem lásky", to tak vůbec nepřipadá. Kdo ví? Já jen doufám, že se něco podobného nestane s knížkama...