Říjen 2008

Kdo všechno půjde do nebe?

30. října 2008 v 18:14 | Tuleň |  mé úvahy
Nejste věřící, ale stejně jste někdy přemýšleli, jestli byste šli do nebe nebo do pekla? Podle mých propočtů by většina měla dojít ke kladnému výsledku stejně jako já. Je zajímavé, že do nebe bych šla podle mě já, ale nešel by tam podle něho kněz, který za celý svůj život udělal jen jednu špatnou věc.

Když jste byli studenti nebo jimi jste teď, všimli jste si, že když něco neumíte ani trochu, stresujete se míň, než když to umíte dobře? Běháte po třídě a řvete "Já to neumím, já to neumím!" a pořád koukáte do sešitu, co jste zapomněli. Když to ale neumíte, připadá vám zbytečné před hodinou takhle běhat a na poslední chvíli se to doučovat, protože je vám jasné, že se to za 10 minut přestávky nenaučíte a tak si říkáte "Třeba se na mě usměje štěstí a dostanu dvojku."

Teď si zrovna nejsem moc jistá, jestli to souvisí s životem po smrti, ale když se nad tím zamyslíte, tak v tom jistá podobnost je.

Hurá, jsou tu prázdniny!

26. října 2008 v 23:50 | Tuleň |  můj život
Celý týden jsem na to myslela. Vcelku deset dní bez učení a bez ranního vstávání! Už v pátek jsem vstala jen proto, že jsem věděla, že je to na delší dobu naposledy. Jinak bych vyhodila budík z okna a spala do jedenácti. Deset dní bez většího stresu! Á!

Dneska jsem si to opravdu užívala! Válela jsem se tak strašně šťastná, že se můžu válet a prospávat se, jak dlouho chci! Já jsem ani moc nevěděla, že existují nějaké podzimní prázdniny. Teď bych se topila ve stresu, depresích a v sešitech, kde to po sobě nepřečtu. A místo toho?! 10 dní! Jenže to ubíhá rychle a za chvilku to tu bude zase.

Nevadí, hlavní je ten odpočinek!

Lepší než posilovna

24. října 2008 v 16:59 | Tuleň |  můj život
Než vyjdu čtvrťák, bude ze mě kulturistka. Každý den totiž moje svaly zažívají něco hrozného!

Chudáci, ty se ale nadřou! Jestli chcete nabrat svaly a zhubnout pár kil, čtěte dál a učte se! Stačí jen chodit do školy a ze školy.

Začne to ráno, kdy mým rychlým dlouhým krokem jdu s těžkou taškou zrmzlá na metro. Někdy se i proběhnu k autobusu. Moje svaly na nohou se při chození pořádně natáhnou a po delší chvíli bolej a bolej, ale já nezpomalím a nezpomalím, protože PROČ!!

Věc upřímnosti

22. října 2008 v 15:33 | Tuleň |  mé úvahy
Když už jsme u té mé osoby, tak mě ve sprše napadla další věc. Vždycky, když nevím o čem psát, tak mě napadne téma "já". Myslím, že je to zajímavé. Vždycky začnu u mě jako u celku, pak se nějak rozeberu a hle; myslím na určité téma a určitý článek. Třeba vám teď připadám sebestředná, ale já jsem - podle mě - tak zvláštní, že je až škoda o mně nepsat, ne? A jestli má někdo nějaké negativní připomínky, tak je mi to jedno, protože je to přece jen můj blog, že?

Sobota, další rušný den

19. října 2008 v 22:11 | Tuleň |  můj život
Tato sobota zas tak rušná jako minulá nebyla... Vlastně sobota nebyla rušná vůbec a přišlo to spíš v neděli. No, ať je to jak chce, nadpis už přepisovat nebudu.

Zase jsem přespávala u Anetky - vy to nevíte kvůli chybám na blog.cz, pořád se mi totiž nepodařilo sem dát ten článek... - tentokrát místo Chůli s Klárou. Já jsem tam přijela, nebo spíš byla dovezena, kolem sedmnácté hodiny. Klári měla přijet okolo osmé. Po tu dobu jsme si více méně povídaly, a když se blížil čas Kláriného příjezdu, vyšly jsme jí naproti do strašidelné černoty vesnice. Ještě bych měla poznamenat, že Anet bydlí v Čakovičkách. Pokud jste o nich nikdy neslyšeli, nepřipadejte si hloupí, myslím, že rozhodně nejste sami a z toho můžete poznat, že to nebude žádné velkoměsto, ale maličkatičká vesničička skoro u Prahy.

Šly jsme tedy ulicemi mezi novými a rozestavěnými rodinými domy a pak i okolo starších. Potkaly jsme kočku, která měla jistě vzteklinu, a která byla kočkodlak, všude na nás číhali úchylové a duchové. Naštěstí i naneštěstí - záleží na tom, jak to člověk bere - se nás lekli a nezaútočili a tak jsme se dostaly až k zastávce u hospody. Já jsem si chytře vzala jen mikinu a šálu, tak jsem měla trošku problémy s udržením tělesné teploty a později i udržením stolice, což ale nebylo způsobeno tím, že jsem neměla bundu... Popojedem...

Za tu dobu, co jsme tam byly, jsem zjistila, že asi před týdnem byla na pozemku sousedícím s jejich
domem zloděj, a že se tu poflakují nepříjemní cikáni. Ještě jsme se stačily vystrašit odrazem v rybníku, světlem od auta a sloupu. Viděli jsme projet 5 aut, což byl na Čakovičky nečekaný úkaz a už nám konečně přijela druhá přespankyně. Měla desetiminutové zpoždění!

Chtěl bych být navždy šťastný

15. října 2008 v 21:43 | Tuleň |  můj život
Před chvílí jsem tu měla článek o jednom přání. Jistě ho máte všichni v živé paměti, ale jestli ne, nevadí. Ve zkratce; Psala jsem tam o tom, jaké by bylo jakékoli přání, kdybych měla jen jedno. Nejlepší mi přišlo, aby všichni byli navždy šťastní. Však po delší rozumové úvaze jsem zjistila, že by to bylo děsný.
V pohádkách vše vždy končí ".. a žili šťastně až do smrti". Znamenalo to však, že se nikdy nehádali? Že jim vždycky všechno vyšlo? Děti nikdy nezlobili a vždycky byli šťastní a neexistovala ani attosekunda, kdy by šťastní nebyli?

Všichni si přejí, aby byli šťastní. Říkají si "Až udělám např. maturitu, budu šťastný", jenže po ní bude další cíl, kdy si zase budu říkat až... až.... Nejde to, abychom byli navždy šťastní, a kdybychom si to přáli v tom mém jednom přání, nemyslíte si, že by byl pak život strašná nuda? A vlastně by se nic neměnilo. Vše by zůstalo tak jak je, protože jsem přeci šťastná a to znamená, že mi nic můj klid nenarušuje, a že se mi všechno líbí, a tudíž nechci nic změnit.

Teď jistě namítáte, že štěstí není jen o tom, že všechno mám, ale co tedy znamená ten pojem štěstí? Je to pojem říkající, že nic nepotřebuji nebo je to jen chvilkové pomatení smyslů, kdy se jen negativní věci zametou pod koberec? V tom druhém případě by ale v mé teorii všichni byli jen blázni, kteří nevidí to špatné, což by jistě neprospělo Zemi a za pár let bychom vymřeli na nedostatky jídla (proč opravovat stroje, když jsou závady pod kobercem?), autonehody, různé další menší i větší nehody (třeba výbuch elektráren) či přírodní katastrofy, jelikož jsme si nepřipouštěli, že by se mohlo stát něco špatného a tak na co preventivní opatření?

Štěstí je velmi široký pojem, který má jistě nějakou definici, ale každý ho vidí jinak, a každý ho chce úplně dosáhnout, i když to není možné.

The most crazy day

13. října 2008 v 18:20 | Tuleň |  můj život
Když se za sobotou tak ohlédnu, tak to vlastně až tak šílené nebylo, a vám to tak jistě nebude připadat, ale pro mě to byl opravdu na hlavu padlý den. Ale tak krásně!

Sobota 11. 10. 08 (škoda že ne 09) byla na mé poměry nabytá k prasknutí. Ráno jsem se měla probudit, od 12 být na Floře s kamarádkami, pak do kina s neznámými lidmi a pak k sestřenici, kde přespím. K tomu jsem se měla při každé volné chvíli učit děják. Pro mě strašlivě plný den!

Nařídila jsem si budík na půl jedenáctou, kdybych náhodou psala tak přestrašně dlouho. Matka a sestra mě svým smíchem probudily už kolem sedmé, ale vstávala jsem tak o 2 hodiny později.

Pomaloučku jsem se probouzela, málem se sprchovala studenou vodou, najedla a zjistila, že už jsem ve skluzu. Naštěstí jen v mírném. Musela jsem jet z Rajské zahrady na Floru, což jsem vzala metrem s jedním přestupem.

Na Můstku nebo na Muzeu, já nikdy nevím, když jsem čekala na metro, ke mně přišel nějaký černoch. Opravdu mluvil na mě! Tak jsme si anglicky povídali a já se strašně bála. Já rozhodně nejsem žádný rasista, já bych se bála kohokoli, kdo by na mě v metru promluvil! Dověděla jsem se, že je to Egypťan, a on se hrozně divil, že jsem ateista. Pak jsme se rozešli každý do jiného vagónu metra.

Fajn. První věc, která se mi zas tak často nestává…


Po dvou letech

10. října 2008 v 16:47 | Tuleň, Seal, La Phoque, Foca... |  můj život
Jeden kritik mi pěkně zprcal povídku a tak jsem z toho taková vedle. Smířila jsem se s tím, že spisovatelka nebudu, že je to moc bláhové. Došla mi absolutně inspirace, ale už jsem strašně dlouho nenapsala žádný článek a holky mě seřvaly za to, že nepíšu a tak jsem se rozhodla napsat něco o sobě.

Na začátku blogu jsem psala, že doufám, že můj blog bude originální. Myslím, že se mi to podařilo. Mám ho opravdu ráda a nedokážu si představit, že za chvíli ho opustím.

Když jsem začínala, ještě nebylo známo (u puberťáků) emo a podobně. Bylo něco jiného. Přešla jsem tedy dobu ema - to už nám taky končí, když se kouknete na blog.cz na nejnovější články, vidíte tam pořád jen "Končím s blogem", "Sbohem" nebo "Všechno jednou skončí..." a většinou jsou to právě ty emo blogy nebo o TH. Přešla jsem tedy všechny styly bez úhony a moje články se začaly lepšit a lepšit. Četla jsem si některé staré články a to je hrůza. Nechápu, jak jste to mohli číst. Většina tu už ale není. Snad jen kromě Anetky, Siriuse, možná Verči a Kikiny.

Své druhé narozeniny jsem vůbec neslavila, jelikož to bylo ve strašnou dobu. Měli jsme před stěhováním a já si posrala notebook. Neudělala jsem obrovskou párty s občerstvením ve formě shrnovacího článku jako na prvních narozeninách a vlastně jsem se o tom je jednou smutně zmínila. Mrzí mě to, ale takový je život, ne? Zrovna nebyla vhodná doba...

Máte jistě pozvednuté obočí nad tímto článkem. Nepsala jsem náhodou, že budu psát o sobě? Ano, ale nějak se to zvrtlo. Zvrtlo se to v nesmyslný článek, který do sebe moc nezapadá. Každý odstavec zmateně o něčem jiném. Kde je tedy smysl článku? Smysl je v tom, že není, jelikož jeho autorka není zrovna v dobré náladě. Nálada musí být a já jsem taková nějaká divná. Vypadám unaveně a nešťastně. Co naplat. Hlavně buďte šťastní vy!

PS: Všimli jste si dnešního data? Dvě desítky nula osm! 10.10.08 a ještě, když byla u nějakého předmětu desátá hodina v 10:10! To je orgazmická doba!

Jak se vám teď směju!

6. října 2008 v 18:13 | Tuleň |  můj život
Myslím, že jak dobře víte, nebo aspoň tušíte, na základce jsem neměla nijak dobré známky a patřila jsem k těm nejhorším. Rozhodování mezi odbornou školou a gymnáziem ale proběhlo v prospěch toho druhého a teď jsem tedy tady. Všechny učitelky i učitelé nás strašlivě strašili, jaké to bude na těch školách, ať střední či gy. Byla jsem na to připravená. Byla jsem na to připravená a to nejen kvůli strašnému strašení, ale i kvůli hmatatelným důkazům, jako byla moje sestra a několika stu historek, jak se lidi na středních strašně zhoršili. Učila jsem se na naší těžké škole a věděla jsem, že to i dál bude záhul. Věděla jsem, že se mi zhorší známky a hlavně, že první rok bude to nejhorší. Věděla jsem to, a tak se u mě žádné překvapení nekonalo.

To ale nemůžu říct u snad většiny spolužáků. Do Litoměřický šla většina lidí na průměr a oni brali všechny, kdo neměli žádnou trojku. Nechci mluvit za všechny, abych je neurazila, ale většina je na tom s… inteligencí?... stejně jako já s tím mínusem, že na minulých školách byli zvyklí nic nedělat a měli jedničky, teď najednou změna! Do hlavy jim to neleze a nejednou se musí učit.

K tomu se jim ještě dost změní vysvědčení a hromada rodičů utrpí pár desítek infarktů, než si zvyknou, že už jejich chytré ratolesti nebudou nosit domů jen samé jedničky. Za to u mě se zhorší známky, doufejme, že jen o jeden stupeň a matka už je zvyklá na maličko ošklivější známky.

Hrozně se všem směju, jak se diví! Najednou prostě to obrovské překvapení, že už nejsou jen tak nejlepší ze třídy, a že pro dobré známky musejí něco dělat! Ach ty změny! Oni se budou začleňovat pomalu s hrůzou do průměru třídy a já se tam, SNAD, dostanu s radostí a úsměvy.

Předtím se smáli oni mně, teď se budu smát já jim! Haha

Život vás vždy překvapí

3. října 2008 v 15:33 | Tuleň |  můj život
Chůli : "Já vynikám jen tím, že mám koule!"

Maminka má vždycky pravdu

2. října 2008 v 19:18 | Tuleň |  má rodina
Nás maminka vychovala k naprosté autoritě. Vše, co řekne je absolutní pravda. Není možné, aby se někdy zmýlila. Vše, co řekne, abychom udělaly hned, bez meškání, bez keců a bez přemýšlení nakolik je to chytrá věc, vyplníme, co nejlépe. Maminka má vždycky pravdu. My ji milujeme a ona nás učí drsnému životu této doby.

Ano. To je možné v některých rodinách, ale u nás je matka brána jen jako vařící a prací věc, s kterou se ale pobavíme víc než s pračkou nebo kávovarem. Zabírá místo na houpacím křesle, je naším pravidelným zdrojem peněz, kupuje byt a organizuje všechny stěhovací akce. Matčina autorita je na hodně, hodně pod bodem mrazu. No ale divte se? Když už třetí den pravidelně parkuje v kaluži, takže já, když chci vystoupit vzadu z auta, musím být gymnastka, abych si nenamočila boty a ještě k tomu, když máme v kufru nákup? K tomu bychom musely doplavat přes tu obrovskou kaluž! Kdo se diví, že nesměle se sestrou poznamenáme, že by mohla přeparkovat. Dále naše vtipy o matčiném věku, vlasech, práci, oblečení a cokoli jiném. Napadáme ji slovy rázným "TICHO!", ona se ohradí "Já jsem vaše maminka…" někdy přísně a někdy ve stylu: jsou na maminku zlí… My většinou odpovídáme pozvednutím obočí a slovy "A co jako?"

Naše matka je gembler, alkoholik, workoholik, kleptomanka, narkoman, anorektička a prase. Ale máme ji rádi.