Září 2008

Kouření u tabule

29. září 2008 v 18:08 | Tuleň |  můj život
Děti, nikdy jsem nebyla tak nervózní a nikdy se mi to nestávalo. Jenže teď! Na cokoli se mě jakýkoli profesor zeptá, vykouří se mi to z hlavy.
Ano, mluvilo se o tom a mluví se o tom, jenže pro mě to bylo vždycky jen malý úpadek paměti, který během několika vteřin zmizí. Bohužel teď se to s přestupem na gymlit změnilo.
Př: Jsem v lavici, na hodinu naučená nejsem, probírám největší důležitosti a hlasitě se snažím nesmát. V dálce slyším "Doba železná, kdo mi o ní něco řekne?". Kouknu na prof, která ještě nezná naše jména a tak kouká do seznamu. Dobrý, říkám si, je tu 30 lidí, to by byla vélká náhoda, kdyby to padlo na mě. A co neslyším? "Tak třeba Tuleň" najednou je všechno fuč a já ztuhnu. Dělám, že ji neslyším, jenže ona to opakuje a to už se musím přihlásit. Zopakuje otázku. Chvíli si snažím na něco vzpomenout, pak otevřu sešit a koukám na můj zápisek. Čtu si to pořád dokola, ale nechápu význam a vůbec si nic nepamatuju. Snažím se z toho vyvodit něco, co bych mohla říct, jenže nic nechápu. Vytřeštěné oči, zrychlený tep a obličej teplejší než topení v Rusku v zimě. Mlčím, mlčím, mlčím a tak vyvolá někoho jiného. Teď už si čtu ty svoje zápisky a chápu to, teplota obličeje pomalu klesá a úplně v pohodě bude až tak v půlce hodiny. Prostě úplné zatemnění mysli. Nevím nic, na nic si nevzpomínám a nevnímám ani nápovědy. Nic. V hlavě mám prázdno. Je to zvláštní, protože se mi to opravdu nikdy tak moc nestávalo.
Je tu ještě jedna věc… Nevím, jestli je tak přitahuje moje jméno, nebo u něho mají napsanou nějakou poznámku, jako že mě mají hodně vyvolávat, či se snad zamilovali do čísla 21, ale jsem pořád vyvolávaná! Vrchol všeho byl, když jsem na začátku matematiky byla vyvolaná snad 5x!
Hezký den i týden přeje vždy nahlavupadající tulen!

Podruhé zas jedno přání

27. září 2008 v 18:39 | Tuleň |  mé úvahy
Stydím se. 18.1.2008 08:38 jsem naspala tento článek, a tam jsem slibovala, že až budu mít 10 názorů od deseti různých lidí, hned napíšu ten článek, který ho bude vysvětlovat. Jak je ale mým zvykem, nedodržela jsem to. 27. 5. jsem tam ten desátý měla, ale nic se nedělo. Trvalo mi to zhruba dalších pět měsíců a za tu dobu mi tam přibyly ještě dva komentáře. Teď už jsem se na to konečně vrhla a budete to tu mít! Zajímalo by mě, jestli bych se na to vrhla, kdybych se teď nemusela učit (udělám cokoli, jen abych učení odložila! ;o) To už se ale nedozvím a teď, hned jak vyndám Pikača z ledničky, vám to řeknu.
Přendala jsem ho do mrazáku a už vám to konečně prozradím.
Ten článek mě napadl, když jsem poslouchala na dobrou noc pohádku o holčičce Lojzičce, která si pořád něco přála. Když měla hrachovou kaši, přála si bramborovou, když měla bramborovou, přála si krupičnou. Když pršela, chtěla sluníčko, a když bylo sluníčko, chtěla zase déšť. Jednou se procházela po zahradě a myslela na to, jaké by to bylo mít pejska, když najednou jí oslovilo něco kouzelného, co už nevím, co bylo. Dalo jí to kouzelný prstýnek, který jí splní jedno přání a zdrhlo. Lojzička byla hrozně ráda a hned při večeři, kdy měli krupicovou kaši, ji chtěla změnit na hrachovou. Ale najednou si uvědomila, že je to jen jedno přání a že by ho mohla využít jinak. Tak, když měla jít spát, chtěla si přát, aby ještě nemusela, ale pak jí to přišlo zase na moc krátkou dobu a takhle to bylo pořád dokola. Po týdnu to svěřila své kamarádce, která jí potom prstýnek vyměnila za úplně stejný, který měla zrovna u sebe (ach ty pohádky) a přála si obrovský dort, který nestihla sníst, a vzhledem k tomu, že pršelo, rozmočil se. Z Lojzičky se stala mladá paní a pořád si myslela, že má kouzelný prstýnek a říkala si, že někdy třeba přijde čas, kdy ho použije. (Ta pohádka takhle končí jako dobře, ale nevím nevím.. Až někdo z rodiny bude umírat na rakovinu a ona bude chtít použít své přání…)
Brala jsem to jako prostě pohádku, v tom jsem se nad tím ale jednou v noci zamyslela… Co já bych si přála? Jen jedno přání… Postupuji logicky, takže.. muselo by to být něco, co dlouho přetrvá (žádné auto, myčku, hračku, kluka a další věci)a chtěla bych, aby to bylo něco, co nebude působit jen na málo lidí, ale něco globálního… Já bych chtěla velké věci pro hodně lidí. Třeba zdraví pro všechny, ať se jim všem vyplní ten největší sen, aby vymizely mory a všechny další nemoci, aby také vymizely přírodní i jiné katastrofy, aby všichni teroristi nebo zlí lidé dostali ptačí chřipku nebo něco podobného.
Teď ale o tom přemýšlím a to by mělo za následky strašné věci. Kdyby byli všichni zdraví - je to hrozné to takhle říct, ale je to tak - planeta by se za chvíli tak přemnožila, že by to bylo neúnosné. Jestli se všem splní jejich sen, co budou pak dělat? Všichni vyhrají ve sportce, všichni budou strašně bohatí nebo ohromně vzdělaní a kdo bude normálně pracovat? Přírodní katastrofy mi přijdou, že nemají žádné velké mínusy, ale zabití všech zlých… to je naivní a infantilní kravina. Tak tedy co si přát?
Kdybych si brala inspiraci od vás, měla bych jednou být chytrá, což je fajn, ale je to sobecké a nečestné (chichi). Dále domeček za Prahou. Ten je taky jen pro mě, ale jinak bych to brala, vydrží dlouho. Dále umět zastavit čas. Úžasné a dokonalé přání. Bohužel jsem si představovala něco bez magie, což jsem ale zapomněla napsat v tom článku, ale jinak- úžasné. Mohla bych klidně i zachraňovat životy a školu a všechno ostatní bych taky měla lehčí s tímto podváděním. Zase ale nečestné a nemorální! Tři lidi mi nedokázali odpovědět a psali, že hodně, hodně věcí. Další si přála taky hodně věcí, ale dala k tomu, že nejvíc zdraví, které přeje všem. To se mi líbí, ale co by dělali doktoři a jak bychom žili? Všude strašně moc lidí, auta, větší znečišťování prostředí apod. Pak si jedna osoba přála, aby vše zůstalo při starém. To mi připadá jako strašná věc! Umíte si představit, že by všechno zůstalo, jako je teď? Žádná změna? Brr! Další chtěla přátele, kteří ji opravdu mají rádi. Ale když jí mají rádi je kvůli kouzlu, bude to fungovat? A zase je to nečestné a zase jen pro jednu osobu. Moje matka je debilní a nebere nic vážně ;o) Dále je tu Sirius, který si přál zdraví v rodině, což mi přijde dobré. Moc velká přelidněnost nehrozí a není to ani sobecké. To se mi líbí, ale.. Hárodita by si přála být instruktor na táboře, ale to je přání na strašně krátkou dobu. Přijde mi to, jak mrhání takového úžasného daru ;o) Ajenta by si přála, aby se nám líbilo v bytě, (jé, děkuji) a zdraví a štěstí všem.
Jedno přání je strašná věc. Kdyby byly aspoň tři. A mohla bych si přát změnu něčího charakteru? Nebo aby se mnou někdo byl či kamarádil? Mohla bych si přát, aby všichni byli nadosmrti šťastní? Šlo by to? Nepředělala bych nějakou knihu osudu, i když na osud nevěřím, ale teď mi pořád klepe na hlavu a žádá si vstupu, tak ho nemůžu ignorovat?
Nejdřív, když jsem skoro před rokem psala ten článek, jsem tu chtěla napsat, že jste strašní materialisti a myslíte jen a jen na sebe, ale teď myslím spíš na to, jak je to hrozné, když máte to přání jen jedno, a že prakticky není možné, abyste si vybrali správně nebo vůbec vybrali. Všechno má nějaké následky a určitě se změní hodně věcí. Asi bych přála, aby všichni byli šťastní aspoň chvíli a aby si svůj život užili.

Jak jsem na tom teď?

25. září 2008 v 19:35 | Tuleň |  můj život
Pokud jste četli články o seznamováku - nedivím se, jestli ne, tak si teď lámete hlavu nad tím, jak na tom s kamarády jsem. Trápíte se, že tam nejsem spokojená, že se se mnou pořád nikdo nebaví a že jsem zastoupila místo šedé myšky ve třídě. Jsem pořád v rohu, nosím jen černou a hnědou, chodím se zrakem nalepeným na chodníku a pořád shrbená. Dělám si zápisky, myslím na to, jak mi bylo skvěle na Lupáčovce, jsem smutná, nemluvím a pořád jen brečím. Jestli si myslíte tohle, nebyli byste daleko od pravdy.
Nebyli byste totiž daleko, ale přímo předaleko! Doufám, že jsem vás všechny vyděsila, tlak vám vylétl do strašných výšin a už vás křísí. V nemocnici si dáte notebook na klín, přijdete na tulene, zjistíte, že jsem v pohodě a hned, až se vyléčíte, mě vyhledáte a budete chtít zabít. V každém případě jsem vám buď unikla, nebo jsem vás neodhadla dobře a vy jste se nesložili, ale škodolibě tlemili a říkali si "To si zaslouží, hihihi."
Ach, další typ lidí, kteří se nesložili ani netlemili, mě zase budou chtít ukřižovat za to, že tady píšu kraviny a nejdu rovnou k věci. Tak já už vás nebudu napínat a dám se do té horké kaše.
Dny po seznamováku byly... nic moc... Pořád jsem si připadala, že k nikomu nepatřím a připadalo mi, že mě nikdo nemá moc rád a že všude jen oxiduju a překážím. Domů jsem chodila nejistá a pořád jsem nevěděla a byla zvědavá, co bude dál.
První dojem, jak jsou všichni úžasní, neodpadl úplně, ale mám pár lidí, kteří mi sakra lezou krkem a pak pár, na kterých by se nějaké mouchy našly, ale pořád jsem tam ráda ;o)
Někdy jsem se bavila s Chůli, někdy s Anetou, někdy s někým jiným. Někdy jsme se začaly bavit já, Chůli a Aneta a to bylo! Jsou to úžasné holky! Bohužel je ale i nenávidím… Hrozně nenávidím! Za to, že jsou tak hrozné, že v jejich přítomnosti se prostě musím pořád smát! Furt! Dokonce jsem se už asi 2x válela na zemi, jak jsem se tlemila, jednou jsem kvůli nim a strachu z počůrání nedojedla své buchtičky se šodo a pak měla celý den hlad, přepadla ze židle, bouchla se do hlavy a v pondělí mě tak strašně bolela pusa, že jsem myslela, že mi upadne!
Mám 2 super kamarádky a hromaduhromadu dalších ;o) Jsem spokojená. I když to není a nikdy nebude jako na Lupáčovce.
Další roky na gymlitu budou jistě fajn! Hasta luego! Au revoir! Bye! ĝis la! .. víc už toho neumím...

První kontakt s gymlitem 2/2

23. září 2008 v 18:54 | Tuleň |  můj život
Pokračování tohoto článku už tu konečně je! Hurá! Dávno už by to tu bylo ještě s jedním článkem, ale mně to nejde zveřejnit. Takhle se mi vymazal 3x jeden článek a tak. Ach, apoň jsem se nenudila. Jen teď chci upozornit, že kvůli této chybě na blog. cz nevím, kdy sem hodím nějaký nový článek.
Teď už tedy k seznamováku...
Pak jsme měli napsané osobní volno a v noci bojovka. To bylo katastrofální. Sešli jsme se snad v 9 v jídelně a v půl desáté jsme měli být u ohniště, kam jsme při osobním volnu přinášeli dřevo. Měli jsme si s sebou vzít šátek, baterku, propisku a na sebe plavky. Já je měla mokrý a já NESNÁŠÍM, když si na sebe musím vzít mokrý plavky. To už mě přednasralo. My jsme měli to neuvěřitelné štěstí, že jsme šli jako první, myšleno jako třída. Já jsem bohužel šla poslední. Byla jsem strašně smutná a strašně nasraná a unavená, takže mi bylo všechno jedno. Teď mě to štve, měla jsem si to užít.
No, čekali jsme tam strašně dlouho, jelikož se to hrozně táhlo. Já jsem tam u toho ohně usínala a těšila, jak budu skákat přes švihadlo a obíhat okolo stromů a nakonec jsem nedělala nic, co ostatní, jelikož jsem byla úplně na konci a nestíhalo se, takže jsem si jen udělala test pozornosti, zase, a jela jsem s Verčou na loďce. Vůbec nám to nešlo. Já jsem udělala jedno tempo a ona 4, Mně to bylo jedno. ;o) Dojely jsme k první kontrole, tam nám profesorka dala vysvědčení, které mi spadlo do loďky, takže bylo úplně mokré, pak jsme dojely k další, kde jsme vylezly a šly si vyplňovat hlavičku u výza. Pak nám změnila známku z rychlosti na 2, odevzdaly jsme baterky (já měla tu, jak se s ní dělá takový ten pohyb rukou nahoru a dolů a by se rozsvítila... Baterka Šukalka vůbec nesvítí!), prof. se nás zeptala, jestli jsme se bály a já zaraženě řekla, že ne. Mně vůbec nenapadlo se bát! ;oD
Šly jsme dál po svíčkách a vůbec jsme to nemohly najít. Nakonec jsme to teda nějak daly a dorazily k řediteli, se kterým jsme hrály piškvorky. Obě jsme si vedly dobře a ředitel byl z mé taktiky zjevně zmatený. Nakonec ale, ani nevím jak, mě dal... ;o) Zapomněla jsem říct, že jsem nějaký den hráli piškvorky jako třída... Nějak divně mi to hrozně šlo a ze 14ti zápasů jsem jich vyhrála 13... Není to divný? Normálně mi to nejde! Dál jsme zase někam šly. Tam byla ta učitelka, které se bojím. Měly jsme si zavázat oči šátkem. Já ho ale neměla, já měla triko, které mi skoro nedosahovalo, ale nakonec se mi ani jednou nerozvázalo, z čehož jsem byla velice překvapená. Měli jsme jít po provázku roztáhnutém po stromech. Šla jsem rozhodně, rychle a fajnově. Bylo mi to jedno.
Šly jsme dál. Pořád jsem se vůbec nebála. Šly jsme k té naší profesorce, ta nám řekla hádanku, kterou většina uhodla, ale já i Verča jsme vůbec nevěděly.. ;o) Pak jsme šly přes pole a na silnici. Měly jsme si sundat boty a přejít bosy část silnice, pak se něco dělo, ožralové vyřvávaly a my šly k další. Tam se měl držet medicinbal v natažených rukou. Nevím, jak dlouho.. Bohužel ;o) Před námi byl Martin s Nazeli. Martin to dal na dvojku a Nazeli na 1, hehe. Já i Akvabela, teda Verča, jsme to taky daly na 1, ale bylo celkem dost lidí, kteří to měli za 5... Mně se od trojky strašně klepaly ruce, ale překonala jsem se, zase! ;o)
Pak jsme šly domů. Už jsem myslela, že to končí, ale najednou jsem zjistila, že jdeme pryč od toho Areálu! Hrůza! Pořád nás děsily plavky a obě jsme říkaly, že kdyby po nás chtěli plavat, tak ani omylem. Pořád jsme si to opakovaly a kroutily hlavou, že nás tam nikdy nikdo nedostane.
Pak jsme nějakou dírou v plotě prolezli do toho areálu, kriketovou holí strčily míč do díry v minigolfu a pomalu se blížíme k bazénu. Tam 3 profesorky z F. "Jedna z vás se bude muset obětovat a přeplavat bazén" a my jednohlasně "Já chci!". Já vůbec nevím, co se stalo, ale najednou jsem měla strašnou chuť tam skočit! Nakonec jsme tam tedy šly obě a já byla najednou dokonale probuzená.
Céčko, které šlo poslední, se vrátilo v půl třetí a měli jen polovinu toho, co my... Jsem ráda, že jsem v A! ;o)
Jak jsem udiveně zjistila, snad polovina, co byla u nás ve třídě, byla šikanovaná. To je asi trochu silné slovo, ale já ho teď používám nějak častěji.. Myslím tím, jako že se s nimi moc nebavili a měli na ně i kecy… byla jsem z toho strašně překvapená! Nejen lidi, kteří na to vypadali, ale dokonce i ti, kteří vypadali úplně v pohodě! Sympatičtí, pohodový a společenští. Je to prostě strašně zvláštní ;o)
Teď jsem si ještě vzpomněla, že jsme snad druhý den hráli takovou hru, zase na 3 skupiny, ale tentokrát jiné. Měli jsme za úkol vyběhnout a zapamatovat si co nejvíce básniček rozvěšených na papírech pověšených na stromech v lesíku. Bylo jich 55 na 9 lidí v každé skupince. Museli jsme si říct, kdo si bude pamatovat jaké básničky, bylo to po pěti a 10 na konci jich chybělo. Já měla 1-5 a moje básničky byly všechny ve stylu této, kterou si ještě pamatuji:
Byl jednou jeden dědeček s města Doks,
Nejradši ze všeho šňupal koks.
"Lepší koks než brikety"
Poučoval kokety,
Když s nima v dancingu tančil fox.
Tahle básnička je zrovna dost na divná… ;o)
Nebo jiná, kterou jsem teď našla na netu :
Byl jeden dědeček z Brooklynu,
a ten měl na čele puklinu.
Ronil slzy usedavě,
že má strašný průvan v hlavě,
ten starý trumpeta z Brooklynu.
Museli jsme je říkat do slova a tak nebylo vůbec nic divného, když jsme se vraceli od prof., který nám to kontroloval, několikrát zpět k básničce. Moje 1-5 měl i Jirka z jiné skupiny, takže jsme se pořád střetávali před papíry. Bylo celkem zajímavé vidět, jak se někdo učí úplně to samé a porovnávat ;o)
Další básničky byly podobně dlouhé, ale už tam nebyl stařík ani dědeček. Já jsem řekla těch svých 5 a zbyl mi čas a tak jsem se naučila snad ještě jednu nebo dvě a vyhráli jsme to ;o) Celkem jsem koukala, že jsem si to všecko zapamatovala, protože moje paměť je na tom stejně jako fantazie, takže nic moc ;o)
Šestý a tudíž poslední celý den jsme měli dopoledne netradiční olympiádu. Snad si vzpomenu na všechny disciplíny, ale moc bych na to nevsázela… ta paměť.. ;oD
Jako první jsem šla na skok daleký. Nebylo to do písku, ale z místa a muselo se vyskočit, a jakmile jsem dopadla, tak zase vyskočit a pak zase a to už byl konec. Všechno se počítalo na body a já měla snad jenom 2 z pěti a všichni ostatní, s kterými jsem tam v tu chvíli byla 3! ;o//
Pak jsme šla na hod kládou. Těžká jak prase! Měla jsem buď, 2 nebo 3 body… ;o)
Dále tam bylo házení šiškami na strom, petang, závod, kdo víc naplní flašku lžičkou s vodou, slalom mezi stromy, udržení pink-pongového (na kartičce bylo opravdu napsáno růžový pong)míčku na pálce a přitom chodit mezi židlemi a překračovat propasti, pak tam byly ještě kuželky a udržení se na tyči. To jsem se zase překonala a byla jsem lepší než většina kluků. Měla jsem 5 bodů, což znamenalo, že jsem se tam udržela 65 vteřin. Strašně se mi klepaly ruce, ale dala jsem to. Vzhledem k tomu, že to neumím vysvětlit, máte k tomu zde obrázek, na kterém je Johny- z C.
Po obědě jsme běželi "Dukelský závod". Nemám tušení, proč se tak jmenoval, ale co… ;o) Já běžela zase s Jirkou a běželi jsme jako druhý ze všech. Vyběhli jsme z areálu špatným směrem, jelikož označení cesty bylo dost strašné. Naštěstí jsme pak díky mávání rukou profesorů u druhé zastávky pochopili, že se máme vydat do toho lesa, kde jsme někdy minule stříleli. Byla tam zase střelba, takže pohoda, ale měli jsme stejně celkem dost trestných minut. Pak jsme vyběhli k těm, co na nás před tím mávali, kde byl hod garnátem granátem. Já vůbec nevěděla, co s ním mám dělat! Jirka se vždycky rozeběhl, tak jsem to taky zkusila, jenže to je úplně na prd! Zkoušela jsem několik technik, ale nikdy to nevyšlo tak, jak bych si představovala… Nevadí, hodila jsem si svůj metr a běželošli jsme dál. Další zastávka byla strašně daleko. Zjistili jsme cestou, jak byla včerejší bojovka, a přišli jsme ke dvěma simulantům, kteří na závod nešli a profesorce na první první pomoc. Náš simulant měl zlomenou nohu někde v lýtku. První věc, co mě napadla, byla "dlaha" a "musí to být přes 2 klouby", což nám už tolikrát říkali ve škole, na táboře či kdekoli jinde. Jirka cestou ztratil svůj šátek (nakonec se našel) a tak jsem to musela ovazovat svým tričkem a půjčeným šátkem. Moje metoda byla dobrá až na to, že "přes 2 klouby" jsem v praxi neudělala a klacek byl dlouhý, přes ty dva, ale šátek jsem uvázala pod kolenem, takže to tu nohu vůbec nefixovalo… Nevadí.. ;o)
Dále jsme běželošli přes pole s agresivními květinami na asfalt, kde jsme předběhli ty, co šli před námi. Tam byla druhá první pomoc. Tentokrát jsem já měla špatnou ideu a zachránil nás Jirka. Simulantka měla zlámané obě dvě nohy a potřebovala odnést kilometry daleko. Měli jsme najít nejlepší způsob. Stolička byla super, tak jsme Marušku odnesli přes most a pak šli dál. Třeba jsem něco vynechala, třeba ne - nevím. Běželi jsme ke konci. Vyčerpala jsem se tak, že jsem byla polomrtvá a tam najednou kontrola, že máme vylézt nahoru na strom po laně. Jirka to dal v pohodě a teď to bylo na mě. Já jsem byla mrtvá a ještě k tomu mi lezení na laně nešlo nikdy, takže jsem neměla žádné šance, ale ony říkaly, že aspoň za snahu jsou nějaké body a tak jsem to zkusila. Zavěsila jsem se tam a.. a.. vylezla až nahoru! Nechápala jsem to a nechápu to až do teď! Prof. mě hrozně povzbuzovaly a byly strašně milý! Já tam vylezla! To je strašný! Vždyť jsem byla úplně a dokonale mrtvá? Kde se to ve mně vzalo? ;o)
Pak jsme doplazili - teda jen já - k dalšímu stanovišti, kterého jsme si málem ni nevšimli, kde tak sympatické učitelky, že byste je nakopali do zadku! Tak jsme měli vyluštit morseovku, že se sejdeme u ohniště, nebo tak něco. Měla jsem si to před tím zopakovat, protože nám to trvalo strašně dlouho, ale co ;o)
Přiběhli jsme k ohništi, tam dali papírek a šli do bazénu.
Byli jsme první! ;o) Z celého ročníku jsme byli první ;o) Ano… nedá se říct, že by se všichni snažili, ale je to moc hezký pocit ;o) Je to fajn! ;o)
Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem tichá. Vždycky, co si pamatuju a co jsem pobrala trochu mozku, jsem vždy říkala své názory a vždy si stála za svým, ve většině případů jsem byla upřímná a dělala jsem pořád nějaké kraviny. Teď ale s těmi novými spolužáky jsem strašně tichá. Většinou kývám na cokoli, ať je to sebevětší kravina a neřvu přes celou třídu, nelezu po stropě a nezvedám obočí. To se ale změní, když jsem aspoň s jedním z Lupáčovky. Hned zase dělám kraviny, ale tam… ;o/ Ach jo… Asi jsem fakt tichá..
Večer byl diskotéka. To bylo úžasný! Sice nebylo pití, a když, tak z hrníčků se žloutenkou, ale jinak úžasný, i když to tak ze začátku nevypadalo. Nakonec se ale skvěle tančilo a … no prostě opravu super! ;o) Vždycky jedna třída na půl hoďky nebo na víc odešla a šla psát "článek do novin". Já se na to samozřejmě strašně těšila, ale nepodařilo se mi to, jak se mým dobrým zvykem. Prostě, když mám téma od někoho určený, nedám to. Noco, měli jsme psát o tom seznamováku. Já se musela sakra přemáhat, abych myslela jen na to dobré, jak jsou tu vši tak strašně milí a tak… nakonec jsem to napsala a šla zpátky dolů. Řeknu vám, že od teď už to stálo za hovno.
Doprostřed se dal stůl a na něm pár lidí tancovalo. Všichni pak kolem toho stolu stáli a tleskali. Ze začátku to bylo dobré, ale pak jste prostě jenom pořád stáli kolem toho stolu a pořád jen tleskali, což bylo - aspoň pro mě a pár lidí - nuda. Netancovalo se, ale jen koukalo. Nuda. Vyvrcholilo to tím, kdy 2 kluci z B začali dělat striptýz. Já a pár lidí jsme si tancovali a ostatní koukali. Nakonec jsme si to ale užili. ;o)
Ještě k tomu, mě během druhé půlky diskotéky něco mě napadlo. Tak jsem skočila k MP3 a po čekání a pochopení systému nám tam hrálo Boom, boom, boom! Úžasný!
Diskotéka tedy byla v celku skvělá. Když skončila, řekli nám, že můžeme být do půl jedné v bazénu. Byla půlnoc, když to končilo ;o) To bylo tak úžasný! Ách! ;o)
Další den byl ten poslední. A to už jsem líná psát. Takže ve zkratce. Ráno při snídani jsme se dozvěděli, že jsme vyhráli ten běh, pak jsme se šli přetahovat a moje skupinka byla dvanáctá. Hádejte z kolika? Z dvanácti. Takový trapas pro mě, holku, která si na "svaly" celkem zakládá.. ;oD Nevadí...;oD
Pak - krizová situace - řekli nám, že budeme plavat štafetu. Naše třída se vzbouřila, protože byla zima a vlasy a hlavně plavky by nám neuschly, takže bychom nastydli a pak by nám ještě shnil plavací obleček. Bohužel ředitel se nasral a řekl, že se to prostě konat bude. Já jsem samozřejmě šla.
Vélká zima! Na začátku to vypadalo, že budeme bojovat o první místo, ale nakonec jsme byli poslední. Jelo 9 kluků a 8 holek.
Dál jsme čekali a najednou jsme po obědě už jeli. Končilo flákání, končilo přemýšlení o jídlu, končilo povídání si a houpání do pravého úhlu na houpačkách, končilo nošení špinavého oblečení a špinavých bot, konec smrtelnéhopolibku, končilo to všechno. Ve vzduchu bylo cítit těšení domů, obavy z učení, loučení se seznamovákem a nikdo si neuměl představit, jak to bude vypadat. Většina si neuvědomovala, že to není jen tábor, ale že spolu prožijeme další 4 roky ve škole.Přijeli jsme tedy. Za nedlouho pro mě přijela máma a první, co bylo, bylo "Byla u nás mrtvola." Normálně nějaký chlap skočil z vedlejšího domu! A dneska jsem se dozvěděla, že to byl snad třetí chlap, tedy spíš kluk. Bylo mu snad sedmnáct. Začínám se bát..
Tak to je vše. Ten poslední den jsem dopisovala teď a s velkou nechutí. Hotovo, házím vám to sem ;o)
Další den byl ten poslední. A to už jsem líná psát. Takže ve zkratce. Ráno při snídani jsme se dozvěděli, že jsme vyhráli ten běh, pak jsme se šli přetahoovat a moje skupinka byla dvanáctá. Hádejte z kolika? Z dvanácti. Takový trapas pro mě, holku, která si na "svaly" celkem zakládá.. ;oD Nevadí...;oD
Pak - krizová situace - řekli nám, že budeme plavat štafetu. Naše třída se vzbouřila, protože byla zima a vlasy a hlavně plavky by nám neuschly, takže by jsme nastydli a pak by nám ještě shnil plavací obleček. Bohužel ředitel se nasral a řekl, že se to prostě konat bude. Já jsem samozřejmě šla.
Vélká zima! Na začátku to vypadalo, že budeme bojovat o první místo, ale nakonec jsme byli poslední. Jelo 9 kluků a 8 holek.
Dál jsme čekali a najednou jsme po obědě už jeli. Končilo flákání, končilo přemýšlení o jídlu, končilo povídání si a houpání do pravého úhlu na houpačkách, končilo nošení špinavého oblečení a špinavých bot, konec smrtelnéhopolibku, končilo to všechno. Ve vzduchu bylo cítit těšení domů, obavy z učení, loučení se seznamovákem a nikdo si neuměl představit, jak to bude vypadat. Většina si neuvědomovala, že to není jen tábor, ale že spolu prožijeme další 4 roky ve škole.
Přijeli jsme tedy. Za nedlouho pro mě přijela máma a první, co bylo, bylo "Byla u nás mrtvola." Normálně nějaký chlap skočil z vedlejšího domu! A dneska jsem se dozvěděla, že to byl snad třetí chlap, tedy spíš kluk. Bylo mu snad sedmnáct. Začínám se bát..
Tak to je vše. Zjistila jsem, že kvalita textu je nic moc a tak se omlouvám.
Fotky si můžete prohlédnout zde.

Svatá prostato

17. září 2008 v 16:12 | Tuleň |  můj život
Na prostatu silou přírody!
Pro začátek se pánové můžete tvářit, že o nic nejde. Na malou běháte často proto, že dodržujete pitný režim a vypijete tři litry vody vody denně, Váš milostný život pokulhává zkrátka z toho důvodu, že máte svůj věk. Pro občasný náhlý únik moči si také najdete výmluvu. Ale dřív nebo později si to budete muset otevřeně přiznat - máte problémy s prostatou! Pokud je Vám více než padesát, hodně kouříte, aktivně nesportujete a rád si dopřejete skleničku, nemůžete se divit. Správně ovšem tušíte, že existují látky, které Vám pomohou. Palmička trpasličí nachází uplatnní při obtížích s močením, slivoň africká zase pomáhá blokovat růstové faktory prostaty, aniž by došlo k negativnímu vlivu na sexuální potenci a v neposlední řadě vrbová malokvětá. Ta má antioxidační schopnosti. Extrakty z těchto bylin naleznete v doplňku stravy Proval Epi, kerý tak blahodárně působí na činnost prostaty. Proval Epi, který ke své plné spokojenosti vyzkoušelo 98% uživatelů zakoupíte bez receptu v laždé lékárně. A díky systému Valosun Garance se zárukou spokojenosti ic jeho koupí neriskujete.
...z novin 24 hodin
Ani nevím, proč jsem si tu prostatu tak oblíbila. Začalo to reklamou na Prostenal, kde jsem se poprvé s prostatou seznámila a kde se ptali "Máte problémy s prostatou?" a já se u toho vždycky strašně smála. Patrně se mi také líbilo, že to mají jen můži. Byla doba, kdy jsem všude vyřvávala, že mám prostatické problémy a myslím, že už není týden, kdy bych se o tom nahlas a nebo jen v duchu nezmínila.
Dneska po škole jsem si v autobusu otevřela 24ku a tam na mě vykoukl tento článek na lososovém podkladu. Už název "Na prostatu silou přírody" způsobil, že se mi začali cukat koutky. Vím, že je to nemoc a že žádná nemoc není vtipná, ale já mám ke své prostatě zvláštní citový vztah, který pochybuju, že někdo pochopí. Mám ji prostě ráda.
Možná se teď divíte, proč to sem píšu, ale když mě napadlo vás o tom seznámit, tak jsem myslela, že to bude zajímavější a bude to mít pointu. Nevadí. Teď, protože nikdy nesmíme zpochybnit svůj výtvor mám takovýto důvod: Tento blog je o mém životě a můj život se točí i kolem prostaty a ještě k tomu si myslím, že je to důležitá informace a že by to měli vědět všichni! ;o)
PS: Pokračování Seznámení s gymlitem bude. Už je to sepsáno skoro všechno, ale konec nějak vázne, ale i kdybych ten konec nedopsala, hodím vám to sem bez něj. je toho celkem dost ;o)

Moje Fantazie se nachází pod bodem mrazu!

13. září 2008 v 11:02 | Tuleň |  mé úvahy
Jak všichni asi víte, hrozně ráda čtu. Pro někoho nepochopitelný úkaz, ale pro vás, kteří vydržíte číst všechny ty moje hrozné, předlouhé články, je to asi pochopitelné. Čtu raději knížky, než časopisy a vaše články, za což se omlouvám, ale mě to nebaví tak, jako nějaká fajnová knížka, kterou můžu chytit do ruky a překládat, brát si ji na cesty, omylem natrhávat stránky, číst si ji všude, kde můžu a nekazí mi tak oči, jako počítač ;o)
Mám ráda knížky. Děj, povaha postav. Vzhled postav? To, jak a kde bydlí? Jejich oblečení? VŮBEC! Já si nic nepamatuju! Mám nějakou svojí universální rozmazanou postavu, kterou strkám do všech knížek. Nevím, jak vypadá. Neumím si ji představit! Když tak přehodím barvy pleti, pohlaví, někdy i vlasy a někdy výšku a postavu postavy. Nemám prostě žádnou fantazii! Když čtu o tom, jak někdo vypadá, nebo jak to vypadá v místnosti či cokoli jiného, prostě to nevnímám. Nebaví mě to, a i když jsem se několikrát snažila, prostě to nejde. Hodím si tam něco svého rozmazaného, co znám ze svého života, nebo co jsem viděla ve filmu nebo i na fotce a jedu dál.
Prostě, i kdybyste po mně hodili sedmasedmdesát cihel, tak si nevzpomenu na nikoho z knížek, co jsem kdy četla, jak vypadal a to jsem jich přečetla dost! Nevím, jestli je to vrozené, nebo je to tím, že jako malá jsem si málo hrála na pískovišti, ale štve mě to!
Zatím nemám jiné porovnání, než s Markétou, která říkala, že když něco čte, běží jí to před očima jako film, což pro mě není nijak optimistické… ;o)
Jak jste na tom vy? Jen já vidím všecko nejasně nebo jsme na tom všichni stejně?

První kontakt s gymlitem 1/2

8. září 2008 v 20:27 | Tuleň |  můj život
Právě jsem si vymazala celý článek, ať už jde blog.cz do prdele!
Je pondělí 12:30 8. září 08 a snad všichni školou povinní jsou teď ve škole. Vzhledem k tomu, že my jsme dostali po seznamováku den volna na sehnání učebnic a dohodli jsme se, že si je objednáme dohromady, sedím teď doma u počítače s umytou hlavou stejně, jako většina mých spolužáků. Ti ale jistě nepsali 2 hodiny článek a pak se jim po kliknutí na automatické ukládání nevmáznul. To je život.
Ráno prvního září jsem se za řvaní budíku probudila v 6:25. Aneta mě vhnala zpět do mého pokoje, protože nesnáší, když ráno je někdo u ní. Zajímalo by mě, jak to tedy budeme dělat. Bude si muset zvyknout.
Snědla jsem maličký kousíček snídaně, dobalila si pár věcí, zjistila, jak nervozita a teta Irma umějí spolu řádit, což se projevilo neustálým lítáním na záchod. Vzala jsem si tašku a pozdě vyběhla z domu. Na spolužácích jsme se dohodly, že na sebe v 7:45 počkáme u přechodu, ale já tam přišla pozdě, takže už tam nikdo nebyl a já šla rovnou ke škole. Tam už bylo tolik lidí! Mezi nimi hlouček, spíš shluk, holek. Nevěděla jsem, jestli jsou z prváku, ale pak jsem tam viděla Anetu a tak jsem tam šla. Začalo představování a já jsem se neustále dovídala nová jména a neustále jsem je zapomínala. Jestli jsem si pamatovala 2, tak můžu slavit! Pak začala třídní vyřvávat 1. A a tak jsme šli za ní.
Úřednictví trvalo 2 hodiny, jak to slibovali. Já jsem byla pořád hrozně nervózní, asi tak jako při zkouškách. Nohy jsem měla strašně těžké, bolely mě a mravenčilo mi v nich. Ruce se nohám dost podobaly, bolelo mě břicho a záda a potřebovala jsem na záchod.
Po tom jsme si šli pro čipy, kterýma otevíráme vstupní dveře. Už nebudu moct ukecávat pozdní příchody.. ;o) Pak jsme se rozpustili a jeli domů. Já jsem jela s Denisou, na kterou na Čerňáku čekala máma. Cesta od metra byla tak strašná, že si jí ani nepamatuju. Hrozitánsky jsem potřebovala na ten záchod! Náš panelákový trezor, to bylo horší než nekonečná jízda výtahem! Vyjela jsem totiž nahoru a musela jsem otevřít jedny dveře a ty zase zamknout a pak ještě ty naše! To už jsem myslela, že zhinu! Nakonec jsem to stihla... ;oD
Vzhledem k mým střevním potížím jsme jeli před odjezdem na seznamovák k mámě do práce pro nějaké prášky, nakonec jsme se strašnou námahou našly černé uhlí. Pak jsme jely ještě k pumpě pro pití a rohlíky. Cestou jsem spolkla jedno uhlí a 3 rozkousala, snědla a zapila. Máma mě vyhodila před školou a já šla zase dolů. Tam jsem nějak strašně zmateně zjistila, že mám jít do vestibulu (;oD) odevzdat peníze a papíry. Pak nám připomněli, že A nejede v jednom autobusu, ale je rozděleno do tří. Já jela asi ještě se šesti lidmi od nás v busu s Béčkem. Možná jste nepochytili, o čem to tu melu. S námi, jako s A, jedou samozřejmě i jiné třídy, B, C a F, kde jsou malé děti, které teď šly do primy.
Nějak jsem nepostřehla, kam mám na ten autobus jít a tak já, Aneta a Julie jsme šly nahoru, což bylo špatně... ;oD Tak jsme se vrátily a šly k tomu našemu. Byl v tom hrozný bordel, ale nakonec jsme nastoupily dobře. Po cestě jsem seděla s Anetou a za námi byla taky holka z A, Lucka, a před námi byla kluk od nás, o kterém jsem nevěděla, že je od nás. Nahlas jsme si povídaly, já, Lucka, Aneta. Bylo to fajn. Jen mi přišlo, že Michal, jak jsem se později dozvěděla, dával oči v sloup... ;oD Kdo ví ;o)
Přijeli jsme tam za mírného deště. Uvolněná nervozita se zase trošku zvedla, ale už to nebylo tak strašný ;o)
Rekreační středisko Aero mělo snad 6 chatiček pro 36 kluků, pak tam byla budova, kde byli holky a kluci, co se do chatiček nevešli. Ti byli od nás. Budova měla 2 patra, na každém záchody pro zeny a muze, v prvním i sprchy pro oba a v druhém sprchy jen pro zeny, teda pro ženy... měly přidělaný háček. Dole byla jídelna, nahoře 2 klubovny.
V areálu 4 lehací houpačky, kuželky, altánek, ohniště, bazén, dvě hřiště na volejbal či cokoli jiného, jedno na beach volejbal, rybník s lodičkami. To je snad všechno ;o)
Nás do pokojů rozdělily jako poslední. Nějak se to sešlo tak, že jsem byla s Markétou, Denisou a Luckou v úplně posledním pokoji č. 13 v druhém patře.
Ten den jsme šli na procházku. Nevím, jestli to bylo teď nebo zítra, ale byli jsme na nějaké skále, spíše na kameni, a to bylo tak krásný! Já jsem si samozřejmě ale nevzala foťák... Ale ty vzpomínky! Ach ;o) Já - romantická duše ;o)
Všechno ten celý den bylo hrozně fajn a proto,jak je mým dobrým zvykem, si nic nepamatuju ;o)
Víte... Když jsem se dozvěděla, že jsem přijatá na gymlit, byla jsem ráda, ale tak, jak jsem věděla, kolik má pes nohou, bylo mi jasné, že nikde nebude tak skvělý kolektiv jako na Lupáčovce. Bylo mi to jasné a brala jsem to jako smutnou pravdu. Věděla jsem, že se budu bavit jen s pár lidmi a že ostatní budou diliny, nafoukané krávy, egoisti nebo zakomplexovaní hovada. Teď přijdu sem a nechápu, jak se to mohlo stát! Všichni jsou tam tak strašně milí a tak strašně nepovrchní! Ještě nikdy jsem neviděla nic podobného! Opravdu! Takhle hodné lidi! První den mně, a jak jsem zjišťovala, tak i ostatním, připadalo, jako bychom se znali roky! Neuvěřitelné!
Vzpomínáte si, jak jsem psala, že mi přijde na hlavu, že ten seznamovák je od prvního? Teď mi to připadá jako ta nejlepší věc!
Naší třídu měli na starost 3 profesoři a jen jeden nás bude učit a to ještě k tomu jen kluky na tělák! Nejstarší profesorka byla hrozně hodná a to i když se zlobila ;o) Tak byla moc fajn, ale na nic ji mít nebudeme. Stejně jako B jsme tam neměli třídní učitelku. Mrzelo mě to a moc nechápu, proč tam nebyla. Céčko ji tam mělo a ty jsem litovala! Strašná učitelka! Od prvního dne jsem se jí bála a poslední dny jsem jí nesnášela. Ještě, že nás nemá! Zlý člověk!
Matka s tetou a dokonce i sestřenice mě pořád bombardovaly sms, ať kontaktuju Nekolu, což byl syn tetiné kamarádky, který přestoupil na gymlit! Hrůzahrůzoucí! ;oD
Druhý den jsme šli zase na procházku a pak jsme šli na lodičky a tak. Já jsem závistivě koukala na ostatní třídy, které měli psychologické hry na důvěru a těšila se, kdy je budeme mít my. Nakonec jsme měli prd! ;o//
Třetí den jsme měli celodeňák. Chodili jsme po třídách. My jsme vyšli jak druzí a vrátili se jako první. Zbylé 2 třídy se vrátili snad o hodinu nebo víc později. Béčko se strašně ztratilo.. ;oD My to vzali rychlým tempem. Nohy mě boleli a pak, jak jsme si to zkrátili a šli jsme na silnici na slunci, mi bylo strašný vedro a byla jsem si jistá, že nedojdu domů. Tam už jsem cítila víc, že se se mnou nic moc nikdo nebaví. Už včera na procházce jsem si připadala taková odstrčená a teď ještě víc... To už se bohužel nezměnilo do konce pobytu a takový myšlenky mě napadaly pořád.
Začalo to patrně ten druhý den, kdy jsem byla absolutně šťastná a nadšená a mohla jsem mluvit rychlostí 1000 slov za minutu s rozzářenýma očima a obrovskou gestikulací. Najednou mi došlo, že za 2 roky se rozloučím a jedu na rok pryč a pak se vrátím do jiné třídy. To mi došlo a tak půl hoďky jsem strašně vykulená koukala do blba. Pak ale najednou zvrat! Začala jsem zjišťovat, že nevím, jak to s tou mojí třídou bude a jestli je opravdu tak úžasná, což je, ale nikdo se se mnou nebaví. Je to strašnej nezvyk... Říkala jsem si, že jestli tam nebudu spokojená, tak jedu na rok někam v řiť už v druháku a pak se vrátím do jiné třídy a když se mi tam líbit bude, zkusíme to udělat nějak, abych se tam vrátila... ;o//
Tak jsme tedy došli domů. Ti, co chtěli, kde jsem snad vždycky byla, skočili do bazénu. Ne teď, ale vůbec na tom seznamováku to bylo asi poprvé, kdy jsem byla v tak studené vodě. Když jsem tam skočila poprvé, strašně jsem se dusila a nemohla pod vodou vůbec dýchat (držet dech). Byl to opravdu hrozný zážitek, ale pak už to bylo úplně v pohodě. Bazén měl, podle toho, co píšou, 25 metrů, ale mně to připadá moc. Jak jsem teď znovu zjiišťovala, ten bazén v Letňanech má 25 a to si myslím, že je mnohem větší. V každém případě jsem ho v pohodě přeplavala pod vodou ;o) Jsem na sebe pyšná! To ale není jediná věc, na kterou jsem hrdá! Já jsem se tam překonávala!
Po tom náročném celodeňáku, další den, jsme měli snad možná ještě náročnější orientační až dezorientační běh. My jsme šli jako třída poslední a byli jsme celkem vyděšení. Všichni přicházeli úplně vyčerpaní, nasraní a špinaví. Běh spočíval v tom, že jsme běhali - chodili - po fotkách, které nám ukazovaly cestu. (eh.. ;o). Před během nám říkali, že si nemáme brát žádné bílé boty a žádné hezké oblečení. Já měla jen bílé boty...
Běželi jsme holka-kluk, samozřejmě vzhledem k tomu, že máme jen 9 kluků, tak běželo i pár párů holek ;o) Já byla s Jirkou. Vběhli jsme a chvíli běželi, jenže.. znáte mou fyzičku, že? Moc dlouho jsme neběželi ;o) Pozitivní věc: naučila jsem se správně dýchat! ;o) Předběhli jsme jeden pár před námi a pak přiběhli k prvnímu stanovišti, kde se muselo přelézt přes provazy říčka, abychom si mohli cvaknout kartičku, že jsme tam byli (to jsme museli na každém stanovišti). Mohl to přelézt jen jeden a tak já jsem zůstala na břehu, i když mě to mrzelo, musela to přenechat, protože nemám tušení, jestli bych tam vylezla a jak dlouho by mi to trvalo. Stejně to ale asi bylo jedno, protože když jsme tam přišli, bylo tam strašně moc lidí, kteří se seskupili do skupinek a byli za to potrestáni tak, že to museli přelézt oba z té dvojice a ještě museli pouštět ty, co nově přišli, takže to dopadlo tak, že někdo měl celkový čas 3 hodiny 6 minut, protože pořád jen pouštěl. ;o) My jsme se tímto celkem dost zpozdili a já jsem konečně přesně zjistila, kdo je Nekola a mohla jsem uspokojit matku s tetou ;o)
Pak jsme běželi dál a dál, cvakali jsme, hledali jsme, přeskakovali jsme imaginární jezero s krokodýli, běhali a chodili přes pole se zákeřnými rostlinami, ale ne zas tak zákeřnými jako na rozlučce, když jsme šli přes to pole ;o) Přešliběhli jsme ho a najednou obrovská.. kukuřice? Nebo něco podobného. Naštěstí už tam byla vyšlapaná cesta a tak jsme šli jí. Šli jsme špatně, tak jsme se vrátili a našli ten náš lampion s cvakačkou a šli dál. Rostlina už nebyla tak velká a najednou slyším "No ty vole!", nebo něco podobného. Najednou zjistím, že jsem v té bažině, o které jsme tolik slyšeli od příchozích. Začala jsem takticky šlapat po kytkách, abych byla co nejmíň v té bažině. Nepovedlo se. Kdybych to měla vrátit, udělala bych prostě to, že bych si ohrnula kalhoty a přešla to v klidu, protože teď, jak jsem běhala, mi to stříkalo až na triko a kalhoty jsem měla zasraný úplně. Boty by byly špinavý, i kdybych dělala psí kusy, takže bych měla špinavý jen je, ale teď jsem měla všechno.
Tento orienťák nebyl náročný jen fyzicky, ale i psychycky. Myslela jsem si, že se zhroutím ;o) Omylem jsme přešli jeden lampion, tak jsme měli 10 trestných minut.. ;o( Kdybychom ho měli, byli bychom čtvrtí, ale nevadí. Doběhli jsme nakonec šestí ze 41 lidí s časem 1:16:42 ;o) Byla jsem spokojená ;o) To byla druhá věc, kde jsem se překonala, první byl ten ledový bazén.
Po tomhle jsme měli metody učení, na které jsem se strašně těšila, ale jak jsem zjišťovala, byla jsem jediná ;o) Bohužel to bylo někdy kolem desáte večer a vnímala jsem jen na půlku. Zjistila jsem, že jsem celkem pozorná, ale že mám nulovou pamět. Taky jsme si ukazovali, jak se šíří drby, stejně jako na občance na Lupáčovce ;o) Bylo to zajímavý a jsem ráda, že tu učitelku budeme mít na ZSV ;o)
Jak jsem tam psala o těch houpačkách, ty mi úplně zničily záda. Já se vždycky postavila na to, o co se normálně opírá, rukama jsem se chytla nahoře a rozhoupávala jsem to. Když jsem byla v pravém úhlu, bylo to maličko nepříjemné, ale jinak fantastický zážitky! ;o) Ještě je fajnový, pověsit se hlavou dolů a houpat se. Ze začátku dobrý, ale pak.. Blé ;o) A hlavně po jídle. ;o))
Jídlo tam bylo celkem dobrý, akorát jsem toho vždycky, kromě posledního dnu, snědla málo a už mi bylo blbě, což je podezřelý, protože já toho normálně sežeru! Ale jinak mi chutnalo ;o)
Jak jsem psala úplně na začátku, sprchy jsme neměli na pokoji, ale jedny na chodbě. První den to bylo strašný. Myly jsme se kolem půl jedenácté a pak jsme byly seřvány, že jsme to nestihly. Pak už jsme se ale myly, když tam bylo volno, takže fajn ;o)
Další den, to už byl pátek!, jsme měli vycházku s překvapením. Myslím, že i vy jste teď zvedli obočí stejně jako já. Dozvěděli jsme se, že to bylo něco na způsob "Jak dědeček měnil, až vyměnil". "Hráli" jsme to taky na táboře. Naše třída se rozdělila na 3 skupiny po devíti a šli jsme do vesnice. Na začátek jsme dostali hřebík a měli jsme měnit. Došli jsme k nějaké vélké vile a nenašli zvonek. Paní, co vykoukla, nám pak vysvětlila, že zvonek nepotřebují, protože mají psa a ten jim všechno vysvětlí. Hned na začátek nám dala tričko škoda, což byl opravdu dobrý obchod! Všude ve vesnici byly kočky! Ale všude! ;o)
Abych to nezdržovala. Jeden pán nám nabízel krávu, tričko Škoda jsme vyměnili za jiné 2 trička, to jedno za sošku, druhé za svíčku z psychiatrické léčebny v Bohnicích a tu za jinou nádherou ručně dělanou a krásně vonící svíčku s prsty u nohou. Za sošku jsme dostali konvičku od dětí z tamní základky z jedlého těsta, za to čarodějnici s mušlí a za to keramickou vázu. Jestli jsem to popletla, tak se omlouvám ;o)
Druhá skupina měla nakonec 20 kg brambor a třetí deštník, který byl v tu chvíli nejpraktičtější, protože pršelo. ;o) Někdo buď z B, nebo z C přivezl popelnici ;oD a ještě někdo od nás světlo od auta.
Domů jsme tedy razili za deště. Byla taky strašná mlha, že z jednoho kopce, který mě úplně fascinoval, byl vidět jen vršek.
Pak jsme byli zase rozděleni do těch skupin, jako při vycházce s překvapením. Byly 3 sporty, u kterých jsme se střídali. Naše skupina začala petangem, který ale snad nikoho nebavil, tak jsme pak šli na ping-pong, který mi strašně nešel, i když mi den před tím šel! Nechápu! ;o)
Pak jsme šli na střelbu, kde jsem úplně zářila! Vůbec jsem nevěděla, že mi to tak jde! Rozhodla jsem se chodit na střelbu, abych byla druhá Kateřina Emmons, ale jak teď na to koukám, je to dost drahý, ale kdybyste někdo o něčem věděli, řekněte! Fakt mi to šlo a byla jsem hrozně ráda! Třetí překonávání!
Pak byl volejbal. No, k tomu se vyjadřovat nechci, konec byl přestrašný a měla jsem chuť, rozmáznout třem nejmenovaným osobám hlavu o asfalt!
Všimli jste si, že jsem u všech tří odstavců začala slovem"pak"? Už mi dochází fantazie! Píšu to přerušovaně celý den! ;o)
Kapacita blog.cz nestačí na celý ten článek a musím uznat, že už jsem mrtvá, opravdu to píšu celý den. Možná sem dám fotky, teď si je můžete prohlédnout zde.
PS: Pokračování je online, here.