Srpen 2008

Bylo to tu a je to v řiti

31. srpna 2008 v 13:00 | Tuleň |  můj život
No, není to ani pracovní týden, kdy jsem psala, jak se do nové školy těším a dnes bych to klidně ještě posunula a dala si celé prázdniny znova. Jsem příšerně nervózní a můžu říct, že jsem tonečekala. Opravdu. Pořád mi břicho dává najevo, že za už zítra to začne. Teď je jediná věc, na kterou se těším, to učení. Až se sama divím.
Ach bože. Zítra touhle dobou už budu tak trochu vědět, s kým budu chodit do třídy a budu se připravovat k odjezdu na seznamovací kurz, jak píšou. Nejhorší je, že vůbec nevím, jak ten zítřek bude probíhat. Dozvěděla jsem se, že zítra, prvního září v pondělí, půjdu do školy, jako každý jiný. Tam ztrávím hodinu nebo dvě a pak? Nevím, odjíždí se až ve 14, takže nevím! Ještě ani nevím, jak to udělám s kufrem. Budu se vracet? Přiveze mě pak matka? Chci, aby mě přivezla matka? ;oD Jsem z toho vedle... Nevím, co mě čeká a už vůbec, jak to bude probíhat. To jsem ještě včera byla v pohodě!
Aspoň, že už nám zveřejnili rozvrh, i když se v něm moc nevyznám. Co je to DQ? ;oD
Další strašná, přímo úděsná věc je ta mapa, co mám na xichtě! Takhle strašnou pleť jsem ještě snad neměla a teď s ní mám přijít před nové lidi! No, divila bych se, kdyby se nelekli! ;o/ Asi ze sebe udělám muslimku... Jiné řešení nevidím... Tak. Ještě bych se chtěla rozloučit a upozornit vás, že příští týden tady nic nebude, jelikož tedy odjíždím.Nebudu sem házet ani žádné předpřipravené články, protože jsem líná.
Držte mi palce! Budu na vás vzpomínat. S pánem Bohem!

Ohlédnutí za vzhledem + I need your help!

30. srpna 2008 v 11:45 | Tuleň |  můj život
Včera jsem se 4 hodiny dělala s novým designem na tento blog. Vždycky jsem nějaký udělala a zjistila, že se mi zas tak moc nelíbí. Zkoušela jsem jich hodně, ale nic nebylo podle mých představ. Abych vám mé představy přiblížila, řeknu vám je. Od mého začátku blog, kromě jednoho úletu, který nebyl myšlen vážně, vypadá tak nějak pořád stejně. Vždy vyzařující teplo a veselý. A snad vždycky tu byla žlutá. Já jí mám ráda a připadá mi, že se hodí ke všem barvám. Už mi ale leze na krk. Pořád jen žlutá. Poslední dobou tu taky byla zelená a modrá. Chtěla bych změnu, ale všechno, co je v jiných barvách mi buď připadá hnusný, nebo chladný. A Když už se mi to líbí, tak se to zase nelíbí mým veleváženým poradcům! ;o)
Poprvé jsem použila oddělovač, pro slaboduché: Klikněte na "celý článek" ;o)

Albánie, Liška Bystrouška, Göring a Pythagoras

28. srpna 2008 v 19:18 | Tuleň |  můj život
Kromě toho, že všechny slova uvedené v názvu článku začínají velkým písmenem, mají společného ještě něco. Všechny jsem slyšela milionkrát ve škole a víte co? Stýská se mi po nich! Těším se do školy! A jak!
Ano, zbývají do začátku školy 4 dny a těchto článků nebo aspoň článků týkajících se tématu školy bude teď všude hromada. Začala jsem ho psát už v pondělí, ale pak jsem ho nedopsala a musím uznat, že se mi do něj teď nechtělo. Jsem nějaká líná nebo co! ;o) Tak už jsem se ale do něj pustila. Náladu mi zvedají mé ubohé písničky z MP3 - už bych potřebovala nové - a kamarádky na icq a proto nehrozí, že bych toho zase nechala. Jediné, co mě může rozhodit je pohled za sebe na ten neuvěřitelný bordel, skousnutí bonbonu zuby, které bolestí ani necítím (včerejší návštěva rovnátkáře) a výhružně červeně blikající baterka na počítači.
Za chvíli to bude tady. Skončí flákání se doma s nohama nahoře a jídlem u pusy. Jde se do školy! Pro mě to znamená něco úplně nového, ale pro mnohé z vás, kteří pořád berou studentské slevy, zajetí do starých kolejí.
Já nevím. Většina dětí je asi naštvaných, že musí zase do svých domů hrůzy, ale myslím, že ve skrytu duše se tam těší každý. Uvidí po hromadě zase všechny kámoše a nebude se nudit. Moje maličkost vždy, tedy co si pamatuju, se těšila do školy na kamarády --->
Au, právě jsem skousla a jsem si jistá, že umřu bolestí
--->, ale ne na učení. Teď ale co se nestalo! Zjistila jsem, že si vypisuju matematické příklady na papír a počítám je v metru místo čtení knížky či luštění sudoku! Prostě se i hrozně těším, jak zaměstnám mozek a konečně bude podávat nějaké výkony! Těším se na to, jak pojedu domů a budu při tom koukat do učebnic a tak, jako jsem se z nouze učila názvy první poloviny stanic na lince B, se budu učit věci, které mi dají víc, než jen že si dovedu z paměti spočítat, za kolik stanic vystupuju. Těším se na testy, těším se na učitele, těším se na tělocvik, těším se na matiku! Netěším se ale na češtinu, protože mě gramatika nakonec bavila a literatura bude nesmírně nudná, jak hádám. Ještě se netěším na záchody, které mají asi stejnou úroveň jako záchody na Lupáčovce ;o) Taky jsem zvědavá, jak na tom budu ve třídě. Na Lupáčovce jsem patřila k těm nejhorším a jaké to bude na této škole? No připadá mi, že tam jsou méně chytří lidé než na Lupáčovce (teď doufám, že si tohle nikdo z Litoměřický nečte!)... Heh. Je to divný to říct, ne? Uvidíme, třeba kecám ;o)
Ach. Prostě se na to těším! ;o)

Přestěhování, jak dlouho tomu je?

24. srpna 2008 v 22:24 | Tuleň |  můj život
Ach... začala jsem psát o tom našem novém bytě v tom článku, který se mi neuložil a pak jsem byla tak naštvaná a smutná, že jsem se téma "stěhování" (stejně jako brigáda) vyhýbala seč jsem mohla. Teď jsem chtěla napsat článek o metru, a najednou se vidím, jak píšu dlouze o tom našem bytečku ;o) Bůh to tak chtěl. Ble…
Už od 4. 8. jsme na Černým mostě. Já jsem spokojená! Mám vlastní pokojíček velikosti 1 metr2 a v něm komodu, která je celá celičká moje! Ale mám v pokojíčku pořád strašný bordel, za který ale nemůžu tak úplně já! Mám prostě strašně moc věcí a nevím, kam s nimi. Tady totiž nemám žádné patro, kam bych mohla házet věci, které přebývají... ;o) Z pokojíčku mám výhled na paneláky, silnici, polikliniku Parník, dále je parkoviště a ještě dál nové byty a ještě dál, nejdál svítící nápisy Hornbach a Sconto nábytek. Mám plastové nové okno, jako jediná, a nové žaluzie! ;o)
Sestra má pokojíček hned vedle mě. Výhled má na tubus, domky, park, domečky, kus paneláku a další svítící nápisy. Pokojíček je větší než můj. Připadá vám tu něco nespravedlivého? Nejste sami, ale já jsem spokojená! Můj čtvereční metr je fajn! ;o) Anča tam má novou vélkou knihovnu, ale na její knížky to nestačí a tak se bude ještě přikupovat ;o)
Matka má pokoj v zelené barvě. Je na něj strašně pyšná a všem ho ukazuje a pořád chce, abychom tam chodily a chválily jí ho. Snad po 14ti dnech si koupila postel, pak si v pokojíčku uklidila, a od té doby se jím pořád chlubí. Do matčiného pokoje se vstupuje přes obývák a velikostí je něco mezi mým pokojem a Ančiným.
Již zmíněný obývák máme moc hezký. Na stěně knihovnu, vedle houpací křeslo, a to všechno na koberci. Za dveřmami (fakt jsem to napsala?) stojan na CD a klavír. U zadní stěny je televize. To je zatím vše, musí se ještě dokoupit gauč. Teď si v bytě nemáme na co sednout. Vedle televize jsou dveře na balkon. Ten má výhled stejný, jako z matčina pokoje. Teď vám položím otázku: Udělali byste balkón tak, že má ve výhledu jen panel? Když se hodně, hodně nahnu, vidím park a v dáli Žižkovskou věž. Jinak všude a všude paneláky.
Kuchyň. Na tu je matka taky hrdá. Tu všem ukazuje hned po svém pokojíku. Dneska jsme z ní strhly ochranné modré folie a už je bílá. Nemáme na ní ale pořád přidělané úchytky, takže jejich otevírání je velice složité a lidi s nižším vzděláním by to snad ani neměli zkoušet. Mezi kuchyňskou linkou je myčka a pračka. Pračku přivezli asi týden po našem nastěhování a máma z toho byla tak nadšená, že prala 72 hodin v kuse (pak pršelo a tak to neměla kam věšet. díky bohu za to! prala by do dnes). Kuchyňskou linku máme po postraních stranách místnosti. Veprostřed máme malý skleněný jídelní stůl, který se vlivem ženských rukou při jejím skládání silně kýve, takže se může stát, že vám jídlo ujede. Nejhorší to však je, když máte polévku. To si pak snad jen vzít plavky a doufat, že polévka nebude tak horká, aby vás popálila. Výhled je ten nejhezčí, jako z Ančina pokoje.
Záchod a koupelna jsou normální ;o)
Všude v bytě máme parkety nebo jiné podlahy, což je oproti Vinohradům - pro mě - příjemná změna. Bohužel jsem tu i přes četné a důrazné matčino varování chodila bosa a nějaká sračka z toho stěhování mi rozežrala nohy.
Byt je na sídlišti. Ale na okraji. Jsme zatím v tom hnusném šedém baráku, typickém paneláku, ale doufáme, že se budem někdy zateplovat, jako baráky kolem. Bydlíme přesně mezi dvěma stanicemi metra, Černý most a Rajská zahrada.
Žít v prdeli je hrozný. Všude daleko. Dokonce i do Dolních Počernic, kde bydlí rodina z matčiné strany, které jsou teď z Čerňáku mnohem blíž, se dostanu MHD o 10 minut později-37 minut - ALE TO JEN PŘI NORMÁLNÍM DNU! V neděli, jak jsem se dneska dozvěděla, bych to měla 1 hodinu dvacet! To je lepší, jít to pěšky.
Stejně jsem ráda, že tu jsem! Je to tu hezký! Přijďte se podívat!

Kamarádi

22. srpna 2008 v 22:23 | Tuleň |  mé úvahy
Právě jsem si povídala přes mobil s Eliškou Roslerovou (pořád nevím, kde se dělá přehláska! ;o) Mám úplně mrtvé obě dvě uši a myslím, že mám zaděláno tak na 13 rakovin, a že Eliška už dávno přesáhla hranici 40 volných minut na měsíc.
Přes různé věci jsme se dostaly na téma nových kamarádů a jejich stálosti. Jinak mě teď nenapadá to nazvat. Zjistily jsme, že obě máme stejně zkušenosti, a že nás to stejně štve.
Jde o tohle. Jste někde. Ta akce se koná třeba jednou za rok, nebo prostě jen potkáte člověka, s kterým se vídáte na chodbách školy a poprvé si pořádně popovídáte. Pak odcházíte/odjíždíte domů s pocitem, že to bylo fajn, a že byste chtěli prožít takových chvilek víc. Vzali jste si icq osob, s kterýma vám bylo tak dobře, a hned k němu skočíte. Hned napíšete a osoba nic nebo napíše pár zdvořilostních frází a konec. Nebo přejdeme pryč z elektroniky a prostě potkáte zase osobu na chodbě a někdy je zázrak, když se pozdravíte.
Mám teď asi 2 podobné případy, ale ne zas tak podobné, abych je mohla strkat do jednoho pytle a tak je hezky rozepíšu.
1) Tak tedy jste na nějaké akci - z vlastní zkušenosti mi teď na mysl silně vrážejí tábory. Z toho jsem se pořád ještě nevzpamatovala. Tam jste v uzavřeném kolektivu a povídáte si, cítíte se mezi nimi dobře, považujete je za super kamarády a chtěli byste se s nimi vidět i mimo akci. Je vám FAJN. Přijedete a nikdo se s vámi na icq skoro nebaví, a když řeknete něco o nějakém srazu, všichni se usmějí a zdvořile řeknou třeba někdy. Samozřejmě to jen, když se s vámi baví. Možná mě třeba neměli rádi a mou společnost, ve které jsem se cítila tak fajn, brali třeba jako nutnost a za jiných okolností, kdyby tam byli jiní lidi, byla bych poslední, s kým by se bavili. Dobře, to je možné u části lidí, ale u všech? Nevím.
2) Škola. Teď mám na mysli 2 příklady, které taky pořád nechápu a je mi z nich pořád, i když už to bylo před celkem dlouhou dobou, těžko a nerada na to vzpomínám. První, povídali jsme si s pár lidmi z vedlejších tříd. Asi 2 dny po sobě se to sešlo tak, že jsme si povídali a bylo to fajn. Patrně ale jen z mé strany. Druhý, výlet do Anglie, jak vám pořád dlužím ještě dva dny a pořád se chystám, že ještě něco napíšu.. To jsme si povídali s lidmi z nižších ročníků a taky to bylo fajn. Teď to, co se stalo. Prvních pár dnů jsme se na chodbách školy tak nějak i možná zdravili a pak nic. Sliby, že si někam zajdeme a budeme se hlasitě bavit na školních chodbách, zmizely a po chvíli jsme si neřekli nic. Uvědomte si, že teď nepíšu jen pro ten výlet... To je ještě podivnější. Na icq samozřejmě taky nic. Nechápu to.
A pak.... Omlouvám se, že pořád otravuju s tím icq, ale bohužel.. Můj život se točí i kolem něj a toto téma je z poloviny o icq ;o/ ...a pak jim napíšu na icq. Napíšu ale až třeba po 20 minutách, aby měli čas mi napsat sami od sebe, a abych nevypadala jako nějaká stíhačka. Napíšeme si párkrát nějaký voloviny, a pak už musí druhá strana buď jít, nebo už si nemáme nic říct. PANEBOŽE! Já je mám prostě ráda a chtěla bych si s nima povídat a někam jít! Já tak stojím o je jich kamarádství! Pak jen vypadám jako debil, a stejně nedocílím toho, aby si se mnou někdo psal.
Problém prostě je, že - jak už jsem psala - je mám ráda a tak jim píšu. Vždy bohužel jako první a vždy bohužel často. Třeba někdy i jednou za 14! Ano, teď si říkáte "Vždyť to přeci není zas tak často", ale pro člověka, který vás patrně nemá rád, a nepíše si s vámi, a nechce se s vámi kontaktovat ani jinak, je to moc. A víte pak, jak to ještě k tomu vypadá, když je tak osoba opačného pohlaví než vy? Vypadá to, že ho horlivě milujete a že s bez něho nemůžete být ani vteřinu, když mu jednou za 14 dní a později jednou za půl roku napíšete, a tak jistě všem svým kamarádům vypráví, jak ho miluju a že už ho to sere. Je to jistě únavné!
Tak ať mi, kurva, napíšou, že mě nemají rádi! Já to nechápu! A nejsem jediná! Ať mi to napíšou! Ať mi to řeknou a k tomu přihoděj ještě důvod a budu spokojená! Už se nebudu snažit s nimi udržovat nějaký kontakt! Ať mi to řeknou!
Ach.. to jsem se rozvášnila.. Ou…

Je to fajn, je to fajnový

20. srpna 2008 v 23:39 | Tuleň |  můj život
Je 23:04 a právě jsme dozpívaly a do tačnily.
Sestra přijela z chalupy s novým videem. No hrůza, rok 1991! Doufám, že se ta móda už nikdy nevrátí! No.. Dneska jsme ji znovu oběvily a po chvíli čekání, až se video načte (problémy s netem) a větší chvíle hledání textu Na tu hroznou písničku a hrozné video jsme na židlích trsaly a zpívaly.

Všichni se na to podívejte! To nemá obdoby! ;oD
K tomu taky text, abyste si mohli zapět:
Ahoj, ahoj, ahoj, tak jsme zase tady spolu jako každou středu, jako každý pátek. Je tady váš Arnošt se svou diskotékou. Ano ano ano a už je to tady, už to jede, už se to roztáčí. Je to fajn? Je to fajn. Je to fajn.

Jedu dál stále s tebou
Víme kam cesty vedou
Je to fajn, fajn, fajn, je to fajn, fajnový

Prima den se nám dělá
Nálada je prostě skvělá
Je to fajn, fajn, fajn, je to fajn, fajnový
Vozím sebou hity tutový

Máme se dneska fajn, je nám hej
Přijel k nám pan diskžokej
Pouští nám hity, co se tolik líbí
Přijel boží jezdec, do kroku nám svítí
Je to fáájn
Je to fáájn
Ale ale, co to nevidí oko mé modravé: Ahoj kočko. Tak to dneska rozjedeme, tak to rozbalíme. Jste skvělí, jste báječní, jste dokonalí. Mám vás rád.
Roztáčím hvězdná kola
Správná věc, tanec volá
Je to fajn, fajn, fajn, je to fajn, fajnový
Každý sám, všichni spolu
Jeden džus, druhý kolu
Je to fajn, fajn, fajn, je to fajn, fajnový
Vozí sebou hity tutový
Máme se dneska fajn, je nám hej
Přijel k nám pan diskžokej
Pouští nám hity, co se tolik líbí
Přijel boží jezdec, do kroku nám svítí
Je to fáájn
Je to fáájn...
PS: Pak si to budete zpívat tak 3 dny.. ;oD

První, co po ránu vidím: Kočka

19. srpna 2008 v 10:30 | Tuleň |  můj život
SIRIUS ‎(9:55):
a co jinak ? o čem bude novej článek ? políbila tě už můza?
tulen ‎(9:56):
ne, šlápnul na mě kocour, ale mělo to stejný účinek
Jedu letadlem, tu uvidím Káju Poliakovou. Najednou je ve vlaku strašně moc lidí a nedostanu se k ní. Vždycky vylezu z kupé ven a přejdu do vagónu blíž k lokomotivě. Místo Káji teď vidím Terezu (Krč.) a tak rychle utíkám a doufám, že mě neviděla. Vystupujeme na pláži, jsem tam i s rodinou. Máme na sobě plavky a tak já rychle zahučím do bazénu. Najednou je všude bazén nechutný. Jsou tam řasy, voda je černá, jsou tam vidět i olejovité stopy ropy. Rychle plavu pryč, ale nemůžu. Dup. Nějaká ryba mi pomalu a opatrně narazila do břicha a je tam furt. Možná jsou to kamínky, teď už jsou 4. Vidím, jak se topí sestra, nemůžu jí pomoct, protože sama mám problémy dostat se z místa. Asi to nejsou kamínky ale nějaké tyče. Jedna se teď přesunula nahoru a…
"Au! Vole! Ježiš Mikeši." Vždycky když spím, přileze ke mně a začne do mě strkat, nebo po mně začne chodit či v nejhorším případě mě škrábe do chodidel. Řeknu vám, to je nejlepší probuzení, co znám! ;o/ Ještě k tomu, když pak už neusnu a je to o prázdninách, kdy jsem mohla spát klidně až do oběda a ještě dýl. Teď mě kočka vzbudil v 9:11. Normálně bych spala aspoň ještě hodinu. Nevadí. Teď bych se ale asi stejně za chvilku vzbudila, jelikož jsem měla křeče v břiše a opatrně v předklonu jsem letěla na záchod, ale to neznamená, že je to tak vždycky! Ta blbá kočka přijde, vstoupí do snu a pak mě probudí!

Tak to jednou blog.blog.cz vyhlásil soutěž...

17. srpna 2008 v 10:04 | Tuleň |  porůznu
Jak mě znáte, soutěže nejsou nic moc pro mě. Blog.blog.cz už jich vyhlásil dost, ale vždycky jsem si říkala, že stejně je blogů hrozně moc a proto nemám šanci umístit se aspoň v prvních 200. Samozřejmě k tomu přispěla i moje všude známá lenost; Co bych se s něčím srala, když to stejně nikam nepovede. Ještě, musím uznat, jsem se bála, co tomu řeknete vy, když najednou tady budu mít soutěž. Jak vám to sem napíšu? Jak to přijmete?
No. Tak jsem zase viděla nějakou soutěž. Koukala jsem na ní a říkala si: mám, nemám, mám, nemám. Pak mě napadlo, jak by to mohlo vypadat. Mám, nemám, mám, nemám. A mohla bych k tomu ještě tohle přidat. Mám, nemám, mám. No, nějak se to vyvrbí.
A vyvrbilo. Včera jsem neměla co dělat a tak jsem začala dělat fotky, pak jsem začala dělat jiné fotky, pak jsem hysterčila, jelikož jsem myslela, že můj notebook nemá PrintScreen, pak jsem upravovala, upravovala, dávala oči v sloup nad debilností upravovacích programů, upravovala, upravovala a usmála se nad konečným výsledkem. Nic extra, ale jsem na to hrdá! A jsem hrdá i na svůj blog!
Jen mě mrzí, že na tom není vidět, jak dlouho jsem se s tím dělala, ale to je patrně normální. ;o)
Můj výtvor jsem kvůli té soutěži (fůj! z toho se mi ježí hrst!) musela zmenšit na 220 x 220 pixelů, což vůbec nevím kolik je. Výtvor byl vytvářen v nevědomosti o tom, že to musí být takhle velké, respektive malé, a čtvercovité a tak je to dokonalé jen, když je to velké, což si můžete prohlédnout zde.
Na brzkou shledanou a vězte, že jsem furt taková, jakou mě znáte!
PS: Zmenšování probíhalo tak, že jsem si naměřila, kolik to má být u jiného obrázku, který se účastnil, pravítkem a pak jsem ho přikládala k obrazovce a zmenšovala a zvětšovala obrázek. Když to viděla máma, myslela si, že jsem se zbláznila.

Člověk sedící na záchodě nevypadá tak důstojně

15. srpna 2008 v 20:27 | Tuleň |  mé úvahy
Umíte si představit pana prezidenta George Bushe, jak sedí na záchodě? Nebo královnu Elizabeth či nádherné, upravené a dokonalé dámy barokního období v těch úžasných šatech a korzetech? Umíte si představit, jak tato dáma sedí na záchodě a např. tlačí? Ach bože… jak jsem se jen dostala ke psaní tohohle?
Neumíte? Anebo je to tak divná představa, že ji se svraštělým čelem rychle zahubíte? Jestli ano, jste na tom stejně jako já. Je divné zjistit, že třeba osoba, ta sexy, půvabná, milá, hezká osoba, kterou milujete, vypadá za pár vteřin po větě "Musím si odskočit" tak… jak si teď dovedete nebo nedovedete představit. Sedí na míse a tupě kouká před sebe. … A co třeba když má střevní potíže? Ach… to raději ne. :o§
Člověk sedící na záchodě totiž nevypadá tak důstojně. V místnosti je většinou sám, kamery na záchodech nejsou a tak nevíme, jak může vypadat naše milovaná osoba, pokud nejsme v místnosti s ní. Aj. Anet, mami; Raději se k tomuto nevyjadřujte… ;oD
Člověk sedící na záchodě prostě vypadá divně!
Inspiraci k tomuto článku jsem našla na brigádě, kde je vedle záchodu zrcadlo. Neptejte se mě proč. Teď doufám, že už chápete, že napsání tohoto článku bylo nutné. Ale zase nevím, jestli jsem tímto článkem sdělila, co jsem sdělit chtěla. Aha. Nevím, co jsem jím chtěla sdělit, ale určitě to nebylo to, jak to vyznělo, ale věřím, že se u něj pozastavíte a s kulturními přáteli se budete bavit místo o Shakespearovi a Jane Austenové o problematice lidí na záchodě.

Zrak, pan Velký Smysl

9. srpna 2008 v 12:09 | Tuleň |  mé úvahy
Člověk je tvor, který - podle mě - nejvíce spoléhá na zrak - slepci prominou a ihned přestanou číst. Nejsilnější smysl, vidíme cestu, vidíme lidi, vidíme věci, vidíme zvířata, ploty, domy, lampy i díry v asfaltu, takže hrozí minimální nebezpečí, že by se nám mohlo něco při cestě na nákup i životem stát. Co vidíme, je pro nás svaté a sto procentně pravda a vymluvit se to dá velmi těžko.
Známá filmová věta a patrně i věta ze života "Není to tak, jak to vypadá" už připadá mnohým směšná a většinou vypadá dost nepravdivě, hlavně když jste osoba, které je tato věta řečena. Ano, vidět manželku ve svém domě v županu vedle mladého polonahého muže po nečekaném příchodu z práce může vyvolat v manželovi jisté pochybnosti, které mohou vést k vášnivým hádkám i rozchodu, ale mohlo to být třeba úplně jinak? Manželčin kamarád - třeba Miloš - nečekaně zazvonil u jejich dveří zrovna, když se sprchovala. Milouš potřeboval utěšit, jelikož ho naštvala jeho dcera a tak si povídali o jejich životech, v tom nešikovná manželka polila Miloška horkou kávu, ten si oblečení musel sundat. Nebo je také možné, že manželka, říkejme jí třeba Květa, právě vylezla z postele, když zazvonil zvonek. Milda se jí chtěl totiž pochlubit s novým tetováním, a aby mohla spočítat všechny, sundal si triko i kalhoty. Nebo Květuš byla tajná velvyslankyně z vesmíru, která shodou okolností pracovala v FBI, a Miloš potřeboval azyl, protože byl tajný uprchlík z Pluta a jeho oblečení muselo být posláno na galaktickou stanici na XWHDFO, ale tato informace je přísně tajná, takže ji hned všichni zapomeňte, jinak se těšte na návštěvu tety Květy a rozmasakrování vašeho mozku na tak malé kousky, že červy nebudou muset kousat.
Pro člověka vyčerpaného prací bez fantazie je ale nejlepší prostě věřit tomu, že mu Miloš brousil ženu. "Není to tak, jak to vypadá", vykřikne nešťastná Květa na manžela, jenže nechá si to vysvětlit? A bude tomu věřit? Uvěří raději své manželce, která by přišla o dům a peníze, kdyby se rozvedli, než svému vlastnímu smyslu, to co viděl na VLASTNÍ OČI? Toť otázka povahy, nálady a vztahu mezi osobami, ale nejde jen o tohle.
Jdete po chodníku a vidíte muže, jak kope do dítěte. Začnete křičet a volat policii, ale pak zjistíte, že nekopal do dítěte, ale do pařízku před ležícím dítětem. Jste v metru a vidíte opilce, co vráží do lidí a řve na ně. Hned víte, že je to prachsprostý ožrala a neumí nic jiného, ve skutečnosti je to ale normální slušný člověk, který nikdy nepije, malinko to dnes přepískl při loučení se svobodou. Člověk s tak mastnými vlasy, že by se na oleji z nich mohly usmažit rybí prsty; ten se o sebe vůbec nestará a při tom to ta osoba ví a zkouší se svou hlavou psí kusy, ale nic nezabírá. Nebo osoba s velkým Maďarským pupínkem, nikdo ale neví, že to není Uher (;), ale jizva, která jen tak vypadá. Jak to pak všem má člověk vysvětlovat? A stojí o to lidi? A budou tomu věřit?
Zrak je úžasná věc, řiďte se jím. Ale máme na něj spoléhat úplně?