Červen 2008

Den, kdy jsme vůbec nevěděli 2/2

30. června 2008 v 18:44 | Tuleň |  můj život
Pokračování, druhá část. Prví část zde
Jahůdku, teď ovšem nemyslím ani bonbony ani jahodové pití, ale tu, co nám načala Eliška R. a ještě provokativně s ní ťukala na okno, což vyvolalo několik naštvaně běžících lidí do chatky, jsme si nechali na 22:30. Nevím, proč tento čas. Le byl to magický čas! ;o)
Mezi tím se grilovalo. Zjistilo se, ze máme masa strašně moc!
Jirka se přešíšoval, a byl úplně v pdjeji, jak by řekl Tomáš.
Jinak, Já, Verča Š, Petr a Eliška K. jsme byli nad věcí, jak by pro změnu řekla Verča. Tomáš s Verčou H. a Petrou tam dělali voloviny a Matouš s Eliškou R. jak by smet. Jirka byl někde v koutě s Petřinou mikinou a snažil se, aby ho nebolela hlava a Krůta ze sebe dělal ducha.
Tak jsme si jednou tak seděli až leželi, někdo vytáhl doutník a začal se podávat. Vzhledem k tomu, že mě znáte, nebudete se divit, že jsem nechtěla. Matouš vyfoukl kouř na mě a já se zrovna nadechovala, takže jsem to měla celé v plicích. Hodila jsem sebou, začala strašně kašlat a vytryskly mi slzy. Po nevelkém rozhodování jsem odběhla a sedla si k záhonku na bobek a začala brečet a pořád a pořád jsem kašlala. Nechtěla jsem být pak u nich a tak jsem obešla záhonek a povídala si s Petrem na pískovišti bez písku.
Zrovna ve chvíli, kdy Verča H. nebyla zrovna ve své kůži, přijeli máma a táta Jirky. Nic neříkali, jen nám radili, že jí nemáme nechávat spát, že by se mohla udusit, kdyby začala zvracet. No hurá ;o) Rozloučili jsme se s Jirkou a Verunkou - když jsem se s ní loučila, tak jsem hrozně brečela, ale nebylo to z toho, že odjíždí. Teda trochu samozřejmě taky, ale spíš bych sázela na nějaký virus pláče - a vyprovodili k autu, teda my... Těch pár nad věcí. ;o) Když se auto rozjíždělo, běželi jsme za ním. To se mi zase zdálo, že běžím strašně rychle, ale taky to bylo divný ;o)
V půl jedný pár z nás zalehlo. Tomáš Batík usnul strašně rychle a chrápal. Já, Petra, Petr a později i Eliška R. jsme se snažili usnout. Ono to moc nejde, když vám někdo leží na ručníku, který máte jako polštář, že, Tomáši? ;o) Eliška K., Krůta a možná Matouš byly dole a hlídali tam na palandě spící Verču. Říkala jsem jim, že až budou chtít, tak mě mají zbudit, že ji budu hlídat já.
Eliška K. vykoukla dírou nahoru a řekla, že si dají šíšu. Myslím, že všichni kromě mě a Elišky a samozřejmě spícího Tomáše se zvedli a šli n ni, ale za pár minut zase lezli nahoru. To už si pamatuju, že tam byl i Matouš. Nahoře. Ten totiž za chvíli taky usnul a s Tomášem dělali chrápací duo, takže to už se nedalo spát vůbec! Mlaskali jsme na ně, ale nic. Ve chvíli ticha mě napadlo, že by bylo vtipný dát někomu spícímu ruku do vody. Jak je známo, měl by se pomočit. Řekla jsem to spíš jen jako vtip, ale Petra to vzala vážně a nedala si to vymluvit. Šla dolů, naplnila hrnek vodou a šla nahoru. Šeptala na nás, ale já jsem dělala jako že spím, ale bála jsem se, že Eliška R. ji v tom bude podporovat. Nic. Ticho. Zatahala mě nohu a já nic. Nakonec to odložila a já zanedlouho usla. Další den jsem se někdy c polende dozvěděla, že Eliška měla úplně stejné pocity jako já ;oD
Ráno jsem se probouzela už celkem slušnou dobu. Vždycky jsem otevřela oči, zjistila jsem že Tomáš a Matouš vedle mě ještě spějí a tak jsem zase zavřela oči a na chvilku usnula. Probudila jsem se třeba po čtvrté a zjistila, že Tomáš tam není. Matouš furt spal. Otevřela jsem oči trošku víc, porozhlédla se a vidím Tomáše, jak sedí na okraji postele. Opřela jsem se o zeď a koukala do blba podobně jako on. To se poloprobudila Petra a tak jsme divně koukali ve třech. Já jsem se pak přesunula kus vedle Tomáše a pochopila jsem, proč možná i 15 minut seděl a divně koukal. Na zemi totiž ležel Petr a vedle Eliška K. Já myslela, že všichni spali na posteli a najednou tohle! ;o)
Došla jsem dolů a tam sedí Krůta a EliškaR. A Eliška říká: "Pojď, já ti řeknu pohádku". Koukám divně a Eliška řekne: "Krůta celou noc nespal.". Trvalo mi delší chvíli, než mi to došlo, to víte, ráno. Krůta tedy celou noc nepsal. A vypadal normálně. To je magor ;o)
Vyčistila jsem si zuby a zjistila, že je osm. Všem jsem vnutila bábovku, protože jsem jí měla hodně a snažila se převléknout.
Pokračování příště... jestli někdy... ;o)

Den, kdy jsme vůbec nevěděli 1/2

30. června 2008 v 18:41 | Tuleň |  můj život
Tak. A byl tu pátek a vy se jistě těšíte až se dozvíte, co se stalo ;o)
Večer jsem napsala nouzové sms asi deseti holkám ze třídy, že nemám žádné rtěnky ani nic podobného. Ráno jsem se probudila přišlo mi smsek asi 5. Zdálo se mi zajímavé kouknout se na čas, kdy mi přišli. Verča mi ji poslala snad v 5! Magor... ;o)
Probudila jsem se 3 minuty před 6:45, na kdy jsem měla nastavený budík. Hodila jsem na sebe oblečení, dala jsem si šaty do batůžku spolu s dalšími věcmi. Nejedla, provedla ranní hygienu a asi ve čtvrt na 7 jsem vyšla z domu v domnění, že chodit tak v domluvený čas tj. 7:00 je zbytečné, jelikož tam ještě nikdo nebude, jsem měla namířeno do pekárny, abych tam něco snědla. Když jsem ale šla a koukla před školu, zjistila jsem, že tam už je hrozně moc lidí. Na ham jsem se vybodla a hopsala přes přechody. Měla jsem jen jeden vzorek rtěnky. Málomálo... ;o(
Tomáš Batík si tam před školou zapálil doutník a spolu si je tam kouřili. To byl ale smrad. ;o)
Za nedlouho začalo ojediněle chodit pár lidí. Jemně jsme je znásilnili a na tvář či na ruku jsme jim napsali 9. C. Ach. Je možné, že by někdo nevěděl, co to tam sakra děláme!? Každý rok se deváťáci shromáždí před školou a rtěnkama, fixama nebo čímkoli jiným čmáráme po příchozích žácích. Minulý rok to ti kreténi přehnali a tak jsme měli zakázáno skoro všechno. Museli jsme házet jen suchou rýži a malovat rtěnkami a smývatelnýma fixama. Voda být nesměla a tak jsme si kvůli té rýži připadali jako na svatbě ;o) Někdo ale místo házení do vzduchu to brutálně házel na kolem jdoucí ;o)
Celou dobu tam na nás řval policista stojící na rohu školy a asi v 7: 45 tam přišel ještě jeden, o něco sympatičtější. Ten první byl hroznej buzerant (nemyšleno jako narážka na jeho sexualitu!)
No. Myslela jsem, že mě to bude bavit víc. Ale bylo to hezké. ;o) A byly jsme deváťáci. Celý rok jsme byli největší. Teď už ale budeme zase ti malí. V devítce jsem se seznámila s mnohem více lidmi z jiných tříd, než minulé roky. Byla jsem hrozně ráda, protože to byl vždy můj sen! ;o)
Nakonec už nás kolem osmé zahnali do školy. Přišli jsme do třídy. Naše lavice chyběla, byly na ní kytky a tak jsme s Verčou seděli jen na židlích. Ne ale dlouho, jelikož jsme furt někde pobíhali, všichni. Já jsem viděla svůj obličej, na kterým bylo obrovské 9. C od Jirky Fidjeja. Maličko jsem se zhrozila. ;o) Pak jsem si drhla nohu, měla jsem na ní kapičky jakoby od fixy, kdyby cákala.. Vůbec to nešlo umýt.. ;o( Tak jsme tam pak běhala špinavá! Úplně ;o)
Předali se nějaké ceny a poděkování, fotky, které nám třídní pí. uč. Vančurová vyvolala na její náklady, jako dárek pro nás. Moc hezký. Pak už si nás volali na poslední zvonění. Přemístili jsme se do třetího, čili posledního patra a čekali. Kluci tam našli nějakého kostlivce, tak si řekli, že ho vezmou s sebou dolů ;o)
Společné foto všech devítek a šlo se dolů. Vančurová nahoře klimbala obrovským zvonem, který si na nás speciálně připravila a my šli dolů. Všude byla hromada lidí a koukali na nás. Nevěděla jsem moc, co dělat ;o) Tomáš a Honza Ryšavý sjeli jedny schody na tácech, které našli nahoře ;o) Nejlepší to bylo ale dole, když jsme sešli úplně domů a nevěděli co dělat. Zacpali jsme hlavní dveře ven a tak nikdo, kdo chtěl jít domů, nemohl procházet ;oD Objímali jsme se tam a pár lidí brečelo. Mezi ty šťastné jsem nepatřila. Furt mi to nedošlo a furt nedochází.. ;o( Objímali a objímali. Verča musela jít k zubaři ;o(
Jak jsme se tam objímali a brečeli, někdo si vzpomněl na jedno videjko... Úžasně se k tomu hodilo! ;o)
Po dlouhé, dlouhé době jsme se zašli za učiteli a dali jim přáníčko a ženské části růže. Pak jsme už museli jít do Atria na předávání vysvědčení. Měli jsme tam být ve tři čtvrtě na deset a začátek měl být v celou.
Byli jsme před Atriem. Rozdala jsem zase kousek včera koupených Jahůdek a zavolala Verče. Říkala, že už končí a sprintovala k nám.
Zasedli jsme a čekali. Rozhodla jsem si dojít pro foťák a když jsem přicházela, přišla i Verunenenenka, takže to stihla přesně! ;o)
Nejdřív měl snad proslov ředitel a pak přišlo to, co jsme si připravili. Pořadí bylo podle ABeCedy, takže jsme byli poslední.
9. A měla prezentaci fotek. Bylo to hrozně hezký. Pak si rozdali vysvědčení a nakonec začali skandovat jméno třídní učitelky. To bylo nádherný a ona brečela ;o) Už když mluvila, tak se jí několikrát zlomil hlas..
Béčko přečetlo společné proslov a pak jsme přišli na řadu my. Přenesli jsme se na podium, Jakub Mančal přečetl Lucčin proslov a pak si on, Tomáš a Petr Říha (bůh žehnej jeho nosu) přinesli kytary, usedli na schody pod námi, ostatní se seběhli kolem zpěvníku a jeli jsme.
Nejdřív předehra, pak lajlalalalaj laj laj, laj lalalala lajj lajlaj, lajlalalala ljal laj laj!... a pak
Nebe je modrý a zlatý, bílá sluneční záře,
horko a sváteční šaty, vřava a zpocený tváře,
vím, co se bude dít, býk už se v ohradě vzpíná,
kdo chce, ten může jít, já si dám sklenici vína.

Ref:
Žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně snít,
ve stínu pod fíky poslouchat slavíky, zpívat si s nima a pít.

Ženy jsou krásný a cudný, mnohá se ve mně zhlídla,
oči jako dvě studny, vlasy jak havraní křídla,
dobře vím, co znamená pád do nástrah dívčího klína,
někdo má pletky rád, já si dám sklenici vína.
...

Pak ještě pár slok citoslovcí a končili jsme. Jenže Vančurka nám říkala, že ještě jednu písničku a tak jsme dali nepřipraveně Sladké mámení. Většina lidí neznali slova, takže z toho nic moc nebylo... Ale při pohybech na "Léta tryskem pádí, čas nikoho příliš nešetří, padam padam padam pada!" se všichni rozesmáli ;o)
Pak si na podium vylezla i Vančurka a začala vyvolávat na vysvědčení. Tomáš Batík, první v abecedě jí dal s kytkou i vázu, kterou jsme jí koupili a vždycky, když jsme k ní šli, jednu kytičku jsme jí tam hodili. Bylo to moc hezké. K vysvědčení dávala ještě malou kvádrovitou bílou papírovou krabičku, ve které byly, jak jsem později zjistila, dvě propisky, teda spíše propiska a mikrotužka ;o) Nakonec jsme jí ještě dali obraz s její karikaturou a kolem ní byly naše pasové fotky. Před tím jsem to celé neviděla, ale teď, když jsem to viděla, musela jsem uznat, že to bylo krásné! ;o) Ona z toho taky byla vedle ;o)
Pak jsme se od tamtaď přemístili vedle, kde byl takový raut. Stůl s rychlými špunty a jedním sektem a pak stoly pokryté tácky s pizzou a chlebíčky. Pizza byla dnes k obědu ;o)))
Umyla jsem si obličej, jelikož mi až teď došlo, že ho mám zmalovaný a že 9. C přes celý obličej mi na něm sídlí pořád. Nějak jsem se ošplouchla a dala se do jídla. Po jedné pizze už jsem ale měla dost ;o) Zatím se rozlévalo víno, špunty létali vzduchem a samovolně přistávali na hlavách. Jediný alkohol, ten sekt, zmizel ve vteřině. Stejně mi pořád připadá divné, že nám ho tam koupili. Bylo to moc hezký! Všechno ;o) Kluci si pak zase zapálili doutníčky a nabízeli učitelům. Vančurka nejdříve nechtěla, ale pak si dala. Chi.
Šli jsme ven. Před školu. S někým jsme se rozloučili a s ostatními jsme byli před školou na tom mém milovaném zábradlí. Povídali jsme si a pak šli domů.
Chtěla jsem být doma a psát, nebo prostě jen ležet a nic nedělat. Bohužel má kravina a harddisk měl jiné představy a tak jsem pro něj musel a s Ančou jít. Celý výlet trval asi 4 hodiny! Podrobnosti vynechám. Jen.. šli jsme do toho obchodu s počítači a tak tolik hezkých kluků! Vím, že teď mluvím jako nějaká růžová kráva, ale to byste někdy měli vidět! Málem mi vypadly moje falešné zuby! (Sorry, chtěla jsem napsat oči, ale nechala jsem se unést)
Takže jsem přijela domů, rychle si naházela všechno oblečení, co mě napadlo do baťohu, najedla se asi ve třech minutách kuřecího styku (steaku) a salátu, vzala si spacák, tašku s jídlem a baťoh a belhala se pozdě před školu na místo srazu. Máma mi chtěla dělat kázání o tom, co u Elišky na chatě dělat nesmím a že jí mám pořád psát a kdyby se něco dělo... Říkala mi to teď jen ve spěchu na schodech. ;o)
Přibelhala jsem se tam. Ještě jsem celou dobu myslela na to, že mám hrozně velký batoh a hrozně moc věcí a že se na mě budou všichni dívat, ale dorazila jsem a zjistila, že mám ještě malou tašku oproti ostatním. Ještě k tomu jsem nepřišla úplně pozdě. Po mně přišli asi ještě 2 nebo 3 lidi a Elišce R. jsme řekli, ať na nás čeká na Floře, že za ní dojdem. ONA NA VŠECHNY SRAZI TOTIŽ CHODÍ POZDĚ!!! ;o)
Jelo nás 11. Mělo nás jet 12, ale nakonec Jana nemohla... ;o( Eliška Konývková, majitelka chaty, většinou blonďatá, ale teď si nabarvila vlasy na zrzavo a tak si ji prosím nepleťte s Jirkou Fiedlerem, který tam jel jen na 1 den, vlastně ani to ne. Jen do půlnoci stejně jako Verča Šaumanová, ta malá blonďatá, co už je větší než já, ale vždycky bude v našich srdcích jako ta malá. Odveze je paní Fiedlerová. Dále jede Matouš Jedlan, to velké střívko, o kterém tak moc mluvím a Tomáš Batík, kterému jsem až tam začala říkat Tomáš místo Batík ;o) Ti odjedou druhý den kolem poledne. Pak já, Petra Kozáková, na kterou jsme úplně během pobytu na chatě změnila názor, Petr Říha, budoucí přestřídu spolužák na Litoměřický, Krůta - nebuď tak introvertní!, Eliška Roslerová, jejíž jméno teď nemůžu napsat s přehlasovaným o, jelikož nevím, kde je přehláska, a která je úžasná a bydlí TEĎ ulici nade mnou a Verča Hatalová, která vypadá, že od teď bude jen a jen abstinovat ;o)
Vyjeli jsme od školy jednu zastávku, tam kde bydlím a šli na Jiřák k číňanům koupit (mami? Ájo? čtete to? ;oD) nějaký ten chlast. Složili jsme se a Tomáš s Matoušem a možná ještě s někým šli něco koupit. Vrátili se vysmátí. Prý jim prodavač dal tašku, aby to nebylo vidět a mrkal na ně ;oD Tak se tam vrátili a koupili ještě něco. No.. Bylo toho celkem dost.. ;o) Strčili jsme si to do batohů, zavolali Elišce, ať přijede na Jiřák šli si to k metru. Těm, co byli na koncertě Klingera vybíhali vzpomínky na tu noc. Heh. Tak jsem se dost smáli... ;oD Omlouvám se, o tom nevíte nic ;o)
Přijeli jsme tam, usedli do jednoho průchodu a když přijelo metro a my v něm viděli EliškuR, vzali jsme všechny věci a nastoupili jsme do metra. Třetina, ve které jsem měla tu čest být, šla do jiných dveří. Vystupovali jsme na Můstku. Jeli jsme a jeli a najednou Verča H. říká, že už jsme tady a že musíme jít. Dvakrát jsem se ptala, jestli si je jistá a ona kývala. Ke druhým dveřím nebylo nikoho vidět a tak jsme vyběhli z metra. Dveře se zavírají a vy už teď jistě aspoň tušíte, co bude následovat. Najdou jsme zjistili, že druhá půlka si ve vlaku vesele povídá. Začala jsem mávat a metro se rozjíždělo. Na poslední chvíli jsem zahlídla udivený výraz Elišky.
"Verčo, jsme na Muzeu." někdo zjistil. Noco, poslala jsem rychle sms, že za nimi přijedem a začali jsme kroutit hlavou a představovali si, jak se nám budou tlemit. Nezklamali. Smáli se nám do xichtu hned, jak jsme přijeli. No, kdo by se taky divil, že? ;oD
Přestoupili jsem na B a tentokrát bez obtíží dojeli patrně na Smíchovské nádraží. Já a ještě pár lidí jsme konstatovali, že jsme tam asi nikdy nebyli. Problém ale byl, že jsme nemohli najít náš bus č. 247, myslím. Nebo 246? No. Chvíli jsem jen tak bezcílně zevlili kolem a pak jsem se šli zeptat na info, kde nám ale řekli, že podávají informace jen o vlacích. Tak jsme vyslali Fídjeja a ten se vrátil! Dokonce i zjistil, kde bus staví a tak jsme se k němu vydali. Sedli jsme si na tašky, mně se několikrát otevřela krabice s bábovkou, takže mi to vypadlo (pšt! ;o)
Za nedlouho nám přijel nějaký bus, který začínal na 24. Nacpali jsem se na to místo pro vozíčkáře. Bohužel já a Eliška R. jsme vešly jinými dveřmi. V uličce se udělala zácpa, takže já a Ela jsme byli odříznuty od zbytku. Mezi tím, co mi zase několikrát spadla bábovka a mezi vražednými pohledy zbytku autobusu jsme se přemístily do středu dení. ;o) Za nedlouho jsem si všimla, že na mě pořád kouká nějakej chlap. Vyměnila jsem si proto místo s Matoušem. Na něj koukal taky a tak to vzal do svých očí a koukal na něj taky. Po pár minutách to chlap vzdal a otočil se zády k nám. Není nad to být ta křehká slečna. Matoušovo místo bylo totiž mnohem, mnohem komfortnější! ;o)
Po 27 minutách, jak psali v jízdním řádu, jsme dojeli. Po pravé straně domky, po levé pole. Řekli jsme si, že nebudeme to pole obcházet a že to vezmeme přes něj. Chabé protesty některých byly přehlédnuty a my, vyznavači kravin jsme se prodírali vysokým a brutálním porostem rostoucí na tom poli. Pár lidí zůstalo pozadu, protože čekali s Verčou H., který si převlékala boty. Někdo z nich měl grepík a oni ho tam začali pít! A já se na něj tak těšila! ;o(( Tak jsem dostala později... Ale nebyl tak dobrý, jak jsem si myslela ;o) No ale abych se vrátila k poli. Postupovali jsem sakra pomalu a sakra bolestivě. Na začátku jsem byla v prvních pozicích a to bylo maso! Pak se mi asi třeba rozvázala tkanička nebo tak a zůstala jsem v zadu. To byla nádhera! Jako chodit po silnici, jak to bylo vyšlapané! No, bylo to pomalejší a namáhavější než jsem si mysleli a tak jsme vzali to nejbližší cestou k silnici. Po té jsme šli, pak jsme zabočili na druhou a pak tam a tam, tam a tam. Celou doby jsme byli Eliškou upozorňováni, že žádný luxus ta chata není a tak jsme my si z ní dělali srandu ;o)
Myslím, že tak po hodině jsme došli na místo. Bylo to v Chuchly, zahrádkářská osada Třešňovka a ten domeček byl kouzelný! Velký asi jako půlka našeho obýváku, 2 patra. Na druhém tom patře byly 4 postele a stůl a balkón ;o)
Eliška nás provedla po pozemku, hodili jsme si věci nahoru, dali jídlo do ledničky, rozbalili šíšu a dělali kraviny. Po nějaké době nám šla Eliška ukázat kde je záchod. Bylo to asi 200 metrů od té chatky. Já, Eliška R. a Verča Š. jsme tam běžely. Já jsem ale měla strašně divný pocit. Připadalo mi, že běžím strašně pomalu a ruce a nohy jsem cítila tak nějak divně a tak jsem toho asi ve tři čtvrtě cesty nechala.
Záchod byl zamčený a my jsme neměli klíčky. Eliška se divila, protože správce jí někdy říkal, že jsou záchody většinou otevřené. Tak jsme s nepořízenou šli - běželi zas domů. Eliška R. a já jsme si potřebovaly odskočit a tak jsme šly pryč. Já jsem si byla jisté, že někde blízko bude nějaký lesík či více keříků. Nakonec jsme našli lesík asi zase 200 metrů od chaty, ale na jinou stranu než byly záchody. Já jsem si tam našla jedno místečko, kam jsem chodila pořád, ale myslím, že takováto informace patří mezi ty nezajímavější...
Nahoru, k chatce to bylo do kopce, takže jsem chvíli vyčerpáním šly po čtyřech, ale jak se povrh aspoň trochu vyrovnal, šly jsme zase normálně.
Dělali jsem tam různý hovadiny. Jednou jsem ležela ne Matoušovi a Verče H. a najednou na nás ostatní naskákali a já si nejdřív zlomila záda a pak jsem měla ruku v takové vykloubené pozici. Máme s tím fotku, ale tam vůbec nejsem vidět! ;o)
Naše třída ujíždí na disco, Venga boys a jejich Boom boom boom se stalo naším oblíbeným hitem a když Verča Hatalová uviděla triko I love Disco, musela ho koupit a tak teď to strašný diskofilní triko nosí. Já ho chci taky! ;o)
Eliška R. si dala asi maličko víc z nakoupených zásob a byla strašně hyperaktivní. Furt tam běhala a hledala, co by vypila. Měla jsem o ní starost, ale Tomáš jí pak uložil. Eliška tak 15 ležela a pak už byla v pohodě. Taková malátnější, ale dobrý ;o) Verča Hatalová na tom byla hůř, ale myslím, že by nebyla ráda, kdybych tady o tom psala ;o) Stačí jen, že už nebude existovat "Ses posral v kině?!" (naše třídní hláška) Verča prostě vůbec nevěděla!
Už se mi to do jednoho článku nevejde, pokračování už je online, zde.

Když chci někomu udělat radost...

28. června 2008 v 16:00 | Tuleň |  můj život
Psáno 26. 06. 08, 20:00
Hned po dopsání minulého článku a přečtení emocionálního Verčiného komentáře jsem se rozhodla, že musím jít někam a koupit každému nějakou maličkost. Vzala jsem si žlutou taštičku, co mi ladila se žlutým oblečením, do ní 200kč a vyšla. Měla jsem ještě žluté žabky.
První kroky vedly do Pemi. Chvilku jsem tam chodila. Chtěla jsem koupit něco pro spolužáky no a tak nakonec jsem si koupila diář na školní rok 08/09 a kondicionér, který v naší rodině už asi týden chybí. Nenašla jsem tam na lupy a tak jsem na konci koupila na mastné vlasy...
Pak jsem šla na Floru. Procházela jsem se tam, zamířila do Alberta, kde jsem ale nic nenašla. Vzpomněla jsem si, že chci pátou sérii Červeného trpaslíka, která měla přijít dnes. Pak jsem šla do papírnictví a do nějakého obchodu s plyšovými věcmi, kravinkami a diddlinkami. Nic, ale našla jsem tam nakonec takové vtipné náušnice. Chtěla jsem koupit něco kamarádům a tak jsem si koupila náušnice. Ptala jsem se, jestli jich nemají víc, jelikož tam byly jen 4 a prodavačka odpověděla, že ne. Koupila bych totiž pro každou holku jednu. Jednu, to je stylové! ;o)
Pak jsem šla tam a onam. Nakonec jsem s nadějí, že by tam mohli mít něco malého a vtipného vešla do obchodu pro děti.. Ne, nic neměli. A chtělo se mi zvracet. Všude hromady růžové! Přestrašně barevné hračky a děti! (Je to obchod v prvním patře naproti dm.)
Zapomněla jsem se zmínit, že celou dobu, jak jsem chodila ve Floře jsem trochu klapala pravou žabkou a levou jsem vrzala... Snažila jsem se chodit tak, aby to nebylo slyšet.
Ještě jsem zapomněla... cítila jsem se, jako kdybych šla jen na 5 minut ven. Žabky totiž nenosím nikam na delší cesty. Nosím je většinou jen na pláži, nebo když vyběhnu pár metrů nakoupit. Celou dobu jsem se cítila, jako nahá. Žabky prostě já nepovažuju za plnohodnotnou obuv. Ještě k tomu ty nekvalitní z časopisů...
Dále jsem šla do dm. Tam jsem zjistila, že mají balzám proti lupům a ještě k tomu levnější! No co, už jsem ho měla... ;o! Nic mě tam nenadchlo a tak jsem šla dál. Šla a šla, chodila a chodila. Hledala a hledala, nenacházela a nenašla. Nakonec jsem se už rozhodla jít domů. Ještě jsem se stavila v knihkupectví, ze kterého jsem ale musela hned jít pryč, jelikož bych si chtěla všechno vykoupit. Procházela jsem stojany s knihami a říkala si "Kdybych tady jednou mohla být.".
Vyšla jsem. Na asfaltu se vrzaní a klapání začalo projevovat víc. Noha mi ze žabky ještě tak nějak divně klouzala (ponožky si do ní teda nevezmu!;oD) a jak jsem chtěla, aby to bylo méně slyšet, chodila jsem tak nějak krouceně, ale nepomohlo to. Člověk tady chodí jako hotentot a stejně žádný efekt, řekla jsem si a vybodla se na to. No a co, že opravdu divně klapu?! Komu je co do toho, jak chodím? A chodila jsem normálně za divného klapání a řekla jsem si, že tento nedostatek budu brát jako přednost. Co jiného se s tím dá taky dělat! V tu chvíli, co jsem se tak rozhodla, jsem začala mít lepší náladu, protože mě strašně rozveselilo, když jsem svým rychlým krokem klap vrz klap vrz předbíhala lidi a oni byli hrozně nervózní z toho, co to za nimi jde. Se starostlivým výrazem jakoby nenápadně otáčeli hlavou směrem ke mně a pak zase nenápadně s divným a vystrašeným výrazem dávali pryč. Dávalo mi strašnou práci mít pořád vážný nebo aspoň trochu normální obličej, protože jsem měla tendenci vybuchnout smíchy, ale myslím, že by se to nehodilo... ;o) Lidi se otáčeli a byli strašně nervózní. ;oD To se mi ještě nestalo.
S úsměvem na tváři jsem v poslední chvíli zatočila do Večerky, kde bylo strašné vedro. Chodila jsem tam a zpátky. Rozhodovala jsem se co koupit. Bylo tam vedro a chtěla jsem něco koupit pro třídu a tak jsem si koupila tu strašně dobrou zmrzlinu "Jahody v čokoládě", kde jsou kousky jahod! Můžu se jí užrat! Po dlouhém rozhodování jsem se rozhodla, že třídě koupím Jahůdky od Joja. Dnešní pití na obědě totiž chutnalo úplně tak, jako ty jahůdky. Přišlo mi to trefné a hezké. Koupila jsem Jahůdky, zeptala se na Red dwarfa. Prodavač odpověděl, že oni nemají nic, ale že támhle v tom oranžovým maj velký výběr. Rozhodovala jsem se, jestli tam půjdu, ale pro dobrou náladu, dobré zkušenosti a nutnost odehnat strach ze všeho nového jsem tam šla. Byla to trafika, kavárna a hospoda ;oD Vešla jsem dovnitř a najednou mě srazil na zem cigaretový kouř. Ou! No toho tam bylo! No nic, překonej se holka! Šla jsem tam a oni neměli. Prý nepřišel! Doufám, že ho nepřestali vydávat! To by bylo strašné!
Šla klap jsem vrzklap domů vrz. Chtěla klap vrz jsem jítvrz ještě klap do vrz nějaké klap trafiky vrz, ale pak klap jsem klap si klap to vrz rozmyslela klapvrz. A teď jsem tady.
Chtěla jsem koupit něco pro třídu a teď mám úžasnej diář, kondicionér, náušničky, zmrzlinu a pro třídu chabé Jahůdky... To je hrůza! A pak se divím, kam ty peníze mizí!

Poslední... a naposledy

26. června 2008 v 16:32 | Tuleň |  můj život
Celý týden si myslím, že je čtvrtek. Dneska jsem si po změnu myslela, že je pátek. Pátek. Hrozně dlouho očekávaný pátek. Poslední pátek, poslední den.
Minulý víkend jsem na to musela a pořád myslet. Byla jsem furt strašně zamyšlená a divně jsem se usmívala nebo smutně koukala do blba. Přišlo pondělí, Mančal a já jsem od té doby až moc v pohodě... Dneska to na mě maličko přišlo na obědě a pak s Anetou, která dneska odjížděla na Moravu, takže jsem ji viděla, snad na co nejkratší dobu, naposled.
Rozloučila jsem se s mou skříňkou 30, jejíž číslo jsem zjistila až teď. Naplácla jsem se na ní a zůstala jsem tam několik vteřin. Už jste se někdy objímali s dřevem? Je to fajn ;o)
Naposledy jsem hodila tašku u jídelny, i když už to nemělo ten efekt, jako když ve strachu z počtu lidí, kteří mě předběhnou ve frontě na jídlo, v běhu odhazuju plnou a těžkou tašku do školy bez ohledu na cennosti ukryté v ní na police, do kterých nám je zakázali házet a rychle se prodírám spadlými či pomalejšími a hlavně většinou mladšími žáky Lupáčovky. Teď jsem jen odhodila maličkatý baťůžeček a v klidu šla rovnou do jídelny, jelikož žádná fronta nebyla. Nechipla (nečipla) jsem si, z důvodu odevzdání čipu, který se mnou byl 4 krásné roky a se sestrou 7 let. Na začátku páté třídy jsem šla totiž se sestrou objednat moje obědy a ona tam zjistila, že se chipy měly odevzdávat a tak jsem ho dostala po ní.
Naposledy jsem si vzala jídlo, mandarinku a příbor. Usedla jsem u velkého stolu v zadní místnosti se spolužáky. S mými momentálními spolužáky. Přinesla jsem 2x pití po třech a pak ještě jedno. Naposledy jsem navyklým pohybem otočila skleničky, dala je pod várnici, natočila, nesla a přinesla. Rozdala jsem je a nejedla. Bylo to jídlo s houbami a já jsem to prostě v tom jídle cítila! Své poslední jídlo jsem nejedla ;o)
Je to poslední. Moje škola už bude moje bývalá škola. Já budu bydlet kilometry od mých momentálních spolužáků a nebudu se s nimi moci moc vídat. Už nikdy nebudu chodit do školy, ale budu muset jezdit. Nebudu mít dřevěnou skříňku, nebudu chodit do krásné staré budovy, nebudu sahat na Matoušův tvrdý zadek, nebudu v jídelně sedět u velkého stolu s hrozně moc kamarády, nebudu čekat 15 minut na to, až přijde učitelka na Tv, nebudu vedle z toho, když se pan zástupce školy Kopecký bude smát a nebudu se na něj obdivně a udiveně koukat. Nebudu ve dvě pozorovat v TV dementní seriály, protože to už nebudu stíhat, nebudu jíst Verče svačiny a ona nebude jíst chleba s Krávou a OKURKOU. Nebudu chodit s Eliškou na Roh, kde si tisíckrát řekneme, že už bychom měli jít domů, nebudu probírat milostný život několika spolužáků... i když... ;o), nikdo nepochopí, když začnu zívat a u toho si hladit břicho a vyhrnovat si u toho tričko, mluvit hlubokým hlasem nebo dost nápadně mrkat, zmínit se o šalvěji, Ráďovi, Nakashi, Páje, pravidelné dávce emocí nebo někomu říct, že vůbec neví. Mnoho lidí to nechápe ani teď, což je pro ně samozřejmě dobře.. ;o) Když řeknu "tři", nikdo si nevybaví Káju, Elišku a Verču, Krůta taky nikomu nic neřekne a Samice, to už vůbec ne ;o) Už nikdy si - možná - nebudu stěžovat na alkoholismus několika lidí z učitelského sboru. Nevezmu si do školy růžové tričko a asi ani bílou košili. A hlavně, už nikdy nebudeme sedět před školou na zábradlí! Po tom se mi bude stýskat nejvíc!
Když půjdu do školy, nebudu myslet na zářezy, úchylství jednoho ze spolužáků, kytary, Venga boys, Slavíky z Madridu, na 20 skvělých lidí, klavír v hudebce, kouření (ale za to budu ráda! Vy buďte rádi, že o tom nic nevíte!), na psa (;oD To je taky hnus ;oD), na sacharin ve várnici na čaj, vélkou alkoholovou krádež, mobily v tabulích a rosekané lavice.
Ne, už nebudu. Ale jsem ráda. Mám je strašně ráda a jen 4 roky s nimi byly jako celý život. Tam jsem se nejvíce změnila, tam jsem našla svou osobnost, tam jsem začala psát, tam jsem nepoznala úžasné lidi. Nesmíme být ale celý život zakonzervovaní v jedné společnosti. Třeba se budeme vídat. Třeba uděláme tradici ze srazů na Klingerových koncertech. Třeba se někdo odstěhuje ke mně, na Černý most, nebo se s ním setkám v práci. Nebo na vejšce. Už nikdy to ale nebude tak, jak to bylo. Counter strike si asi už v počítačovce hrát nebudeme...
Nechci utěšovat. Vím všechno. Najdeme si nové kamarády a hodně toho zapomeneme. Tak to má být. Stejně ale navždy zůstanete v mém srdci. A zítra... zítra to bude masáž.

Informační (omluvný?) článek

25. června 2008 v 15:39 | Tuleň |  můj život
Ježiš. Před nějakou dobou jsem byla na blogu, kde bylo milion omluv za to, že autor/ka nepíše články. Já jsem si s pyšným pocitem říkala, že já už jsem žádnou omluvu nepsala takovou dobu a že už nikdy žádnou nenapíšu, protože se o blog skvěle starám a pravidelně dávám hezké a většinou kvalitní články. Bohužel ale poslední dobou svůj blog zanedbávám. Už by tu prý neměla být krize, ale asi tu ještě je. Ještě k tomu minimální přístup k internetu a počítači vůbec. Co pak mám dělat? Naneštěstí v pátek na víkend odjíždím a tři dny potom hned na tábor. To bych měla napsat několik článků, které by se postupně přidávaly. Ale.. jak to mám stíhat?
Už mi klesla návštěvnost. A klesá každou vteřinou, co nepíšu. Taky budete určitě naštvaní, že sem nic nepíšu.

Jsou věci mezi nebem a zemí, které nepochopím

24. června 2008 v 14:24 | Tuleň |  mé úvahy
Opravdu. Nějaké myšlenkové pochody nechápu ať se snažím sebevíc a jak to tak vypadá, nikdy nepochopím. Můžete mi někdo vysvětlit jednu prostou věcičku?
Jsou tropy, třiceti a více stupňová vedra. Všechny ženy mají na sobě krátké sukně, krátká trička a žabky, sandálky, balerínky nebo podobně. Muži mají trička, kraťasy a sandály s ponožkami. Všímavý čtenář už se zhnusil a už mu to došlo. Proč, proboha, většina lidí s mužským pohlavím nosí v sandálech ponožky?
Já - "Proč?"
Oni - "Nevím, proč ne?"
- "Vždyť se ti musí pařit noha a hlavně je to zbytečné. Noha bez ponožky v sandálech je lepší a vzdušnější. Teď umřeš vedrem a pak, až si ponožky sudnáš, umřou všichni okolo"
- "Hmmm"
- "Tak si je sundej?"
- "Ne."
- "Důvod?"
Proč si sakra chce někdo pařit nohu v ponožce?? Ještě k tomu, když to jsou ty čínský tlustý umělohmotný?
Právě jsem zjistila, že je to dost rozšířené téma, píše se o tom na netu hodně. Jeden zastánce tohoto hnusu říká, že je mu to tak pohodlné, že jinak se nohy potí, klouzají a mají puchýře. Já nikdy nic takového neměla, ale on zase chodí na túry, ale lidi, které vídám v Praze určitě nepolezou na hory, ale jdou na pár minut ven. Paří si nohy a je to hnusné. Co si myslíte vy?

Paradox života

20. června 2008 v 16:31 | Tuleň |  má rodina
Nesnáším, když sestra hází oblečení po pokoji.
Nesnáším, když hází mokrý ručník kamkoli kromě topení.
Nesnáším, když nedává nádobí do myčky, ani do dřezu.
Nesnáším, když na němém sluhovi má obrovskou hromadu oblečení, které přepadává dolů, takže je bordel nejen na sluhovi, ale i pod ním.
Nesnáším, když se vysmrká a kapesník někde nechá.
A nesnáším, když smrká do použitého kapesníku vyndaného z koše.
Nesnáším, když nechává všude rozsvíceno.
Nesnáším, když si NĚKDE PUSTÍ HUDBU A PAK ODEJDE A NECHÁ JI PUŠTĚNOU!
Nesnáším, když si půjčuje moje oblečení.
Nesnáším, když si bez dovolení půjčuje cokoli.
Nesnáším, když se hádá a nesnáším, když mě k něčemu přemlouvá.
... A najednou zjistím, že přesně všechno tohle dělám i já...

Že by přešla krize?

19. června 2008 v 12:39 | Tuleň |  můj život
V posledních asi dvou týdnech jsem byla několikrát nařčena, že nic nepíšu, a když, tak to je jen pár nesmyslných řádků na prd. Bohužel jsem si to uvědomovala, ale prostě jsem neměla náladu. Až do dneška odpoledne, a doufejme, že se to brzy nevrátí, jsem byla taková pořádsmutná. Hlavně jsem vůbec neměla náladu na psaní něčeho delšího… Chtěla jsem si číst. V klidu, doma. Bezstarostně se ponořit do starostí fiktivní postavy v knížce. Bylo pár okamžiků, kdy jsem byla radostná, ale nebylo to naplno. A já to věděla…
Přesně nevím, čím to bylo způsobeno, ale pár tipů bych měla. Když je spojíte dohromady, bude to asi ono.
Od nějaké doby jsem pořád a pořád jen psala. Nebo jsem si tak jen připadala. Něco se mi stalo a já myslela už jen na to, jak to prostřednictvím blogu ukážu světu. Psát, psát a psát. Kvůli tomu jsem neměla na nic čas. Pak ani na to psaní ne.
Stalo se mi něco, co už dlouho ne a můj mozek se s tím asi nedokáže vypořádat a pořád neví kam to zařadit. (Teď mi dva - a možná i víc - lidi vyškrábou oči za to, že jsem jim to neřekla) Byla jsem pozvaná na rande a bylo to fajn. Normální člověk by skákal do vzduchu radostí, jenže já prostě nevím. Koukám na sebe do zrcadla a říkám si "Co se to děje?". Prostě nová věc a já nevím co s ní, i když vím.
Harddisk. Jak jsem ho rozbila, už jsem neměla na nic chuť. Jen si číst nebo spát. Byla to jen a jen moje vina. Neudržela jsem se. Vůbec jsem neoslavila tulení narozeniny! Vzpomněla jsem si na to vlastně jen pár dní před tím. Vždycky jsem na nějaké oslavy měla něco přichystaného, jako co napíšu, ale teď? Na poslední chvíli jsem se rozhodla napsat všechno, co mám po nástěnce rozházené na kouscích papírků. Mám přesně 9 témat na článek - to jsem myslela, že jich bude víc - a 4 na povídky. Teď tam jen tak smutné visí a koukají na mě. Ach jo! Žádná oslava nebyla! Napsala jsem asi 4 řádky o tom, jak mě všechno štve a trochu jsem se zmínila o dvou blogovacích letech. Někdo to ani nepochopil… Štve mě, že v tom období jsem měla zrovna dark things..
Se třídou jsme pořád spolu. Už mi to celkem leze na nervy! Ne, dělám si srandu. Jsem ráda, ale mé podvědomí to patrně chápe tak, že když tu jsou poslední dny, kdy jsme pohromadě, tak se snažíme být co nejvíc spolu a dává vědomí podvědomě najevo, že má být smutné. -A na tuhle větu jsem pyšná! ;oD.
Možná je v tom ještě něco. Stěhování? Možná taky, podvědomě.. ;oD
Sakra. A jsem zase vedle! Chtěla jsem psát o úplně něčem jiném, no nevadí. Přejdu do toho teď.
Jsem vyléčená! Snad na dlouho..
Dneska jsem dělala rozřazovací testy na Litoměřický. Ulila jsem se při tom z chemie, za což jsem byla moc ráda. Domluvila jsem se s budoucí spolužačkou, že se sejdeme o čtvrt hodiny dřív, tj. 14:15, a budeme si povídat. Na bus jsem šla přesně, měla jsem to dobře spočítaný, ale bus jel maličko pomaleji, než měl a já jsem ve tři čtvrtě cesty psala Anetě, kamarádce, že to nestíhám. Přišla jsem ke škole asi 14: 25. Cestou od autobusu jsem svým svižným krokem předhonila úplně na začátku jednoho kluka, který divně koukal. U školy jsem přecházela ulici a najednou zjistím, že mě teď předběhl on! Byla jsem nesmírně překvapena, že on, který šel docela pomalu, byl najednou přede mnou a byla jsem uražena! ;o)
Na dveřích školy byl papír se jmény a třídami, kam máme jít. Našla jsem se skoro hned a chtěla jsem najít i pár dalších jmen, které jsem znala. Připadalo mi ale, že už do papíru koukám dlouho a že by si o mě budoucí spolužáci mohli myslet, že neumím číst. Spokojila jsem se tedy jen s mým jménem a vkročila do školy.
Byla středa a doba, kdy je ještě pár žáků ve škole. Chodili kolem nás a probírali nás; "Tolik neznámých lidí", slyšela jsem od jedné holky. " Dneska je … kolo? - Né, dneska dělaj rozřazováky" A ještě spoustu dalších ne negativních poznámek a rozhovorů jsem postřehla a byla jsem ráda, že se nám nesmějí a jejich neutrální a někdy i pozitivní poznámky mě potěšily
Vešla jsem do školy. V přízemí na lavicích/lavičkách seděli mně věkem podobné děti. Na dveřích, které jsem viděla jako první, bylo napsáno 104 a v domnění, že někde za tím je 101 jsem šla dál. Když jsem zjistila, že je tam 105, otočila jsem se a šla sebevědomě na druhou stanu. Teď jsem měla deja vu! Vzpomněla jsem si, že mám vlastně třídu 201 a tak jsem si to namířila rovnou ke schodům, které už jsem znala z přípravky. Málem jsem je ale minula ;o)
Po schodech nahoru jsem ještě vzpomínala na nějaký nápis "V přízemí", který byla napsán u toho papíru a říkala jsem si, jestli jdu dobře. Uviděla jsem ale v druhém patře sedět jinou kamarádku z přípravku (až napíšu poslední den Anglie - jestli někdy, tak se o ni dozvíte víc). Ta mi řekla, že už to napsala. Nechápala jsem, jaktože tak brzo, když to oficiálně mělo začínat až za několik minut, ale jí to divné nepřišlo a tak jsem nejistě zaklepala a otevřela. Tam bylo tak 6 dětí, většina ti, co šli na osmileté studium. Učitelka, nebo asi spíš profesorka, se mě ujala.
Dostala jsem papír A3 a jeden A4. Na větší jsem měla zakázáno psát. Bylo to na A B C, což mě hodně příjemně zaskočilo. Správné odpovědi jsem jako ve SCIO testech psala na menší papír do políček.
Dostala jsem papír a zjistila, že je mi vedro a nedokážu přemýšlet. První otázka mi přišla zvláštní. Pochvíli jsem zjistila proč. Byla lehká ;o) Radostně jsem si vyplňovala a doufala, že se dostanu do první, a když bude víc skupin, tak aspoň do druhé skupiny. Byla jsem nadšená z toho, jak mi všechno vycházelo. Psala sem to mnohem dýl než ostatní, ale co! Chtěla jsem si to ještě zkontrolovat, ale asi po pěti otázkách mě to přestalo bavit a odevzdala jsem to. Doufám, že jsem něco nenapsala špatně jen kvůli tomu, že jsem si spletla písmenka…
Po tom, co jsem to tedy odevzdala, jsem vyměnila pár vlídných slov s profesorkou a sedla si na lavičku před třídu. Poslal pár sms a vydala se plíživým krokem ven.
Nespěchala jsem a měla jsem dobrou náladu a tak jsem se rozhodla jít jinou cestou než obvykle. Viděla jsem jí chodit celkem dost lidí, co se mnou jezdili autobusem. Vystupovali o zastávku dřív než já a tak jsem chtěla konečně zjistit, jestli je to kratší nebo delší.
Cestou jsem se rozhodla, že Prosek není taková králikárna jak jsem říkala a myslela si. Ta cesta byla mnohem hezčí. Panelák - ten pravý hnusný panelák - jsem neviděla ani jeden. Byly tam nové moderní domy, se kterými jsem si ale taky moc do oka nepadla, ale všechno lepší, než dvanáctipatrová krabice, ne? Dokonce jsem cestou viděla rodinné domky! To jsem koukala! ;o)
Hezčí leč mnohem delší cestu jsem zavrhla, protože je prostě mnohem delší! ;oD
Chtěla jsem se kouknout do obchodního centra, které jsem vídávala z busu. Byla jsem zklamaná, když jsem viděla, že to má obrovský nápis Billa. Stejně jsem se ale rozhodla tam zajít. Musela jsem ale přejít jednu ulici. Byla rozdělena ostrůvkem. Přeběhla jsem přes skoro neviditelnou zebru na ostrůvek, a co nevidím? Zebra za ním už totiž nebyla. No, přeběhla jsem tedy silnici bez přechodu. Nad něčím bychom se prostě pozastavovat neměli. ;oD
Vešla jsem tam. Svítila mi už dávno očíčka. Mohla jsem jít buď do Billy, jako do obchodu, a nebo tam byly eskalátory nahoru. Doufala jsem, že tam Billa nebude pokračovat a naštěstí nepokračovala. Byly tam obchůdky a kavárny. Nejdřív jsem byla hrozně ráda, pak jsem ale zjistila, že obchůdky jsou celkem na prd a lidí tam také moc nebylo. Byla jsem zklamaná pak ještě víc, když jsem zjistila, jak je to malé. Jen jednou dokola. Sjela jsem zase dolů a chtěla si koupit něco v Bille (nebylo už toho bylo dost? ;o). Po dlouhém rozhodování jsem si koupila hezky barevně vypadající čokoládu Figaro Lesní plody (limitovaná edícia) a vyrazila ji zaplatit. V obchodě nebyla skoro ani noha a tak jsem nemusela čekat frontu u pokladny, na kterou jsem zvyklá. Bohužel jsem to musela zaplatit 20 korunou. Mám v peněžence asi milion drobáků a nemůžu se jich pořád zbavit. Doufala jsem, že 15 korun dám z těch drobných, ale bohužel… ;o(
Prošla jsem pak kolem McDonaldu, přes parkoviště a rozhodovala jsem se, co teď. Je tam to nové metro. Ale metrem jet nemůžu. Konečné rozhodnutí byl hezký kompromis! Šla jsem podchodem, takže jsem si to mohla prohlédnout a nemusela nikam jezdit. Přišla jsem na busovou zastávku, na kterou jsem se dostala tím podchodem a asi za půl minuty mi jela 136. Byla to asi moje poslední jízda 136 z domova do nové školy a obráceně. Ach jo.
Dojela jsem na Olšanské náměstí. Šla domů. Připadala jsem si, jako, kdybych bydlela u dálnice?! Hrozně moc aut, hluk a smrad! Doledole pod námi totiž překopávají koleje, v jednom pruhu se tam nesmí jezdit a autobusy jezdí místo tramvají v ulici na naší kolmou (Ondříčkova). Je tu mnohem větší doprava, až se bojím přecházet! ;o) Teď se k tomu ale přidal ještě prach z rekonstrukce jednoho domu, takže jsem si připadala jako v Londýně! Ble! A to bylo u nás, v poklidné části skorocentra!
S těmi busy je to opravdu zvláštní. Jedna zastávka je právě dočasně v Ondříčkový. A já, bydlící kousínek od školy, jsem tam jela MHD! Přijelo mi to přímo a tak jsem tam naskočila a překvapeně hleděla ven. Já jsem JELA do školy! ;oDD To je ironie! Asi vám to tak nepřijde, ale já z toho byla prostě vedle ;o)
Nojo, jak na to koukám… konec, žádná velká kvalita, ale co! Jsem ráda, že už jsem vyléčená a z krize venku. Snad ;o)

Blog, poznatky a jiné

14. června 2008 v 19:40 | Tuleň |  mé úvahy
"Kam dát tento článek? Do jaké rubriky? Můj život? Mé úvahy? Ne, udělám novou rubriku. Mám už víc článků, které nevím kam dát. Udělám rubriku blog."
Toto jsem si říkala už několikrát. Vždycky, když už jsem se do toho tak po třech měsících dala, zjistila jsem, že zas tak moc článků na téma blog nemám a tak jsem jí zase vymazala. Teď jsem se konečně rozhodla, že udělám rubrikupoznatky, jelikož poslední dobou pořád píšu o něčem, čeho jsem si všimla, co mi přišlo zajímavé a co jsem se dozvěděla teď.
Udělala jsem si tedy rubriku poznatky - strašně jí to tam slušelo - a začala jsem tam strkat jeden článek po druhém. U dubnu jsem zjistila, že moc článků na poznatky nemám. Tak jsem zase vrátila články do těch starých rubrik a slušivé poznatky jsem smazala. Ach jo.
Tak teď nevím, proč to sem píšu....
No... a tento článek kam? Do úvah? Nojo…

Druhé narozeniny

13. června 2008 v 15:40 | Tuleň |  můj život
Ještě včera jsem byla štěstím bez sebe, jelikož dnešní pátek třináctého mám narozeniny. Bohužel jsem si včera vymazala kus článku o Lubenci a stala se mi taková věc; Musím si koupit úplně nový harddisk... Což znamená, že teď nemám počítač a že v něm pak nebudu mít nic. Naštěstí jsem tam neměla nic extra, jen těch tisíc fotek Anglie a další skvělé fotky. Všechno ostatní se dá jakž takž nahradit... Teď ještě aby se mi vymazal blog a jsem fakt v řiti...
Tak hurá... slavíme, ne?

RD na stáncích!

10. června 2008 v 15:37 | Tuleň |  můj život
Na oficiálních stránkách Červeného trpaslíka jsem se náhodou ve čtvrtek dozvěděla, že dávají po sériích Red dwarf k nějakým novinám na DVD. Hned jak jsem se to dozvěděla, oblíkla jsem si na sebe první, co jsem viděla a se strašně šťastným výrazem jsem se vydala na k potravinám do Čajkovského. Tak jsem ale zjistila, že ho tam nemají, ale řekli mi, že vedle v zelenině by být mohl. V zelenině, nonic.
Šla jsem tam, něco jsem vyžbleptla a paní za pultem začala hledat. Zjistila jsem, že jsem se o tom dozvěděla pozdě a že tento týden už prodávají jen druhou sérii. Naštěstí jí ale dvě první DVD zbyly a tak jsem je koupila oba!! Hurá! Úžasné, ne?
TAK VŠICHNI DO NEJBLIŽŠÍ TRAFIKY, nebo zeleniny...

Tři věci, na které se fakt moc těším

8. června 2008 v 16:00 | Tuleň |  můj život
Předem napsaný článek
Já se tak těším!! A hned na tři věci!!
1) Lubenec. Pojedeme tam od dneška do středy. Bohužel dost krátká doba na rozlučku, ale Vančurová je Vančurová (třídní učitelka)... Mám tu naší třídu strašně ráda a teď ještě víc. Už jsem to někam psala, ale asi už si uvědomujeme, že se moc neuvidíme a jsme pořád spolu, myslím si já. Je to hrozně fajn a budou mi moc chybět. Rozlučka, to bude řiť! Strašně se na ní těším!!!!!!!!!! Jsem z toho tak rozrušená, že píšu jako idiot několik vykřičníků a měla jsem chuť protáhnout několik slov! Nakonec jsem se ale ovládla. Aspoň vidíte, že se fakticky hrózně těšííímm!!! (ZASE!)
2) Tábor. Už abych na něm byla! Huráhuráhurara! Budu největší a bohužel tam budu i naposledy... Ale uvidím staré tváře a hodlám si to tam naposledy pořádně užít! Doufám jen, že mi náladu nezkazí teta Irma... ;oD
3) Seznamovák. Na ten jsem nadržená (více natěšená) už od doby, kdy jsem se dozvěděla, že jsem přijatá. Je od 1. 9., což mi připadá na hlavu padlé, protože jak mám vědět s kým si budu rozumět? No, já to teda už vím díky přípravce, ale co ti, co tam nechodili? A nebo co já, když mě strčí do jiné třídy než ty, s kterými si rozumím?? Ach jo... Ale stejně se strašně těším na ty úplně nový lidi, se kterými budu trávit možná 4 roky!!!
???
Doufám, že vás kvalita článku moc nezhnusila, ale nemohla jsem jinak! ;o)

Pátý den na cestě

6. června 2008 v 20:22 | Tuleň |  můj život
Jestli se těšíte, že si po dlouhé době konečně počtete nad pátým dnem na zájezdě, ještě se tak moc netěšte. Zapomněla jsem totiž na něco ještě z minulého dne. Když jsme odjížděli ze Stonehage, strašně jsme to po cestě crossili! Asi tam byla silnice jako u nás, protože se celý autobus houpal jako na lodi! Fakticky jsem si tak připadala! ;o) Crossili jsme si o na malé cestě mezi stromy a asi se od nás odrazil nějaký kámen nebo co a strašně to břinklo! Hrozně jsem se lekla! ;o))) A teď už ten slibovaný pátý den.
Ten den bylo pondělí a tedy i první školní den. Obě děti byly v uniformách a když jsme jeli na místo stanoviště, viděli jsme všude nějaké podobně oblečené studenty. Bylo to strašně roztomilý, ale změnila jsem názor, k nám bych to asi nechtěla. Nebo? Budu o tom přemýšlet ;o)
Další věc, které jsem si pořádně všimla až teď zase po cestě k autobusu s tátou, bylo to jezdění. Někdy minule jsem špatně napsala, že se tam jezdí vlevo. Nejezdí! Naštěstí mě na to upozornila Ája a tak teď nenapíšu stejnou chybu. Tak tedy, mají volant vpravo a jezdí vlevo! ;o) To jsem si poprvé uvědomila, když jsme s otcem vjeli na kruhový objezd úplně obráceně než jsem zvyklá!! ;o) Je to prostě divný!
Jeli jsme si to ulicemi do města Centerbury. V tamní gotické katedrále (jak jinak) zavraždili arcibiskupa Thomase Becketa, což se stalo námětem na Canterburských povídek od spisovatele Chaucera.
Bus zastavil někde na okraji a my jsme šli přes most na hradbu. Naproti ní byla taková hezká budova, ale když se zaostřilo na nápis, který byl dost velký, tak by se na něj ani ostřit nemuselo, všimli jste si, že je to Night Club... Na druhé straně hradby byla tráva a bludiště! ;o) Nějak jsme to celé přešli a objevili jsme se u té katedrály patrně ve středu města. Možná to bylo jinak, nejsem schopná to identifikovat z fotek , protože z cesty na nich není kromě těch hradeb a parku uvnitř nic jiného ;o)
Tak nás UFO teleportovalo před katedrálu. Obrovská vstupní brána a uvnitř obrovská katedrála. Všichni nás varovali, že to tam všichni považují za posvátné místo a tak bychom tam neměli dělat kraviny, odhazovat odpad a ani jíst svačiny. Rozdělili jsme se na 3 skupiny a přemístili jsme se dovnitř.
Že by se tam nesmělo fotit? Ne, asi smělo, ale proč mám jen 2 fotky? Pochopila jsem, že ty fotky jsou fajn věc, i když jejich pořizování je opruzující. Nevím, jak to tam vypadalo. Mrzí mě, že tento článek je strašně neúplný a že pořád nic nevím... ;o((
Teď už to ale bude lepší, přeskočím prohlídku a vydám se směrem k záchodům. Byla tam cedulka, že se nemáme lekat, že ty naše holčičí záchody chodí uklízet muži ;o)
Kus z ženské psychiky. Ať nám moji mužští čtenáři trochu porozumějí:
Pak jsme měli chvíli volna a pak rozchod. Já jsem odešla s mámou kupovat oblečení. Byly jsme asi ve třech krámech a vždycky jsem narazily na něco, co nebylo zrovna podle našeho vkusu. Jednou oblečení pro starší spoluobčany Anglie, podruhé zase pro mladší atd. Nakonec jsme zapadly do M&S, který jsem do té doby vůbec neznala.
Nejdřív mě to nebavilo a myslela jsem jen na to, kdy už půjdem pryč. Za chvíli jsem ale našla pár kousků a už to jelo! Do kabinky jsem si toho vzala snad 10! ;o) Všechno se mi na mě líbilo a tak bylo rozhodování strašně těžký. Nakonec jsem na sebe byla tvrdá a rozhodla se pro zelené triko-šaty a bílé letní kalhoty. Koupili jsme ještě 2 trika pro Anču a už nás čas tlačil dál a dál.
Cestou na sraz jsme zabloudily a koupili 3 šátky za 5 liber taky pro Anču a snažily jsme se to najít. Našly moje rádkyně? Našly! Ale přišly jsme pozdě. ;o)
Pak jsme dorazili se všemi na parkoviště a vyjeli na hrad Leeds. Vylezli jsme z busu a šly čekat ke krámkům. Přiběhla ke mně Verča a řekla, že je za záchody páv. Přicupitala jsem tam a opravdu! Bílá pávice - patrně ;o)
Zanedlouho jsme se řadili před vchodem do zahrad. Prošli jsme k hradu, kde se půlka rozešla jinou stranou, takže nám nakonec bylo řečeno, že máme asi 3 hodiny rozchod a že si můžeme dělat, co chceme. Já jsem se šla kouknout do hradu. Když jsem našla cestu, byla jsem ráda ;o) Vedla vedle řeky a na druhé straně bylo golfové hřiště. Na cestě byly toi-toiky. Vypadaly opravdu strašně. Přála sem si, aby se mi během těch třech hodin nechtělo na záchod. Blé. Za rohem od záchodů byly 2 kachny. Zaútočili tam na někoho. Mám ale pocit, že si to zavinili sami.
V hradu se bohužel smělo fotit a tak jsem se snažila něco zachycovat. Máma chtěla vyfotit koupelnu, jenže dovnitř, do té místnosti se nesmělo a tak jsou fotky dost nekvalitní a není tam vlastně skoro nic vidět. Vyfotila jsem pár dalších věcí a procházela jsem hradem tak, jak se mělo. Byla tam škola nějakých francouzů. Asi 4 holčičky stály u obrazu, na kterých bylo asi pět žen a ony se dohadovaly, která je nejhezčí ;o)
Nakonec jsme nějak nalezla Verču s Krůtou, se kterýma jsem se pořád míjela a odešli jsme nic nedělat. Tři hodiny rozchodu? Bylo nám to divný a tak jsme se ptali dalších, ale všichni stejně překvapeně jako my přikyvovali.
Procházeli jsme se obrovskýma zahradama a přemýšleli, jak se usadit a v poklidu si sníst svačinu, respektive oběd. Už jsem měla vyhlídnutých asi 12 stromů, ale Verča se chtěla vrátit k východu, kde byl mostík přes říčku, kam turisti házeli drobné. Její plán byl lovit a vylovit si nějaké peníze. Já jsem s tím nesouhlasila a připadala jsem si, jako kdybychom byli bezdomovci nebo nějací žebráci... Řekla jsem, že se jdu usadit, ukázala jsem jim mnou vybraný strom a šla. Šla jsem tam snad 10 minut, protože jsem musela obcházet rybníček a říčkou vedoucí od hradu.
To je neuvěřitelné, kolik tam bylo zeleně! A ty nádherné obrovské stromy! Zvířata volně běhající! Krása! Mohla jsem si oči vykoukat tou krásnou barevnou, zelenou a modrou!
Sedla jsem si tedy na jeden kmen do stínu - pořád strašné vedro. Pojedla jsem svůj rozmačkaný bílý toustík a čekala až se vrátí. Viděla jsem je, jak se vracejí, ale neobcházejí to. Šli přes tu říčku, jak jsem o ní mluvila. Šli a pak zašli za kopec a už jsem neměla přehled o tom, kde jsou. Strašně dlouho se nic nedělo. Nikde nikdo. Asi za 10 nebo 15 minut vyšli zpoza kopce a tlemili se, v ruce boty. Přesně jak jsem si myslela. Nezklamali.
Hehe. Dozvěděla jsem se, že nejdřív chtěli řeku přeskočit, ale pak se báli a tak se rozhodli jí přebrodit. Netušili však, že řeka je hlubší, než se zdá a tak měla Verča tříčtvrťáky mokré jen v kolenou, ale Krůtovi se jedna ohrnutá nohavice sesunula dolů a tak měl jednu mokrou jen trochu a druhou úplně, pokud si dobře pamatuju, což není moc pravděpodobné ;o)
Rozplácli jsme se na trávu na sluníčko, povídali si a dělali voloviny. Na dlouhou dobu, kdy už jsme měli všecko snědený a tráva byla vytrhána ze širokého okolí, přišel na druhý trávník páv. Né ale to malé, bílé, co jsme viděli před vchodem do areálu, ale normální barevnej páv s ocasem! Já a Verča jsme se k němu plížily s foťáky. Fotily si, fotily a pak se vydal ke mně. Bála jsem se, ale na Verčinu radu jsem zůstala stát. Proběhl kolem mě a šel ke Krůtovi. Taky kolem něho jen prošel a šel dál.
I když nás to bavilo, zajímalo nás kde jsou ostatní a tak jsme se je vydali hledat. Potkali jsme cestou 2 holky a pak jsme podle hluku zjistili, kde jsou ostatní. Pohled na rozprostřené kalhoty, trika boty a kdo ví co ještě mě trochu zarazil, ale ne víc, než když jsem viděla lidi hrající fotbal polonahé. Nejvíc mě teda udivili samozřejmě holky bez kalhot. Po pátrání jsem se dozvěděla, že se tam házeli do vody. Jsem ráda, že jsem tam nebyla.
Vzhledem k tomu, že močový měchýř dával jasné signály, musely jsme se s Verčou odebrat na ty výše zmíněné nechutné záchody. Otevřu ten s holčičkou a samovolně se mi krásou otevřela pusa. Vypadalo to tam úplně jinak než jak jsem si představovala! Hezké umyvadýlko, hezká mísa (;oD), toaletní papír, možná snad i sušák! A zápach se tam nevyskytoval! Po vykonání potřeby jsem vyletěla ze záchodů a čekala až Verča vyleze z jejího. Taky byla překvapená, ale zdaleka to neprožívala tak, jako já. Nechápu! ;oD
Pak jsme hráli fotbal. Bylo to fajn, ale většinou jsem nevěděla s kým hraju, což byla taková stěžejní věc! ;o) Ale dali jsme pár gólů a pak se všechno rozprchlo. Kája (nebo Eliška či Verča) si půjčila moje boty, jelikož měla ty svoje mokrý a potřebovala na záchod.
Povídala jsem si se špinavýma nohama bez bot s kamarády. Nikdo neřekl žádné drby, ale zato jsme si ujasnili, kdo je teplý a kdo ne! ;oD
Nakonec se mi konečně vrátily boty a pomaličku jsme vyrazili k odchodu. Tak nás ale zastavili 4 pávi! Dva s obrovským ocasem a ti druzí byly asi spíš slečny. Pávové se nad nimi naparovali a snažili se jim zalíbi. Ony na ně ale sraly a povídaly si spolu. Asi o líčidlech ;oD Ty jo! Byli jsme tak strašně blízko!! ;o) Pak k nám přišla učitelka, že máme hrozný zpoždění a že se musíme podepsat na hromadné přáníčko pro pí. uč. Reynoldsovou k narozeninám. Pak jsem tedy doběhli k busu. Přišli asi ještě 2 lidi po nás, a když se všichni usadili, zazpívali jsme Happy Birsthday. Pak nám byly rozdány bonbony a jeli jsme domů.
Byla to naše poslední noc. Přišly jsme do domu a holky začaly balit. Já jsem si naházela pár věcí do tašky a měla jsem jakž takž sbaleno. Ony si balily hrozně dlouho! Fakt nevím, co tam tak dlouho dělaly... Ale tak už to asi bývá. ? Ne... ;o)
K večeři jsme měli asi typickou anglickou. Vařenou zeleninu a k tomu snad kuřecí maso, nějaký sos a brambory. Já jsem snědla jen maso a brambory, protože, jistě víte, že tu zeleninu, ať vařenou, dušenou nebo v jakékoli jiné tepelné úpravě, nemám ráda.. ;o)
Po večeři jsme šly, já a Verča, na trampolínu. Za chvíli se k nám přidaly ty dvě dcery. Zahrály jsme si netball. Pak Antonia - mladší - musela a už jít spát a tak jsme skákaly na trampolíně. Bylo to skvělý! Měly jsme už několikrát jít spát a uvědomovaly jsme si to, jenže jsme pořád nešly pryč. Pořád jsem si říkaly last one, ale vždycky bylo další last one... Nakonec jsme se tedy odebraly do postelí, ale řekly si, že se vzbudíme o hodinu nebo půl dřív, abychom si pak mohli zaskákat ještě ráno. Já i Verča jsme si nařídily budík, já poprvé v Anglii.
Úterní ráno
Zazvonil budík, za chvíli jsme vstaly a začaly si dobalovat, oblíkat se a podobně. V domě pořád žádný ruch. Jana se trochu vzbudila, koukla na hodiny a řekla, že je má nějaký špatný, protože jí to ukazuje, že je něco kolem páté. Ajé... Víte, že se posunuje v Anglii čas? A já si ho naschvál neposunula, abych se s tím nemusela srát a když jsem si nastavovala budík, zapomněla jsem na to...
Verča byla strašně naštvaná a já bych si nejraději zarazila hlavu do nejbližšího cihlového domu. Lehly jsme si oblečené na ustlané postele a po pár minutách usly. Asi. Já jsem ještě uronila pár slz a snažila jsem se udusit polštářem. Nešlo to a tak jsem, jak jsem už řekla, usnula.
A nakonec jsme stejně neskákaly... Ach jo. Den odjezdu příště ;o)

Můžete mi říct, co se to sakra děje??

4. června 2008 v 14:51 | Tuleň |  můj život
Můžete mi říct, co se mi to sakra děje s návštěvností? Strašně mi to skáče a jsem velice nespokojena. Koukněte na minulý týden
Pondělí: 55
Úterý: 70
Středa: 78
Čtvrtek: 105
Pátek: 139
Sobota: 55
Neděle: 74
Připadá vám to normální? Jeden den podprůměr, druhý průměr, se kterým jsem maximálně spokojena, čtvrtý se za den vyšplhala o 30 víc, než normálně, pátý byl dvakrát víc než normálně a šestý už je to podprůměr, pak zase průměr... Co to je? To není normální... Myslíte, že to má nějaké pořádné vysvětlení? Ještě k tomu, jak jsem měla tu obrovskou návštěvnost, říkalo mi to, že půlka lidí k mně nepřišla z odkazované stránky... Tak co?

Nabito ...hehe

2. června 2008 v 19:39 | Tuleň |  můj život
Abych se ani trochu neopičila po své sestře, mám stejný název článku. Přišlo mi to trefné a vtipné, což určitě přišlo i jí a teď nevím, jestli z toho bude mít radost nebo ne... Narozdíl od ní mám ale jiné důvody mého permanentního zaneprázdnění. Chudák Sirius, ten už má určitě dost toho, že se s ním na icq nebavím a když, tak napíšu jednoslovnou odpověď jednou za 10 minut... No jenže, já opravdu nemám nijak čas...
Skoro to není ani týden, kdy jsem psala, že se pořád nudím. Už ale když jsem psala, jaké všelijaké příhody se mi staly, pomaličku mi docházelo, že vlastně pořád něco dělám a za nudu považuju jen to, když odpočívám u počítače nebo televize po dalším náročném dni.
Já totiž už nestíhám nic! Například jsem dva dny nebyla na internetu, takže jsem teď musela dočítávat všechno, co jste, moji milí blogeři, napsali! ;o)))
A jestli vám vrtá hlavou, co jsem dělala pár dní zpátky, čtěte dál ;o)
Pátek: Po škole jsem jela na I. P. Pavlova - když se to řekne, přidá si někdo ke stanici metra taky Pavlovův reflex? - na dopravní podnik hlavního města Prahy, abych si zrušila tramvajenku. (To byl zase jiný příběh, který mi také zaplácl jiné odpoledne; Šla jsem si totiž konečně zařídit novou tramvajenku, protože už jsem student. Vždycky jsem si kupovala na 30 dní, ale všichni mi říkali, že jsem blbá a ať si koupím 90tidenní. Tak jsem si jí teda koupila a pyšně si kráčela domů. Tam jsem se tím chlubila mámě, která na mě koukala divně. Za pár minut jsem pochopila... Na co je mi devadesátidenní kupón, když za chvíli jsou prázdniny, kdy jedu na tábor a pak stejně nikam jezdit nebudu! Už jsem se v tom strašným vedru s naštvaným ksichtem oblíkala, že ji půjdu vrátit, když v tom jsem slyšela mámu, jak mluví s někým v telefonu. Volala na DPP a zjistila, že si to můžu právě zrušit tam, kde jsem teď. Jela jsem tam tedy o 2 dny později) Zjistila jsem, kde jsem, zapojila všechny buňky, bych měla aspoň trochu orientačního smyslu a na první pokus dorazila do ulice Na Bojišti. Hledala jsem s mými doprovody tu budovu a taky našla. 100% úspěšnosti! ;o) Tak jsem tam teda zašla, pak jsem zase vyšla, protože jsem si spletla vchody, tak jsem zašla do jiného, k přepážce 4. Po několika minutách ze sebe konečně vymáčkla co chci a to, jak jsem si kupón koupila blbě, protože 7. 6. odjedu do Španělska, ona mi řekla, ať si přijdu šestého, že bych neměla na co jezdit a já jsem rychle s vystrašeným výrazem řekla, že je to dobrý, že si budu kupovat lístky.
Po této úspěšné reklamaci devadesátidenního kupónu jsme se odebraly daleko, daleko k pití. Verča pak odešla a pak jsem odešla i já s Kriki. Čekaly jsme na metro a každá jela na jinou stranu. Přijelo mi metro, ale nakonec jsem byla přemluvena, že počkám na to její. Přijelo asi za minutu. Rozloučíme se, ona jde do vagónu metra a já tam najednou zahlédnu dva kluky z 9. A! Nezmínila jsem se, že jsme patrně v tramvaji před tím viděly kluka, který s námi jezdí na tábor. Odjela jsem druhým metrem když přijelo a vystoupila na floře. Potkala jsem tam Lucku, kamarádku ze třídy. Uvědomila jsem si, že jsem vystoupila úplně špatně, protože na Želivského bych to měla k Verče blíž, no ale co. Takový už je život. Jela jsem k Verče, tam jsme si stáhly něco na referát a hrály jednu dementní ale vtipnou hru. ;o)
Pak jsem šla v celkem pozdních hodinách domů a cestou jsem potkala Mančala, ze třídy. Měla jsem přesně vymysleno, jak o tom napíšu článek. Zabýval by se tím, kolik lidí už jsme potkali a nevšimli si toho, jak jsou "náhody" kravina a další věci. Bohužel ten čas....
Sobota: Hned ráno jsme vyrazily s mámou do nového bytu. všechno jsme si tam prozkoumaly, daly do rohu kočičí ložnici a asi po hodině jsme jely do Sconto nábytek, bytu i kapse na míru. Byla jsem unesena a strašně jsem si v tu chvíli, zařizovat si vlastní byt. Všechny ty sedačky, koberce, stoly, postele, židle, skříně! Chtěla jsem o tom napsat a zase jsem měla všechno rozvrhnutý. Od poloviny mě to ale přestalo bavit a očíčka už mi tak nesvítily... Vybíraly jsme snad půl hodiny barvu botníku. Nakonec jsme vybraly a udělaly smlouvu. Nakonec jsem koupila pár volovinek a zaplatily jsme 2 botníky. Pak jsme si šly do Sconto restaurace, nepřipadá vám to vtipné?, daly si něco k jídlu a na chvíli si sedly do zapařeného auta. Tím jsme dojely ke skladu. Máma tam doběhla a asi za 15 minut se vrátila s dvěma strašně těžkými krychlemi. Přendaly jsme je do fordu. Pak mě máma s klíči vysadila u našeho paneláku a jela pro její kamarádku.
Dostala jsem se do baráku, šla do výtahu. Tam se to zavírá takovými malými vrátky. Zmáčkla jsem 7 a asi ve třetím patře jsem vrátka otevřela. Chtěla jsem vědět, co se stane. Výtah se zastavil. Tak jsem je zase rychle zavřela. Výtah trochu popojel a zastavil se ve třetím patře. Zase jsem zmáčkla 7. Dojelo to, já jsem vešla do vchodu a snažila se otevřít předsíňku. Nešlo mi to. Strkala jsem tam všechny klíče, ale nic. Byla jsem připravená zazvonit na sousedy bydlící taky za předsíňkou. Koukla jsem na zvonky a co nevidím? Neviděla jsem jméno Cvrčková, které mělo být na zvoncích jako první. Aha... Byla jsem v osmém patře místo sedmého... Tak jsem sešla smrdícíma schodama 1 patro dolů. To už bylo všechno v pohodě. Odemkla jsem všechny zámky a dveře, vyšla do bytu a nevěděla co tam mám dělat. Vzala jsem si můj notebook, který jsem si sem vzala za účelem chytit signál, který jsme nechytila a hrála kuličku (Dx-ball) Věděla jsem, že bych už neměla hrát, ale psát, to co jsem měla v hlavě, ale pořád jsem se k tomu nemohla dokopat. Nakonec jsem se zabila a šla psát. Napsala jsem
Sedím na šedém koberci v pokoji 324x300 u stěny s dveřmi. Notebook na klíně zastrčený v zásuvce. Místnost má jedno okno s výhledem na paneláky a Parník (poliklinika). Bolí mě zadek z té tvrdé podlahy, ale jinam si sednout nemůžu. Byt je prázdný. Kromě koupelny a kuchyně nikde nejsou žádné věci, snad jen kočičí ložnice, kterou jsme dneska přinesli. Dámy a pánové, píšu Vám teď z mého nového pokojíčku. Jsme tu zatím jen na návštěvě a pak se vracíme zase zpět domů.
Přijely jsme sem s mámou. Všechno ještě prolezly, diskutovaly tom, co se sem vejde a jak to uděláme. Asi po hodině jsme vyjeli do Sconto
A pak zazvonil zvonek. Řekla jsem si, že to dopíšu někdy jindy. Když jsem se dopídila k tomu, jaký to byl zvonek a že mám jít dolů, byla to celkem doba. No ale přišla jsem, pomohla jsem s krabicemi, dovezly jsme je nahoru, vytáhly z výtahu, natáhly do bytu, rozbalily a snažily se to dát dohromady. Mámina kamarádka Lenka všechno vedla, protože v tom má největší zkušenosti. Typuju, že jsme to tak za 2 hodiny daly do hromady. Čekal nás ještě jeden botník. Rozdělily jsme si práci a pokračovali manufakturou. Ten jsme měli za půl hodiny... Byl to hezký pohled ;o) Máma mě odvezla ke Kšádovým a sebe s Lenkou na večeři.
Já jsem si ihned půjčila plavky a skočila do bazénu. Má rychlost pro namočení měla dva důvody; Vedro a mastná hlava. Nechtěla jsem, aby ji někdo viděl. Přespávala jsem u nich. V noci byla ta úžasná bouřka!
Neděle: Musela jsem rychle odejít, protože jsme zorganizovala sraz. Nejdřív jsem měla představu, že tam bude strašně moc lidí, jenže nakonec tam měli být jen dva kluci a já. Vyšla jsem tedy na bus v 11:55. Bus odjel v 11:55 a vzhledem k tomu, že jezdil jednou za půl hodiny, čekala jsem. Během sezení na lavičce na mě troubily 4 auta. Proč? Celou cestu domů jsem se pak bála, že mám něco na sukni nebo podobně. Prostě jsem se necítila svá a myslela jsem, že na mě každý civý. Nezmínila jsem se ještě o tom, že jsem zakopla a ukopla si ukazováček na noze, takže jsem měla v žabkách elegantní nohu s krvavým prstem. To taky moc na egu nepřidá... ;o)
Přišla jsem domů a za půl hodiny jsem musela na ten debilní sraz! Nemůžu říct, že by se mi tam třeba jen trochu chtělo, jenže... vykroutit jsem se z toho nemohla...
Přišla jsem před školu a tam kamarád Krůta. Čekali jsme spolu 5 - 10 minut na dalšího, jenže ten se nedostavoval. Tak jsem mu zavolala.
- Áhoj
° Čau
- Kde seš?
° No doma
- A co tam děláš?
° Sedim a volám s tebou
- A co děláš jinak?
° Co? Pařim na compu
- Aha... a jakto že nejseš tady?
° No protože si mi neřekla, kde kdy mám být!
- Ou...
Nojo.... měla jsem toho hodně a tak jsem si myslela, že jsem mu napsala... Chybička se vloudila... No a tak jsme jely k němu. Přišli jsme do jeho ulice, našli jeho barák, zazvonili, přišel a vzal s sebou letadýlko na dálkové ovládání!!! Létali jsme s ním v ulici, ale vždycky jen narazil - v lepším případě - do zdi, v horším do okna nebo do auta. Nakonec jsme se odebrali do parku na Křížek. Během cesty jsme zavolali Matoušovi, který neměl mít čas, ale nakonec měl. Řekli jsme, ať za námi přijde do parku.
Létali jsme si, houpali se, létali. Nešlo mi to ;o) Po nějaké době jsme zavolali Matoušovi, zjistili jsme, že už tu 20 minut je, ale že nemá kredit. heh..
Hráli jsme Matoušem přinesené šachy a létali. Už mi to celkem šlo, ale 2x mi to vlétlo do kopřiv a galantní leč cholerický majitel letadla Honzík proto musel jít a ani mě neseřval! ;o) Pak mi to tak třikrát vlétlo do větví a musela jsem to sestřelovat kamínky. Někdy mi sestřelování trvalo i 10 minut a to už jsem se rozlučovala s kapesným na devět měsíců... ;o) Kolem šesté hodiny večerní jsme se vydaly každý do svých domovů. Nakonec jsme ale přemluvili Ryšavýho a jeli jsme k němu domů. Nastoupili jsme do tramvaje a na příští zastávce jsme zjistili, že strašně prší! Kapalo na nás z okýnek a na ulici nebylo přes ten slejvák skoro vidět. Měli jsme to ještě jednu zastávku a rozhodovali jsme se, jestli půjdeme tu jednu zastávku pěšky. Ještě, že jsme tak neudělali, protože když jsme vystoupili na zprávné zastávce a rozhodli se jít pro chipsy naproti k číňanovi. Ten obchod byl hned naproti tomu, jak jsme vystupovali! Když jsme tam přeběhli, byly jsme mokří jako když jdu za deště do školy! Jen těch pár metrů! Nemohla jsem si představit, že poběžíme ještě 2 bloky! Koupili jsme vzrušeně troje chipsy a běželi. Všude se valila voda, po silnicích se řinula jako při povodních, ze střech padaly v pravidelných intervalech vodové provazy a okapy nestíhali, takže to z nich vytékalo! Proběhli jsme několik desítek metrů a na chvíli se schovali ve vchodu. Tam už před námi někdo čekal. Po chvíli jsme se zase rozhodli kousek běžet a schovat se pak zase pod dalším vchodem. Můj problém byl, že jsem byla v žabkách a ty se mi pořád vyzouvaly a když ne, zase jsem se bála, že je roztrhnu, takže jsem běžela pomalu... ;o( Takhle jsme s několika přestávkami doběhli až jeden vchod před Ryšavýho dům. Tam byl moc malý vchod a tak tam musel běžet sám a odemknout a pak na nás zavolat. Všechno podle plánu a tak jsme za nedlouho už byli strašně promočení a pouštěli ve vestibulu promočeného pána s dítětem ven. Otevřeli jsme dveře a tam už stála máma. Myslela jsem, že se bude třeba zlobit nebo tak, ale nic. Jen kroutila hlavou a rychle nám podávala ručníky a ptala se jestli nechceme čaj. Ručník, když jsem mokrá! Netušila jsem, jak je to příjemný! ;o)))
Přišli jsme do pokoje a já jsem si s mou dlouhou sukní hrála na vílu Amálku, abych se usušila. Zanedlouho jsem byla suchá aspoň trošku a mohla si sednout. Je zvláštní, že jsem předek měla mnohem mokřejší než zadní část oblečení a těla. ;o)
Hráli jsme tam hry, u toho popíjeli čaj a jedli chipsy. Bylo to hrozně fajn ;o)))
V 8:20 odešel Krůta a v 8:30 jsem odešla já a Matouš. Zjistili jsme, že paní Ryšavá je ještě lepší než jsem si myslela. Nekouká na ty debilní seriály a X-factor viděla teď poprvé, protože byla zvědavá, co se tam děje ;o)
Venku byla zima - když jste vyšli s tílku, sukni a mokrých žabkách - a tak jsme se s Matoušem klepali až na zastávku. ;o) Najednou se kouknu po ulici a po vodě ani památka! Nic! Proudy vody tekoucí po silnici by nevypátral ani ten nejlepší archeolog! Nikde ani kapička, nikde ani loužička!
1 hodina, 55 minut čistého psacího času bez kontrolování. Divíte se, že mám tak málo času??