Květen 2008

Kam zmizela čeština?

29. května 2008 v 19:42 | Tuleň |  mé úvahy
Vím, že už slintáte po té Anglii, ale brouzdám kolem půl osmé na blog.cz a koukám po nejnovějších článcích. Kliknu na název článku, kterému nerozumím. Už z vzhledu blog vypadal, že to bude typický blog na blog.cz. Jenže když jsem se koukla i na písmenka v článku, stalo se něco, co už dlouho ne. Vytřeštila jsem oči a zrychlil se mi dech. Čtěte sami, doufám, že budete mít stejné reakce...

Brňkům těm je tu heeej!!!.. xDxD

Dnes 19:14 | XxEmOKiSSxX
Pwooostěěě
Hle lidi jakooo!!! Tajle písňa od ALL-X Je prooostěěě neeeej!!! Potm etě to ta helpa... Pač jí zpíwá(skoro celou) jen moje nejwětší láska Jacek!! To je prostě člowíííšššeeek na kerýho se nezapomíná..xDxD... A která se jim fkt powedla je taky eye of the tiger!!!!.. ta je pekna prj na konci:,, GAME OVER HAHAHAHA"... fuckt ako looooleeec!!! ale totáální a nebo Drive my car.. tky beeeeest!!!! ja tk miluju tyhle hooochyyy!!!.. jsou prostě beschybnýý!!!!... (diwný co jsem emařka a poslouchám ALL-X!.. Někdo by možná řek že že sem pozer.. ,ale to co hrajou oni se nedá zařadit do žádnýho stylu!!)...
BtW: hele nemáte někdo nějaký zpráwky o tom jestli má bejt něco jako rozlučka... w pondělí w RETRU.. Bo kdekoliw jinde??.. jestli jo pište do komentááářůů plllsss!!!.. KUJU paaa:
XxEmOKiSSxX:-****
To je tedy extrém... Už jsem si zvykla na nějaký slovník, který teď používají, ale tohle! To je opravdu strašný! Shrnuje to asi všechno, proti čemu mám psychyckou alergii. Je tak nakombinované opravdu snad všechno. Ještě jedna věc, která tam nebyla a kterou fakt nechápu:

29.5.2008

Dnes 19:14 | Anisek | →můj deníček←
Čásek19:14
Den 29.května
Počasínooo zrovna pěkně tam teda neni!!:(
Musickjj...MP3
Láska JJ.....mám jednoho vyhlídnutýho ......a už se to rýsuje!!!
e-mail 0e-mailů
sladkosti nanuk XD
drink.gif image by Enidtapitíminerálka
kompBlogíísek,Sbéčka,google,pixelky,e-mail,chat,ICQ,seznamu
Můžete mi říct, co to sakra je? To nechápu... Vy? Co si o tom myslíte?

Rozum mi říká ano, ale srdce ne

27. května 2008 v 17:29 | Tuleň |  můj život
Některým už jsem řekla o mém stěhování a tak o té obrovské změně v mém životě ví, ale většina mě zná jen jako tuleně z blogu, tudíž nevím, jak by se to dozvěděli. Tak tedy, budeme se stěhovat. Ze skoro centra Prahy na skoro okraj, Černý most. Není to zas tak velká vzdálenost, jako kdybych se stěhovala do Zlína, ale pro mě je to moc.
Hlavní důvody jsou kvůli stavu domu a bytu, ve kterém žijeme, protože to je opravdu strašné! Majitelka se o dům vůbec nestará a tak provést známého schody do třetího patra je ponižující zážitek. Všude bordel, chodby se nemalovaly od doby, kdy jsme se sem nastěhovaly (14 let) a už v tu dobu prý potřebovaly natřít. Chodby smrdí kouřem z cigaret, což je pro někoho, jako jsem já, přestrašné. Asi před rokem začala rekonstrukce asi dvou bytů. Na začátku byl vyvěšen papír, že se omlouvají, ale že 2 MĚSÍCE tu bude hluk z vrtaček prach a podobně. Fajn, to je jasné, ale skončilo to přes pár měsíci, což znamená, že to bylo mnohem delší a pracovali klidně až do sedmi, osmi večer, což bylo opravdu extra příjemné. Tak, abych to zkrátila, prostě je tu bordel, smrad a ošklivo.
Druhý důvod je finanční, jak budou určitě rušit regulované nájemné, jak to bude masáž. Ještě k tomu jsme v centru. Máma říkala, že z 6 tisíc, nebo kolik to platíme, by se nájem mohl a klidně vystoupat na 16 tisíc.
Byt na Černém mostě si kupujeme, abychom se nájmu úplně vyhly, a aby byl pak prostě náš. Je o 30m2 menší (100 vs. 70), ale to bylo jasné, když je to v paneláku na sídlišti. Což je paradox, já, která jsem vždy měla záporný postoj k těm krabicím, v jedné teď budu bydlet a ještě do podobné chodit do školy. Ulice je strašně dlouhá. 4+1, tady máme 3+1, Anča a já budeme mít vlastní pokoj, což byl taky důvod, proč se stěhujeme. Na to se opravdu upřímně těším! ;o) Bude to ale divné. Pro propisky, nůžky, papíry, bedničky, facku, náramky, oblečení a podobně si budu muset chodit do vedlejšího pokoje, což bude strašná změna, když teď to mám jen otočení na židli. Asi si i nebudu moct něco nenápadně krást, aby o tom drahá sestra nevěděla, jak tomu bylo doposud. ;o) Taky polštářové bitvy se budou provádět dost těžko a to nemluvím o strašení.(-> někdy, když jsme šly obě spát, jsem se vyplížila z postele a bafla jsem na ni u její postele a ona se lekla. Myslím, že to už moc nepůjde... ;o(
Pokoje budeme mít ale strašně malé, snad nebudu mít klaustrofobii! ;o) To byl vtip, ale doufám, že se mi tam všechno vejde! ;0)
V bytě nebude žádné patro, jako máme teď v pokojíčku. Používali jsme ho poslední asi 4 roky jako takové malé většinou uklizené skladiště, ale co budeme dělat teď??? ;o) Musíme strašně moc věcí vyházet. Na to se ale těším, protože je to potřeba.
Do mé budoucí školy je to z Vinohrad 22 minut autobusem. Byla jsem si jistá, že z Černýho mostu na Prosek to bude kousek, ale co nevidím. Budu to mít 20 minut s jedním přestupem! No hurá! Hlavně, že je to blíž!
Co bych vám ještě řekla? Měla bych asi vysvětlit název. Je to prosté. V hodně filmech se objevila tato věta, ale většinou to bylo u zamilovaného páru a obráceně; "Ach, nemůžu se rozhodnout... Srdce mi říká ano, ale rozum ne..." Já, vzhledem k tomu, že jsem rozumné děvče, tak to mám naopak. Z rozumového hlediska se stěhovat musíme, je to to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, ale srdce mi dělá problémy. Ještě nikdy jsem se nestěhovala a mám to tady strašně ráda. Mám tu kamarády, zmapované kde se co děje, vím o zákoutí a kreténech, mám tu klec a ještě jednou ty moje kamarády. Nedokážu si představit, že to všechno ztratím... A ten můj byt... A centrum... Zaprdíno... Ještě, že jsem tak rozumné děvče ;o)
PS: Nový smail? ;0D - prasečí!

Život, vteřina po vteřině stejný

24. května 2008 v 20:08 | Tuleň |  můj život
Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvá, ale už mi to všechno leze krkem. Nedělám nic jiného, než že jsem u notebooku, televize a jídla - to vše najednou - a snažím se zabavit. Já potřebuju jít ven! Jenže na mě nikdo nemá čas! Všichni jsou extrémně zaneprázdnění a chudinka Karolínka musí být v bytě sama a nebo s věčně spící sestrou!
Ve škole je to strašný. Máme po přijímačkách a tak je výuka volnější. Bohužel a ni tohle mi nevyhovuje. Jsem naštvaná, když se máme učit a jsem naštvaná, když máme volno, protože se nudím. Hrát karty a nebo zeměměsto či piškvorky, to už mě omrzelo a teď ta škola opravdu stojí za prd.
Jediné, co mi dodá nějaký elán je změna. Pořád ten stereotyp, leze mi to na mozek! A ještě když si představím, že budou letní prázdniny! Nahání mi to hrůzu! Všichni budou určitě pryč a já tu budu sama a venku bude nádherně. Toho bude... ;o)
Ale pár věcí, které mě nadchly, nebo aspoň vnesly do života něco nového, by se za tento týden našly. Půjdeme do prostředku a dáme si středu. To byl ten úžasný film, od kterého se odvíjelo další dění ve třídě. Pak jsem šla asi po půl roce zase na volejbal. Ne že bych ho zatahovala, ale měla jsem v tu dobu přípravku, bohužel. Měla jsme strašný strach z toho, že mi to nepůjde a budu to všem kazit. Bála jsem se zbytečně, protože ty jelita, které tam chodí, jsou mnohem, MNOHEM horší než já.
Ještě jsem ve středu šla s Verčou po volejbalu do knihovny, kde jsem měla v záměru půjčit si několik inteligentních knížek. Když jsem si je ale chtěla půjčit, řekli mi, že nemám platnou kartičku, protože už je mi 15, a že potřebují mojí občanku a 60kč. Občanku jsem si pořád nevyzvedla a tak jsem půjčila knížky na Verčinu kartičku. Musela jsem si ale kartičku zařídit co nejdříve, protože jsem musela ve čtvrtek vrátit jednu knížku.
Dočetla jsem se na netu, že mají na úřadu otevřeno ve čtvrtek do 16:00. Jela tedy po škole jsem se třemi kluky a Kájou směrem k úřadu a oni jeli směrem domů. Kluci byli tak hodní, že mě na úřad doprovodili. Tam jsem ale zjistila, že mají jen do 12. No hurá. Tak jsem šla k Batíkovi spolu s ostatními.
Pátek, no to byl den jak malovaný, ale ten konec! Se třídou jsme se dohodli, že si vezmeme všichni bílé košile nebo trika. Já jsem ale neměla ani prd a tak jsem se dohodla s Kájou, že mi přinese.
Vzhledem k tomu, že jsem potřebovala občanku nutně, abych neplatila v knihovně zpozdné, šla jsem si pro ní ráno, protože zase měli jen do 12. Přijela jsem na zastávku a v 7:57 jsem si vybírala pořadové číslo. Skoro nikdo tam nebyl a tak jsem byla první na přepážce 7. Všechno jsem si připravila a s nadšeným výrazem čekala na signál. Cink a šla jsem. Před přepážkou byla židle a já nevěděla, jestli si mám sednout nebo ne. Tak jsem tam zděšeně asi 10 vteřin stála, pak jsem si sundala tašku a sedla. Paní zalovila v šuplíku a vyndala mi občanský průkaz. Už jsem občan. Řekla mi, abych zkontrovala všechny údaje, jestli sedí. Koukala jsem na to a kontrovala. Všechno asi sedělo a tak jsem vzala vše, co mi vypadlo a jela do školy.
Představovala jsem si, že vejdu do třídy, která bude z půlky bílá a udělám Vlnový pozdrav. Pak učitelce vysvětlím, kde jsem byla a zasednu do lavice. Bohužel ale samozřejmě, nemám tolik sebevědomí, abych si tam před všechny stoupla a byla středem pozornosti při pozdravu, a tak jsem to už při cestě do matiky ve třetím patře zavrhla. Stejně bych to neudělala, protože skutečnost byla úplně jiná, než jsem si představovala a tak bych tam asi jen stála a němě na ně zírala. Představovala jsem si totiž, že bude třída bíla tak z půlky, jak už jsem výše uvedla, ale třída byla bílá skoro úplně celá! Já jsem si v černé mikině a černém tričku připadala úplně jako černá ovce! No, po hodině jsem se šla převléct na záchody do Kájiné košile a už to bylo lepší ;o)
Bylo strašně fajn jít po chodbě na vyučovací hodiny v bílých početných skupinách a pozorovat udivené pohledy těch, kteří film neviděli i těch, kteří ho viděli. Bylo to strašně fajn! Bude se mi hrozně stýskat! Udělali jsme fotky - respektive všechno udělal Fiedler - a už jsme organizace! ;o) O dvou hodinách jsme ji zase povídali o tom filmu a já jsem se dozvěděla zase několik zajímavých věcí, za které jsem vděčná. Mám zase o čem přemýšlet ;o)
Bylo to strašně fajn, ale všechno jednou skončí a tak skončilo i tohle. Já jsem se převlékla, vrátila to Káje a s Kriki čekající před školou jsem zanedlouho odešla ke mně domů. Tak jsme si vši, všy, všechny, povídaly. Doprovodila jsem sestřenici metrem na Můstek nebo Muzeum a pak domů. Máma mi ještě řekla, že mám koupit jogurt a konzervy pro kočku.
Když jsem šla od metra, potkala jsem kámošku. Koupila jsem bílý jogurt a šla ke krámku pro zvířecí jídlo. Jako normálně tam měl ten nesympatický prodavač cedulku "Přijdu hned". Sedla jsem si tedy naštvaně na zábradlí a čekala, až se ten kretén - pardon - dostaví. Dostavil se a ve chvíli, kdy jsem šla ke krámku, uviděla jsem tu kamarádku, jak se vrací domů. Zakecaly jsme se a když ona odcházela, odešel zase i ten vůl! Takže jsem čekala dalších deset minut na to, až se uráčí vrátit se do krámu. Vzala jsem 4 konzervy, které mi dal do igelitové tašky, i když jsem mu asi 300x říkala, že bydlím za rohem a že pytlík nechci. No, dneska jsem na to neměla sílu mu něco říkat, tak jsem si to vzala i s taškou a nas*raně šla konečně domů.
Když jsem tam přišla a odhodila konzervy, vzpomněla jsem si, že jsem měla jít do té knihovny. Samozřejmě okolo čtvrté hodiny už neměla ta malá knihovna v pátek dávno otevřeno. Byla jsem... jak to říct... ukrutně nasraná! Nejhorší bylo, že jsem to zase nemohla na nikoho svést, protože jsem si za to mohla já a jen já. Zavřela jsem se do pokoje a kopala do všeho, co mi přišlo pod ruku. Házela jsem s batohem, který jsem měla sebou, kopala jsem do něj a tak různě. Chtěla jsem se uklidnit a myslela jsem si, že hudba na to bude nejlepší. Sáhla jsem do batohu, kde mimochodem MP3 ani nebyla, a najednou mi dojde jedna taková věc. Nekoupila jsem náhodou jogurt? Jak vám asi všem došlo, jogurt byl z půlky nalitý do batohu. To mi na náladě moc nepřidalo, že? Z naštvanosti se stala hysteričnost a pocit beznaděje a méněcennosti. Vybrečela jsem se a šla do vany. Nejlepší lék, co znám, na všechno! Napustila jsem si vařící vodu a četla si. Vůbec jsem ale nevěděla co čtu, protože horká voda mě hrozně uspávala a pořád se mi zavíraly oči, i když jsem se snažila. Když se mi zavřely asi po šesté a vzbudila jsem se, když knížka - ta z knihovny - byla hřbetem položena na vodě, řekla jsem si DOST. Dala jsem knížku pod umyvadlo a zavřela oči. Usnula jsem.
Když jsem se probudila, byla jsem unavená a kdyby nebyl pátek, šla bych možná už spát (bylo okolo půl sedmé). Asi za hodinu jsem se probrala a od té doby jsem se nepohla do jedné hodiny v noci z místa. Byla jsem u tv a počítače. Když jsem se dneska v sobotu probudila, hned jsem zase zaujmula stejnou pozici. Po asi Třech hodinách jsem si řekla , že tohle už je vrchol a rozhodla se něco dělat. Tak vidíte, co dělám. Píšu. Píšu o tom, jak mám strašně stejnej a strašně nudnej život. Nikdo se mnou nechce nikam jít, nikdo mě nemá rád!
PS: Víte, že tento článek měl být původně o pátém dnu v EN? Měl to být malý odstaveček na úvod o tom, jak jsem líná a pak, co se dělo v Anglii. Ups... Tak příště, ne?

Čtvrtý den na cestě

21. května 2008 v 21:10 | Tuleň |  můj život
Začátek tohoto dnu píšu asi po čtvrté nebo po páté a musím se hodně držet, abych nevybuchla. Dva dny jsem se zdržela, vzala jsem si moc velké sousto... No, ale musím být přeci zodpovědná a tak to chci, i přes strašný pocit v břiše, dopsat. A kvůli komu to dělám? Važte si toho; Kvůli vám!
Jedenáctého pátý, třetí den v Anglii a čtvrtý na cestě. Nikomu se nechtělo z postele a kdo by se divil. Náročný den za náma a zase jeden před náma, jenže snídaně a povinnost k tomu nezdržovat celý autobus jen kvůli pár minutám neklidného spánku nás tedy z postele vyhnala.
Snídaně při zapnuté televizi a babička přišla ze zahrady, jízda autem a cesta autobusem do Winchestru.
Winchestr, naše rodina to město neznala ;o) Jenže, kdo by si pamatoval všechny města. ;o))
Prošli jsme bránou, která byla před lety samozřejmě na začátku města, ale Winchestr se rozrostl, takže teď jsme jí procházeli a byla v centru.
Šli jsme do hradu Great Hall, jediný dochovaný hrad z doby rodu Wessex, kde se nachází legendární kulatý stůl. Rozdělili jsme se na 3 skupiny, jenže se tam pak namíchali všichni a já s Verčou jsme ztratily tu naší skupinu. Nakonec jsme kulatý stůl neviděly. To mě mrzí... ;o( Co se dá dělat, slunce se kvůli tomu nezastaví a tak po krátkém odpočinku před hradem jsme se vydali k něčemu, co už vůbec nevím, co bylo. U toho jsme měli rozchod. Většina šla do krámku se specialitou kraje. Kdybych věděla, jak se to jmenuje, určitě bych vám toho řekla víc... Takhle budete jen vědět, že to skoro nikomu nechutnalo.
Dále jsme pokračovali přes záchody ulicemi k velké zřícenině hradu Wolvesley Castle. Cestou jsme šli kolem mlýna a řeky. Pokusila jsem se zdokonalovat v kapsářství (ani nevíte, jak to strašně obdivuju), ale ukradla jsem jen prázdný pytlík od bonbónů... Takhle bych si moc nevydělala.
Většina hrála mezi kameny na schovku. Já jsem k nim nepatřila, protože mi to přišlo znesvěcující a radši jsem poslouchala rozhovor mezi mámou a průvodkyní o zdravotnictví. Zřícenina mě zase ničím neohromila, asi musím ještě dospět ..
Měli jsme jít do katedrály, která byla hned vedle rozpadlého hradu, ale byla zavřená. Popravdě řečeno, ani mi to nevadilo, protože těch katedrál už jsem měla dost. Byly všude a přišly mi všechny stejný. Krásný, ale stejný. ?... nepsala jsem to už? ...nevím.
Pak jsme si to busem šinuly planinami na Stonehenge. Asi mě ovlivnila adoptivní rodina, protože, když jsme jim říkali, kam jedeme, tak se ofrňovali a říkali, že na tom nic neviděli. Prostě jenom kameny ;o) Mně se to teda taky nezdálo nijak extrémně úžasný. Po té jsem ale zjistila, že nemáme na to koukat a obdivovat tu krásnou práci, ale že máme přemýšlet nad tím, jak se to tam dostalo a co to mělo za význam. Ó! Jak magické! No, můj názor znáte, ale máma z toho byla unešená ;o) Udělala jsem asi 30 nic neříkajících fotek kamenů a nadšená jsem byla z přívěsku na krk za půl libry, který mám teď na sobě ;o)
Jako mnozí jsem tam byla na záchodě. Brr! Takový zážitek už asi nikdy nechci zažít! Smrad jako v pavilon opic a ta kabinka! Fůj! Kdybych to měla porovnat se záchody v Německu.... ;o))
Po tomto pro někoho ohromujícím zážitku - nemyslím ty záchody, ale Stonehenge - jsme jeli do městečka Salisbury. Cestou nám průvodkyně ještě vyprávěla duchařské historky z okolí Stonehenge. Pamatuji si jen na kruhy v obilí, ale bylo to zajímavé ;o)
Sice je v programu napsáno městečko, ale mě to tedy přišlo jako normální město. Nejdřív jsme si šli prohlídnout katedrálu (chlemdach). Má nejvyšší kostelní věž v Anglii, která je ale postavená maličko špatně, protože se naklání. Prý ale nehrozí, že by spadla ;o))
Katedrála to byla opravdu obrovská. Měla pak i takovou zahrádku, kde byla pohřbena hromada lidí. V trávě byly památníky a my jsme na nich leželi, svačili a dělali kraviny. Zvláštní pocit.
Pak rozchod. Hledali jsme banku nebo směnárnu, ale byla neděle a tak jsme toho moc nezašli. nakonec jsme si koupili něco na jako McFlurry a odebrali se na místo srazu.
Jéžišmarja, dneska se toho asi zas tak moc nedělo, nebo že bych na něco zapomněla? Já toho mám o půlku míň, než v předešlých dnech. Asi jsem na něco zapomněla. Už jsem psala, že hned první den, ten v Londýně, jsem začala nenávidět focení? Vždycky, když jsme někam šli, přála jsem si, aby tam byl zákaz a já mohla s čistým svědomím foťák odložit dělat, že truchlím nad tím, že si tu krásu nemohu vyfotit a později se o to s Vámi podělit. Dvakrát jsem omylem vyfotila něco, kde se fotit nesmělo... Pardon, ale já si zákazu nevšimla... Až po pohledech ostatních a nesmělých upozornění kamarádů jsem to zjistila... ;o)
Jeli jsme v hrozné zácpě! A nudily se, tak jsme koukaly z okna a fotily si nosní dírky a mávaly z okna a prohlížely jsme si chcíplého psa v autě vedle nás na předním sedadle.
V rodinách jsme po večeři - co asi bylo? - zaútočily na trampolínu a snad poprvé snědly vždy po večeři nabízený dezert, kterým byl buď karamelový (nic moc) nebo čokoládový (lepší) jogurt. Nebo spíš puding...

Náš vůdce

21. května 2008 v 13:27 | Tuleň |  můj život
Odběhnu na chvíli od Anglie, protože už z ní chytám hysterické záchvaty a přejdeme k dnešku.
Se školou jsme měli naplánováno, že půjdeme do kina na Náš vůdce. Říkali nám, že to bude o Hitlerovi a že to bude podle pravdivé události. Představovala jsem si, že to bude něco jako dokument nebo nově natočený film z jeho života.
Zaskočila mě novodobá hudba hrající na začátku a barvy, které jsem v německém filmu snad nikdy neviděla. Když poprvé zazněla němčina, myslela jsem, že budu zvracet, jenže na všechno si člověk zvykne a tak po několika minutách už jsem ji nevnímala a čekala, až se příběh z německého gymnázia přenese do Hitlerových dob. Jenomže se tak nestalo a já pochopila, že se tak asi ani nestane.
Řeknu vám kousek o čem to je a své dojmy...
Studenti mají projektový týden. Ty, kteří se zapsali k hlavní postavě - učiteli Raineru Wengerovi - na kurz autokracie, čeká proměna. Místo psaní křídou na tabuli zkusil učitel experimentovat. Jde o to, že se učitel v roli vůdce rozhodne v uzavřené třídě nastolit autoritářský režim. Začne tím, že ho mají oslovovat místo Rainere Pane Wengere, když chce někdo promluvit, tak si musí stoupnout a mluvit stručně, dále jim řekne, aby nosili stejné oblečení atd...
Mně to přišlo úplně úžasné, zkusit si to, jak to vypadalo, když tu byl vůdce. Jenže, čím šel film víc do hloubky, tím míň se mi vyvíjení filmu líbilo.. Zvrtlo se to.
Po herecké stránce
Zdálo se mi, že Náš vůdce byl zahrán úžasně; neviděla jsem nikoho, komu bych svou roli nevěřila.
Podle skutečné události to bylo, i když si to neumím představit. Prý se to stalo někde v Americe. Opravdu mě to upřímně uchvátilo a doufám, že dostane nějakou cenu.
Víc už nic, až film budete znát všichni, řeknu víc a můžeme o tom diskutovat! ;o)

Druhý den v Anglii

18. května 2008 v 19:49 | Tuleň |  můj život
ZPS: Čím je článků o Anglii víc, tím upadá jejich kvalita. Omlouvám se...
Dnes 10. 5. jsme to měli namířeno z našich nových rodin pryč z Londýna. První zastávka byla v Brightonu.
Tam, kde nás minulý den autobus vykopl do rodin jsme se, myslím, měli sejít v 7:30. Vzbudily jsme se o hodinu dřív. Půl hodiny jsme ze sebe dělaly lidi a balily si batůžky a pak seběhly jedno a čtvrt patra na snídani. Byla zase puštěná televize a dávaly něco, jako je u nás Dobré ráno nebo Snídaně s Novou. Při snídani se objevila babička. Dohadovaly jsme se, kde asi bydlí, protože vždycky se najednou objevila v kuchyni ;o)
Dostaly jsme takové malé roztomilé krabičky, ve kterých byl sáček s cornflaky. Vešly se přesně do mističky ;o) Dále byla na stole velká bílá veka, z které máma uřízla 3 kusy, které pak ještě rozřízla podél. K tomu jsme si mohly dát marmeládu, nutelu a máslo. Také tam byly skleničky a vedle krabice s džusem nebo voda. Ještě se nás máma zeptala jestli nechceme kafe nebo čaj.
Měly jsme to vždycky jen tak tak, abychom na sraz dorazily včas. Snídaly jsme většinou tak 25 minut a pak jsme běhaly po domě a braly si foťáky, peněženky, svačiny a všechno, na co jsme si vzpomněly
Učitelky nám na začátku několikrát řekly, že anglická specialita jsou octové chipsy a že se nemáme lekat, když nám je dají. ;o) My jsme je ale neměly nikdy a tak jsme musely během zájezdu ochutnávat od ostatních nenadšených spolužáků. Musím uznat, že mi teda nechutnaly, ale mámě jo. Jenže máma by sežrala i hovno, kdyby bylo dobře upravené, jak sama říká ;o))
Naše každodenní svačina spočívala v toustovém bílém chlebu, který se dal tvarovat do různých tvarů, když byl v batohu dýl a ještě k tomu někde přimáčknutý. V něm byl salát, šunka a nastrouhaný sýr. Pak jsme měly pytlíček slaných chipsů. (Pytlíček byl mnohem, mnohem menší než u nás, takže moc neslintě ;o) Moc dobrá tyčinka Rocky také nikdy nemohla chybět stejně jako poslední kus svačiny, kterým bylo jablko.
Ve zpoždění jsme tedy vyběhly k autu a nechaly jsme se odvést k busu. Z daleka jsme ale nepřišly poslední ;o) Když jsme se protlačovaly uličkou mezi sedadly, slyšely jsme, jak nám nový kamarád (;o) říká, že mají v rodině trampolínu. Zezelenala jsem závistí! ;o)
Odjeli jsme do přímořského města Brighton, kterému se říká "Londýn na moři", protože tam o víkendech hodně jezdí Londýňané. Zastavili jsme u moře. Nádhernej vzduch! Vás, kdo se díváte na Mr. Bean, bude určitě zajímat následující informace; Přesně tam, kde jsme byli, se natáčel ten díl s tím slepcem u moře. Doufám, že víte, který myslím ;o)
Byl zrovna odliv a tak jsme se mohli procházet po - na můj vkus - dost velké oblasti (? nemůžu najít to správné slovo), která byla pokrytá mokrým pískem a ne kamínkama, jak to bylo všude jinde na pláži. Vzhledem k tomu, že byl písek asi zásobován velkým množstvím vody, tak jsem na něj nejdřív nechtěla jít, abych si nenamočila boty, ale pak jsem prostě musela a stálo to za to. Bylo to strašně hezký ;o) Ale nakonec jsem si ty boty stejně namočila... ;o)
Jak tam byla ta kamínková pláž, tak jsem neodolala a několik kamínků si nasbírala. Máma taky, takže bude u nás v rodině kamínková invaze ;o) Ale oni jsou tak hezký! ;o)
Po namočení bot jsme šly do Sea Live Center - velkého podmořského akvária. Během cesty jsem viděla auto Xara Picasso, které jsem si z neznámých důvodů oblíbila a mělo dokonce i stejnou barvu, jako to, které vídám v Praze ;o) Nevím proč, ale myslela jsem si, že to bude takový tunel pod mořem a že budeme koukat, co se kolem nás děje. Místo toho to bylo normální akvárium, které je možné vidět všude. Byla jsem trošku zklamaná, ale náladu mi vylepšilo razítko na ruku ;o)
Procházela jsem mezi akváriema a byla jsem nešťastná. Přijde mi hrozný utlačovat ty ryby a jiné mořské stvoření... Byla jsem z toho smutná, ale jinak to bylo hezky udělaný. Asi ve dvou průchodech byly zrcadla a málem jsem do nich nabourala ;o) A byla tam obrovská želva a rejnoci, kteří byli ze spodu strašně divní ;o)))
Byla jsem napřed a tak jsem moc nevěděla kam jít. Počkala jsem teda na učitelku a nenápadně šla za ní. ;o) Když už tak nějak přišli všichni, tak jsem šla do takové ponorky. Bylo to oravdu skvěle udělaný! Byly tam sedadla a mluvit tam hlas těch, co tam jakoby dělali námořníky a když na nás začala útočit chobotnice, sedadla se začala hýbat. Po skončení jsem odešla do krámku a koukala po suvenýrech. Nakonec jsem si koupila lízátko a odešla na sraz před akváriem. Verča si tam vytáhla z automatu delfína! Ta se má ;o)
Odtamtud nás průvodkyně zavedla do historického centra města. Původně to byla rybářská osada, ale teď se z toho stala luxusní nákupní čtvrť. Dala nám rozchod. Chodily jsme tam po uličkách a po krámcích. Zkoušeli jsme automaty, jestli bychom nevytáhli taky nějaký ty plyšáky, ale už jsme neměli to štěstí.... ;o(
Potom jsme jeli na vápencové útesy. Překrásná krajina! Obrovská přírodní rezervace! Opravdu nádhera! Ovce, zatočené řeky! A všechno! ;o) Vystoupili jsme na přeplněném malém parkovišti na útesech Seven sisters. Mimochodem, pod námi na pláži bylo pár nudistů.
Bylo to krásný vidět tu nádhernou přírodu a ty křídové útesy. Koukat z nich dolů a bát se, že spadnu. Moře nádherný. Všechno! ;o) Posbírala jsem si křídy ;o)
Měli jsme rozchod jen půl hodiny, ale protáhlo se to možná až na hodinu a půl. Učitelky totiž někoho vyslali, aby se rychlým během koukli k majáku, který byl od útesů nahoře třeba kilometr. No a ostatní šli za nimi, ale to už jen šli. Takže jsme se maličko zpozdili, ale stoprocentně to stálo za to! ;o)
Musím zase připomenout, že celý den bylo extrémní vedro a že jsme jím tam všichni umírali, samozřejmě ;o) Hrůza.
Dál jsme jeli busem do Hastings. Vypravili jsme se do jeskyně pašeráků "Smugglers´Adventure". Byly tam různé hračičky, které zvonily a tůtaly a dělaly různé jiné zvuky, takže to tak bylo chililičku nesnesitelné. Hračičky byly ale hlavně naučné. Dozvěděli jsme se jimi kam všude se dávalo zlato, jak těžké byly jaká břemena (;o) a tak. Byly tam taky záchody a hromada voskových figurín. Celá jeskyně byla provázená příběhy a fakty vyprávěné pašerákem. Hezky udělané ;o)
Vzhledem ke zpoždění se starší ze zájezdu musely domluvit, co se bude dít. Nakonec to bylo vymysleno tak, že ti, co chtěj jít na zříceninu, ať jdou a ostatní budou mít rozchod. Bože, já si připadám jako intelektuál! Přihlásila jsem se já, Verča a ještě někdo třetí. Pořád nevím, jestli byla Verča nakonec ráda, že šla nebo jestli se kvůli mě přetvařovala. Asi tak 3 000x jsem jí říkala, že mi to nevadí a že klidně nemusí chodit, jestli nechce, ale ona mi říkala, že chce. Tak doufám, že to myslela vážně a že mě teď, v autobuse do Prahy, neproklíná ;o) Nakonec se k nám třem přidaly ještě 2 holky, které se styděly zvednout ruku. Hihihihhi.
Šlo nás teda 5 se slečnou průvodkyní. Myslela jsem, že od doby, kdy jsem byla posledně na zřícenině, tak jsem zmoudřela, ale pořád v tom vidím prostě jenom šutry a skvělé místo pro feťáky, což teda tady neplatilo, protože byl vstup placený. Ale teď jsem předběhla! Koupili jsme vstupenky a vzali si manuál (takový ten papír, jak je tam napsaný, co je to zač a co se tu kdy dělo). Lehly jsme si na kopec - celkem nepohodlné, když ležíte NA tom kopci, čímž myslím na tom, jak se to zvedá - a překládaly, co psali. Pak jsme prošly zříceninu a svezli se vláčkem dolů a měli rozchod.
Mimochodem... ptala jsem se pak mámi, jestli to tu průvodkyni neobtěžovalo, že tam někdo chtěl jít a máma říkala že ne. To jsem ráda! ;o)
Pak už jsme jeli jen a jen domů. Koukali jsme, myslím, na nějaký film. Viděli jste americký film Pidi hajzlík/Little man? Strašný! Jestli jste bulímici, do toho. Nebudete si pak muset strkat prst do krku!
Dojeli jsme na stanoviště, kde si nás rozebrali naše rodiny. Ujal se nás táta. Přijeli jsme domů, vyměnily ponožky (divíte se?) a odpočívaly. Zachvilku se zase ozvalo Knock, knock a Your dinner is ready.
K večeři byly špagety. (anketa) Zase byla zapnutá televize. Když jsme šly odnést talíř, Verča si všimla otevřených dveří na takovou malou terásku. Vešla, já za ní a najednou jsme zjistily, že to není malý dvoreček, ale celkem velká zahrada! A hádejte co? Měli trampolínu! ;oD Sice menší než tamti, ale měli. ;o) Pak tam bylo taky takové jezírko, kde prý byly ryby, ale ty jim pochcípaly a pak se tam přistěhovala žába a od té doby jich tam mají strašně moc ;o) Taky tam měli jeden nebo dva takové ty domečky na harampádí. Pak ještě takové malé domácí hřišťátko, koš na basket a basketbalové míče. Já s verčou jsme skákaly na trampolíně a pak hrály s dětmi netball (asi to nepíšu dobře, co?). Je to vlastně to samé, jako basket, akorát se u toho nedribluje, ale přihrává, což mi připadá úplně geniální! ;o) Hrály jsme já a Verča proti Alex a Antonia, ale přesto, že byly mnohem mladší a menší, pořád vyhrávaly! Ta větší, Alex, to prý hraje závodně.... ;o) Nakonec jsme si utahaný umyly tělo a hlavně nohy, hrály jsme totiž bosý, a šly spát. Tentokrát jsme neusly tak hned, jako tu první noc, ale taky brzo ;o)

Druhá polovina prvního dne

17. května 2008 v 9:53 | Tuleň |  můj život
Probudila jsem se při zastávce u anglického krámku (?). ...nebo spíš domu s několika krámky. Ten dům byl z těch typických anglických cihel, a měl typické anglické lampy a koše a všechno! Připadala jsem si jako v Herculu Poirotovi!
Mohli jsme si vzít věci z kufrů. Tak jsem si vzala MP3 a dala do kufru Srdíčko, abych ho nemusela tahat. To vás asi moc zajímá, co?
Pak jsme jeli dál a dál a já zase usla a probudila se za hluku města. Byli jsme asi někde u centra a já byla absolutně omámena architekturou! Všechny domy byly nádherný a vypadaly tak krásně staře a opečovávaně! Nikde nebylo vidět ani jednoho grafitu (což mě opravdu strašně udivilo a kroutila jsem nad tím hlavou celý zájezd)! A ty úžasné taxíky a autobusy! A telefonní budky!
Jeli jsme kolem hromady památek a zvláštních míst až nám slečna průvodkyně nestihla všechno říkat. ;o) Bylo tam místo, kde byly prý celoročně Greenpeace a všelijaké podobné organizace. Policie je prý ještě nikdy nevyhodila a tak tam 365/6 dní v roce stanují.
Když jsme chtěli vylézt z busu, bylo nám opakováno, že budeme vystupovat do silnice a proto máme vystoupit rychle a být přilepení na autobus. Poprvé jsem si trochu uvědomila, že Angličané jezdí vpravo.
Šli jsme někudy někam. Přes ulice, malý park s památníky, další ulice, přes Hyde Park, kde jsme viděli bezdomovce s nákupním košíkem a hromadou oblečení, k Buckinghamskému paláci. Obrovská budova ;o)
Vyfotila jsem si ten balkón, ze kterého mává, ale fotka už neexistuje, protože byla rozmazaná... Na chvíli jsme si sedli na kašnu, která byla vypuštěná a uklízela se.;o( Věděli jste, že královský sypač koření (chodí po paláci a sype vonné látky, aby palác voněl) dostává něco kolem 80 tisíc liber?
Pak jsme šli do parku, který patřil k paláci. Myslím, že se mu říká St. James´s Park. Byly tam kachny, labutě, holubi a veverky, u kterých jsme strávili strašně moc času! Později jsem zjistila, že veverky jsou všude v anglických parcích ;o)
Dali jsme si v tom parku odpočinek. Byli tam nějací Francouzi a já jsem jim rozuměla snad jenom merde...
Pokračovali jsme zběsilým tempem dále. Byli jsme roztroušeni tak kilometr, protože průvodkyně snad běhala! ;o)
Procházeli jsme kolem Big Benu, budově Parlamentu, a já jsem byla vedle z velikosti té obrovitananánské budovy. To bylo opravdu až hrozivé! Byly jste tam někdy? To by se nevyfotilo ani z letadla jako celek! A každý detail vypiplaný v tom hrozivém gotickém stylu! No... popojedem. Prošli jsme se po Westminster Bridge a pak jsme šli kolem muzeí a soch Dalího, kterého jsem poznala podle sochy (!!!) a Azama (neznám) na London eye, jednu ze tří staveb postavených k miléniu. Z dálky se to nezdálo zas tak velké, myslela jsem si, že je to normální nudný ruský kolo, ale co nevidím, když přijdu blíže? Místo sedaček pro 4-5 lidí je tam obrovská kabina pro 30! Už jsem asi pochopila, proč je to tak slavný ;o)
Byl to krásný pohled, vidět všechno takhle z výšky, ale zase ve mě převládaly pocity, které jsem pociťovala asi po 15 minutách, co jsme pobíhali po Londýně. Londýn je strašnej. Všude hluk, všude strašně moc lidí, kteří do sebe narážej a mluví 300 různými jazyky (říkala slečna průvodkyně), všude jeřáby a prach. Na druhé řadě tu zase nikde nebyly hnusné nevkusné paneláky ani sídliště ve stylu funkcionalismu jako u nás a různorodost lidí se mi taky strašně líbila; na každém rohu jiná kultura, ale mísení starých katedrál a překrásných domů s novými skleněnými budovami mi přišlo prostě hrozný. Přepadla mě tíha prachu a toho, že jsem si Londýn - už z toho názvu čišila ta nadřazenost a krása - představovala úplně jinak. Když se k tomu ještě přidá puberta, je to třaskavina a člověk dělá kraviny a chová se, jako nějaká herečka...
Po tom jsme měli rozchod a já jsem se tam zase uklidnila (děkuji).
Když jsme se zase vši sešli na stanovišti, vydali jsme se do Westminster Abbey. Místo, kde jsou pochováni snad všichni en. panovníci a významné osobnosti do roku 1760, bylo opravdu velmi působivé. Další obrovská katedrála (?). Nechápu, proč se dělali s tak velkými budovami. A proč tolik detailů? Sice nechápu, kdo by se s tím takhle dělal, ale nádhera to byla opravdu velká. Jen ale vzpomínka na to, že vlastně chodíme po hrobech torchu kauila dojem... Pak jsem si myslela, že jsme se v ní trochu ztratili skupině, ale oni nás nakonec doběhli a všechno bylo v pohodě.
Záměrně nepíšu, že nás boleli nohy, protože bych to musela psát pořád, ale pamatuju si, že tady už byla bolest znatelná asi u všech. Po prohlídce Westminster Abbey jsme seděli před tím na trávě a povídali si. Za náma lidi hráli fotbal. není to divný? Kousek od pohřebiště jsou svačící puberťáci a lidi, co vesele hrajou fotbal. Noco ;o
Podle programu jsme se prý prošli po Parlament Square a po vládní ulici Whitehall. Jména ulic jsem tedy vůbec nepostřehla, ale vím o Downing Street, kde úřaduje a bydlí ministerský předseda. Byla tam hromada policistů a velká černá vrata. Pár kroků od toho bylo Horse Guards, kde byly stráže na koních. Nezpustila jsem z těch koní oči! Nechápu, jaktože dokážou tak strašně dlouho stát na jednom místě a nic nedělat. O to víc v takovém strašném vedru, jako bylo ten den. Zapomněla jsem se zmínit... ;o) Taky jsem obdivovala ty strážné. Měli na sobě tolik oblečení a taky ne nesměli hnout! Asi 2x tam prošel rázným a nesmlouvavým krokem další v podobném oblečení. Bylo zajímavé sledovat to, jak jde a lidé mu ustupují. Jako ve filmech; dav se rozestoupí a pak zase zapadá. ;o)
Bože! Jsem jen kousek za půlkou a už jsem chtěla umřít vedrem a na únavu!
Dále jsme si to mašírovali na Trafalgar Square, kde to byla pro nás jako oáza; dvě kašny!!! ;o) Jinak, byl tam převysoký sloup Nelsona. U něj dole 4 lvi a v rozích náměstí 4 podstavce. Tři z nich jsou sochy a na čtvrtém podstavci každý rok jiné dílo moderního umění. Mně osobně se moderní umění nelíbí a hlavně mi připadá, že se to na to náměstí nehodí, no ale co s tím nadělám? Pro mě byla důležitá ta kašna! ;o)
Teď nevím, kdy jsme šli na toho náměstí, tedy Piccadilly Circus, ale myslím, že teď. Tam je obrovská reklamní plocha a kašna, u které se mladí lidé scházejí, jak bylo napsáno v programu dne. Pokud to bylo tam, kde si myslím, tak jsme teď dostali rozchod. Já, Verča a krůta jsme někde chodili a pak prohodili pár slov se stojanem na reklamu. Abych to řádně vysvětlila; Živý stojan na reklamu funguje tak, že je člověk a ten má v ruce tyč a na ní reklamu. V Londýně jsem viděla hodně takových stojanů. Někdo měl i reklamu v batohu. ;o) On říkal, že je to výhodnější, než mít někde nádobí, nebo něco takového. Už přesně nevím ;o)
Po tomto jsme přešli na tržnici Covent Garden a dostali třeba hodinovej rozchod. Bylo to místo, kde se natáčela My fair lady, což mě zaujalo asi nejvíc. Jinak tam byly živé sochy, obchody, kouzelníci a tak dále a tak dále. Sochy tam byly 3. Čarodějnice - ta ale moc mrkala a připadalo mi, že je dost vidět, jak jí to nebaví, vodník - ten mě taky nějak neuchvátil a normální socha. Ten vypadal opravdu jako socha ;o)) Trochu pod nimi se střídali 2 showmani. Viděla jsem jen kousky obou a tak moc nemůžu posoudit, co se tam dělo, ale začátek toho druhého mě uchvátil. Potřeboval nahnat diváky a tak je různě vábil. Bylo jich tam ale celkem málo a u té sochy jich bylo víc a on řekl něco ve smyslu "Přece se nebudete dívat na tu nudnou debilní sochu, která nic nedělá" a v tu chvíli socha pomalu natáhla ruku a vztyčila prostředníček, pak zase ruku dala zpátky. To bylo super! ;o) Dále tam měli dva Jamajčani nějaké vystoupení, na které jsme se koukali celkem dlouho a bylo fajn ;o)
Už jsem mrtvá, takže to zkrátím. Pak jsme šli do Britského muzea, kde jsme měli asi taky rozchod hodinu. Strašně ráda bych si to všechno prohlídla, ale byla jsem hrozně unavená. Krůta a Verča mě táhli do několika místností muzea a pak jsme se usadili na zídku a hráli karty. Přišlo mi to jako znesvěcení, ale v té chvíli mi to fakt bylo jedno. Byla jsem přemrtvěná.
Když jsme po rozchodu čekali na bus, který přijel až po dlouhé době, šli po ulici asi 3 černošky. Oni - to jako my, ale beze mě - na ně řvali, ony na nás řvaly, ony zašly ke kamarádce do domu v prvním patře a řvaly na nás přes okno a kroutily se před ním.
Za den jsem viděla asi 3 nebo 4 limuzíny a z toho jednu růžovou a jednu bílou.
Bože! Ten den ještě nekončí! Já už chci jít spát!
Vyzvedl si nás autobus a ve všech se zvedla vlna vzrušení, protože nám za chvíli ukážou naše rodiny. Někdo se bál, že to budou pedofilové nebo že jim nedají najíst, druzí se zase zaobírali tím, jestli jim koupili dobrý dárek a někteří více bez mozku nahlas vykřikovali "Co když budu mít nějakýho negra!" To slovo řekli asi desetkrát a mě to přišlo jako opravdu strašné, že to někdo ještě v této době může říct.
Osobně. Mně to bylo tak nějak jedno. Bylo mi jasný, že budu mít dobrou rodinu, bylo mi jedno, jakou budou mít barvu pleti, ale spíš jsem si teda přála mít nějakou exotičtější rodinu a bylo mi jasný, že jsem koupila dobrej dárek ;o)
Přijeli jsme tam, kde na nás čekaly rodiny. Bylo nám několikrát ohlášeno, že nemáme chodit ven z autobusu, že si nás budou volat. Z našeho místa bylo vidět na pár lidí stojících v kroužku. Jeden černější muž, asi ind (bylo zase asi 12x použito to hnusné slovo), 2 obtloustlejší ženy, jedna normálnější žena a žena v bílém tričku, o kterou byl mezi studenty projeven zájem. Několik lidí už bylo zavoláno a shledávali se se svou rodinou.
Měli jsme jednu rodinu, ale pak byla nějaká změna a my jsme dostaly rodinu Ou Níl (;oD) (řekněte mi, jak se to píše!), což byla ta žena v bílém tričku. Pozdravily jsme se a šly do auta. Měla takový chraplavý hlas a rozuměla jsem jí jen z půlky. Verča seděla ve předu a já s Janou vzadu. Zjistily jsme, že má 2 děti a ona zjistila kolik nám je a kolik máme sourozenců. ;o)
Jejich dům byl ten typický anglický. Pozdravily jsme tátu a obě děti a šly se kouknout do našeho
pokojíčku. Byl kouzelný! Mně připadal takový načančaný, jako pro porcelánový panenky. Tři postele, skříň a umyvadlo. Dále jsme se šly s mámou kouknout na koupelnu - teda spíš místnost s harampádím, kde bylo umyvadlo a dveře na záchod, pak jsme se šly juknout na normální koupelnu. Moc hezká! ;o)
Uklidili jsme se do pokoje a sdělovaly jsme si nové dojmy. Za nedlouho přišla starší dcera a řekla "Your dinner is ready" a tak jsme šly na večeři. Před tím se nás matka zeptala, jestli nám nevadí omeleta a jestli do ní chceme houby. Já jsem nechtěla a Jany myslím taky ne a tak jsme neměli ani jedna. K večeři jsme teda měli omeletu, hranolky a pár kousků okurky a rajčat. Omeleta s hranolkama, mně to připadá nevkusné ;o)
Víte, co bylo zvláštní? Hned jak jsme si lehly jsme usnuly. Hned. A ani jedna se neprobudila. Opravdu to vypadalo, že jsme spaly jako zabité.
Konečně! Konec! Psala jsem to kolem dvou hodin a čtyřiceti minut a dohromady jsem nad ním strávila skoro 4 hodiny! Tento článek byl na 4 stránky, 1 934 slov a 10 803 znaků.
PS: Je možný, že jsem za ten den udělala 500 fotek?

Cesta do Anglie

15. května 2008 v 11:49 | Tuleň |  můj život
Anglii budu psát asi každý den zvlášť na jiný článek, protože v jednom by to nikdo nečetl ;o) I když... Chci vědět, jestli čtete dlouhé články a tak, prosím, hlasujte v anketě, i když tento článek číst nebudete. Nebudou se tu objevovat třeba dva za den; Vždycky jen jeden, abyste toho neměli moc ;o) A teď už samotný článek ;o))
A byla tu středa 8. 5. 08, na kterou se hodně lidí těšilo. Já jsem si teda vůbec neuvědomovala, že už pojedu a najednou to přišlo...
Ráno jsem balila a zjistila, že nemám ponožky. Nakonec se mi tedy ulevilo, když mi bylo řečeno, že jsou na věšáku. Tak jsem si tedy balila až tak nějak do odjezdu. Máma nám oběma udělala obrovskou svačinu do busu. Celou dobu jsem pozorovala Anču, jak kouká na nějakou americkou volovinu, která byla opravdu strašná, pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, že se na to koukala moje SESTRA!
V 11: 42 jsme odcházela s mámou a s baťohem, kuframa na kolečkách a máma ještě s lékárnou z domu ve zpoždění ke škole, kde čekal autobus. Nebýt toho baťohu, připadala bych si 100% jako letuška, ale takhle to bylo třeba jen 78% ;o) Vzhledem k tomu, že jsme šly pozdě, matka mě donutila jít na červenou, z čehož se také nemohu ještě vzpamatovat! ;o)
Šly jsme doprostřed chumlu a když jsme tak vcházely, slyšela jsem za sebou "Koukněte kolik má kufrů","No, a ještě příruční zavazadlo."... Myslíte, že jim pak někdy došlo, že to nejsou jen moje kufry, ale že tam jela máma jako zdravotnice? Kdo ví ;o) Snad ;o))
Našla jsem Verču a další, máma mezitím odběhla za učitelkami. Bylo mi řečeno, že máme sedadla úplně vzadu - potěšující zpráva, a že sedíme před dvěma kluky, které jsem moc neznala, ale slyšela jsem o nich - nepotěšující zpráva.
Nastoupili jsme do autobusu a hned mi bylo jasné, že tyto sedadla nebudou to pravé pro mě... Upřímně jsem se těšila, až autobus v Anglii nebo někde jinde zahodíme. Já jsem ještě nikdy autobusem nejela takovou dobu, takže moje
představy o tom, jaká velká tam bude zábava a že nezavřeme pusy, byly mylné. Aj, zapomněla jsem zmínit, že Fiedler (on by chtěl, abych o něm psala jako o Jirkovi) nemohl jet, protože dostal angínu. Opravdu jsem ho litovala a štvalo mě to. Na začátku jsme se snažili bavit a hráli jsme kostky, ale to nás brzy omrzelo a začali jsme s pořádnou nudou a nad kecy lidí okolo jsme nestačily dávat oči v sloup.
Měli jsme jednu nebo 2 močící zastávky u českých pump a pak přes hranice s Německem. No to byl zážitek! Já jsem vždycky jen lítala letadlem a teď najednou přes hranice v a schangenu! Mám to nafocený z busu a jsem z toho pořád úplně vedle ;o)))))
Koukala jsem na německé louky a usoudila, že je to hezké. Německo rozhodně nepatří mezi mé oblíbené země a v životě bych netušila, že může být tak hezké. Jsem prostě strašná a soudím podle obalu. Já to ale vím a bráním se tomu, jak mi síly stačí, ale asi je to pořád málo. Asi 2 čůrací zastávky u pump.
Teď ale přijde ta věc, která byla ze všeho nejhorší a jsem si jistá, že na ni budu vzpomínat dlouho a dlouho. Noc. Ti debilové ze zadní části autobusu pořád něco kecali. Tam se nedalo spát. Vím, jak se jmenuje čí děda, co si kdo myslí o afrodisiaku, že má jeden zámek, který už nemá a bláblábláblá. DO PRDELE! MĚLI JSME ASI 6 NEBO 5 NA TO, ABYCHOM SE VYSPALI A TI ZAS*ANÍ KRETÉNI TAK FURT NĚCO ŘVALI! DEN POTOM JSME MĚLI NEJNÁROČNĚJŠÍ A JÁ JSEM TEĎ NEMOHLA SPÁT! Omlouvám se za rozvášnění, ale nějak se ve mě zase zvedla vlna vzteku... ČTYŘI A TŘIČTVRTĚ HODINY JSEM SE SNAŽILA USNOUT! SPALA JSEM ASI HODINU A PŮL! Nonic...
Myslím, že jsme jednou zastavovali u pumpy v Belgii a pak bylo ticho a já jsem spala. Vždycky jsem se probudila a žasla nad tím tichem. Po pumpě=ticho!
Vzbudila jsem se asi po hodině a nade mnou byl v repráku slyšet hlas průvodkyně, o které jsem s ještě nezmínila, že si nás ve Francii vybrali, a že musíme jít na pasovou kontrolu. Já jsem vůbec nevěděla, co se děje a tak jsem začala všechno balit. Nakonec mi ale někdo řekl, že jenom pas a tak jsem šla s rozsvícenýma očima k lidem od pasu. Bylo vidět lodě a vzduch moře. Anglicky mě kdosi od pasu vyzval, abych šla k němu, lépe řečeno k ní. Vzala mi pas, dala ho do nějakého přístroje. Tam jsem strašně dlouho čekala, než se něco stalo. Nakonec mi dala pas a já jsem vyšla z budovy a koukala jsem, kde jsem a co se děje. Bylo tak 5 ráno? Třeba..
Zase jsme nastoupili do busu, ten s námi popojel a zase zastavil. Hodně lidí vyběhlo ven - k nim jsem patřila i já. Vzala jsem foťák, s Verčou jsme se zeptaly, jestli můžeme dál, a když nám bylo odkýváno, rozběhly jsme se polovičně po přechodech k moři. Zanedlouho za námi přišli snad vši ostatní. Zjistila jsem, že jsme v přístavní městě Calais, které jsem si hned oblíbila už jen proto jméno, a také proto, že je to mé první francouzské město, které vidím. ;o) Nikdy jsem nic takového neviděla. Lodě, lidi, kamiony, auta, lidi, autobusy plné Čechů... Unešena.
Za nějako dobu jsme si měli nasednout do autobusu a on nás i sebe měl převést na trajekt. To mi připadalo úžasné taky! Autobus na loď!
Trajekt měl 2 patra a několik záchodů, automaty, pohovky, stolky, hernu, něco jako bar a PALUBU. ;o) Vyjížděli jsme za tmy. Vůbec bych nepoznala, že jsme na lodi, protože se vůbec nehoupala. Někdo spal, někdo ležel, někdo se snažil zabavit a hodně lidí fotilo. Když začalo svítat - vycházelo slunce - mohli jsme jít na palubu. Nádhera! Co říct nebo napsat jiného? Na palubu jsme pak šli ještě jednou.
Zhruba za hodinu od vyplutí jsme se už řadili zpátky do autobusů a vyjeli jsme. I když jsem nemohla zpustil oči z okouzlujících domků a překrásné krajiny, usla jsem.

Děkovačka

11. května 2008 v 16:15 | Tuleň
Poslední dobou jsem se hodně rozepsala a zjistila, že mám strašně moc čtenářů. Hodím sem nějaký článek a během dne tam mám tak 7 komentářů a každý od někoho jiného. Mám hromadu stálých čtenářů a jsem za ně strašně vděčná. Když tu nejsem, rozhodla jsem se vás jmenovat. Budu se snažit tady poděkovat každému, ale omlouvám se, když na někoho zapomenu. Určitě mi to napište do komentářů!
Taky bych se teď měla zmínit o lidech, kteří čtou, ale nepíšou komentáře. Když jsem komentářů moc neměla, tak mě to strašně štvalo, ale teď, kdy už jsem zmoudřela, už mi to nejenže zas tak moc nevadí, ale ještě k tomu to teď i chápu. U některých článků i blogů taky vůbec nevím co napsat, i když nad ním přemýšlím třeba i hodinu! ;o)
Takže teda děkovačka, jo?
V první řadě rodině. Anča, Kriki, máma a asi Ája mě podporují jak blázen a jejich komentáře mě vždy potěší a povzbudí.
Kamarádi ze školy a jedna super slečna z tábora. Jsem ráda, že i když znají mé nálady a mou povahu, tak si pravidelně čtou. Verčiných dvanáct komentářů u článku mě tedy většinou zarazí a raději bych byla za jeden, ale potěší mě vždycky! ;o) Klárka s dobrýma článkama a strašně milýma komentářema. Elišce Röslerové se svýma Americkýma filmama a Lucce bez komentářů děkuji. ;o)
Pak jsou to lidi z blogů. Jiné tu snad ani nemám. Sirius, který mě strašně štve svýma kecama, ale je fajn a přinutila jsem ho ty zas*ané komentáře psát! ;o) Domča, s kterou se z nám z blogu snad nejdéle. Dále tu mám ty, které jsem objevila teď někdy a čtu jejich články a nahlížím jim tak do života. Smailice - Elisabeth, u té si vždycky uvědomím, jak jsem velká a jak je velká ona ;o) Standa; je zajímavé číst o blogu.cz od někoho, kdo je člověk; články, které mi vždycky něco řeknou ;o) Ivusha - Úžasné články a názory!! ;o) Mydoooom, jehož jméno bych v životě nedala dohromady, je můj nejnovější objev, který jsem vlastně neobjevila já, ale on mě ;o) Snad jediný kluk, kterého znám, co bloguje! Počítačový magor ;o)
Snad jsem na nikoho nezapomněla, ale stát se může cokoli ;o) Děkuji všem ještě jednou a doufám, že mě budete navštěvovat i nadále! ;o)

Anglettere and England

8. května 2008 v 14:11 | Tuleň |  můj život
Když toto teď čtete, jsem už asi v Anglii a nebo aspoň v Německu, Belgii, Francii nebo třeba ještě v Česku a nebo už v Česku (pro ty, co si to budou číst po dlouhé době). Jedu se školou totiž do Anglie a strašně se tam těším! Doufám, že tam bude sranda a ty památky!!! A Agatha Christie, Red dwarf a další skvělé britské sitcomy!! Všecko to uvidím! Budu v blízkosti Temže a pořád bude pršet! Navlhne mi foťák a máma mě tam seřeže!
Jede tam 8 lidí z mé třídy a zbytek autobusu je doplněn z ostatních ročníků druhého stupně. Budeme bydlet po třech a v rodinách! Z toho jsem strašně nervózní! ;o) Pak tam jako zdravotník jede moje máma vzhledem k tomu, že je to má úžasná máma, tak říkala, že se ke mně nebude hlásit. Samozřejmě bude, ale né tak, jak si jistě představujete buzerující matku. Máma je super ;o)
Pojedeme autobusem ve čtvrtek 8. 5. 08 kolem odpoledne. Pojedeme přes výše uvedené země a pak lodí, celé to bude trvat asi den. Nebudu močit, jelikož nebudu pít a proto mě bude bolet hlava a patrně nebudu ani spát. Mluvení, smích a vyměňování si místa s Verčou, to bude asi program celého dne ;o) Potřebujeme pas a bezinfekčnost, ale proč vám to říkám? Chci, abyste věděli, že jsem v pořádku, když jsem se tak rozepsala a teď zase nebudu psát skoro nic. ;o) Napíšu nějaké články teď a postupně se sem budou automaticky přidávat, jak jste to už u mě mohli vidět několikrát při delší a plánované dovolené bez internetu, ale nebude to ono! ;o)
Hezký den a nezapomínejte na mě a na můj blog!

Ať žije hokej!

5. května 2008 v 16:26 | Tuleň
Po roce je tu zase mistrovství světa v hokeji a já se rozhodla, že když nemám trikolóru na rovnátkách, udělám si aspoň blog v českých barvách.
Nejdřív jsem myslela, že to bude mnohem kýčovitější a mnohem agresivnější, ale podařilo se mi to dát líp barevné, než jak jsem si představovala, přesto ale chápu ty, co jim to moc nekáplo do noty ;o) A tak pokud se vám to nelíbí nebo nejste nadšení fanoušci hokeje, bude pro vás tato zpráva jistě příznivá; Tento design tu bude totiž jen po dobu mistrovství. - Popřípadě když vypadneme a mě to bude strašně štvát ;o)
Jinak, co myslíte, máme šanci na nějakou medaili? anketa

Co se praček týče

4. května 2008 v 19:01 | Tuleň |  má rodina
Když mi matka při dávání špinavých plyšových zvířátek do pračky řekla, že před ní někdy sedí a kouká, jak se věci hýbají, vysmála jsem se jí a ještě po cestě do pokoje jsem si klepala na čelo.
Když jsem si ale vyfotila Gustava - velkou kachnu, jak leží naplácnutej na skle pračky, tak jsem najednou zjistila, že před ní sedím a s blbým infantilním výrazem do ní koukám a sděluji matce sedící vedle dojmy."Jé, vidíš, jak je ten dalmatin čistej?"
"No, ale doufám, že brzo uschne... Jé! Koukej, jak se na nás ten medvěd dívá; ,Pusťte mě ven, prosím,."
"Mně spíš připadá, že je mu to jedno."
Napadlo by vás někdy, že budete sedět s mámou před pračkou? Mě tedy rozhodně ne, ale co. Stalo se to a je to fajn ;o) Už vím, kde budu vysedávat! ;o)) Asi si sem ale příště vezmu polštář, už mě bolí zadek a táhne mi na nohy ;o)

Mám blog

4. května 2008 v 14:50 | Tuleň |  můj život
Nevěřili byste, jak je potupné někomu říkat mou stránku. Většinou hned jak se osoba dozví, že je to na blog.cz, přestane mít zájem vědět něco víc. Blog.cz totiž představuje pro lidi, co jsou na internetu pořád, jen obrázky a zkopírované vtipy. Nikdo si nepředstaví články a inteligentní pobavení (u mě jen ty články... ;o) Třpytící obrázky, křiklavé pozadí a sto článků za den. To je to, co si většina lidí představí a to se mi nelíbí!
Zase na druhou stranu, když řeknu někomu, kdo není s internetem tak moc spřátelen a v životě by ho nenapadlo, že na nějakém serveru si můžu udělat stránku a nepotřebuje k tomu mít vlastně žádné počítačové znalosti, že mám stránku, tak na mě obdivně kouká. A já pak vysvětluji, že to je lehké, že by to zvládl každý a on mi zase říká, že on určitě ne. Jenže to se moc často nestává a takovéto osoby většinou kouknou na můj blog, řeknou hezký a jdou si zase po svém.
Zakončení blog.cz je opravdu škoda. Už jsem přemýšlela o tom, že bych se přestěhovala, jenže už si všichni zvykli, já jsem si zvykla a budu tu už druhým rokem, takže tu prostě a jednoduše zůstanu.
Musím uznal, že jsem zkoušela jiné blogy (bloguje.cz, pise.cz...), ale všude měli moc složité ovládání; Musela bych ovládat html... Blog.cz je udělán jako pro debily, což mi vyhovuje! ;o) Prostě mi vadí jen to prostředí, jinak děkuji! ;o)
PS: Víte o tom, že kdybych si neudělala blog, tak asi nevím o tom, jak ráda píšu? Třikrát hurá! Mám vás ráda!

Majáles aneb nadmíra hluku způsobuje migrény, nespavost a zhoršuje sluch

1. května 2008 v 11:33 | Tuleň |  můj život
Většina lidí ví, že jsem měla včera na čarodějnice narozeniny. Nebo jim to aspoň po včerejším krátkém článečku a patnáctkou došlo.
Anča se rozhodla vytáhnout mě na nějakou kalbu, protože není spokojená s mým nudným přeslušnělým životem. Nijak extra se mi nechtělo, ale chtěla jsem sestře udělat radost a tak jsem na to tedy kývla na nabídku být pozvaná na Majáles.
Když jsem přišla ze školy, šly jsme na tramvaj, kterou jsme strašně dlouho jely. Byla jsem nervózní a nechtělo se mi tam čím dál tím víc, ale co bych pro Anču neudělala, ne? Musely jsme najít bankomat a pak k místu dění. Po drobných problémcích jsme našly, kde se kupují vstupenky, které byly formou náramků. Prošly jsme kontrolou, jestli nemáme bombu nebo pepřák a vstoupily na louku plnou stanů a Toi-toiek. Bylo jich tam strašně moc a tak první věc, která se mi honila hlavou, byla Proč jich je tu tolik? Nestačily by 3-4 nebo 10?
Nebylo tam tolik lidí, kolik jsem si myslela. Na začátku tam hrál nějaký hopper říkající si Vladimir 518. Nechtěla jsem před Ančou dělat ksichty a nadávat na tu úžasnou hudbu, ale myslím, že jsem si zvednuté obočí neodpustila. Oddechla jsem si, když Anča řekla poznámku na tuto hudbu. Abyste byly trochu víc v obraze - jedna písnička se jmenovala Jebej parket... Chápete mě?
Po tomhle jsme koukaly na souboj o krále Majálesu - klání vyšších škol. Moderoval to minulý král a bylo to fajn ;o)
Pak hráli Clou. Vzhledem k tomu, že to bylo poprvé, kdy jsme byla takhle někde, byla jsem překvapená a více než skupiny jsem si všímala techniky a okolí. Fascinoval mě plakát, který se hýbal v rytmu decibelů, koukala jsem na plátno vedle stage, na kterém nebylo skoro nic vidět, přemýšlela jsem, jestli lidím v hudebním průmyslu nevadí ten neustálý řev nástrojů a slečna v lososovém triku mě nevyváděla z úžasu svým tancem. A zalehly mi uši ;o) Taky jsme při této skupině vymyslela název článku a článek samotný, a proto jsem si už přála jít domů, abych ho napsala. Kdybych ale šla, udělala bych asi tu největší chybu svého života. Proč? Nepřestávejte mít oči na stopkách, dozvíte se to v dalším odstavci! ;o)
Co pak? Nevěděly jsme co dělat a tak jsme se procházely po louce a zašly na druhý stage a zjistily, že hrajou VAGYNY DY PRAGA, což už od názvu napovídá, že to bude pořádná volovina a když se přijde blíž a vidí a slyší se to na vlastní smysly, je to zážitek, na který se nezapomíná! Nebyla jsem jediná, která tam stála s pootevřenými ústy a úžasem ve tváři. Byly tam písničky pro řidiče kamionů, pak jedna z teleshopingu - víte, jak je tam vždycky hodně těch písniček, ale jen ukázky? Tak oni to zpívali a to byla strašná prdel! ;o)) Pořád tam chlastali a řikali, ať pijem griotku. Bylo to fakt hrozně vtipný a chci jít na jejich koncert! A vy - všichni - jdete se mnou! ;o) Nakonec hodili směrem ke mě Cd, který jsem skoro měla! Hrozně mě to naštvalo! Ale by nebylo vagyn moc, cd bylo vypalený ;oD
Za tu dobu, co jsme byly na Vagynách (;oD) se louka naplnila hromadou lidí a já pochopila, proč je tam tolik těch toi-toiek ;o))
Pak jsme šly na SKYLINE. Vecpaly jsme se úplně dopředu, zahodily batoh a pogovali. Byly jsme na té půlce, kde byla tráva která se po chvilce změnila na bahno a tak s asi dovedete představit, jak vypadaly boty a kalhoty všech, co tam byly. Po pár rozumných uvážení jsem se přesunula z bahna a gumovou podložku nad kabely. Potom jsem zjistili, že na druhé půlce byl písek, takže bych byla zasraná míň, no ale pozdě. Co se dá dělat. Asi dva nebo tři pogovací mladíci spadli a já jsem byla zaskočená množstvím rukou, které mu pomohli se zvednout. Strašně mě bolely nohy! A zjistila, jsem, že už jsem tak unavená, že se těším, až Skyline skončí a půjde se domů.
Konec, jenže domů se nešlo. Přemlouvala jsem sestru, ale šlo se až asi za hodinu.
Když jsme jely domů, myslela jsem, že se zhroutím, jak mě strašně bolely ty nohy. Tramvaj byla ještě k tomu strašně narvaná a tak jsem si mohla sednout až v metru.
Vidíte, kolik nových výrazů jsem se naučila?? ;oD