Duben 2008

Na čarodějnice

30. dubna 2008 v 10:50 | Tuleň
Víte o tom, že tento den, 30. 4., spáchal sebevraždu Hitler?

ONRvČTND!

27. dubna 2008 v 13:05 | Tuleň |  porůznu
Abych byla konečně in a neměla takhle úplně out blog, musím sem dát aspoň jednu pořádnou anketku! A tak tedy tady je!
Anetka před dlouhou dobou řekla zajímavou věc, která mě hned nadchla. Čekala jsem, až budu mít náladu to napsat a ta teď po shlédnutí reklamy na Penny přišla.
Vyhlašuju anketu O Nejhorší Reklamu v Českých Televizích Naší Doby. Takzvanou ONRvČTND! ;oD
V první řadě tu musí být již zmiňovaná reklama na Penny market, která soutěží hned dvakrát. Poprvé je to tato : http://youtube.com/watch?v=KG4z2OHucig a druhá tato : http://youtube.com/watch?v=DCXYm676OY4&feature=related.
Reklama na zmrzlinu Koral s Helenou Vondráčkovou. To fakt nemám co říct...
Přestrašná reklama na Maxi King!
Reklama na Urinal. Ta se mi ale nezdá tak strašná, přijde mi strašně vtipná ;oD -Urinal? Na co to máte? -Měl jste někdy zánět močových cest? - Měl... (bohužel, nenašla jsem v češtině ;o()
Reklamy na Perwoll, Persil, a další prací prášky, které ženy vytáhnou při každé příležitosti z kabelky. Ať jsou v divadle, na nějakém vystoupení, na ulici nebo já nevím kde všude. Víte co myslím? Doufám že jo, protože jsem nenašla žádný video... ;o(
A ještě k tomu Palmex, kde zvedají dost těžký pytel pracího prášku, jako kdyby měla v ruce peří...
Další věc do pračky. Proč je Pavlík tak malý? A proč je všechno tak hebké? A proč to všechno tak krásně voní? -Protože vás mám ráda! V tom případě znám pár lidí, kteří nemají rádi nikoho! ;oD -> Silan
Drogerie Teta. Ta se mi zdá - jako Urinal - taky vtipná, ale někomu může přijít hrozná ;o)
Dále je tu teleshopping na CD, jako jsou Pivní pěna, Eva a Vašek...
No. Tak jestli vás napadne ještě něco, určitě napište, ale já už vůbec nevím! ;o) V každém případě hlasujte!!! ;o)

Malé velké změny života

24. dubna 2008 v 20:17 | Tuleň
Je tu další velká změna. Nejenže za chvilku budu chodit na jinou školu a je možné, že už nikdy neuvidím celou naší třídu po hromadě, budu mít občanku a mám skoro prsa (;o), ale dokonce jsem se i přejmenovala na icq! Po strašně dlouhé době už nejsem tulen, jak mě vši mohli vidět, ale la phoque! (Tuleň je sice ve francouzštině mužský - le, ale já, jak jistě víte, jsem rodu ženského a tak jsem si to pozměnila. To jen kdyby s tím měl nějaký extrémní francouzštinář nějaký problém.)
Možná víte, možná nevíte, že změny nemám moc v lásce a tak jsem z toho vedle. Vám to jistě nepřipadá jako nic extra a že bych vás tady tím měla nudit, ale pro mě? Vždycky jsem byla tulen, pamatuju si, jak mi to Anča vymyslela. To bylo ještě když jsem nechápala, co je to online a offline.
La phoque se loučí s citovým článkem. Doufám, že se aspoň trochu povedl. To víte, ty city a pak ještě k tomu televize a plný močový měchýř! To se člověk nemůže pořádně soustředit! ;o)

Děsivé pondělí a jeho následky

22. dubna 2008 v 19:40 | Tuleň
Za předpokladu, že Měsíc se točí kolem Země a čas je relativní se udála tato věc.
V to Velké Pondělí jsem měla nařízený budík od včera na 6:15, probudila jsem se ale už v 6:10 a rozhodla se už vylézt z postele. Oblékla, učesala, kriticky se vzhlédla v zrcadle, mluvila s matkou a šla jíst. Mezi tím byla vzbuzena sestra. Já jsem si ještě jednou zkontrovala, jestli mám všechno, vyčistila zuby a už se velelo k odjezdu. Požádala jsem totiž matku, aby mě odvezla do té strašné komunistické hranaté budovy. Naštěstí nebyl takový problém zařídit, aby to šlo, za což jsem byla strašně vděčná, protože si neumím představit, v kolik bych vstávala. Jela s námi i Anča, dělat mi oporu.
Jak jsem v minulém článku mluvila o Panu Rybě, tak se k němu ještě přidala beruška od mámy a, když jsem se o tom zmínila před Ančou, dala mi ještě malýho špinavýho plyšovýho růžovýho králíčka, kterýho zrovna viděla. Hurá. Původně jsem si myslela, že si dám Pana Rybu na stůl, ale když jsem měla talismany 3, rozhodla jsem se, aby mě chránili a dodávaly štěstí jen z tašky ;o)
Celou dobu jsem nebyla nervózní, až když jsme jely blíž a blíž ke králíkárně a já poznávala budovy, které jsem normálně vídala jen z autobusu. Začalo mě strašně bolet břicho a chtělo se mi na záchod. Jasné příznaky nervozity, u mě.
Když jsem dojely před školu, rozloučila jsem se s mámou, která mi popřála hodně štěstí a s Ančou jsme šly ke vchodu. Cestou tam se mi chtělo zvracet a opravdu jsem de bála, že hodím šavli do keře. Nikdy se mi zvracet nechtělo! Ale všechno jednou musí přijít, ne? I přesto jsem ke vchodu dorazila bez zvracení a chuť vyvrhnout perník zmizela. Když mě Anča utěšovala, viděla jsem kamarádku z přípravky a její kus rodiny. Taky mi popřály a já jsem za několik desítek vteřin až minut odešla vstříc komunistickému interiéru. Nějaký pan profesor mi řekl, že se mám přezout a pak jít do třídy 303. Byla jsem maličko udivená, jelikož jsem se tam nikdy nepřezouvala a řekla jsem si, že to na té pozvánce jistě nemyslí vážně a teď jsem se bála, že z toho budu mít průser. Rychle jsem vyběhla nahoru. Vzpomněla jsem si, že si potřebuju koupit polomáčenky a tak jsem zase běžela dolů. Proběhla jsem celou školu a nakonec jsem konečně narazila na automat. Hádejte co? Nenašla jsem způsob, jak z něj ty polomáčenky dostat a tak jsem se zklamaně vydala zase nahoru ke své třídě. Za několik okamžiků tam přišel Petr, který je z mé třídy a který taky dělá zkoušky. Povídali jsme si a mě pořád zachvacovala husí kůže, bolest břicha, bolest zad (už od včera!) a pořád se mi chtělo na záchod. Přišla učitelka a všichni se hnali do třídy. Nejdřív jsem si sedla do první lavice, ale pak mi došlo, že bych byla od katedry první na ráně a tak jsme si sedla do druhý. Asi 15 minut nám říkala ty organizační věci. Dávali jsme návratky, chodili si pro obálky, říkali datum narození našich zákonných zástupců. Nakonec přišel test, čeština. Žádný podraz, nic neočekávaného. Stejné jako na zkouškách na nečisto. Když jsem to psala, tak jsem nebyla nervózní. Bylo mi to tak nějak fuk, že to vlastně rozhodne o celé mé budoucnosti. Uvědomovala jsem si to, ale nijak mě to neznervózňovalo, za což jsem byla, jsem a budu šťastná!
Přišla přestávka a s ní zase stres a nervozita. Myslím, že jsem si konečně došla na záchod. Nebo to bylo před tou první písemkou? No, ať tak nebo tak, myslím, že vás to nezajímá a tak se zase vrátím... Sežrala jsem pár Petrových gumových medvídků a byla matika. Začala jsem úplně skvěle. Rovnice mi vyšla, procenta jsem zvládla i úhledně napsat a auto jelo rychlostí 51km/h 204km. Byly tam bohužel i 2 příklady na něco, co jsem moc nepochopila a to mám určitě špatně... Pak tam byl ještě nějakej drát a to jsem vůbec nevěděla. Něco jsem tam napsala a šla si to kontrolovat. Logicky jsem se zamyslela nad tím, co mi vyšlo v příkladu s procentama a zdálo se mi to nelogické. Opravila jsem to ještě nelogičtěji a odevzdala. Ten první výsledek byl samozřejmě dobře. Opravila jsem to pak špatně! Ach jo...
Takhle povzbuzena jsem jela domu. Cestou asi 3 telefonáty a hromada debilních lidí. Byla jsem si jistá, že jsem to neudělala.
Doma jsem zasedla k počítači, vyhledala jsem si www.gymlit.cz a přijímací řízení. Tak jednou za minutu jsem zmáčkla F5. K tomu jsem hrála ještě nějakou extra nudnou hru.
Nemůžu si vybavit, jak dlouho jsem u té kraviny mohla sedět, ale naštěstí mě vysvobodila Verča, která mi zavolala, že je s Elí. Vyběhla jsem z domu - kdybych měla šálu, určitě by za mnou vlála. Procházka s Verčou, Vojtou a Elí jako normálně. Na konci padla otázka, jestli by Verča nemohla přespat u nás.
Doma už nikdo nebyl a tak jsem si zase aktualizovala stránku s výsledky.
Přišla matka a zanedlouho i Verča, které bylo dovoleno u nás přespat. Byly jsme na počítači a jedly popcorn, který přinesla. Vzhledem k rychlosti počítače jsme hry moc nehrály, jen jednou za čas zmáčkly F5. Mezi povídáním a padáním ze židle jsem zase pravidelně mačkala F5. Vždycky jen bílá stránka. A tak jednou jsem se zase uráčila kliknout na modrou šipku na mozzile a najednou už nebyla bílá stránka, ale byly tam černá písmenka a v tom tučně psané přijat na základě přijímací zkoušky. Koukala jsem na to a řvala na mámu, ať sem urychleně přijde. Musela jsem si to přečíst několikrát, abych náhodou nezjistila, že jsem si to přečetla špatně, ale ne! Ať jsem se přesvědčovala, jak jsem chtěla, že si to čtu špatně, prostě to tam bylo!
JÁ MÁM ŠKOLU! JÁ JSEM SE DOSTALA NA GYMPL. BUDU DOJÍŽDĚT 30 MINUT DO SVÉ BUDOUCÍ ŠKOLY. BUDU PŘÍŠTÍ 4 ROKY CHODIT DO TÉ KRYCHLE. POJEDU 1. ZÁŘÍ NA SEZNAMOVÁK!
No sakra! Jsem extra šťastná!!!! ;o)
Dneska - úterý - jsem dozvěděla, že od nás ze třídy se dostalo 16 lidí, 3 ještě neví a jeden se nedostal... Ach jo. Strašně mě to mrzí, jenže co se dá dělat? V každém případě, já jsem přejetá a já, majitelka tohoto blogu, vám budu psát další info o přejetí lidí, na kterých mi záleží!
PS: Verčo? Myslíš, že se dostaneš? To si jistě myslíš správně! Mám tě ráda!!! ;o)

Pondělí 21. 4 pomalu, ale jistě přichází

20. dubna 2008 v 21:07 | Tuleň |  můj život
Tak. A je to tady. Připravila jsem si oblečení, na které myslím už asi týden, umyla si hlavu, oholila nohy, nandala peeling, abych se zítra, to velké pondělí, kterého se většina deváťáků obávala už od půlky osmé třídy, cítila dobře. Do batůžku jsem si podle papíru dala 4 pera, 2 mikrotužky, 2 gumy, trojúhelník, pravítko, kružítko, úhloměr, tabulky a kalkulačku. Plus flašku s pitím, MP3, kapesníky, Pana rybu a berušku od mámy pro štěstí a peněženku. Z pozvánky k přijímacím zkouškám jsem také vyčetla, že tam mám být v 7:45; rozhoduji se, v kolik vstanu, že se mám dostavit do učebny č. 303 ve čtvrtém patře a že výsledky budou do 24 - 48 hodin na internetu.
Víte co? Já se na ty zkoušky těším! Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat, ale jsem samozřejmě i nervózní. Poprvé mám pocit, že nejsem dostatečně připravená. Doufám však, že je to jen pocit.
V naší třídě jsou všichni strašně hodní. Navzájem jsme si slíbili, že si budeme držet palce, přáli jsme si hodně štěstí a objímali jsme se. Musím říct, že kdyby se bralo na školu podle držených palců, byla bych přijatá už dávno, což mě moc těší. Jsem optimistická, ale neustále zhluboka dýchám. Tak snad, že?
Všem, co také dělají zkouky srdečně přeji hodně štěstí a veřte, že to uděláte! Budu na vás myslet!

Děkuji ti, Floro milá, že jsi mě dnes zachránila

17. dubna 2008 v 18:37 | Tuleň |  můj život
Bohužel konečně mému mozku došlo, že za 5 dní jdu na příjmačky. Od včerejšího večera, kdy mi to teda došlo, jsem byla absolutně nepoužitelná, jak si mnozí mohli všimnout. Dneska jsem přišla domů, kde nikdo nebyl a začala se stresonudit. Učit jsem se v mém stavu nemohla a tak jsem se po dlouhém rozmýšlení rozhodla, že půjdu pryč z tohoto depresivního prostředí. Po cestě jsem napsala pár kamarádkám, jestli by se mnou nechtěly někam jít. Nechtěly. ;o) Šla jsem tedy tam, kam jsem zvyklá chodit dennodenně; ke škole. Tam jsem zabočila k pemi a koupila tam pár volovinek. Pak jsem si řekla, že půjdu do Flory. Zapomněla jsem se zmínit, že jsem celou dobu musela myslet na přijímačky, teda kromě chvilky, kdy jsem v nějakém okně zahlédla vlajku Tibetu, kterou jsem si musela ihned vyfotit. Na vteřinku se mé myšlenky zabývali situací v Číně.
Zmožená gymplem jsem přišla do Flory. Slyšela jsem z repráků v povzdálí bubny a s domněním, že je to rádio nebo reklama jsem procházela ke schodům. Bubny byly ale čím dál tím hlasitější a tak mi to začalo lézt na nerv. Když jsem ale procházela požárním schodištěm, zjistila jsem, že to není rádio či reklama, ale že je to živě. Do patra, kde se všechno odehrávalo jsem vyběhla s nezkrotnou zvědavostí. Viděla jsem tak skupinu asi jedenácti lidí s bubny a různými nástroji, které jsem ještě neviděla. S očima jako lev vidící kořist po třicetidenním půstu jsem na ně koukala. Úplně poprvé jsem si myslela, že dělají reklamu na sušenky Dobré ráno, ale za chvíli jsem to zavrhla a uspokojila jsem se myšlenkou, že jde prostě jen o nějakou reklamní kampaň.
Když dohráli, zjistila jsem, že v patře pode mnou je molo a tam moderátorka. Zjistila jsem, že jde o páté narozeniny Flory.
Ale ten pocit! To bylo něco úžasného! Najednou jsem nemyslela na nic, než jen na to, co se tam dělo a mé jediné přání bylo, ať je tam někdo se mnou, což se mi ale nevyplnilo. I přes to jsem teď konečně šťastnější a myslím na více věcí, než ráno. Za to Floře srdečně děkuji!

City?

15. dubna 2008 v 19:27 | Tuleň |  porůznu
Po dlouhé době je tu něco do rubriky "moudra". Doby, kdy bych sem strčila jen citát, jsou pryč a tak teď musíte namáhat více oči a hlavu na čtení, než se dozvíte to moudro.
Už jsem tu aspoň třikrát zmiňovala knížku Z těch zelených očí jde strach. Četla jsem jí asi před dvěma lety a během jejího čtení jsem narazila na jeden krásnej citát, který jsem ale přešla a pak jsem ho už nikdy nenašla. Pořád jsem na něj ale myslela a mlátila hlavou o zeď, že jsem si tu stránku nezaložila. Naštěstí si knížku před nějakou dobou půjčila Kriki a měla jsem to štěstí, že ji četla u nás doma a že jsem si na to vzpomněla. Když jsem si ho po těch -asi - dvou letech znovu přečetla, nebyla jsem z něho tak unešená, jak jsem čekala. Trochu mě to mrzelo, ale četla jsem si ho dokola a zase jsem v něm našla půvab. Už vás nebudu napínat. ;o)
City jsou jako plameny, jako požár; Vzplanou, můžou způsobit hrozné škody, ale netrvají dlouho.
Bohužel pořád musím myslet na ten požár, jak byl v srpnu 2007 v Řecku, ten byl trošku delší...

Patnáct. Hurá?

14. dubna 2008 v 18:41 | Tuleň |  mé úvahy
Jediné tulení čarodějnici na světě bude patnáct. Někdo by na mém místě skákal sedm metrů do vzduchu štěstím a vysloužil by si při tom zápis do Guinessovy knihy rekordů. Někdo by se zase zhroutil a nemohl by se měsíc dostat z depky - nikoho takového neznám a ani jsem o tom nikdy neslyšela -. Já jsem ale zase prostředek. Ani se netěším, ani nepláču. Asi bych jako každý průměrný dementní teenager měla být štěstím bez sebe, že už jsem tak velká, a že mi za chvíli bude osmnáct, bohužel či možná naštěstí v tomhle průměrná nejsem a tak zvažuju všechny stránky patnáctky.
Asi před třemi týdny mě chytil revizor. Měla jsem 2 dny prošlou tramvajenku, ale Kiki mi řekla, že to platí ještě 3 dny po. Bohužel ta moje ne, ale pan revizor mi řekl, že mi ještě nebylo patnáct a tak to tedy nechá být. Rozhodla jsem se proto do patnácti jezdit na černo. Sice maličko stresík, ale co! ;o) Tohle je jedna z mnoha nevýhod občanky. Všude už nebudu dítě, ale student.
Další věc je strašná přestrašná. Jsem velká. Já ale nechci. Bojím se budoucnosti a nebojím si to
přiznat. Teď se hlásím na gympl a za chvíli budu mít 3 nemanželský děti, malý důchod a nájemní byt v králíkárně 1+kk. Já chci být prostě ještě to malý dítě, které má starosti jen s plyšovým medvídkem, kterému se páře hlava.
Víc než 2 nevýhody mě nenapadaj. Bohužel nemůžu přijít ani na žádnou výhodu občanky a roku, kdy se dítě stává studentem... Chtěla jsem si dělat i opozici, ale bohužel nemůžu najít žádné argumenty. Kdyby Vás napadlo něco kladného, napište.

Pátkové šílenství

11. dubna 2008 v 13:47 | Tuleň |  můj život
Už asi druhým rokem v pátek pravidelně chodím spát v půlnoci a jaký je důvod? Seriály na čt2. Nejdřív dávali Red dwarfa a Monthy Pyntona, pak k R/D přidali Black books, pak obojí skončilo a teď čekám jen na Bigtrain a chodím spát dříve. To se ale už dneska změní, protože dávaj IT CROWD!!!! Anglicky s českými titulky, což je absolutně nejlepší! Dávaj je pod názvem Aj'táci, co tedy není nijak etra dobrý název, ale přijde mi to rozhodně lepší než partička IT, pod čím to dávali nadabované na HBO, ikdyž... ;o))
Tak jste tedy všichni co nejsrdečněji zvaní na první díl úžasného britského humorného sitcomu IT crowd! A jestli se nebudete dívat, nakopu vás do řitě!
PS: Napsala bych víc, ale nefunguje nám internet a tohle teď píšu v rychlosti v počítačové učebně u milionu řvoucích a agresivních dětí! ;o))

Vždy jen ten sladký průměr

9. dubna 2008 v 21:22 | Tuleň |  můj život
Když jsem psala ten nadpis, měla jsem sto chutí napsat místo průměr průjem, ale přišlo mi to hnusný ;o))Ttak to ale píšu aspoň sem, popojedem, ne?
Všimli jste si, jak jsem strašně průměrná? Všecko je u mě na průměru. Tělesné výkony, hudební výkony, školní výkony, moje společenská stránka. Všecko! Proč nemůžu být v něčem opravdu dobrá? Být v něčem nadprůměrná? Krisťuch má zpěv a klavír, tím se může všude chlubit a je to všude vidět (;o), Bára Klicperová je skvělá v atletice, Verča má zase zmáknutý snad všechny sporty včetně těch, co ještě nikdo nevymyslel a Kája Poliaková je nadprůměrná ve všem... To je jen zlomek lidí, které znám a kteří jsou v něčemnadprůměrní. U mě by toho bylo tolik, co by se mohlo znadprůměrnit a na co už dlouhou dobu myslím. Moje velké přání je tanec. Strašně mě to baví, ale nejsem schopná si sehnat nějaký kroužek tance. Pak je na řadě hudba. Hrála jsem rok na klavír a pak rok a půl na kytaru, která mě ale přestala bavit a teď se zase vrací vášeň ke klavíru, ale máma odmítla náš klavír doma naladit, takže z toho taky bohužel nic nebude. Pak je tu jedna, za kterou se mi určitě budete smát, což je zpívání. Hahaha! Vraťte se zpoza stolu a čtěte dál! ;o) Teď řeknu nejvzdálenější sen, sen, který jsem vyslovila nahlas jen párkrát, protože vím, že je to jen sen... Chtěla bych vydat knihu...
Největší problém je, že kdybych začala dělat něco ze svých snů, nedokázala bych to dodělat až tam, abych něco dokázala. Hned by mě to buď přestalo bavit, nebo bych tomu nevěnovala tolik času, kolik bych chtěla.... Prostě nemám trpělivost, nedokážu nic vyvést do dokonalosti a nemůžu něčemu obětovat tolik času a úsilí, kolik bych měla a chtěla! Doufám, že teď už chápete, proč pro mě bylo to přeplavání bazénu pod vodou tak úžasné.
(= No co... Já budu prostě jen vždy jen sladký průměr. =)

Eldeste! Sakra už!

6. dubna 2008 v 9:42 | Tuleň |  můj život
Problém opravdu tlustých knížek a opravdu dobrých tlustých knížek je ten, že potom, co je přečtu,nemůžu dlouho číst nic jiného, protože pocit, že opustím hlavního hrdinu a začnu číst úplně něco jiného je strašně znepokojující a nemyslitelné. Ale kdyby jenom to! Bohužel na Eldesta musím pořád myslet. Jako by ze mě vytáhl všechno myšlení a nechal mi tam jen Eragona, Rorana, Aryu a Safiru a základní instinkty. Nic jiného teď v hlavě nemám a celkem mě to štve! Nemůžu se na nic soustředit. Kdo to všechno zavinil? Christopher Paolini a Veronika Šaumanová! Paolini mě vtáhl do neskutečně úchvatného děje, který se mě bohužel pořád drží a nechce se pustit a Verča mě donutila si ty 2 díly přečíst, do třetího mě nedonutí, protože po něm se vrhnu sama ;o)) I přes všechny bichlecí následky jsem nesmírně vděčná, že jsem si mohla přečíst tuto báječnou literaturu, ty světové bestselery!
Děkuji

Pláč, jaké jsou jeho důvody teď?

5. dubna 2008 v 12:59 | Tuleň |  můj život
Brek byl, je a myslím, že bude i nadále přirozená záležitost. Já jsem brečela vždycky. Jako menší jsem byla strašnej spratek, který brečel, když nedostal to, co chtěl, ale častěji kvůli bolesti. Přišel ke mně kocour, zaútočil mi na nohu/ruku/hlavu/záda/břicho a už jsem se topila v slzách.
Poprvé jsem si změnu uvědomila, když přijela Anča z Francie a když na mě zase zaútočila kočka - víc než obvykle - a já jsem neudělala víc než "Au! Kretén!". Anča se udivila a řekla "Jaktože nebrečíš?" (Pamatuju si to pořád) Něco jsem zmateně odpověděla a začala jsem o tom trochu přemýšlet, což došlo až k tomuto článku.
Už si nepamatuju, kdy bych hystericky brečela kvůli nějaké bolesti, jak jsem to dělávala dřív. Jen mi třeba vytrysknou slzy, což se mnou nedá ovlivnit. Teď má pláč jiné důvody a mnohem divnější, pochybuju, že by někdo chápal, proč jsou, protože to jsou snad jen drobnosti, které mě můžou vytočit. Mám dva nejčastější důvody. Jeden ten nepochopitelný a druhý poukazující na mou slabost. Začnu tím druhým, což jsou známky. Poslední dobou se moc nevyskytuje, protože je mi to tak nějak jedno, mám před přijímačkama… Ale před tím jsem byla s kapesníkem u očí furt a bohužel myslím, že se to vrátí…
První a pro hodně lidí jistě nepochopitelná věc je z hysterického pohledu, Šílená. Rozhodí mě úplně všecko; To, že jsem šla do knihovny, když měla zavřeno, to, že mám dva dny po sobě jiné jídlo na oběd, než sem si objednala i to, že jsem si roztáhla svoje oblíbený triko. Nejvíc prostě když dělám něco, co bylo k ničemu nebo když to nemá pořádné vysvětlení, které by mi řeklo, že to byla moje chyba, čímž mám na mysli ty první 2 věci. Koukala jsem na internet a tam psali, že mají v sobotu otevřeno, pak jsem tam jela a hádejte co? A když se k tomu ještě přidá několik věcí, které se mi staly při cestě, malér je na světě. A to nemá žádné v\světlení a cesta byla úplně zbytečná. Proč na netu psali, že mají otevřeno, když nemají? A proč, když si jsem 100% jistá (Anet, fakt jsem! ;oD), že jsem si čipla 2, tak jsem dostala 1? To se také nedá vysvětlit! Když se něco takového stane - musím říct, že se to stává pořád - připadám si absolutně k ničemu, což říkám teď s čistým rozumem (jakože nejsem v hysterii ;o). Mám hromadu výčitek, které také mají velkou zásluhu nad mém zhroucení a pocitu, že jsem k ničemu.
A jinak? Bolest? Cs! Proč bych kvůli ní měla brečet a okrádat se tím o tekutinu, kterou potřebuji, aby mě neustále nebolela hlava? Ne, tu si raději šetřím na známky a záchvaty. ACH JO!

Co dokáže vzpomínka

2. dubna 2008 v 10:48 | Tuleň |  má rodina
Ač jsem jen polodojedla jídlo, už ho odcházím odnést. Verča je už napřed, ale nijak nespěchám, abych ji dohnala. Odevzdám a jdu si pro pití. Během pití čaje zvláštní chuti se mi myšlenky honí po hlavně jako splašené. Od tématu k osobě, od osoby k věcem. Najednou si vzpomenu na rozhovor mezi mnou, mámou a Ančou. Začal tím, že Anča měla zase nějaké připomínky k mému malémua roztomilému nosíku, já jsem upozornila na Barbru Streisand, která na svém nose postavila kariéru. V tom se ozvala Anča, s posměškem, který značil, že by se jí na nos klidně celá vešla. Na tohle jsem si vzpomněla, když jsem měla již zmiňovaný nos v poloprázdné skleničce. Bohužel mi to přišlo strašně vtipné a s polovinou obličeje ve skleničce jsem se zasmála. Zkušenější již vědí, že jsem to neměla dělat. Jak jsem totiž vyfoukla smějící se vzduch z nosu, celý obsah skleničky jsem měla po celém obličeji.
Ihned jsem si dala vlasy tak, aby mi nebylo vidět do obličeje, odevzdala jsem skleničku a běžela do umývárny, ale pořád vysmátá. Když jsem si opáchla obličej, šla jsem si - již s Verčou - čipnout oběd na čtvrtek. V malé místnůstce, kde se čipuje bylo celkem dost lidí. Když jsem se koukla na jídelníček, zase mě to popadlo a začala jsem se tlemit, omluvila se a rychle odešla. Přede mnou byl nějakej kluk a prý to vypadalo, že jsem se smála jemu, za což se omlouvám a doufám, že mu to nenaruší ego ;o)))))
No… Celkem mě štve, že jsem to napsala takhle…. Bylo to totiž ohromě vtipný, proto doufám, že vám to - takhle podané - vtipné připadá!