Březen 2008

Jarní úklid

29. března 2008 v 17:49 | Tuleň |  mé úvahy
Přemýšleli jste někdy o něm? Pokud ano, věřím, že jste si kladli otázku, proč je to zrovna na jaře. Proč není nějaký letní nebo podzimní úklid? Chvilku jsem nad tím přemýšlela a pak mě napadlo jediné, a podle mě správné a logické, vysvětlení. Slunce.
Jak sluneční paprsky poprvé proniknou za okna domů, hned jsou vidět nedostatky, které nebyly celou zimu pod světlem lampiček, lamp a lustrů vidět. Najednou si při obědě všimnete těch hrozných šmouh na oknech, u sledování televize se místo děje filmu soustředíte na prach usazený na obrazovce a když se pří čtení na chvíli zamyslíte a kouknete na gauč, zděšeně zjistíte, že jsou vedle vás kočičí chlupy. Pak je to tedy jasné, potřebuje to pořádný úklid! Jarní úklid!

;o)

26. března 2008 v 21:51 | Tuleň
Tak už tu nemám ten hnus. Chtěla jsem to mít týden, ale... Pffffff! Byl to moc velký hnus

Zase ve formě?

25. března 2008 v 19:51 | Tuleň |  můj život
Tak jsem byla v bazénu. Jsem strašlivě unavená ale ohromně šťastná! Zase jsem totiž ve formě! ;oD Abyste to pořádně pochopili, vrátíme se v čase do léta roku 2003.
Jeli jsme do Maroka. Hotel, moře, bazén, jídlo, kočky... Jednou tam byla taková soutěž. Bylo to v bazénu. Nejdřív se dal kruh, takový ten, jak se jím zachraňuje, přivázaný za 2 provázky připevněné k bazénu doprostřed. Ti, co se chtěli účastnit, skočili - nejlépe šipku samozřejmě - a pod vodou se bez nadechnutí dostat hlavou do kruhu. Chápeme? Doufám, že jo ;o)
Soutěž začala a táta se účastnil. Přemlouval mě, abychšla taky, ale já se styděla. Nakonec jsem teda šla, ale špatně jsem si to vyměřila a dala hlavu vedle. Na další kolo jsem ale stejně šla. Abych vás dlouho nenapínala a nenudila... Ten bazén byl dost dlouhej a mně bylo deset. Kruh se dal úplně nakonec bazénu a já to dala. Kruh se dal trochu dál od bazénu a já to dala nakonec a trochu zpět. Bylo mi deset a zůstala jsem tam jen já a asi další 4 chlapy - včetně mého táty. Další kolo už jsem ale nedala. Sakra! Bylo mi 10 a ten bazén byl sakra velkej a já to dala tam a kus zpět! Všichni po mně obdivně koukali a já si to užívala ;o) (Viděla jsem video z té soutěže. Jsou tam vidět jen vlasy, ze kterých trčí ruce a nohy ;o)))))
Dlouho pak jsem ale už žádný dobrý výkon pod vodou nedala a byla z toho moc smutná. Dneska jsem si ale řekla, že to znova zkusím a dala jsem celej bazén v Letňanech. Byla jsem si sice jistá, že potom i během toho zhynu, ale vydržela jsem to a jsem za to ráda! A jak! Ještě abych věděla, kolik to bylo metrů, koukla jsem se teď na net a zjistila, že 25, teda asi! Trochu mě to zklamalo, že jen tak málo, ale v Maroku byl větší. A jistě se mi někdy podaří přeplavat víc!
Jsem šťastná, že jsem zase v tom!!!! ;o)
PS: Vím, že kvalita textu není nijak skvělá, ale to víte! Jsem tak ráda… ;o)

Už se nebojím říct Vám pravdu!

24. března 2008 v 16:51 | Tuleň |  můj život
Víte... jistě jste si všimli nového vzhledu blogu. Konečně jsem odhalila svou druhou stránku! Mít takhle nádherný blog bylo vždy mým snem, jen jsem se před vámi styděla, ale teď! Konečně jsem se odvážila dát najevo to, co se mi opravdu líbí! Už tu nebude žádný out design, za který jsem jen schovávala svou pravou tvář! Žádná zelená, žlutá, modrá... Ne! Design, který jsem si vždycky přála!
Konec tomuto trapného záhlaví:
Už nikdy neuvidíte titulní stranu tohoto blogu zelenou a modrou, jako tomu bylo doposud
A v žádném případě už se nesetkáte s tímto:
Sbohem! Bylo to všechno tak neosobní! CS! Jsem ráda, že už jsem se Vám svěřila!
(PS: Všechny události a písmena, věty, slova, tečky, čárky, vykřičníky jsou vymyšlené. Najděte mi větu, která bude pravda, a dám Vám padesátník!)

Taková normální rodinka

21. března 2008 v 16:19 | Tuleň |  má rodina
Po Zoufalých manželkách jsem odtančila pro zmrzlinu. Z kuchyně jsem slyšela řev, zpěv a rytmické mlácení flaškou. Když jsem se vrátila zase do obýváku, objasnilo se, že řev vyluzuje Aneta zabalená v dece, zpěv a mlácení flaškou bylo od matky. Pozorovala jsem je. Zanedlouho se Aneta začala bránit a do toho všeho byl ještě křik Anety a nadávky od jedné i od druhé strany.
La, la, la, la, lá, buch, buch, buch, buch, la, lala, buch, la, buch, lá, buch buch.
Po chvíli bránění Aneta vytrhla matce flašku z rukou a schovala jí k sobě pod deku v domnění, že už ji matka nechá spát. Domnění bylo však nesprávné, protože matka našla jinou flašku a spustila novou píseň. To už se Aneta probudila a zaútočila rukama. Teď už zpěv nebyl, byl jen řev a můj smích.

Zelený štvrtek

20. března 2008 v 17:31 | Tuleň |  má rodina
Kdo by to byl řekl, že dnešek bude tak zajímavý. Je Zelený čtvrtek a tudíž se nejde do školy. Myslela jsem si, že to bude prostě zase jeden den, který strávím u televize s hromadou nezdravého jídla. Naštěstí se tak nestalo. Ráno mě táta vzbudil v 7, protože si myslel, že se jde do školy. Navzdory tomu jsem ještě tak nějak usla, ale byl to ten spánek, jak se jen válí v posteli a hlavou probíhají krátké sny, při kterých se pořád probouzíte.
Včera jsem si začala číst deníčky. Začala jsem prvním - kupodivu -, kdy jsem asi v polovině deníku slavila desáténarozeniny, a byla jsem ještě na Jiřáku. Řeknu vám, že číst to, bylo hodně zvláštní, když jsem si uvědomila, že jsem to psala já. Každý den byl totiž stejný. Psala jsem tam, že jsem vstala, vyčistila zuby, nasnídala atd. Myslím, že opravdu každý den jsem tam psala ranní hygienu. Pak jsem napsala, že se ve škole nic zajímavého nedělo a že jsem pak šla do družiny a na oběd. Pořád jsem se zmiňovala, co jsem měla k jídlu. Pak jsem napsala v kolik si mě máma nebo táta vyzvedli z družiny a že jsem šla na nějaký kroužek. Pak na co jsem se koukala v TV a že jsem se vysprchovala a šla spát. Bylo to opravdu hrozné. Strašně naškrábané (co se změnilo?), chyběly písmenka (to se někdy stává i teď... ;oD), věty nedávaly smysl a strašně moc chyb, což ale bylo pochopitelné na můj věk ;o) Dočetla jsem první deník a hodně jsem vzpomínala na mou minulou třídu na Jiřáku, což se projevilo na mých dnešních ranních snech ;o) Ale jak jsem četla dál, tak jsem viděla, jak je méně chyb a někdy dává i něco smysl ;o)
Vstala jsem teda asi někdy v 10 nebo v 11. Koukala chvíli na nějakou pohádku, a když skončila viděla jsem ukázku na pohádku, o které jsem psala v deníčku! Prý to byla hrozná kravina. Snad O Ječmínkovi nebo tak nějak ;o)
Nasnídala jsem se a pak jsem si šla číst druhý deník. Ten jsem měla ale dopsaný jen do půlky a tak to šlo rychle. Zapla jsem si počítač a začala jsem hledat, který deník je třetí. Po dlouhé době jsem pochopila, že další deník jsem psala asi po roce nebo dvou a to už jsem byla na Lupáčovce. To byl teda pokrok! Už nebyly všechny dny stejné a měla jsem tam pocity a všechno lépe rozepsané. No to byla oáza! ;o) Když jsem ho začala číst, tak mi zavolala máma, jestli jsem náhodou nezapomněla, že mám přijít k ní do práce, abychom mě pak šly vyfotit na občanku (ach jo.... už jsem tak velká...), na což jsem samozřejmě zapomněla. Nakonec jsme se dohodly, že si pro mě přijede domů. Já jsem z toho byla na větvi! Já se budu fotit! A na občanku! Tak jsem se s jiskřičkami v očích oblékala a dělala ze sebe člověka. Když jsem byla, tak jsem se zase obrátila k deníku a hned jsem byla zaplavena strašnými emocemi. Jak tam byly ty pocity a všechno tak mě to najednou hodilo do takové nálady "Jé" a když se tako nálada spojila s "Budu se fotit!", tak z toho vyšla nálada, kdy jsem měla dvakrát tak velké oči a aktivita volně přešla do hyperaktivity. Doufám, že mi rozumíte, vážení čtenáři a kamarádi.
V půlce věty v deníku máma zazvonila a tak jsem seběhla dolů. Autem jsme jely strašně krátkou dobu, což jsme nečekala. Za nedlouho jsme vystoupily před photo krámem. Máma řekla, že chci fotku na občanku a šla jsem si sednout před plátno. První fotku jsem byla klidná, druhou vysmátá a třetí jsem měla zatnuté zuby, abych se nesmála. Nakonec jsme vybraly tu třetí, ale je to hrozný! Ach jo! (já už budu mít občanku?)
Pak jsme jely nakoupit. S plným vozíkem jsme jezdily plným supermarketem. Asi znáte "Velký nákup", ne? Hrůza! ;o) Já jsem se ale snažila zachovat úsměv na tváři a dobrou náladu v duši, což se mi dařilo. Když jsme byly v oddělení na mléčné výrobky, hledala jsem Veselou krávu, protože jí mám z tavených sýru nejraději. Viděla jsem ji, ale máma viděla dvoupatrovou a tak ukázajíc na paní před námi řekla "Támhle je tlustá kráva!". Paní se na nás udiveně otočila a máma mi rychle řekla "Ten sýr..." Mně to došlo, až když jsem šla za paní pro ten sýr a od té doby, vždy když jsem ji viděla, dostávala jsem záchvaty smíchu. ;oD
To bylo zatím vše z dnešního dne. ;o)

Možná jsem se trošku sekla...

18. března 2008 v 21:44 | Tuleň |  můj život
Aj... Víte, jak jsem psala o tom počasí... Že už je jaro a že už to bude jen lepší? Možná jsem se maličko sekla... Musím uznat, že to bylo poněkud předčasné a příliš optimistické, ale to je prostě má ukvapenost! Nejen, že bylo krásně jen ten jeden den, ale dneska se vystřídaly všechny roční období! (mámina hláška) Když jsem šla do školy, byl podzim, jako posledních mnoho dnů. Asi tak druhou hodinu jsem se zděšením zjistila, že sněží. Na angličtině bylo asi 3 minuty vedro a zbytek hodiny bylo jaro. Když jsem šla domů, podzim, přišla jsem domů a zase ten sníh! Byla jsem v šoku!
Tak takový maličký článeček s mou omluvou ;o) Děkuji za pozornost. Mám Vás i vás ráda! ;o)

Otto! No to to!

15. března 2008 v 18:25 | Tuleň |  můj život
Tedy! Ani nevíte, jak jsem byla dneškem překvapená! Dneska jsem se po namáhavém ránu a líném odpoledne rozhodla jít s někým ven, jelikož bylo venku krásně a mně se nechtělo být doma. Šla jsem tedy s Christinou, kterou jsem neviděla hrozně dlouho (o tom možná později)… Jdeme okolo Žižkovský věže a najednou uslyšíme od Jiřáku strašný řev. Zrychlíme krok, abychom se podívali, co se děje, jenže, když jsme došly do půlky ulice, co je u věže, viděly jsme nějakou skupinu s českými vlajkami, jak tam řvou jako paviáni. Usoudily jsme, že to, že jsme si myslely, že to bylo z Jiřáku, byla třeba ozvěna a stejným rychlým tempem jsme vyšly směr lidi s českýma vlajkama. Cestou se ale naše tempo začalo zpomalovat, když jsme slyšely hromadný výkřik "Tokio Hotel". Teď už šnečím tempem jsme se dobelhaly ke skupince uječených puberťáků v našem věku a s pozvednutým obočím sledovaly organizátorky, jak se snaží překřičet dav a snaží se vysvětlit, co budou řvát. Po chvíli jsem si všimla, že mají i plakáty s různými německými nápisy a hromadu balónků se srdíčkama, čehož jsem si samozřejmě všimla už mnohem dříve, protože to bylo nepřehlédnutelné! ;oD. Mám fotku, nahrávku řevu a video, jenže znáte všichni kvalitu mého mobilu, takže z toho nic nebude, ale zvuk tam celkem jde, tak si můžete - pokud mě navštívíte (;o) - poslechnout řev teenagerovských fanynek ;oD
Viděla jsem nějaký krátký pořad o Lunetic a myslím, že TH dopadnou stejně. Tak rok nebo 2 budou ještě populární, ale pak bum… A vše je v řiti. Za pár let se si budou přát, aby je nikdo s TH nespojoval a doufat, že je nikdo nepozná. A strašně se těším, jak ty holky, co jsou do nich tak zamilované, si za nějakou delší dobu řeknou "Co jsem to proboha dělala za kraviny? ;oD". Abyste mě dobře pochopili… Nechci tady tu skupinu a všechny, co ji mají rádi nějak pomlouvat nebo jim nadávat... Je mi to jedno, ale myslím, že dojde na mé slova! ;o)
PS: Anketa!

Mé první sebepoškozování

10. března 2008 v 19:29 | Tuleň |  můj život
Chtěla bych předem upozornit, že tento článek rozhodně není pro slabé povahy a hlavně pro ty, co nemají rádi krev. Nerada bych, aby mi tady někdo omdlel, protože pochybuju, že by se mu to hodilo ;oD
Začalo to dneska ráno, když si slečna rozespale chtěla uříznout chleba nedbaje na otcovo varování, že nože jsou nově nabroušené a tudíž ostré. Slečna nebrala vážně ani důkaz, když se otec řízl. To se jí ale sakramentsky vymstilo, když si tedy chtěla ukrojit chleba. Po jehož již gumovém zbytku se nůž jen sklouznul a seknul dívku do ukazováčku na levé ruce. Dívka vyděšeně vyhrkla a pak s udivením sledovala poloodříznutý kus prstu. Valila se pod ním krev a za pár vteřin se už drala ven. Dívka se otočila tak o 30°, aby krev nekapala na bílou kuchyňskou linku, ale do dřezu. Sestra sedící opodál ve stejné místnosti si nevšímala strnulé sestry, která stála pořád v jedné pozici a snažila se přemýšlet o tom, co by měla dělat. Možná tak po minutě sestra zbystřila a zjistila, že se něco stalo. Na její otázku otázku "Co se stalo?" zkamenělá však nezareagovala a tak se po ránu snažila zbystřit ještě víc.
Když uviděla ten můj vykulený výraz, přišla ke mně. Pak už si toho moc nepamatuji. Absolutně si nepamatuju, jak mě Anča obvazovala. Jen vím, že se ptala, jak se mi to stalo a taky se ptala, co bych dělala, kdybych tu byla sama, když jsem tady tu minutu jen tak stála a koukala na tu krev! Ale možná jsem si to vymyslela. Opravdu si nic nepamatuju! Moje vzpomínky jsou hodně dobré, když jsem si krájela chleba už s tím zavázaným prstem.
Po testu na matice - první hodina - jsem napsala mámě, že jsem konečně zkusila to sebepoškozování a že je to celkem zajímavý pocit. Máma to bohužel vzala vážně ;oD
Celý den mě to vždycky na chvíli bolelo. Myslím, že můj ret ještě nezažil takovou bolest od zubů jako teď, když jsem chtěla odvrátit bolest od prstu k něčemu jinému. Pfů!
To, že jsem přišla domů a byla tam Anča, znamenalo sundání obvazu, vyčištění rány a nandání dalšího obvazu, který jsem za pár hodin zase sundala, protože přišla domů máma. Tak se na to koukla a k mému zklamání řekla, že by to bylo na steh. V tu chvíli jsme se nenáviděla za to, že jsem to nějak neřešila! Co bych dala za to, kdyby na mě byl prováděn operační zákrok! Taková zajímavá věc! ;o) (Já totiž nikdy neměla nic zlomeného nebo tak. A když, tak jsem byla strašně maličká, takže si nic nepamatuju!) Bohužel jsem si poslední dobou pořád na něco stěžovala a máma mě měla za hypochondra a tak jsem nechtěla, abych k ní přijela do práce a ona řekla "Cože? Vždyť to nic není!". Vymstilo se mi to... Teď mi to bude hrozně dlouho dorůstat a musím si dávat pozor, abych to nestrhla...
Fotky mého nechutného prstu sem dám, ale ne k tomuto článku. Asi přistrčím odkaz do komentářů.

Když je čas omdlít

7. března 2008 v 19:44 | Tuleň |  mé úvahy
Znáte to... Hlavní hrdina filmu nebo knížky udělá něco hodně trapného, všichni na něj koukají a smějí se. Co hrdina udělá proto, aby to nebylo tak trapné? Když je to nějaká fantasy, tak se zneviditelní nebo vrátí čas, ale když je to normální film nebo román, tak většinou omdlí. Pak se k němu všichni seběhnou a už si nikdo nepamatuje, co se stalo před třemi vteřinami; Nebo se s někým hrozně hádá a najednou omdlí, všechno se vyřeší a zase budou kamarádi; "Promiň, ale už tě asi nemiluju..." A ona omdlí, on zjistí, že ji miluje pořád a je svatba!
Jenže to se stává jen ve vymyšlených příbězích. Normální člověk nemá takové štěstí, že by někdy omdlel a ještě k tomu, když se mu to zrovna hodí. Už jsem si říkala, že bych někdy mohla sehrát omdlení, ale na to zase nemám odvahu, i když sebou už umím slušně hodit o zem! ;o) Nechápu, proč se mi někdy nezatočí hlava a nedojde to až tam, že by mě museli seškrabovat ze země, jen proto, že na mě někdo řve! Bylo by to jako sen! Bum. "Je v pořádku?"; "Proboha! Vždyť já to tak nemyslel!"
Ne! To by byl pro nás, prostý lid, až moc velký luxus. Normální nešťastný člověk asi nezaslouží omdlít v tu pravou chvíli!

Foto roštěnka

4. března 2008 v 19:34 | Tuleň |  můj život
Vzrušení začalo už mnoho měsíců před dneškem, co k nám do třídy zavítali malé papírky s nadpisem "foto ročenka", ale zvětšilo se 7. 2, když se na tabuli objevila zpráva, že 4.3 se fotí. Já jsem ten den bohužel byla objednaná k zubaři, což se ale vyřešilo včera, když mě máma přeobjednala.
Musím se přiznat, i když nerada, že jsem přemýšlela, jak to bude vypadat a co si vezmu na sebe, už celkem dlouho před tím ;o) (Včera jsem si umyla hlava a dlouho dumala nad tím, kam si hodit pěšinku ;o) A už ráno jsem byla nervózní. Nejhorší bylo, že jsem opravdu nevěděla, co se bude dít a na jak dlouho to bude. Ve škole jsem se dozvěděla, že se to bude konat třetí hodinu a tak jsem věděla aspoň něco.
Abych se konečně dostala tam, kam jsem chtěla a nenudila vás těma kecama… Začalo to teda tu třetí hodinu. Zahnali nás do třídy na výtvarku, což mě trošku štvalo, protože jsem chtěla mít fotky v naší třídě, ale co se dá dělat! Po neskutečném chaosu jsme konečně přesunuli lavice tak, jak sympatický pan fotograf chtěl. Pak jsme zasedli do lavic po třech řadách, pan f.* si vylezl na židli před jednou řadou,udělal cvak, cvak a přešel k další řadě, zopakoval a přešel k poslední řadě, ve které jsem byla. Cvak, cvak. Hotovo. Potom nám dal na výběr, jak chceme třídní fotku. Rozhodli jsme se pro fotku na schodech a potichu jsme se k nim přesunuli. Vzhledem k mé a Verčině postavě, jsme chtěli být vepředu, ale zbyl na nás jen maličký kousíček. No co, vecpali jsme se mezi tu centimetrovou škvíru. A snažili jsme se tvářit tak, abychom potom mohli fotku někomu ukázat, ostatně jako na všech ;oD Cvak, cvak, cvak, cvak, 1, 2, cvak, cvak, 3. Zase jsme se vrátili do výtvarky a k mému zhrození tu byla nejhorší fáze focení, které jsem se móc bála. ;oD Pan f. dal na tabuli modré plátno, před něj židli. Co dál? Každý tam šel, sednul, zrudnul a odešel. Princip jednoduchý, ale klidně to rozepíšu. Všichni jsme byli strašně vytlemení a tak, když tam někdo přišel, jsme se začali okamžitě smát a naše škodolibé poznámky padly na úrodnou půdu, což způsobilo, že focený člověk změnil barvu a každý, kdo tam byl, za chvíli vypadal jako rajče. Ale nebojte, to se dělo jen u pár prvních! Další totiž zrudli už při pomyšlení, že tam půjdou ;oD Lidi se strašně rychle střídali a přišla řada na Verču a než jsem se stačila ohlédnout, už jsem se vracela ze židle před plátnem ke stolu. Nepamatuju si z toho zase nic. Verča mi potom řekla, že to byla dobrá fotka, no tak snad! ;o)
Kámen úrazu ale přišel po větě "Ještě se zamyslete", což nám poradil pan f., "koho tam chcete z učitelů, ale ať jich není nějak moc, nejvíc 9, protože čím víc jich tam je, tím menší fotky to budou." A odešel. U nás se strhlo hotové dopuštění! (;oD) Všichni, co se chtěli podílet na jménech učitelů s fotkami, se překřikovali a strhlo se i několik hádek! Nakonec to vypadalo, že v naší demokratické zemi budeme demokraticky hlasovat, jenže se u jedné učitelky objevilo méně hlasů, než někteří vybraní chtěli a tak demokracie padla a nastoupili kompromisy. Dohodli jsme se na tom, že tam budou úplně všichni učitelé, co náš kdy učili - kolem 30 -, ale fotky tam budou mít jen vybraní učitelé, kterých tam 9 je.
*Nechci pořád psát fotograf, tak ho máte jako pan f. Neplést, prosím, s Fiedlerem!
+ Název "foto roštěnka" vznikl, myslím, při úplně prvním styku s foto ročenkou, kdy ji jeden nejmenovaný střevlík z 9.C, takhle nazval.
To by bylo všechno. Doufám, že se vám článek líbil, protože mě to bavilo! Krásnou noc, nádherné ráno, dobrý večer nebo příjemný den!

Utopíme se v odpadcích

3. března 2008 v 13:59 | Tuleň |  porůznu
Čvančarka nám zadala slohovku na téma ekologie, odpadky a tak. Měli jsme na to týden a já, vzhledem k tomu, že jsem neměla žádný nápad, jsem si to nechala na neděli, tedy na dnešek, což znamenalo, že jsem to musela vyškrábat dnes kolem 17té hodiny, protože jsem si na to dřív nevzpomněla. Tak jsem to znuděně napsala. Máma řekla, že je to strašný, tak jsem to přepsala, ale stejně asi nic moc. Měla to být úvaha, ale pochybuju, že to tak vypadá. Teď uvidíte, jak vypadá článek, který mě ani trochu nebavil. Nonic, hlavně že už to mám za sebou! ;o) Tady to je:
Utopíme se v odpadcích?

To nevím, ale jestli budeme ve vymýšlení způsobů, jak zlepšovat životní prostředí, pokračovat takovou rychlostí, jako teď, tak myslím, že ne. Problém odpadků, a s tím samozřejmě celého životního prostředí, je opravdu vážný, ale způsobujeme si to sami. Kupování si věcí zabalených ve třech obalech místo jednoho papírového nebo kupování balených vod rozhodně nepřispěje k lepšímu prostředí. Na obranu ale musím hrdě říct, že přeci jenom se poslední dobou všichni hodně snaží třídit odpad, což mě těší. Bohužel je tu pořád mnoho lidí, které nezajímá, jestli tato planeta shnije a nebude se moct za pár let dýchat aspoň trochu čerstvý vzduch, k čemuž ale, podle mého názoru, nedojde, jenže, kdo ví?
Možná se za několik let vymyslí stroj, který bude všechno nerecyklovatelné pálit bez jakéhokoli kouře. No, ale jestli ne, tak je tu jedna možnost, která je ale dost riskantní hned z mnoha důvodů. Jestli nás tedy někdy odpadky zavalí natolik, že se k nějakému radikálnímu a rychlému řešení budeme muset uchýlit, hlasovala bych pro vyhození většího množství do vesmíru, ale jak jsem psala, bylo by to celkem riskantní. Například by se mohl odpadkový balík vrátit, nebo by byl vystřelený špatně a zakopl by o nějakou hvězdu, měsíc nebo planetu, pak by se na nás zase vysypal. Další problém by mohl být, kdyby se dostal někam k jiné formě života. Aby se nenaštvala a neposlala nám také nějaký hezky zabalený balíček ale třeba s morem nebo jaderným odpadem… Ale to jsou jen dohady a já věřím, že se tak nestane a dokonce, že se bude životní prostředí na Zemi čím dál tím víc zlepšovat.
Jsem strašně zvědavá, jak se to bude vyvíjet v dalších letech, ale pochybuju, že se dočkám nějaké obrovské změny.

Mých pár závislostí

2. března 2008 v 15:40 | Tuleň |  můj život
Myslím, že jsem úplně na hlavu! Právě je u nás děda na návštěvě a povídá si s mámou. Přišli k nájmu a vodě, elektrice, plynu a tak. Máma se zmínila, že nám zdražili nájem o 45% a co se stalo? Už jsem tak zblblá, že jsem si začala v hlavě vymýšlet, jak bych to počítala, kolik to vyšlo, co by se stalo, kdyby nám to zase o 45 procent zlevnili. A takhle je to se vším! Blbý zkoušky jsou už za dveřmi. Doufám, že to budu mít brzo za sebou, protože tahle závislost je divná ;o) Mám raději jiné, ale nejlepší je být, samozřejmě, sama sebou!

Závislost na sudoku byla poněkud zajímavá. Zdálo se mi o číslíčkách a přemýšlela jsem, kam bych je strčila a s hrůzou jsem se pravidelně probouzela, že mám dvě šestky v jednom čtverečku.
Pak závislost na simácích. To nebylo nic extra. Myslím, že sny jsem neměla, ale celkem dost jsem přemýšlela, koho si má ta moje ženská vzít. Bohužel na Sims bylo blbý, že jsem si strašně přála zrychlit čas. Prostě jen zmáčknout trojku a jedem...