Leden 2008

Posudek

28. ledna 2008 v 17:30 | Tuleň |  můj život
Nejdřív jsem chtěla napsat do nadpisu jen posudek, ale štve mě, že když zadám moje jméno do googlu, tak se ani v jednom případě nejde o mě. Všechny odkazy jsou na jiné Kubínové Karolíny!!!* ;o) To jen tak na úvod...
Třídní psala všem ze třídy posudky na střední školy. Vcelku jsou všechny stejné akorát jméno se liší. ;oD Ale kdo by napsal dvaceti dětem posudek o tom, jak jdou úžasní, i když jsou úplně dementní, za tak krátkou dobu? To dá jistě zabrat. Nonic, dávám ho sem!

Karolína je vstřícná a přátelská, otevřená vůči vnějším podnětům, je asertivní, ráda má skupinovou nebo týmovou práci, nezaujímá v ní vedoucí postavení, ale velmi zodpovědně a ochotně přispívá k celkovému úspěchu skupiny. Dovede vést dialog, naslouchá druhým a je přístupná jejich návrhům. Je schopna objektivně posuzovat své možnosti a klást na sebe přiměřené nároky. Mimoškolní aktivity jsou všestranné: volejbal, grafika, hudba, cestování. Má krásný vztah k přírodě, zajímá se o ekologii, zejména o spolužití lidí a živočichů na této planetě. Její prezentace na hodinách občanské výchovy byly přínosem pro ostatní žáky. Díky studiu na škole s rozšířenou výukou jazyků (angličtina a francouzština) a také informatiky má široké možnosti získávat informace z nejrůznějších zdrojů. Další záliby korespondují s výše nastíněnou charakteristikou: velmi ráda čte a pokouší se o vlastní tvorbu - jejími prvotinami jsou povídky i poezie. To vše by nebylo možné bez hlubokého zájmu o pochopení duše druhého člověka - jejím velkým koníčkem je psychologie. Další studium jazyků a rozšíření všeobecného vzdělávání jí jistě pomůže naplnit představy o svém životním poslání.

No... proberte si sami, jestli mě v tom poznáváte... Já sama sebe teda ani omylem, ale má to býti pochvalné a tak to tedy je. Myslím ;o)

*Jméno jsem již stáhla. Názory se mění. (19.10. 2011)

Splašený víkend

27. ledna 2008 v 17:57 | Tuleň |  můj život
Když jsem začala vymýšlet tento článek, projížděla jsem si paměť a zjistila, že poslední dobou nepíšu nic, co se mi stalo, ale spíš to, co jsem zjistila anebo co mi přišlo zajímavé či zvrácené. Teď bude po dlouhé době článek o mém zážitku. Vemte si dovolenou, myslím, že to bude delší… ;o)
Jak už název napovídá, bude to o víkendu a vzhledem k tomu, že je neděle, bude to o tomto víkendu, který sice ještě neskončil, ale pochybuji, že konec dne bude zajímavější, než ty 2 dny před tím. Abych Vás neunudila k smrti, končím s tímto zdlouhavým úvodem a jedu na co nevýstižnější, ale i co nejkratší popisování tří, za sebou jdoucích, dnů.
Pátek
Touha, abych Verče ukázala Ádu (dědův zlatý retrívr jménem Adolf-nebojte, knír nemá), mě donutila, abych se narychlo dohodla s dědou, jestli by u něj Verča se mnou nemohla z pátku na sobotu přespat. Šlo to a tak moje máma odvážela Verču, mě a králíka na smetaně v 16:00 směrem Dolní Počernice. Cestou jsme se zastavily v Lidlu, kde jsme všechny spadly pod auto smíchem, když jsme si přečetly obrovský nápis na obchodě "nejlepší kvalita za nejnižší cenu".
Přijely jsme k dědovi. Vzaly nákup, tašky králíka, bublaninu, léky a vydaly se vstříc hrozivému psovi. Byl tak šťastný, že jsme nezůstaly dlouho čisté a otisky jeho tlap jsme měli snad i na hlavě. Hned jsme s ním šly - já a Verča - na procházku. Ze začátku je to vždycky nejhorší a tak jsem ho vedla já, ale potom, co seděl uprostřed přechodu na červenou a odmítal se hnout, jsem ho předala Verče. V půlce cesty kolem nás běžely nějaké děti, které asi chodily do nějakého Sokola nebo tak. Vypadalo to strašně vtipně. Vešly jsme do parku a najednou byla všude tma. Rychle jsem Verče ukázala místa, která jsem jí chtěla ukázat, pak ještě na jedno hřiště a kolem domů Kšádových a zpět k dědovi.
Ani nevím, co jsme dělaly do doby, kdy se přiřítila Kiki (Kriki). Vím jen, že jsme měly večeři, a že jsme se s Kriki domlouvaly, co má přinést. ;o) Měla toho na starost opravdu celkem mnoho. Ještě, že bydlí tak blízko. Podle domluv přinesla kazeťák (něco na přehrávání CD ;o), monopoly a samozřejmě svoje oblečení a tak. Dělaly jsme tam kraviny a na můj vkus až moc řvaly, ale dědovi to prý nevadilo, za což jsem byla móc ráda. Po zbytek večera jsme pojídali bonbóny, popcorn, jiný bonbóny a bublaninu, kterou pekla máma, která už byla ale dávno v práci. O tom jsem se zapomněla zmínit. Chvilinku jsme hrály monopoly, pak předváděly pantomima, tancovaly, povídaly si, smály jsme se, porovnávaly se (ehm… ;oD), pily čaj, chodily na záchod, vážily se a kolem druhé v noci jsme šly spát.
Sobota
Nemám tušení, jak jsme se probudily, ale sázela bych na Krikinin budík, jelikož musela jít domů na doúčko z aj. My jsme za ní měli v 11:30 přijít. Mezi tím jsme poklidily, naobědvaly se a zase začaly hrát monopoly. Nějak jsme si nehlídaly čas a zjistily, že nám Kriki volá. Dohodly jsme se, že k ní přijdeme a pak půjdeme do kina. Pak ale Verča zjistila, že mají doma bazén, kulečník a saunu, tak jsme volaly zase, že půjdeme na kulečník a pak do kina. Pak nám volala Kriki, že Asterix ještě v kině není a že musíme jít na něco jiného. Konečným hovorem se konečně řeklo poslední slovo. Do kina se nejde! (Bylo to trochu jinak, ale já jsem to chtěla maličko zdramatizovat, tak se omlouvám… ;o)
Původní plán byl, že Verča tu přespí, pak půjdeme do kina a z kina půjde Wery domů, já se vrátím k dědovi. Naštěstí ale Verčina máma dovolila Verče, že tu může zůstat do večera a že si pro ni pak máma přijede. Byly jsme v sauně, pak šly do velké vany (všechny 3 ;oD) z které jsme si pak udělaly vířivku. Jak jsme tam tak ležely v té vaně a pobaveně na sebe řvaly "Kdo mi leží na noze, AU!", napadlo nás, že by si asi žádní kluci takhle společně nevlezli do vany, připadalo by jim to patrně teplé. (Na to bych se teď chtěla zeptat! Teda jestli si tento blog vůbec nějaký kluk čte… ;o) Během koupání Verča přemluvila mámu, že tu může být až do zítra, ale kolem 9:30 musí být doma.
Snad po třech hodinách jsme měli vany konečně dost a vylezly jsme. Měli jsme strašný hlad a tak jsme si šly něco ukradnout. Mezitím, jak jsme hladově jedly přijel nákup, ve kterém byl - mimo jiné - i Krtkův dort od dr. Oetker(a), o který jsme si požádaly a který nás zaměstnal asi tak na 3 hodiny.
Moje teta i strejda odjeli a my jsme se pustily do vaření. Verča se ujala vedení a my jsme běhaly pro suroviny. Nebudu tady zatím podrobně popisovat, jak jsme to dělaly. Prostě jsme nějak udělaly korpus a strčily do trouby asi na půl hodiny. Mezitím jsme maličko poklidily zabordelenou kuchyň. Vyndaly jsme to z trouby, já to roztrhla a začaly jsme vydlabávat. Při této činnosti se to roztrhlo ještě několikrát a nemoha jsem za to vždycky jenom já, za což jsem byla vděčná.
Bylo vydlabáno, rozkrájely se 3 banány, které se do toho daly, a začala ta nejtěžší věc. Vnitřek. Základní chyba byla v tom, že jsme ručně šlehaly to, co mělo být šleháno elektricky a elektricky to, co mělo být ručně. Měla z toho být hmota, která se měla dát na ty banány a měla být tak tuhá, že se tam musela dávat lžící. My jsme měli hmotu tuhou tak, že když jsme jí LILY na banány, tak to prosáklo a začalo se to vylívat všude kole. S hustotou to tedy nemělo nic společného. Nevěděly jsme, co s tím dělat. Mouka anebo jíška se do toho tedy opravdu dát nedaly. Zkoušely jsme to ještě šlehat, a aby to nebylo všude kolem, daly jsme kolem mísy, ve které se to mělo šlehat. Udělaly jsme to několikrát po sobě. Nechtějte vědět, jak ta utěrka vypadala! Opravdu ne! To byl hnus!! Bohužel navzdory všemu šlehání, modlení, domlouvání a combíček zůstávalo to pořád tekuté. Další pokus spočíval v tom, že to, co je tekuté nejvíce se odlilo a přidala se tam další smetana. Bylo to sice o trošku hustší, ale jistě to nedosahovalo toho, co bychom potřebovaly. Začali jsme rozmíchávat další smetanu, když v tom se někdo přehraboval v prášcích do pečení, vanilkovém cukru a takovým podobným věcem v podobném pytlíčku a hádejte, co objevil? Smeta-fix! Zhušťovač šlehačky! No, kdo mohl tušit, že něco takového existuje? A hlavně, kdo mohl tušit, že to budou mít doma?? Prostě jsme ho tam nalily a samozřejmě to zhoustlo. Smeta-fix byl jen jeden a toho vevnitř bylo málo, tak jsem se nabídla, že skočím k pumpě, jestli ho tam náhodou nemají. Teď už říkám, že to byl blbý nápad… Proč by u pumpy měli mít Smeta-fix, že? Prostě ho tam neměli a vzhledem k tomu, že se na mě ten prodavač koukal jako na debila, koupila jsem kolu, aby to nevypadala to tak blbě a pádila k doktorovi. Bylo toho málo a proto "krtkův dort" jako krtkův dort nevypadal, spíš to připomínalo krtinu přejetou parním válcem. ;o) Ale můžu říct, že po odležení byla dobrá! Vzhledově nic moc, ale mňam. To už ale předbíhám! Krtina se musela strčit na pár hodin strčit do lednice.
Zatím, co jsme vařili vypadlo kus pojistek, takže někde to svítilo a někde ne. Šly jsme, vyzbrojeny petlahvemi, nůžkami, a podobnými věcmi na zabití zloděje, úchyla nebo ducha, do pokoje, kde jsem nenápadně zamkla, jelikož jsem byla opravdu vystrašená ;oD
V pokoji se svítilo. Hrály jsme nejdříve hru na sochy (Sochař má zavázané oči a šahá na sochu, která je v nějaké pozici a snaží se, aby hmota vypadala stejně jako socha) a pak něco jako slepá bába, akorát ten, co se najde první, si někam sedne, a slepá bába ještě hledá toho druhýho. U této volovinky jsme zůstaly strašně dlouho ;o) Vlastně jsme pak už šly spát ;o)
Neděle
Tentokrát vím, že Krikinin budík zazvonil a dokonce vím, že to bylo v 7:30. Při druhém zazvonění se Kiki z aktivovala a našla, kdy jede autobus tak, aby ho Verča stihla. My jsme ještě spaly. Tak nějak jsme se probudily až za nějakou chvíli a to jsme si ještě hrály na mobilu hry a povídali si. Najedou Verča řekla, že to jede asi za 9 minut. V tu ránu se všichni vyřítily z postele a snažily se vypadat jako lidi a ne jako zmačkaný pomeranč. Za minutu nám to mělo jet, když jsme vybíhaly. Kriki bydlí od zastávky asi jen 2 bloky a cestou je vidět, kde ten autobus je. My jsme ho viděly a strašně si oddychly. Běžely jsme a adrenalin by se v nás dal krájet, ale to už i při zlidšťování ráno, když jsme zjistily, kolik je. Naštěstí jsme tedy autobus předběhly a nastoupily. V autobusu byl nějaký nápis a mně s Verčou bylo divný, že nejsou cítit ta písmenka. Verča s Kriki říkaly, že je to asi nalepené z venku, ale já tomu nevěřila. Přijeli jsme na Depo Hostivař, koukli, kdy nám jede autobus zpátky, usoudily jsme, že to za 20 minut stihneme a tak jsme jely s Verčou na Želivského, tam jsme jí ukázaly tramvajovou zastávku, ona si vzpomněla, že to tu zná a my jsme se šly ještě kouknout na zastávku autobusů, jestli nám třeba něco nejede teď anebo jestli máme jet metrem zase na Depo. Nic nám nejelo a my jsme si tiply, že by jsme to ještě na Depo stihly přesně. Běžely jsme do metra, jenže nám zrovna ujelo a tak jsme musely 6 minut čekat. Nakonec jsme tam dojely a zjistily, že jsme to nestihly a že další autobus jede asi za 30 minut. Asi 10 min. jsme byly venku, ale pak nám začala být ještě větší zima a tak jsme se schovaly do metra, kde jsme ale měly výhled na zastávku. Kriki si řekl, že přesně dvě minuty před tím, než má bus přijet, půjdeme na zastávku. Bohužel jsme vykročily o 30 vteřin později a tak jsme musely běžet. I přes náš vysoce úžasný běh - dnes už po několikáté - doplněn adrenalinem jsem vběhla ke dveřím přesně, když se zavíraly. Obě jsme zkameněly. Já s rukou na zavřených dveřích a Kriki za mnou s rozpaženýma rukama. Co si teď myslíte? Doufám, že je Vám jasné, že odjel, protože to není pravda, ale snad jste se lekli! ;o) Řidič naštěstí zase otevřel... ;o)
Pak se ještě dělo pár věcí dále, ale doufám, že chápete, že už se mi nic nechce psát, vzhledem k tomu, že toto píšu asi dvě hodiny bez přestávky. Ani si to po sobě nebudu číst, tak se když tak omlouvám za nesrovnalosti, překlepy nebo kraviny. Bolí mě strašně za krkem, abych se pochlubila, tak vám sem napíšu pár údajů o tomto článku:
1,825 slov, 8,187 znaků bez mezer, 10,009 znaků s mezerami, na 3 stránky, 19 odstavců a 108 řádků

Co vyjde z toho, když člověk chce, ale neví co

21. ledna 2008 v 20:07 | Tuleň |  můj život
Chci napsat článek, jenže nevím o čem! Témat mám přesně 8, jenže jsem na ně moc líná a hlavně na ně nemám teď náladu, což je celkem dost důležité. Asi začnu tím, co mi v tuto chvíli leží v hlavě. Bolest. To je však normální, ale čím je způsobena? DVOUHODINOVÝM SEZENÍM U POČÍTAČE a hledání nějaké literární soutěže (a taky tím, že jsem nic nevypila, že, mami! ;o). Nenašla jsem ani jednu! Za celé dvě hodiny. Buď jsem byla příliš malá, nebo jim vadilo, že nejsem z jihomoravského kraje, nechodila jsem do jejich kroužku, nebo na jejich školu, byla jsem příliš stará anebo to měl být erotický článek, ale úplně nejvíc jich už bylo prošlých! Asi sedmkrát se mi už rozbušilo srdce, že jsem konečně něco našla, jenže jsem zjistila, že uzávěrka byla 21. 1. 07 anebo v roce 1999... Bolej mě oči a hlava a co jsem z toho nakonec měla? Jen tu bolest..

Nojo. Život je krutý a je tu jen málo věcí, které nás dokážou pobavit. Například já jsem poslední dobou v dost velkém stresu. Vy asi všichni už víte, že mě hodně zajímají nemoci a katastrofy… Takové to psycho, které většina lidí nemá moc ráda; čtu knížky o anorexii, o tom jak táta zabil mámu, bulimii, válce, rozvodech... Vždycky jsem to měla strašně ráda. Bohužel puberta (máma říkala, že je to spojené i s tetou Irmou) ze mě udělala maličkatou vlasatou trosečku (od trosky). Teď (poslední 2 dny) to už není tak strašné, ale před tím.. Uff! Koukala jsem se na zprávy a tam samé požáry, vraždy, mučení, znásilnění, krádeže a zase vraždy, atentáty, žhářství, lži, podvody, korupce - což v podstatě patří k podvodům -, vězení, totalitní režimy, koncentráky… Mohla bych ještě pokračovat.. Je to fakt strašný. Chtěla jsem si v knihovně půjčit pořádný psycho-román. Mám dva, jenže se jich teď bojím a tak je jdu zítra zase vrátit. Na to už bych neměla. Koukala jsem se na zprávy a u toho se mísily dvě myšlenky; první byla co to je sakra za zprávy, co je nám komu do toho, kam ta televize spěje.. a ta druhá byla poněkud horší Ježiši Kriste! Proč jsou lidi tak zlí! Proč se zabíjejí? Jaktože někdo může být tak odporný! Proč je příroda tak krutá!? A tak... jo. Jsme fakt divná. Svině puberta s kamarádkou Irmou si móc rozumějí! Doufám, že jim to spolu dlouho vydrží!

Teda! To jsem se rozjela! Tak nashle s Troskou!
PS: Vím, že tenhle článek nic moc, ale co! Žádná soutěž mě nečeká, ne?

Jedno přání

18. ledna 2008 v 8:38 | Tuleň |  mé úvahy
Kdybyste měli jedno přání, které by Vám něco nebo někdo splnil, jaké by to bylo?
Nevím, jestli jste už někdy přemýšleli o tom, co byste si přáli, kdyby vám někdo dal kouzelný prstýnek s jedním, jedním přáním, které by Vám, samozřejmě, splnil. Ano? Ne? Jestli ne, tak se teď pořádně zamyslete, a napište mi to do komentářů! Až tam budu mít názorů od 10 různých lidí, napíšu Vám, co bych si přála já a k tomu to, o čem teď přemýšlím a proč jsem tohle vlastně psala.
10 lidí je na tento blog hodně a tak se klidně může stát, že to bude až za dlouho, ale takový je život… Proto prosím všechny, co jsou teď, v tuto chvíli (inspirace od Hausnera ;oD), aby se tedy pořádně zamysleli a PROSÍM napsali to sem!
Moc děkuji a doufám, že se tu 10 malých smradlavých komentářů od středních voňavých lidí objeví co nejdříve! Děkuji mockrát!
Autor většiny

Na tábor a zpět

16. ledna 2008 v 11:17 | Tuleň |  můj život
Nevím, jestli se mi tento článek povedl... Předem upozorňuji! ;o)
Odložila sešit z češtiny a ponořila se do horké vody. Z ničeho nic se objevila na táboře. Bolela jí hlava a tak ležela na lehátku uprostřed tábora v úplném tichu, jen ptáci někdy zaječeli anebo sem dolehlo řinčení hrnců či smích kuchařek. Uvědomila si, že všechny děti jsou s vedoucími někde v lese a určitě hrají závěrečnou bitvu. Vítr jí příjemně ofoukával a slunce svítilo. Najednou…
…jsem se probudila ve vaně. Bylo to strašně hezké. Začneme ale od odložení sešitu, aby jste všechno hezky pochopili! Ponořila jsem se do vody a užívala si teplo a klid. Pomaličku jsem zavřela oči,klimbala. Najednou jsem si připadala, Jako bych právě přijela z tábora anebo jako nemocná ležela v obýváku. Nemohla jsem to identifikovat, ale pak se mi to konečně povedlo. Vzpomněla jsem si, jak mě jednou na táboře bolela hlava. Jako celotáborovku jsme měli, myslím, řecké bohy a proto jsme měli vprostřed tábora takové pódium a tam jsem na lehátku spala. Bylo vedro a slunce mi svítilo do obličeje. Vítr foukal. To bylo ono! Přesně! Pak jsem usla a jak jsem si před tím uvědomila, kdy jsem ten pocit zažila, zdálo se mi o tom a já se ve snu vrátila do skvělých dětských (víc dětských než teď ;) let. Slunce představovala žárovka, teplo, to byla teplá voda a vítr? Nevím, jak se do koupelny dostal, když jsem měla zavřené dveře, ale maličko tam pohyb vzduchu byl.

Já už to nevydržím!

5. ledna 2008 v 19:53 | Tuleň |  můj život
Strašně se těším do školy. Je to divné, normálně jsem ráda za každou minutu bez učení, ale teď...Vánoční prázdniny asi za den a půl končí a já jsem ráda, jelikož už toho mám po krk! 15 dnů se jen válet u televize, počítače nebo u jídla! 360hodin vyplněné spaním, jídlem, čtením nebo válením se ve vaně! Mám toho dost!

Tento rok jsme nikam nejeli… Poslední dobou jsme jezdili na hory ke Kšádovým, ale teď se ta chalupa rekonstruuje a tak jsme bohužel museli zůstat v Praze. Většinou jsem byla doma, někdy jsemzašla něco nakoupit, pár dní v Počernicích… To byla náplň mých prázdnin. Ach jo! Chodím spát kolem druhé hodiny ranní a probouzím se kolem poledne, pak se jdu vykoupat, sním oběd, koukám do počítače, koukám na televizi, vyčistím zuby a jdu v pozdních hodinách spát. Tak pořád do kola. Fuj! Bolí mě břicho od toho, že pořád žeru! Bolí mě hlava, prsty, oči a mrznou nohy od počítače! Mám pořád vysušené tělo z vany! Mám na hlavě modrou igelitku, takže vypadám -podle sestry jako Marge Simpson a podle matky jako ET, protože mi Anča udělala melíry, jelikož nevěděla, co udělat henou, která jí zbyla z vlastní hlavy! <Hej?! To sem nepatří!> Bolí mě zadek ze stálého sezení! A mám vykloubenou hlavu, protože už nevím, do jaké polohy si jí dát, když si čtu! Grrr!

Ti, co měli poněkud rušnější Vánoce sem určitě napíšou "To buď ráda, já jsem musela…". Nojo, jasně, ale tohle je mnohem horší, než cokoli, čím mě budete chtít setřít! Stereotyp, den po dni to samé! Uf! Prostě se těším do školy na testy, kamarády (to hlavně), učitele, sloh, linoleum, vyhořelé skříňky, mojí skříňku, tělák a Verču, ale hlavně- nejvíc se těším na obědy! Hrozně! Mně to tam chutná a v pondělí budeme mít zrovna čínu a tu mám moc ráda! Budeme k tomu mít ještě nějaké ovoce, tak si s Verčou zase poctivě nakrademe zásoby na zimu. ;oD

Opravdu se moc těším! Mám Lupáčovku ráda. ;o)

Rýmuje se rýma?

4. ledna 2008 v 15:55 | Tuleň |  můj život
Rýma. Určitě tu mrchu všichni znáte. Naštěstí pomalu migruje k sestře, tak to už není tak hrozné, alezdržela se u mě strašně dlouho! Asi měsíc u mě oxidovala, ale ne normálně; jako vždy, ale se strašnou silou! Když jsem byla u Verči v Budějovicích, Verča mě pořád okřikovala, že neslyší film, o Vánocích mě rodina seřvala, že smrkám při štědrovečerní večeři, a že jsem si to měla nechat na potom (při mém ohrazení, jestli by byli raději, kdybych měla nudli po kolena, už nic neříkali ;oD) a když jsem ve škole, tak musím chodit na osamocené místa nejméně 2 km od lidí, aby nic nebylo slyšet a to se opravdu 20x za vyuč. Hodinu stihnout při mé kondici nedá. Opravdu hrůza!

Věci, které na obrrýmě opravdu nesnáším (budou se stupňovat od nejmenšího po nejhorší:
  1. Žebrání o kapesník všude kolem
  2. Posmrkané kapesníky jsou úplně všude -záchod, koš, KAPSY, stůl, zem…, …
  3. Posmrkané kapesníky ze mě neustále vypadávají
  4. Zacpaný dos
  5. DÝCHÁNÍ PUSOU -> nemůžu spát, popraskané rty, vyschlo v puse -> méně tekutin-> bolest hlavy
Chtěla jsem ještě něco, ale už bohužel nevím… K tomu dýchání pusou. Jak jste mohli vidět, způsobuje to mnoho komplikací a to ještě Vy nemáte pubertální sestřenici, která vás fotí, když spíte! To jsou extra krásné fotky...
To je asi tak vše, co jsem k té smradlavé zrádkyni chtěla říci. ;oDD