Listopad 2007

Přišla k nám zima, k nám do betléma!

26. listopadu 2007 v 15:23 | Tuleň |  můj život
A je tu zima. Zima pro mě konečně nastala. Sice už asi měsíc jím Marťánky, ale zima -moje zima- nastala až teď.
Dneska byl v Praze sníh. Nevím, jestli všude, ale v okolí mého bydliště ano. Dnes byl ale konečně vidět i jinak než jen v malých vločkách poletujících za oknem učebny anebo kolem Vaší hlavy. Dnes byl na autech! A to je pro mě znamení, že už je zima.
Hned jsem se na ně vrhla a cestou ze školy jsem udělala sněhuláka, který zdobí (doufejme, že se Vám to, líbí) celý tento článek. Dala jsem si ho za okno v pokojíčku a teď na mě kouká. Vzpomínala jsem nadoby, kdy jsem chodila ještě na první stupeň- na Jiřák, a kdy jsem, snad každý den, cestou do školy sbírala z kapot aut sníh. Malá kulička na začátku se asi
blok od mého domu proměnila v obrovskou kouli, kterou jsem si musela celkem často odkládat (zase na auta), protože bych jí neunesla. Vzpomínala jsem na zaražené, pobavené a hlavně na obdivné pohledy lidí, kteří mě míjeli. Někdo i udělal poznámku, jako jak takhle malá holčička může unést tak velkou kouli… Pochybuji, že bych dneska cestou do školy udělala ze sněhu z aut tak velkou a těžkou kouli, že bych jí neunesla, ale i ty malé 3 kouličky (hahaha moji pubertální kamarádi!) vzbuzovali pozornost. (hehe)
Čuj, čuj Mičudo! -kulturní vložka
Jistě jsem chtěla říct/napsat ještě něco, ale už si zase nevzpomínám, co to bylo, tak NASHLE!
PS: právě jsem se chtěla kouknout na sněhuláka, ale se zděšením jsem zjistila, že v parapetu zmizel. Myslela jsem, že se třeba zozpustil, ale to byl tam byla voda. Tak jsem se vyklonila na půl těla z okna a zjistila, že někdo, kdo bydlí asi 3 patra pod náma má na balkónku sněhoou hrodu! Oplakávám ho... ;o!

Noční můry

21. listopadu 2007 v 10:52 | Tuleň |  můj život
Psáno 20.11.07 kolem deváté - úterý
Věřím, že každý z Vás jistě zná ten skvělý pocit, probudit se, kolem páté hodiny ranní, zpocený, na smrt vyděšený a bojící se znovu zavřít oči. Nic moc a to si vemte, že se to někomu TŘEBA i stává vícekrát než jednou do roka.
Před tím než se probudíte se obrazům ve Vaší mysli říká noční můry. Ty mě bohužel provázejí v posledních dnech pravidelně. Zatím nevím proč. Myslím, že je to asi stresem, ale kouknu se do nějakého výkladu snů. ;o)
Začalo to v noci z 15. 11. na 16. 11., tedy ze čtvrtka na pátek. To ale bylo ještě celkem v pohodě. Moc si to už nepamatuju, ale myslím, že někdo zabil našeho učitele na TV. Teda spíš místo "našeho" -> učitele kluků... Nejsem si jistá, jestli to byl učitel, co mají teď nebo ten minulý, ale sázela bych na toho, co mají teď. To bylo tedy celkem v klidu. Probudila jsem se normálně jen se vzpomínkou. Další noc ale takhle dobrá nebyla. Zdálo se mi, že se přehrabuju ve sněhu -pak se změnil na písek. Přehrabuju, přehrabuju, hrabu a najedou co nevidím! Podrážky bot a nohy pana učitele z předešlého snu, zabalené v igelitovém pytly, jak jsou vždycky zabaleny mrtvoly... To už jsem se v noci s hrůzou probudila. Dále tu máme další moc vtipnou noc ze 17. na 18.11.
Přišla jsem domů a věděla, že táta zabil mámu. Rychle jsem se schovala pod sušák v ložnici... Táta to ale nebyl. Někdo jiný jí musel odkrouhnout. Už vím! Má sestra. Byla to ona. Jsem schovaná pod sušákem. Za nějakou dobu mě to už ale nebaví a vylezu. Normálně chodím po bytě vedle sestry vraha a otce.
Pak si vzpomínám jen, že jsem už nic neřešila a šla na nějaký kroužek kreslení nebo co..
Teď tu máme včerejší- nebo spíše dnešní noc; z pondělí na dnešek. Byla jsem přepadena. Vtrhli k nám do bytu, svázali mě takovou látkou- něco mezi izolepou a normální látkou- všimla jsem si že z ní strašně moc ubylo, ale to není důležité.. Důležité je, že mě pak nechali v ložnici (tam, kde jsem před tím byla schovaná pod tím sušákem). Lupiči -> Žena, ta to organizovala, byla celkem vysoká,vlasy tak po hlavu, blond, ale myslím, že je měla nabarvený, a spousta laku. Muž, co byl s ní a přišel chvíli po ní se hrbil, měl černé krátké neupravené vlasy, myslím, že byl menší postavy a podřizoval se pokynům té ženy. Když Anča přišla domů, hodili jí ke mně. Najednou jsem už svázaná nebyla. Protože jsem strašně odvážná a nechci nikoho nechat v nesnázích (v tom snu, ve skutečnosti ještě nevím ;o), naznačila jsem Anče, aby se pokusila zdrhnout. Povedlo se jí a tak jsem tam zůstala sama. Jeden pokus rychle vyjít ven tak, aby si mě nikdo nevšiml se nepodařil. Samozřejmě se mě všimly, když jsem otvírala dveře. Měla jsem plán, že až vyjdu na schody, tak začnu křičet o pomoc a někdo si mě všimne, jenže mi zrovna vypověděly hlasivky, takže jsem z toho nic nebylo, ještě k tomu mě ta ženská na schodech dohonila a odvedla si mě zase do bytu. Hlídali si mě pak víc, ale stejně jsem jim zdrhla se stejným plánem. Tentokrát se to povedlo. Našla jsem na schodech nějakého chlapa. Tím, že jsem ho našla, se asi jakoby všechno urovnalo a já věděla, že policie už je tady a že je chytí. Lupiči si to uvědomili taky a tak jsem viděla, jak tak ženská klidně a chladnokrevně schází ze schodů. Myslela si, že ještě může něco šlohnout a tak měla na sobě nějaký šperky (asi si myslela, že jsou nějak cenné, ale byly to jen takové dětské náhrdelníky ;o) Hrozně moc jsem poděkovala tomu chlapovi, co mě zachránil a on řekl něco, co mě zarazilo a musela jsem se nad tím zamyslet, jenže absolutně nevím, co to bylo. Pak jsem zavřela dveře a probudila se.
Společnosti: Ve dvouch snech jsem byla delší dobu v ložnici. Jako vězeň a jako schovaná.
Všechno dopadlo dobře.
Dělo se tam něco nezákoného a 3 sny obsahovaly vraždu + nebyla tam žádná magie či nadpřirozené síly.
Jsem fakt překvapená, co se bude dít tuto noc. Bojím se...

13.11. 2007, kolem 18:00

14. listopadu 2007 v 11:26 | Tuleň |  můj život
Právě teď budu psát vyprávění. Vypravování. To je tu celkem brzo. Měla jsem ho psát tohle pondělí na hodině češtiny, ale to jsem psala úvahu, jelikož se chci přece poučit z chyb, které jsem udělala minule a tak jsem TEĎ napsala něco mezi vyprávěním a úvahou, což znamená,. že budu mít nejlépe 2. No nic! To jen tak na úvod.
Tenhle den je tak na hovno! Teda možná ne celej, ale určitě asi poslední hodina: Odpadla nám 6. hodina a tak jsem šla po páté domů. Udělala jsem si pár věcí do školy, polila máminu tašku (snad se to nedozví v příštích dvaceti letech), polila si kalhoty, přežrala, znudila, naštvala a hlavně pilně cvičila na kytaru. Víte, co je to motivace? To je například to, když dostanete první jedničku z kytary za celé 2 roky, co na ní chodíte. To se stalo před dvěmi týdny a od té doby na ní hraju každý den-s výjimkami, kdy nejsem doma- a na hodinu kytary se těším. Když jsem dostala tu jedničku, šáhla jsem na ní za ten týden, co jsem na to měla dvakrát. Teď jsem cvičila dost a dost, ale jde mi to hůř a hůř. Doma to vždycky zahraju dobře, ale tam to úplně poseru a záleží na náhodách, jestli mi to jde nebo ne. Je tohle spravedlnost?
To je v prdeli! Já si koupit trpaslíka... ne, do rána mi nevyroste, ale přes noc se z něj stane kytarový i klavírní velmistr! Když jsem šla domů, měla jsem plno věcí, co napsat, opravdu hodně. Skvělý námět, argumenty, přesvědčování, ironii, dokonce jsem si to v hlavě už i zpracovala, cotak napsat, jak, kdy dát odstavec... Cestou se smutek přeměnil na nasranost a pořád jsem to měla v hlavě. Začala jsem psát a hádejte co se stalo? Anča něco řekla a úplně všechno se mi vypařilo z mysli! Všechno! Absolutně! Všechno, co jsem měla na obhajobu, příklady toho, jak strašnej život mám, jak mám velkej nos a rostomilej xicht! <prej> Pochybuju, že na to někdy ještě příjdu. Opravdu by to bylo hodně dobrý! Jsem si tím jistá, že bych Vás tím odrovnala, byla by to jeden v mých nejlepsích článků, ale samozřejmě se to nepovedlo. Samozřejmě...

Také zvracíte na hodinách dějepisu?

7. listopadu 2007 v 11:16 můj život
Myslím, že většina z Vás, co to tady čtete (za což jsem vděčná ;o), jste se už o Světovkách učili nebo učíte teď. Celkem by mě zajímalo, jestli, když někdo řekne "Fašismus, koncentrační tábory, Hittler"- jestli je Vám také na blítí. Já jsem celkem ráda, že už jsem to napsala a to to byly jen 3 pojmy- 4 slova. Když jsem to psala a když si to teď po sobě čtu, mám takový svíravý pocit v žaludku, husí kůži a takový ten mráz, co projede tělem a vy pak musíte udělat nějaký pohyb, aby jste ho z toho těla dostali. A to jsem to jen psala! Představte si, jaké to asi je, když to pí. ča. na děják řekne 3x za sebou a dá důraz na první slabiky! Já mám vždycky chuť zvracet a myslím, že se někdy chuť převrátí na činnost a budu mít poblitou tašku. To jsem přehnala, ale opravdu tyhle pocity mám! Nekecám. Řekla jsem to Anče a ona řekla, že je to úplně normální, pak jsem se o tom bavila s Kriki a Fiedlerem a ty řekli, že jsem divná. Tak teď nevím. V každém případě mi ale blbě je!
Jak vy? Celkem by mě to zajímalo. Jsem snad tak přecitlivělá? Doufám, že se to dozvím! ;o) Na viděnou, na čtenou nebo na slyšenou u dalšího zvracení! (?)

Myšlenkami pryč...

6. listopadu 2007 v 18:35 | Tuleň |  můj život
Psáno v pondělí 5. 11., zveřejněno o den později u mámy v práci. (internet u nás doma už nejde vůbec...)
Pondělí. Jak je známo, pondělí je pro mě často dost kritické, protože jsem taková ospalá, nebo... jak bych to řekla; můj mozek není připraven na učení 5 hodin v kuse. Většinou spím jen první hodinu a pak už celkem chápu, jenže dneska to bylo jiné. Vůbec si z toho dnu nic nepamatuju! Na matice-první hodina- jsem byla celkem v klidu, protože první pondělní hodina je vždycky spací. Bohužel se to táhlo celý den.Koukám na tabuli, učitele, na zeď, do sešitu, mezi spolužáky, na ruce, na jídlo, na test, na řvoucího učitele a přemýšlím o úplně něčem jiném, než bych měla. Pak zjistím, že jsem někde jinde, leknu se, což znázorňuje otřes celým tělem, pak se chvilku soustředím a jsem zase u obrazů, moderního umění, schopnosti zvracet, Anči, zapomenuté svačiny, u tábora, u kluků, u holek, u naší rodiny.... Jediné, na co jsem se asi soustředila byly hodiny. Né jako ty vyučovací, ale čas. Pořád jsem sledovala, kdy končí hodina. Byla jsem zkoušená z příroďáku. Neuměla jsem nic, všechno mi buď poradili spolužáci a nebo jsem to natipovala (většinou jsem tipovala to, co mi řekli ;o) O hudebce to bylo asi největší. Měla jsem téma dost velké a krásné, takže jsem seděla na parapetu a přemýšlela a při tom se blbě tlemila.
Hups! Celkem krátký. To jsem myslela, že to bude delší. No nic nevadí. Končím! ;o)