Září 2006

Sestřin odjezd

13. září 2006 v 20:44 | Tuleň |  můj život
Tak, omlouvám se, že jsem tu dlouho nebyla, ale u nás-u mě v pokojíčku nemám počítač a psát to v malé komůrce, příšerně zabordelené se mi vůbec nechtělo! Tak za to sorry.
Jinak, sestřičinečka (to je ale patvar ,o) už odjela a probíhalo to asi takhle;Ráno, 1. září vstaly Anča s mámou asi v 6 (MYSLIM-hodina sem, hodina tam...), já jsem měla vstávat o půl hodiny pozdějš a táta asi jako já. Snídaně se vyvíjela v krásném humoru a vysmátí. Nervozita ani nic podobného nebyla. Ta snídaně trvala déle než normálně a byla skvělá. Anči kufr byl strašně těžký, měl mít 20kg, ale když jsme ho zvážili měl 25, nebo 28...nějak tak a byl dost těžkej.
Na letiště jsme jeli strejdovým autem. Přijeli jsme-no vlastně ani nevim v kolik, je to už tak dlouho... Zabalili jsme kufr do toho igelitovýho igelitu, (já jsem vždycky, když jsme někam letěli a nějaký lidi to měli takhle zabalený klepala na hlavu a myslela si něco o magorech, ale ono je to prostě na to, aby se to neprorvalo!) a čekali...táta mezi tím jel přeparkovat auto, jelikož to parkoviště bylo dost drahý. Na Sestru (myslím že v už autě, ale možná ne) přišla nervozita.
Šly jsme spolu na záchod a tam byla uklizečka záchodů-nic zvláštního, jenom mě napadla ta Ančina brigáda v kině. To je vše, ani nevim proč to sem píšu, ale zdá se mi to podstatný.
Čekali jsme dlouho na kovových sedátkách v před letišní hale. Četla jsem si časáky o mobilech, ale nic pro mě. Za nějakou chvíli přišla slečna z AFS (z tý "organizace", co ty pobyty pořádá) a začala nám radit a prostě říkat jak to v těch rodinách, na letištích a tak chodí a jak se má chovat, kam jít atd.
Z České republiky jely do Francie 2 holky-jen. Zase za nějakou tu chvíli jsme se šli odbavovat. Anča a spolucestovatelka dostaly místo v letadle vedle sebe A za pár minut jsme se loučili, ale moc neobjímali, což mě trochu mrzí. Pak přišla ta chvíle, (musím to udělat trochu zajímavější!) naše malá Anetka přes pasovou kontrolu a za ní už-jak možná víte- nikdo jiný nesmí, než ten kdo má letenku a pas. Takže Anča trochu zmateně (zmatenost se prokázala tím, že narazila asi do tří "zábradlí" ;o) PAK ZAŠLA, S ÚSMĚVEM NA TVÁŘI NÁM ZAMÁVALA a odešla. Nu co, mě má zvědavost nad příštími 10 měsíci zatajila mysl před steskem a podobným. (To jsem napsala moc krásně), ale na mámu to skočilo hned jak Anča zašla a nebyla vidět. Brečela jak želva, ale jen chvíli, čekala jsem to delší, ale nebylo, za což jsem ráda. Vyměnili jsme si čísla s tou druhou rodinou od spolucestovky (;o)) a zamířili jsme domů, teda vlastně ne. Ještě jsem šla s mámou do lékárny. (Táta nás u ní vyhodil a jel do práce nebo na chalupu-nevím.) Koupily něco o čem bych se nerada zmiňovala a pak jsme šly domů.
Tak to je asi vše. Jestli se chcete dozvědět víc o Anče, její hostitelský rodině, jak si žije a tak koukněte se na annette-cz-fr.blog.cz Ten odkaz mi furt nejde. Tak sorry.
Papa