Můj milý deníčku
Středa v 18:08 | Tuleň
|
mé úvahy
Svůj první deníček jsem si začala psát ve čtvrté třídě. Každé zápis byl v průměru stejný. A dost nezajímavý. "Ráno sem vstala, nasnídala se, vyčistila si zuby a šla do školi. Ve škole jako dycky. |Pak jsem šla na keramiku kde to bylo dobrý. Byl to fajn den". Takhle nějak bych charakterizovala každý zápis.Měla jsem psací období, nepsací období, období bez deníku a období s deníkem. Dnes je mi 19 let. Mám svůj osmý deník. Píšu do něj občas. Jak se mi chce. Většinou shrnu události, co se staly, a pak k tomu připíšu, co si o tom myslím, proč se to asi stalo, jak bych chtěla, aby se to vyvíjelo a jak se to pravděpodobně asi vyvíjet bude. Někdy píšu, když jsem znuděná, někdy píšu, když se chci pochlubit (nechci, aby něco bylo zapomenuto), někdy když mám nějaké trápení, když se stalo něco zajímavého, když jsem strašně šťastná a snad skoro vždy, když mě sem přijede navštívit někdo v Mexika (což se dost pojí s tím předposledním bodem).
Pff!!! Je jí 19 a pořád si píše deníček?? Hahaha, píšeš "můj milý deníčku" a máš popsané plné stránky pubertálních výlevů? Svůj poslední deník píšu prakticky jen ve španělštině a každý zápis začíná podravem; většinou Hola. Je to takový rituál, při kterém promýšlím, co napíšu.
To, že je to plné pubertálních výlevů, se dá možná říci také, i když se tam čas od času najde kus kvalitní literatury.Proč to ale dělám. Proč to vůbec někdo dělá? Víte... je to super.
První věc, co mě přesvědčí vzít si do ruky propisku, je malinko egoistická: chci, aby po mě něco zbylo. Byla bych strašně nerada, kdyby se po mě nic nedochovalo a já zmizela v zapomnění. Chci dát mnoho materiálů lidem, co mě budou studovat. Znáte to... Jak se vyvíjely její názory? Co mohl být podnět k tomuto činu? a tak dále... Prostě aby se životopisci tolik nenadřeli a aby to informace o mně byly pravdivé a nezkreslené. I když to asi ani možná prostě nejde. Takový normální důvod, který mají všichni... Heheh
Druhá věc - dost podobná té první - je již více o mně. Píšu, abych si mohla přečíst, co jsem dělala. Abych si vzpomněla, jak jsem se měla. Abych se mohla zasmát nad problémy, které jsem řešila a které se teď zdají nejtriviálnější na světě. Chci si zavzpomínat a rozpomenout se.
Na třetí důvod jsem přišla až postupem času. Tento důvod je vlastně i důvod, proč jsem se k tomuto článku uchýlila. Je to takové to "když se chceš vypovídat, můžeš to říct deničku", což jsem nikdy nepochopila. Ačkoli jsem to samozřejmě vždy říkala, protože to říkali všichni ostatní!
Já si tam třídím myšlenky. Jsem taková rozlítaná žena. Nedokážu se moc soustředit na jednu činnost, ráda věci měním, musím mít ve všem pořádek (nemyslím to fyzicky, ale psychicky) a nenávidím, když u něčeho nevím, jak to bude pokračovat nebo co se děje. Naložím si toho milión a pak mám hlavu jako vzducholoď, nevím, co dělat dřív (proto nic nedělám), brečím nad tím, v jak strašné jsem situaci, trápím se tím a prožívám muka. Taková normálka prostě.
Najednou ale přijde deník. Sednu si. Pozdravím a suše a stručně začnu vysvětlovat situaci. Pěkně od začátku se vším, na co si vzpomenu a připadá mi to důležité. Připravuju se na to, že budu při vzpomínání na všechno, co se stalo/co musím udělat, brečet a psychicky se zhroutím, protože je to TAK STRAŠNÁ situace. Najednou v půlce ale zjistím, že to vlastně skoro nic není. Shrnu si pak vše do přehledných pár bodů a jsem nasraná sama na sebe, že jsem se tím takhle trápila a nechala si narušit den. Někdy i dva.
Stručně a abtraktně řečeno: Myšlenky běhají v hlavě jak se jim za chce a leckdy je člověk nemůže pochopit ani nijak uchopit. Není schopen si je rozřadit do nějakých škatulek, kterým by rozuměl. Tím, že se hodí na papír (nebo někomu řekne), najednou dostanou nějakou podobu a už jsou lépe pochopitelné.
Bájo. To, že si musím uvědomit, jaký je princip "vypovídání se z problému" v devatenácti je celkem tragické. Ale nemyslím, že vy byste na tom byli lépe.
Ní zěn me yàng? aneb Wazzup, China?
7. května 2012 v 20:36 | Tuleň
|
porůznu
Všichni umíme česky, všichni ovládáme jakž takž angličtinu, hodně z nás umí i jiný jazyk a pár lidí se domluví i více jazyky. Většinou jsou to jazyky, které najdete v Evropě, a které mají vždy podobná pravidla. Po naučení dvou jazyků pochopíte princip těch ostatních a najednou zjistíte, že je všechno stejné a za chvíli mluvíte jako kniha. Cizojazyčná kniha. Tu ale přijde hromada Asiatů a vy jste v prdeli. Nerozumíte nic. Ale naprosto nic. Ani z tónu hlasu nemůžete nic rozpoznat. Co je otázka? Co je odpověď? Kdy se hádají? Kdy si naopak říkají pěkné věci? Děs!K tomu ještě ty jejich tragické komplikované znaky. Taky jste přemýšleli, jak asi píšou sms? Nebo jak sakra může vypadat jejich klávesnice? Mají tam ty znaky? Moje teorie byla, že mají na klávesnici ty čárky a tak píšou ty jejich znaky. Po tomto víkendu ve Vídni mám hromadu nových poznatků o čínštině, Číně a Číňaněch!
Vždy se nám zdá, že Číňané hrozně zpívají, když mluví. Je tomu tak, protože mají 4 tóny nad samohláskami, které se čtou přesně tak, jak se píšou. (hlas nahoru, hlas dolů, hlas stejně/rovně, hlas zhoupnout). Při čemž je výslovnost velmi důležitá, protože když řeknete má a má, jedno může znamenat matka, druhé může znamenat anaserpentní spinóza.
Z intonace nemáte tedy ani možnost zjistit, co by byla otázka, protože neexistuje nic jako zvedání hlasu nebo něco obdobného co by se u otázek používalo. Věta je prostě jako otázka utvořena a končí si jak chce.
"Jak se píše ,Ben'?" zeptala jsem se. Xin [Šin] nevěděla a tak se podívala do mobilu na sms. Napsala normálně latinkou ben a na displeji se jí objevilo několik znaků, ze kterých si měla vybrat ten pro ten význam, který měla na mysli. Takhle to funguje i na klávesnici na počítači. Napíšou tam začátek slova s normálními písmenky a pak si vyberou znak."Jak se píše ,Ben'?" zeptala jsem se. Xin nevěděla a tak se podívala do mobilu na sms, po čemž se podivila "To má jenom šest významů?". Normálně jejich slova mají významů mnohem více. S tím, že některé odlišuje ten akcent a některé jsou prostě synonyma. I když to hrozně záleží na větě samé.
Například Ní hǎo (你好 ) [nihau]znamená Ahoj a doslovný překlad je Ty dobrý. Ní hǎo mā? (你好吗?) [nihau má]znamená Jak se máš a Ní hǎo bèn(你好笨 ) [nihau pn]znamená Ty jsi blbeček.
Používají normálně tečky, vykřičníky a otazníky k těm jejich znakům.
Mají strašně moc nářečí, kde i píšou trošku jinak a vyslovují jinak.
Často se obejdou bez sloves. Neskloňují. Nerozlišují muže a ženy. Nečasují; když chtějí říci něco v minulosti, řeknou větu normálně v přítomnosti a dají tam včera nebo před týdnem atd. To samé mají s budoucností.
Počítání na prstech je taky jiné. Když si Xin chtěla objednat 8 kousků pečiva, přinesli jí jen 2, ačkoli jasně ukazovala na prstech jedné ruky osm. Později pochopila, že my to takto nechápeme a vytáčela oči do neuvěřitelných úhlů, když zjistila, že na ukázání musí použít prsy na obou rukách.Číňané nekývají hlavou ani jako ano, ani jako ne a moc neházejí rukama ani nohama při mluvení. Jak asi víme, jsou velmi klidní, hodně disciplinovaní a striktní.
Používají spíše vložky, i když tampóny jsou normálně dostupné. (Informace hlavně pro muže)
Již jsem věděla, že oni se svým "romantickým" životem rozhodně nezačínají v patnácti jako v Evropě. Věděla jsem také, že dost často začnou na tyto věci myslet klidně až ve 25 letech či později. Teď jsem se k tomu dozvěděla, že mnozí z nich se neberou ani z lásky. Často je to jen "Synu, toto je dobrá slečna, už je ti 30, vem si ji." a syn řekne "Ok, mám na to věk, co jinýho bych teď měl dělat." a za půl roku svatba a dítě.
"A jak se má komunismus u vás?" ptám se.
"My už dlouho nejsme komunistická země." odpovídá mi.
Jednou snad budu umět mluvit
4. května 2012 v 20:20 | Tuleň
|
můj život
Poprvé jsem si toho všimla v Mexiku, když profesorovi starající se o zahraniční studenty na střední škole, se vždy objevoval v oku tik, když jsem s ním mluvila. Nejdříve mě to zaskočilo, pak jsem si řekla, že to budu raději ignorovat a nebudu se tím zatěžovat. Prostě španělsky nemluvím moc dobře a lidé se musí soustředit, když se mnou mluví. Snaha o ignoraci byla, ale své podvědomí jsem nepřelstila. Potom, co jsem profesora poznala, jsem si začala všímat ostatních lidí. Také se soustředili; Obočí u sebe, svraštěné čelo a mozek zapnut na plné obrátky jsem vnímala mnohem intenzivněji. Tak jsem mluvila španělsky a uvědomovala si, že dokonalé to rozhodně není. Nu což. Ještě mám češtinu. V Mexiku jsem však mluvit česky pozapomněla a dělalo mi to velké problémy. Když se mě ptali, kolika jazyky mluvím, obyčejně odpovídala jsem, že již žádným.Přijela jsem do Čech, rozmluvila se, už z češtiny nebyl slyšet ani španělský akcent, a když jsem se nemohla vyjádřit, věděla jsem, že je to proto, že pořád trochu myslím jiným jazykem.
Dnes je to ale druhý rok, co jsem se z Mexika vrátila a pomalu začínám objevovat tiky a soustředěné očekávající obličeje i u Čechů. Když to zpozoruju (už jsem na to expert a vidím to i tam, kde to není), že osoba začíná ve tváři křečovatět, přemýšlím o tom, jak je to celé absurdní; jak jsem dementní, že neumím vyjádřit tak super věc; jak ta osoba očekává nějakou super storku, ale já předem vím, že bude zklamaná, protože moje vyprávění nikdy nezaujme. A s těmito pocity dokončuju historku a říkám si, že třeba se konečně naučím vyjadřovat. Zatím bez úspěchu. Používám svá tři slovesa, která neobměňuji (být, dělat, mít) a k tomu se doprovázím divnými neurčitými citoslovci a "e", když se zaseknu.
Teď otázka, jestli jsem to měla takhle vždycky, akorát jsem si toho nevšímala, nebo jestli to na mě přišlo teď a strachem z toho, že to zase poseru, se to stále zhoršuje. Nechávám už vyprávět historky jiné osoby, snažím se již snad ani moc nemluvit a nejlepší storky - při kterých nebyl nikdo, kdo by je mohl říct - si nechávám buď pro sebe nebo pro blog, protože mě děsí představa, že by mi historku někdo zkazil tím, že na ni adekvátně nereagoval (smích, popř. udivení, pláč...). Už si asi umíte představit, proč tolik miluji psaní...Zajímavé je, že mi nedělá problémy přednášet před plnou třídou puberťáků, ale když mám něco říct před jedním člověkem, konverzace se strhne v soutěž O nej-tikající oko.
V každém případě budu pracovat na silně behaviorální vlně; budu mluvit, mluvit a mluvit, dokud se to nenaučím! A vy to budete muset vydržet.
Populista či úplatkář?
24. dubna 2012 v 20:32 | Tuleň
|
porůznu
Tato změna ústavy byla postavena na tlaku veřejnosti, která si již dávno přála volit si svého prezidenta sama. Chápu to. Lidem se nelíbí věci, co se poslední době v politice dějí. A já se rozhodně nedivím. Jeden fluše na druhého, každý druhý je obviněn z korupce, slibují hory doly a ve své funkci se drží zuby nehty. "Tak si aspoň toho prezidenta zvolíme sami! Ať se k tomu také my - ubozí malí lidé - můžeme vyjádřit.", říká si mnoho lidí.
Ráda bych ale upozornila na to, že jsme to právě my, kdo si tyto funkcionáře vybíráme, také volbami. Stejně tak, jako si budeme vybírat prezidenta.
Druhá věc, která někdy bývá dost opomínaná, je ta, že vše, co se dozvídáme, jsou zprávy od novinářů, kteří si s těmi informacemi můžou dělat, co chtějí, a ačkoli by tyto informace měly být objektivní, dost často jsou nějak zabarvené, něco je opomenuto nebo naopak nadzdvihnuto, překrouceno či úplně pozměněno. Takže prostý člověk se všechno dění z Pražského hradu, které už tak je prošpikované tajnostmi, dozvídá z takovýchto zpráv z médií.
Pak najednou máme volit Velkou Hlavu Státu. Nedělám si naděje, že by se alespoň 50% obyvatel České republiky zajímalo o politiku. Předpokládám, že před volbami se bude většina lidí řídit billboardy, krátkými televizními spoty a kandidátovým vzhledem. Pár lidí si přečte něco o jejich názorech, o jejich minulosti a o plánech do budoucnosti, ale masová většina se rozhodne podle mega-gigantických kampaní, které za chvilku přijdou a které budou samozřejmě placeny státem, což je v době krize moc fajn. Volby vyhraje ten s nejpopulističtějším úsměvem a stejně si zase budeme stěžovat.
Senátoři a poslanci toho o politice vědí více než my. Žijí v tom každý den, pracují v tom a tak by měli asi vědět, jak co funguje a kdo by byl nejlepším kandidátem. Na druhou stranu - jak to podle medií - u nich řádí korupce, taktiky na dosáhnutí silnějšího postavení a další nekalé praktiky. Není moc pravděpodobné, že by si nějaký kandidát, velká firma či jiná vlivná osoba, podplatili 10 milionů obyvatel.
Otázka tedy nezní, jestli chceme přímou či nepřímou volbu, ale jestli chceme prezidenta populistu či úplatkáře (popř. loutku).
Miluji hodiny zeměpisu
19. dubna 2012 v 21:19 | Tuleň
|
můj život
O Češích se říká, že jsme chorobní stěžovatelé. Furt nám není nic dost dobré, pořád máme na něco kecy, stále nejsme s něčím spokojeni. Tak dnes tuto tezi potvrdím.Již dlouho chodím do školy. Vlastně většinu mého života jsem strávila právě tam. Už jsem poznala studenty házící filé do várnice na čaj, díru místo okna, učitele, kteří si odkládali prsa na stůl a čas od času si jimi vylili kafe. Poznala jsem učitelé, kteří naučí, poznala jsem učitelé, kteří dělají hovno, kterým je skákáno po hlavě, kteří nemají žádný respekt, ty, kteří si myslí, že jejich předmět je to nejdůležitější na světě, ty, kteří nenávidí ženské pokolení a ty, kteří se snaží výuku dělat, co nejzajímavější.
Dnes vám povyprávím o hodinách zeměpisu, které mi jsou dávány již třetím rokem. Bohužel.
V září 2008 v prvním ročníku na gymnáziu na první hodině zeměpisu přišel učitel. Vysoký, statný, červené konce končetin. Přišel, tvářil se přísně a dal nám 2 testy na celou hodinu, při čemž třída byla rozdělena do skupin na A,B,C a D.
Když hodina skončila, všichni byli naštvaní. Někteří se rozhodli, že se budou zeměpis učit, protože to asi u tohoto profesora bude těžké, někteří si vytvořili nenávist k profesorovi a k zeměpisu obecně. Testy jsme již nikdy neviděli.
Všichni jsme si na profesorův popud pořídili učebnici Zeměpis 1 a zapisovali si do linkovaných sešitů A4, protože jiné neodpovídali jeho přání (na laboratorní práce z chemie mám do teď sešit A5 nadepsaný "Zeměprava").
Když jsem po návratu z Mexika otevřela svůj linkovaný sešit A4, našla jsem prvních pár (slovy 2) stránkách úhledně popsaných věcmi o zemské kůře a atmosféře. Dále pár stránek s elipsami po celé stránce (i tam, kde rozhodně být neměly), dále hromadu obrázků, konverzací s nejblíže sedícími spolužáky, jednu stranu kompletně vybarvenou modrou propiskou, jednou je tam jen půlka stránky, další stránky jsou dost pomačkané, proděravělé a comulumbus byste tam našli těžko. Ach, jsem já to hrozný student, že si nedělám poznámky! Proč si je ale dělat? Profesor dá do testu stejně něco, co jsme si v životě neříkali, o čem jsme nemluvili ani jsme to nezmínili (což říkají hlavně ti, kteří si psali a učili se, jichž časem rapidně ubývalo).
Ty testy z látky, kterou nás neučil, nám opravil asi jednou. Měla jsem test naprosto stejný, jako kamarádka vedle (rozhodně náhoda); ona měla 3, já 1. Hodiny zeměpisu byly naprosto zbytečné.
Vrátila jsem se z Mexika a třída, kam jsem propadla, dostala tohoto profesora. Probrečela jsem noci, ale smála jsem se ostatním spolužákům, kteří neznali jeho styl výuky. Byli zoufalí, nasraní, učili se a já se smála. Brzy přišli ke stejnému názoru jako já.Profesor ale za ten rok, co jsem nebyla přítomna, výuku v mnohém vylepšil! Test (z kterého byli všichni překvapeni a který jsme nikdy neviděli) byl až druhou hodinu, další hodinu nám možná vyprávěl kus látky a většinu zbylých vyučovacích hodin jsme se koukali na filmy. Brali jsme svět, takže jsme koukali na dokumenty o Africe, Americe, Asii, každém státu z Evropy atd. Další procento hodin jsme psali testy (slepé mapy, info o zemích atd), které většina třídy odevzdávala prázdné, čas od času někdo nakreslil nějaký pěkný obrázek nebo napsal nějakou pěknou odpověď.
Často jsme také zabíjeli hodiny zkoušením. Student šel k tabuli a uslyšel "Namaluj si Afriku". Namaloval vejce. "Ukaž mi Nil" a student udělal čáru do vejce.
Začínal od lehčích a když člověk věděl, říkal mu to, co neměl šanci vědět. Kor když se to neučil. Za hodinu dal tři pětky; za sešit, za zkoušení a za mapky, které jsme měli mít vyplněné a popsané. Pětky, které se nám nikdy nikde neobjevily.
Před čtvrtletím a před vysvědčením se nám záhadně objevily známky na internetu. A nakonec jsme dostali nějakou známku (př: já minulé pololetí - známky - 4, 4, 2 a dostala jsem na konci roku jedničku). Někdo ale má štěstí trochu méně. Celý rok se snaží, na vysvědčení jen jedničky a dvojky a do toho trojka ze zeměpisu. To asi nasere. Stejně tak jako když to jako jediný umíte (učíte se, baví vás to, máte ty znalosti ze základní školy) a máte 1 stejně jako ten, kdo se na to v životě nekoukl a ani pořádně neví, kde je Kyrgyzstán, ani jak se píše.
Pane profesore? Neměli jsme brát Českou republiku?
Tu už jsme přece brali!
Ne, nebrali...
Ale jo... určitě...
Ne, nebrali.
...takže vývoj člověka-
A budeme ji brát?
...australopithecus afarencis...
Naprosto zabitých 120 hodin života. Většinou máme zeměpis v odpoledních hodinách. V prváku jsem vždycky koukávala v zimě z okna, pozorovala západ slunce a přála si být doma. Nebo kdekoli jinde.Přišel problém. Zjistila jsem, že by mě zeměpis celkem i bavil. Kdybychom se normálně učili to, co se učit máme, měli jsme z toho normální testy a nestrávili hodiny koukáním na filmy nebo sledováním, jak si profesor zvyšuje ego na bezbranných studentech, něco bych uměla, bavilo by mě to a necítila bych se, že jsem ve škole zbytečně.
Před týdnem (když se nablížilo čtvrtletí) jsme psali test z vývoje člověka, což je látka, kterou jsme měli vykoukat z filmů, které nám pouštěl. Testy patrně četl. Dokonce je i opravil a rozdal nám je! Řekl, že to dopadlo katastrofálně a rozhodl se, že nás něco naučí a za týden si napíšeme test nový.
Tu hodinu nám vykládal látku. Sedl si za stůl a četl: "Nadepiště si Homolid", začal "odrážka... evoluce začala v miocénu závorka 25 až 5 miliónů let čárka třetihory. Odrážka.."
"Cože?"
"No, jako další odrážka, další věc. Odrážka, ranný miocén byl teplejší než dnes...", pokračoval.
Učitel to celou dobu četl asi ze svého sešitu ze školy nebo co. Já tam seděla a přemýšlela, jestli jsem si nespletla nějaké období. Jsem na střední škole? Je mi 19? A také jsem přemýšlela, jak se tohle může stát.
Příští týden jsme psali tedy ten opravný test. Stejné otázky, všichni jsme dostali 1, testy nikdo neviděl. V jiné třídě dostali jednou na vysvěčení jedničku první 3 v abecedě, dvojku další tři, trojku další tři a tak to šlo dále.
Pan profesor je na škole snad už od jejího založení. Jsou na něj stížnosti, ředitel jistě ví, co se děje, ale pak profesor zůstává dál.
Já ho jako člověka neznám a nerada bych ho soudila. Třeba je v jádru dobrý muž, kdo ví. Chci ale poukázat na ten systém. Ten učitel je na škole roky, nenaučil v životě nic a nikoho, nic tam nedělá, dostává obří plat (drby od učitelů i žáků)...
Za prvé: Co je to za nespravedlnost? Člověk, co nepracuje, si žije super-lehce. Žádný stres, žádná práce. Celý život nepracuje a žije si jak král. Já se tady stresuju, že musím mít 20 vysokých škol, musím se umět vyjadřovat, nepsat gramatické chyby, být lepší než ostatní, abych uživila sebe a své tři děti (do budoucna).
Za druhé: Studenti něco studující by měli něco umět. Nebo aspoň ti, které by to bavilo (nemůžu totiž říci, že bych si něco odnesla za ty 3 roky chemie). Škola by měla mít učitele kvalitní a morální. Učitel by měl něco naučit, ukázat studentům něco ze svého oboru, co normálně třeba neví. Měl by se jim věnovat. A něco je naučit.
Tohle je opravdu neuvěřitelné.
Stejně jako věčně ožralá učitelka, učitelka informatiky, kterou nikdo neposlouchá (a asi ani nechce, aby ji někdo poslouchal), učitelky jazyků, u kterých studenti za 4 roky neumí vyčasovat sloveso být...
Říkám, třeba to jsou dobří lidé. ALE PROČ CHODÍ, KURVA, UČIT, KDYŽ TO NEUMÍ?!
Škola dělá lidi aneb Jak jsme všichni stejní!
16. dubna 2012 v 19:19 | Tuleň
|
můj život
Dělat dobrovolníka není super jen kvůli tomu, že si potom můžete říct "Jak jsem hodný!" a týden žít s dobrým pocitem. Také si tam zvýšíte ego, protože vás tam všichni pořád chválí, což se v normální práci - bohužel - stává zřídka. Nejlepší na tom ale je, že si zkusíte zajímavé věci, dostanete se do míst, kam se váš vrstevník dostane těžko a poznáváte věci. Po tom, co jsem navštívila asi 6 středních škol v rámci této dobrovolné práce, jsem si všimla velmi zajímavé věci: Každá škola má všechny studenty stejné. Už když přijdete do té školy a vidíte studenty postávající na chodbě, je vám jasné, o co půjde, a přemýšlíte, že kdybyste to věděli, oblékli byste se jinak.
Například Střední škola knižní kultury. Na první pohled se všichni snažili být originální a zajímaví. Takové to umělecko-přírodní oblečení, hodně mluvili, říkali vlastní názory atd. Předpokládám, že neposlouchají pop.
Českolipská a my (obě na Proseku) jsme si podle mě celkem podobní. Takoví ti divní, po většině poslouchající rock, zvláštní věci, co je jim celkem jedno, jak se oblékají (prostě na sebe něco hodím a konec). Koukáme na Big bang theory nebo podobné seriály. K tomu máme ještě šampoňáckou třetinu, kde můžeme najít nagelované muže a gelové nehty, hromadu popu a frajerství. A to nám tam spolu kamarádí.Arabská je plná lidí, kteří hodně dbají na to, jak vypadají, na nějakou svou image, rádi se baví, poslouchali by Evropu 2.
Na Karlínském gymnáziu jsou všichni nejdrsnější a nejnamachrovanější, oblékají se nažehleně a dokonale, písničky na Evropě 2 a koukají na Gossip girls.
V pátek jsem byla na Štěpánské. Všichni hezky elegantně oblečení v neagresivních barvách, nikdo se skloněnou hlavou.
Samozřejmě existují výjimky. Na SSKK byl kluk, který nemluvil, nekoukal se do očí, lidí se bál a při pohledu na jeho vlasy jsem myslela na smažený kuřecí řízek. Také slečna na KG by se spíš hodila na Štepánskou. A tak dále.
Škola prostě dělá lidi. Oblékáme se tak, jak vypadá naše okolí, což pro většinu studentů znamená škola. Děláme podobné věci. Ne proto, že bychom chtěli, ale o čem bychom se bavili? A proč nezkusit seriál, na který kouká kamarádka a pořád o něm básní? Tímto článkem rozhodně nechci nic kritizovat. Tak to prostě je a těžko se s tím něco bude dělat (a proč taky?). Stejně za čtyři roky každý vyletí z tohoto hnízda, bude v okruhu jiných lidí a trochu se zase změní.PS: Tento článek patří mezi mé nejporvchnější. Samozřejmě není možné hodit všechny do jedné ilegalitky, při devadesátiminutové návštěvě je nemám šanci poznat všechny a také je mi jasné, že si všimnu jen těch výraznějších postav... ale... kdybyste to viděli... Šest set stejných puberťáků!!
Neklidná noc
13. dubna 2012 v 20:12 | Tuleň
|
můj život
Zaklapla knihu, hodila ji na noční stolek, zhasla světlo a uvelebila se ve své krátké posteli ve svém malém pokojíčku.
Po chvíli zjistila, že už celkem dlouho nemůže usnout. K tomu zjistila, že jí rychle bije srdce a také má zrychlený dech. Co je?!, říkala si v duchu, ale nakonec usnula.
Zdálo se jí, že se převrací. Pořád. Že spí a furt se převrací, že se něco děje. Trochu se vzbudila. Všimla si, že převrací nohy v prapodivných křečích ze strany na stranu. Dolní polovina těla se dost klepala. Ale byla to jen ta dolní polovina a za chvilku byla zase relativně v klidu. Usnula.
Zdálo se jí, že se klepe. Tentokrát ji probudil svůj vlastní výkřik. Spíš takový pokus o výkřik, protože to nešlo. Už se klepala celá. Po chvíli se zase uklidnila, zavřela oči a usnula. To zase netrvalo dlouho, protože se vzbudila výkřikem druhým. Snažila se, aby ji někdo uslyšel. Aby ji slyšela matka spící ve vedlejším pokoji a přišla ji zachránit.
Z úst ale zase vyšel jen divný skřek. Zkusila to ještě jednou, ale celé tělo bylo v hrozné křeči a nepřestávalo se klepat. Byla strašná tma. Chtěla rozsvítit. Natáhla ruku k lampičce, ale nešlo to. Nedosáhla tam. Byla v křeči, nešla dát dál. V pokoji byla strašná tma a ona viděla něco v bílém. Chtěla světlo, chtěla vidět, co se děje, nechtěla se už víc klepat. Ale nešlo to. Pořád jen ty divné skřeky, pořád se klepala.
Nakonec jako by ji někdo z ničeho nic uvolnil oči. Ona uviděla pokoj prolitý světlem, ve kterém nikdo nebyl. Pokoj byl prosvětlený jako vždycky, i v noci kvůli pouličním lampám svítícím do něj. Dívka se trochu uklidnila, nechala tělo, ať se doklepe. Znovu zavřela oči, ale hned jak to udělala, cítila, jak se tělo začíná klepat. Oči zase otevřela a rychle šla spát k matce, kde asi hodinu strachem nemohla usnout.
Ráno se na svou vlastní postel koukala s trochou strachu. A večer - když zapadlo slunce - zjistila, že do pokoje tolik světla nejde. Asi se jí v noci lampičku podařilo rozsvítit. Což ani necítila.
Poopilecký těhotenský stav
10. dubna 2012 v 22:20 | Tuleň
|
můj život
Známe to. Každý se čas od času ožere jako prase. A kdo ne, na toho taky jednou dojde. Bude mu 25, zeblije, co uvidí a měsíc se nebude moci kouknout nikomu do očí. Radím dobře, dělejte kraviny, dokud se můžete vymluvit na pubertu! Nicméně, dnes tu nejsme kvůli radám do života.K alkoholu neodmyslitelně patří dvě zvířata: Opice a kočka. Podle toho, jestli jsme prožili večer s makakem či gorilou, se odvíjí velikost kocoviny. Ta je však u všech individuální. Někdo protancuje noc s párem gigantických goril a ráno potom vylétne z postele jako silný losos. Druhý pokecá s kočkodanem a poblije strop.
Moje kocovina většinou není moc hrozná. Častokdy mě jen malinko bolí hlavička, což se ztratí, když začnu vyvíjet nějakou aktivitu. Jsou také dny, kdy mě kocovina navštíví, přinese si s sebou i všechna zavazadla, dělá doma bordel, hraje si s chuťovými pohárky a odmítá odejít. Většinou to probíhá stejně.
Ve slovníku spisovné češtiny jsem našla pojem "Poopilecký těhotenský stav". Vyznačuje se tím stav, kdy má postižený chutě, které se vyskytují u těhotných žen. Pořád se mění a jsou velmi silné.
Probudím se s žízní, jakou nemám nikdy. Strašná chuť na mléko. Dobelhám se k lednici, drapnu krabici s mlékem a piju. Sklenička nepotřebná. Po pár locích najednou zjistím, že je to hnusný, že už mléko nechci a krabici odhazuji. Vrhnu se na skleničku vody. Hltem vypiji půlku a pak mi zase přijde nechutná. Už nevím, co dělat. Je tu něco jiného? Pořádně si prohlédnu lednici, najednu očina na alkohol a s oklepáním zrak hned odvrátím. Bleh. Co ale teď? KAPUČÍNO! Vyndám si nejkrásnější hrnek od Gaudího, nasypu do něj směs v prášku, přidám cukr a postavím vodu na kapučíno. Mezi tím zapnu televizi a dostanu chuť na kakao. K tomu si do obýváku dám další skleničku s vodou. Ulehnu a upíjím. Od všeho.
Kolem jedenácté/dvanácté hodiny začnu mít hlad. Fuj, něco jako studená snídaně NEPŘIPADÁ v úvahu! Nezaplnilo by mě to, neuspokojilo by to můj žaludek, chuťové pohárky ani hlavu a ...ble!
Jediné, co může zahnat to obrovské prázdno, které se z vteřiny na vteřinu projevilo, je obrovské, teplé a nejlépe mastné jídlo! Prostě... aby to vypadalo jako jídlo. Velký hlavní jídlo. Ke snídaňo-obědu. Nic jinýho tady nefunguje. Nejde to. Nedává to smysl. Musí to být tohle. Prostě MUSÍ!
Takže když doma nic není uvařeného (hahahahaha), musím to buď udělat sama (což je dost těžké vzhledem k mých kuchařským dovednostem), nebo něco koupit. Takže se stává, že se najednou obléknu a letím přes půl Prahy, abych si koupila pořádnou fast-foodovou čínu. Před tím ještě obvolávám všechny kamarády a známé bydlící u Čerňáku, jestli náhodou neví, kde tady nějaká čína v okolí je.
Nebo si udělám domácí hranolky (hodit do vody na 20 minut, pak na pečící papír a na 40 minut do trouby), ale protože jsem nedočkavá a musím je mít HNED, do vody je nedám a pak jsou nepoživatelný. Ještě k tomu ten prožitek není takový, jaký mohl být, a chuť na pořádné jídlo nezaniká.Od skutečnosti, zda jsem ústa naplnila tím, čím jsem chtěla, se odvíjí má nálada na celý den. Kdy se dobře nenajím, pořád mě všechno bolí, je mi špatně a všechny vás nesnáším. Pokud se najím dobře, jsem nesmrtelná, můžu dělat cokoli a mám vás ráda.
Na co cestovat do zahraničí, když zahraničí může přijít k vám?
28. března 2012 v 20:20 | Tuleň
|
mi México
Chtěli byste vycestovat za hranice? Chtěli byste poznat jinou kulturu? Maličko si vybočit ze svého stereotypního života? Ano? Ale nemáte peníze, čas nebo máte povinnosti, od kterých nemůžete jen tak odběhnout? Proč - proboha - nenecháte, aby zahraničí přišlo k vám?Můžete si sedět v papučích pěkně v teple, v Česku, ve vašem zaprděném domově, se svou rodinou a kočkou a absorbovat jiné krajiny. O čem to ten Tuleň mluví? Pořady o Norsku? Cestopisy z Turecka? Informace z wikipedie? PFFF! Hostitelské rodiny!
Nevím, proč se o tomhle nepanuje všeobecné povědomí. Vždyť je to tak úžasná věc! Celé to spočívá v tom, že přijede student ze zahraničí, studuje zde na místní střední škole a bydlí v české rodině. To, že bydlí v rodině, je pro nás teď stěžejní. Bydlí totiž v již zmiňované hostitelské rodině (protože studenta hostí, heh). Tou se může stát jakákoli, která má doma postel a hostila by ráda.
Zkušenosti hostitelských rodin jasně ukazují, že rodiče začnou na chování svých vlastních dětí nahlížet trochu z jiného úhlu - když vidí jiné dítě z úplně jiné země chovat se jinak - a děti se zase naučí tolerance vůči jiným kulturám a odlišnostem obecně.Mimo to si pravděpodobně zlepší svou angličtinu, protože - co si budeme povídat - čeština není zrovna nejlehčí jazyk. Když se do toho ale student opře, může česky rozumět za tři měsíce.
Co je na tom ale nejlepší? Hora přijde k Mohamedovi a koza zůstane celá, což v praxi znamená, že u rodinného krbu poznáte více než za týdenní výlet do Španělska. Když totiž jedete po památkách, je to fajn; Vyfotíte si architekturu v centru Madridu, budete se smát Španělům, že mají v poledne zavřeno, vyspíte se v drahém hotelu, poslechnete si něco o historii místa a jedete domů. Nemáte šanci zjistit, jak ji žijí normální Španělé na předměstí, nedozvíte se, že siesty mají kvůli tomu vedru a že jedí hrozně pozdě a chodí spát v dobách, kdy my už chrápeme dávno. Pokud to máte ale doma, dozvíte se to, ať chcete, nebo nechcete. Prostě to přijde.
Nevím, jak to mají jiné organizace, ale AFS je s hostitelskými rodinami pořád v kontaktu, a cokoli se kdykoli děje, ihned pomůže. Pokud už pomoci nejde, nebo si to student nebo rodina vyžádají, rodinu studentovi změní.
Kdo by si nebyl jistý, jestli by hoštění zvládl, může si to vyzkoušet na tzv. welcome familly, což je rodina, kterou student dostane po příjezdu do země na 3 týdny, a po této době rodinu buď změní, nebo se rodina rozhodne, že si studenta nechá po celou dobu jeho pobytu (10 měsíců, 3 měsíce nebo 6 měsíců).Hezké také je, že AFS pořádá různá setkání pro hostitelské rodiny, takže můžete potkat rodiny, které jsou na tom podobně jako vy; porovnat zkušenosti, něco se přiučit, poznat nové lidi s podobnými zájmy.
Jak jsem zapomněla zmínit, AFS je nezisková dobrovolná organizace, což znamená, že rodiny za hoštění nedostávají žádnou finanční odměnu. Na tomto systému to funguje již přes 90 let a má to tu výhodu, že rodiny v zahraničním studentovi nevidí peníze, ale dobrodružství a zkušenost, a dělají to ze své vlastní vůle, protože chtějí.
Já - mít tu možnost - hostím TEĎ HNED. Takhle si budu muset vystačit s dobrovolničením (dělání prezentací na školách, kontaktní osoba Bruna z Mexika, který je tu na rok, připravování různých akcí pro studenty, rodiny… teď např. ples a další věci) a se svou zkušeností z ročního pobytu v Mexiku.
Více informací o hoštění, výjezdu do zahraničí (máme 4 poslední stipendia a 18 volných míst za plnou částku!) nebo dobrovolnictví (dobrovolníkem může být každý - skvělá příležitost pro získání zahraničních přátel či zlepšení jazyku) najdete na stránkách www.afs.cz nebo se nebojte zeptat mě. Myslím, že je to výborná věc a měla by se využít!
Z Tuleně bude opravdový tuleň!
24. března 2012 v 15:15 | Tuleň
|
můj život
Začalo to nenápadně. Všimla jsem si, že už mi není většina podprsenek, přišla jsem do školy a kamarádka na mě se slovy "Ty kozy!" vyvalila oči, čas od času jsem měla i 54 kg, zjistila jsem, že mé břicho už není jen sval. Co se to děje? Dneska jsem si zkoušela v obchodě nějaká trička, instinktivně jsem sáhla po S a XS a v tom jsem na to přišla; Tuleň nám poprvé v životě tloustne! Co jiného by to mohlo být?Celý život jsem byla ta malá, drobná a štíhlá. Na mé jediné lekci roztleskávaček, na které jsem byla, mě hned hodili nahoru do pyramidy. Vždycky se mě týkala velikost S až XS a jediné, co bylo velké, byly nohy (39-40) a vlasy. Nezažila jsem, co to je, když někde leze špek. Abych vůbec nějaké špíčky našla, musela jsem si vytahovat kůži. Nemohla jsem darovat plazmu, protože mám jen 53 kg a tam je nutné míti 55 kg. Nikdy jsem moc necvičila ani nedělala víc nějaký sport. Jedla jsem cokoli a kdykoli a tělu to bylo jedno. Všichni nechápavě koukali na to, jak dojídám oběd po třech kamarádech. A nic se nedělo.
Poslední dobou ale začínám zjišťovat, že mám úplně normální ženskou výšku. To, že možná už nebudu ani drobná a štíhlá, by mě nenapadlo.
Vždycky jsem si říkala, že mám holt dobrý metabolismus a chodím; Do školy, ze školy, po škole, po centru, po vyřizovaní, v práci, po schodech... I když... vlastně nevím, jestli se to chozením dá nazvat, protože chodím tak rychle, že mi někdy nestačí ani auta.
S touto chůzí jsem se rozhodla před nějakou dobu přestat, protože můj lýtkový dvojhlavý sval dorostl do obřích rozměrů a já už nechtěla, aby se mi děti na hřišti smály. Druhým důvodem byl můj psychický stav. Nežiji zrovna doma na gauči, takže stresu si užiju až-až a to, že pořád někam běhám, stres akorát zhoršuje. Takhle si v klídku jdu, koukám po lidech kolem sebe, přijdu do cíle a normálně řeknu "Ahoj", místo toho, abych přiběhla, hodinu se rozdýchávala a dodala k tomu "psdjalfkjdslfjkalahojldskfjdss". Dokonce mi Conversky ani nedevastují nohu a někdy v nich můžu být i půl dne!
Že by to tedy bylo tím, že už nechodím? Nebo prožívám nějakou druhou fázi puberty?
Prsa se zvětšují, lýtka se zmenšují, břicho mi vyrostlo, mám super-namakané bicepsy... co přijde dál? Budu vás informovat! Z Tuleně bude pravý tuleň!
Pro vlídnost na bídu
21. března 2012 v 20:20 | Tuleň
|
můj život
Je vidět, že ustálené lidové výroky, které vyjadřují - zpravidla obrazně - nějaké obecné poznatky, se nedají nahradit synonymy. "Pro dobrotu na žebrotu" vlídností a bídou nenahradíš...
Šťastnou náhodou jsem nebyla vyhozena z práce, takže pořád dělám v jedné nejmenované fastfood-pekárno-kavárně. Když zavíráme krám, vyhazuje se všechno pečivo, již pár dní prošlé poživatiny a potraviny tak tvrdé, že by se jimi mohla umlátit postarší velryba.Když jsem tam byla nová, vzala jsem si domů pár věcí, které jsem během druhého dne snědla, a vše ostatní se vyhodilo. Měla jsem v plánu napsat článek o tom, proč to, co se neprodá, nedávají někam bezdomovcům, chudým nebo dalším. Asi 2 týdny po tom, co jsem nastoupila, si jeden z brigádníků vyžádal, aby mu zbylé pečivo bylo schováváno, protože to dává zvířátkům. V zoo, myslím.
Já byla v nové práci moc spokojena. Většinou jsem si odnesla jídlo, jehož hodnota byla přibližně stejná, jako peníze, které jsem si za ten den vydělala (což ale vzhledem cenám potravin není zrovna těžké). Co zbylo, vzala jsem do školy, kde se o to spolužáci rvali a ostýchavě se ptali, jestli si opravdu mohou vzít CELOU tvarohovou taštičku. Za nedlouho už se mě nikdo neptal a rovnou si brali.
Protože jsem často chodila do práce v neděli, kdy jsem hned potom běžela na trampolínu, rozdávala jsem jídlo i tam. Pan Trenér mi proto nadržoval a já mohla mít 4 skoky, i když všichni ostatní mohli mít jen 3.
Časem se ozvala chudá sestra-student starající se o své vlastní bydlení. Dny, kdy jsem pracovala, se již nevyhazovalo nic. Odcházela jsem se třemi taškami a sestra si brala dvě třetiny.
Sestra si tedy brala většinu výslužky, pak jsem měsíc nebyla v práci a postoj mého okolí se začal měnit.
Ve škole si stěžovali, že toho nosím málo a slýchávala jsem "Fůj, tvarohová taška! Nemáš tam něco jinýho? Nemáš? Ffff... tak já si ji teda vezmu, no...".
Sestra mě urgovala smskama, abych jí řekla, kdy jdu zase do práce, že si včera museli KOUPIT pečivo?!.
A nejhorší jsem to měla na tréninku. To, že mi spoluskokani poroučeli, co jim mám přinést a dělali xichty, když jsem s lítostí oznámila, že dnes nemám žádný salát, to bych vydržela. Horší bylo, že mě začal terorizovat Pan Trenér. Vyhrožoval mi, že budu mít jen 2 skoky, pokud mu ihned nepřinesu něco k jídlu. K mému překvapení to myslel vážně a po druhém skoku mě násilím odtáhl z trampolíny. Spoluskokanka jdoucí po mně mě nechala si ještě jednou skočit. Čímž jsem patrně přiložila do ohně, protože když jsem přišla zase na řadu, nařídil mi, ať skočím barany (salto s půlvrutem), což neumím. Potom mi dal vybrat ještě mezi dalšími skoky, které byly ještě trošku drsnější, a neřekl mi k tomu žádnou teorii. Vyděrač.Je hrozné, jak si člověk na něco zvykne, bere to jako samozřejmost a chce víc, chce to lepší. Měla jsem si to od začátku škudlit doma a nikomu nic nedat! Nevděčníci, nevděční, nikdo vás nemá rád! Zase budu sedávat o přestávkách v koutě. A to i s jídlem...
Všechny postavy a události jsou vymyšlené, jakákoli podobnost je čistě náhodná.
Další články
- V devatenácti letech zjistila, že život není pohádka 14. března 2012 v 20:20
- Svoboda pohybu 11. března 2012 v 19:19
- Umělec jde do vězení 8. března 2012 v 20:16
- Močení versus brečení 3. března 2012 v 19:19
- To už je vrchol! 1. března 2012 v 18:18
Zde hledá 