Život se vší všudy

19. října 2016 v 19:07 | Tuleň |  můj život
Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou uvařím něco, co bude dobré.
Nikdy by mě nenapadlo, že si jednou dám dobrovolně tělocvik na 7:30 ráno.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou chodit s matfyzákem.
Nikdy by mě nenapadlo, že citlivka stydlivá přežije více než měsíc mojí péče.

Hlavně by mě nikdy v životě nenapadlo, že si se svým mužem jednoho dne uděláme hezký večer, pustíme si pekný romantický film, zapálíme si svíčku, usadíme se na postel blízko sebe a začneme si z vlasů vybírat vše. Budeme si je navzájem ukazovat, házet je do hořící svíčky a se zájmem pozorovat, jak vybuchují.

Výsledek obrázku pro couple tv


PS: Liquido DUO Forte moc nefunguje. Účinnějsí a finančně příjemnějsí varianta je Francovka, která zabrala mně, nebo ocet, který pomohl muži.
 

Jak jsem se na Kypru zajímala o životní prostředí

7. října 2016 v 19:19 | Tuleň |  porůznu
Konečně jsem na konci srpna dostala titul a mohla si užít poslední tři týdny prázdnin bez stresu ze státnic. Řekla jsem si, že už jsem dlouho nebyla na žádném projektu Erasmu +, tak že se zkusím na nějaký last-minute přihlásit. Byl tam jeden na Kypr. Něco o životním prostředí. Tak jsem si řekla, že pojedu. Bude tam teplo a procvičím Řečtinu (haha).

Všichni mi říkali, že se mi to Řecko nějak zalíbilo, že tam jedu 2x za jedny prázdniny. Kypr není součást Řecka. Je to samostatný stát pod Velkou Británií (stejně tak jako např. Kanada). A už pár desítek let je jeho část (dobrá polovina) obsazená Tureckem. S Řeckem se nedá srovnat ani ekonomická úroveň, která je na Kypru mnohem vyšší, což je na první pohled poznat.

Kypr je tak malý, že jsem si myslela, že kdekoli budeme, tak budeme u moře. Já se - na rozdíl od mnohým zklamaných účastníků - koukla před odjezdem na mapu a zjistila, že náš projekt se bude odehrávat ve městečku Amiantos v horách ve větší výšce než se dá dostat na Sněžce. Městečko Amiantos mělo 200 obyvatel. A z našeho hotelu by nám trvalo hodinu pěšky se do toho městečka dostat.

V Larnace (kam jsem doletěla) hřálo slunce tak, že jsem si mohla dělat volské oko na kapotě auta. V Amiantos nám polovinu pobytu pršelo a večer jsem si musela vzít své jediné dlouhé kalhoty a svůj jediný svetr.

Když jsem se na projekt chystala, kamarádka, co byla v Rusku na tematicky podobném projektu, mi říkala, že tam objímali stromy a sáli energii z rostlin. V této oblasti jsem velice racionální a praktická, takže jsem se dost děsila, že budeme něco podobného dělat taky. Naštěstí se tak nestalo.

Na projektu jsem se dozvídavali každý den trochu víc o tom, jak se jaká země chová vzhledem k životnímu prostředí (zkušenosti účastníků z Česka, Slovenska, Itálie, Rumunska a Bulharska), co má jaké dopady a jak by se to či ono dalo změnit k lepšímu.

Druhá část neformální výuky byla zaměřena na pochopení faktu, že i běžný člověk (jako ty), může udělat změnu. Organizátoři se snažili, abychom si přestali pořád jen na všechno stěžovat, a místo toho začali něco dělat. Že se to dá. A že to funguje. Dávali příklady jako: každý občan má právo na informace o emisích jakékoli firmy nebo celkově města, tudíž může napsat EU nebo vládě a oni mu musí odpovědět. Nebo že v případě nálezu nelegální skládky (a upozornění na ni) ji stát musí odklidit. Pokud ji neodklidí a odklidíte ji vy, můžete stát žalovat.

Tato část byla o poznání těžší. A to hlavně pro země bývalého sovětského bloku, které mají pořád v hlavách zakódované, že když si budou stěžovat, budou zavřeni.

Výše zmíněná témata byla podávána formou různých her, u kterých se muselo přemýšlet a často i něco vyplodit, a kterými jsme se učili pracovat v týmu. A někdy i pracovat se stresem. Hodně krát jsme se i museli silně ovládat, abychom účastníkům v týmu nevrazili facku. Prostě... tak jak to v opravdovém životě chodí! Tomuto se právě říká neformální učení (nesedíte a neposloucháte někoho, jak mluví).

Například jsme si museli představit, že všechny země katastroficky zmizely ze světa a jediné, které přežily, byly ty naše (napsané nahoře), tudíž jsme museli utvořit jeden multikulturní stát. Museli jsme v časovém limitu vymyslet jméno, vlajku, tradiční tanec, hymnu, práva, zákony, vládu (já byla prezident!! ale v parlamentní republice...) a hromadu dalších věcí. A na tom všem se dohodnout. Což je mnohem těžší, než by si člověk myslel. Rozdílné názory, rozdílné představy o budoucnosti, pasivní občané, aktivní občané, rebelové...

Účelem další hry bylo rozhodnout na bázi několika informací, jestli radši postavíme jadernou továrnu nebo zrekonstruujeme hotel. Každý z účastníků měl nějakou roly (bussinessmani, občané, populisté, liberálové...) a museli se rozhodovat podle těch rolí.

Také jsme měli ve skupinách vytvořit video a časopis. Nebo přejít imaginární řeku při určitém počtu kamenů, přes které můžeme přeskákat bez toho, aby nás snědl krokodýl. Jako nepovinné aktivity jsme mohli vyrábět hrad z recyklovatelného materiálu, být 3 dny bez mobilu a počítače, naučit se zdvořilostní fráze ve všech účastnických jazycích atd.

Já si procvičila týmovou práci. Zjistila, že brainstorming je paráda. A že nejdůležitější je prvotní nápad, protože potom prostě přijdou další. A klidně pak může být konečná myšlenka úplně jiná. Naučila jsem se kontrolovat svůj tik v oku a trénovala jsem separování osobních sympatií od racionálního hodnocení názorů při spolupráci s někým, koho fakt ze srdce nemusím. Vyslechnout se musí každý. A leader prostě nemůže ignorovat člena týmu.

Kdy pojedem zase?

Jak jsme jeli do Řecka

28. srpna 2016 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Za své tulení doby jsem už hodně krát popisovala cestu do zahraniční. Za ty léta jsem se taky sama se sebou shodla, že právě ty cesty jsou to nejvzrušující na celém výletu. Po dlouhé době přicházím se článkem a ten bude právě o jedné cestě. Pořádně se usaďte... bude to dloooouhý a napínavý příběh.

S mužem jsme se rozhodli vyjet si na první vážnou společnou dovolenou. V Aténách jsme měli dohromady 4 kamarády, tak jsme si řekli, že pojedeme tam, kamarádi nás provedou a ještě nám snad i poskytnou ubytování. První kamarád byl na vojně, druhý na jiném ostrově, třetí v práci na jiném ostrově a čtvrtá nemohla. Tudíž jsme si museli najít ubytování sami a nakonec jsme si našli pokoj na Airbnb.

Abychom ušetřili, jeli jsme autobusem do Bratislavy. Muž mě ujistil, že Bratislava je malá a že stačí přijet na autobusové nádraží 2 hodiny a kus před odletem. Já mám ráda být všude dřív. A nerada vyhazuju peníze z okna. Takže představa, že letadlo nestihneme, mě budila už týden před odjezdem. Ke zhoršení situace mi nedošlo, že všechny dálnice jsou rozkopané, tudíž jsme přijeli o půl hodiny později. Muž ale vypadal klidně a říkal, že je vše ok, že se to stíhá. Tak jsme si šli ještě do Subwaye koupit bagetu a pak jsme se pomalu vydali na stanici. Tam nám došlo, že nemáme lístek ani eura, tak jsem zůstala s kufry na zastávce a muž si šel vybrat a poté rozměnit.

Mezi tím - jen tak z nudy - jsem se šla kouknout, který autobus na letiště jede. Nejel tam žádný. Ihned jsem vytřeštila oči a plačtivě se zeptala nějaké mladé Sloveny, jestli náááááhodou neví, odkud jede ten bus, který jede přímo na letiště, o kterém mi tak přesvědčivě muž vyprávěl. Ta nevěděla, ale koukla se na slovenský idos a zjistila, že to jede na zastávce pár set metrů od té, kde jsme byly my. Tak jsem chvíli přešlapovala na zastávce, ale pak jsem to nevydržela a šla se kouknout zpátky blíž k autobusovému nádraží. Říkala jsem si, že když tak uvidím, kdyby se muž vracel.

Šla jsem tedy na tu jinou zastávku a ptala se jiné Slovenky, která taky nevěděla a taky začala hledat. Pak mi řekla, že mi klidně tu zastávku, odkud to jede, ukáže. V tom už mi volal nešťastný muž, který si myslel, že mě někdo ukradl. Mě a ty kufry.

Šťastně jsme se shledali a nervózně šli směrem, kde měla být zastávka, ze které měl jet autobus, který nás měl dovézt na jinou zastávku, ze které jel autobus na letiště.

Zastávku jsme našli. Autobus přijel. Dokonce jel i na tu zastávku. Tam jsme našli i tu další zastávku. Já jsem ohodila nějakou slečnu vodou a přijel i další autobus, který nás dovezl na roztomiloučky malinkaté letiště s jednou restaurací a jedním terminálem. Už jsme měli po internetu hotový check in, tak jsme rovnou běželi ke gateům. Po cestě mě prohledávali tím způsobem, že mi otřeli proužkem papírku ruce a pak pasu. Když jsem se ptala, co tím sledují, tak mi bylo odpovězeno, že mi to nesmí říct. Ale bylo to příjemnější než kontrola zpátky z Řecka, kde mi pěkná Řekyně sahala úplně všude.

U našeho odletu už se stála fronta do letadla, kde na začátku přesvědčovali lidi, aby si nechali dát kufry do zavazadlového prostoru. My jsme se klepali strachy, aby to po nás taky nechtěli, protože jsme přijížděli v 23:10 a 23:30 nám jelo poslední metro, kterým bychom se dostali do toho bytu. Naštěstí se tak nestalo.

V letadle jsme seděli před a za skupinou asi padesátiletých stejně oblečených Slováků, což se hned ukázalo jako extrémní utrpení. Paní před námi se zvedla na sedadle na kolena a přes nás mluvila s kolegou za námi. Takže byla totálně u nás, řvala na toho za nimi a vrchol byl, když mu nabídla čokoládu, kterou on si přes nás vzal a pak ji jí ještě přes nás vracel. Ostatní ze skupiny byli hluční a sešli se u těch před námi, takže stáli v uličce a povídali si.


Když přišla letuška a anglicky říkala té krave a těm kokotům, ať si sednou, oni rozuměli, ale většina jí ignorovala a mluvila o ní česky. Musela jsem si nandat MP3, sníst neurol a udělat woodoo panenku z ubrousků.

Když jsme přistávali, tak jsme zjistili, že je teprve 22:00!! A ne 23! Takže bychom se dostali domů totálně v pohodě!! Pak se ale naše mobily vzpamatovali a přehodily si čas na Řecký. Takže nic.

Přistáli jsme, vystartovali pro kufry a stoupli jsme si do uličky, kde jsme čekali jako všichni ostatní, co nevystartovali. Když nás vypustili z letadla, opět jsme vystartovali. A opět jsme docílili jen toho, že jsme byli první v autobuse. Když jsme měli okousané uši do špičata nervozitou, dojeli jsme na letiště a konečně už jsme vystartovali úspěšně. Dokonce jsme i našli metro. Tam bylo jedno (JEDNO) okénko, kde si lidé mohli koupit lístek z letiště (10 euro -_-), a u okénka fronta. Tak jsme ji vystáli. A pak nám bylo řečeno, že nemůžeme platit kartou. Muž totiž v Bratislavě vybral jen 10 euro, protože chtěl co nejméně, aby se za to daly koupit ty lístky.

Deset minut do konce. Muž odsprintoval zpátky na letiště. Já jsem tam zatím čekala a koukala jsem na ty ostatní klidné lidi a nenáviděla jsem je.

Když jsem se smířila s tím, že budeme muset zaplatit 40 euro za taxi, zpocený muž přiběhl. Pět minut do konce! Koupili jsme lístek a běželi do metra. A doběhli.

Muž měl od googlu napsáno, kam jedeme. V latince, samozřejmě. Jenže zastávky byly napsány jen v řeckých písmenech. Po chvíli zoufalství jsme se zeptali nějakých slečen vedle. Ale byly to nějaké Rusky a věděli prd. Zvedla se ale jedna Řekyně, která na nás zpovzdálí koukala, a pomohla nám. Byla to asi sedmá stanice. Vydýchávali jsme se a objímali se a měli radost, že to všechno vyšlo.

Vystoupili jsme na naší skvělé zastávce a našli cestu, kudy jít. Byla to nějaká ulice s číslem popisným 3. Šli jsme asi 10 minut. Byla noc. Všude divné zvuky, z oken kapala voda, hromada koček a chodník nebyl uzpůsoben pro kolečka kufru.

Došli jsme do ulice a hledali dům s číslem 3. Bylo tam 6 koček, ale dům s číslem 3 tam nebyl. 7, 5, 1. Trojka neexistuje. Obešli jsme to 3x. Nic. Jen kočky a řecké vlajky. Tak jsem zavolala Jimovi (majitel airbnb bytu) a říkám "Jsme tady". A on říká "Mmmm... nejste." A já říkám "Ale jo... jsme?". Tak típl telefon a šel se po nás kouknout. Rozhodně nikdo nikde nebyl. Zavolal nám a ptal, jaké ulice byly kolem. Těžko říct, protože všechno je napsané řecky. Nakonec jsme mu řekli, že mu pošleme adresu s naší polohou. A pak se nic nedělo. Napsali jsme mu, ať nám sem, parakaló, pošle taxi (v průvodci jsem četla, že ty na ulici bychom brát neměli). A pak se nic nedělo. Tak jsme mu zavolali. A on byl nedostupný. Tak jsme mu zavolali ještě jednou. Což naštěstí zvednul. Tak jsme mu řekli, že teda ten taxík. On řekl "I will send you", čímž konverzace končila. A nedělo se nic. Už bylo třeba půl jedné. Tak jsme tam seděli a hladili si kočky. Pak už to bylo fakt dlouhý, tak jsme mu zavolali ještě jednou. A on nám oznámil, že máme najít nějakou větší silnici, odchytit si taxík a zavolat mu, že taxikáři vysvětlí cestu domu.

Tak jsme to udělali. Už úplně hotoví. Normálně bych nevěděla, co s tím taxíkem, jak se volá a byla bych fakt hodně nervózní. Teď už mi to bylo u prdele, takže jakmile jsme uviděli nějaký žlutý auto, stoupla jsem si trochu do silnice, zvedla ruku a taxík zabrzdil. V tom už muž vytáčel Jima a oba jsme se modlili, aby to tentokrát zvednul. Juhůů. Ano.

Zmatenému taxikáři jsme podali mobil, on mluvil a pak vyjel. Já byla vzadu a myslela jsem si, že už jsme zachráněni. Muž byl na sedadle spolujezdce a rozhodně si to nemyslel. Potom mi vyprávěl, že taxikář se jedním okem koukal na GPS na mobilu, který měl na noze, druhým tak zběžně na cestu, přehazoval stanice na rádiu a jel jako prase.

Nakonec jsme někam dojeli. Jim nám pak v klidu řekl, že ta ulice, ve které bydlí, se vyskytuje na mnoha místech v Aténách a že je potřeba se trefit do té části, kde on bydlí. Pak v referencích jsme četli, že se to stalo více lidem....

Už bylo asi půl třetí. A my byli konečně doma. Zdraví. A hlavně živí.
 


Den s představitelkou opozice na Kubě 2/2

23. března 2015 v 15:27 | Tuleň |  můj život
Protože blog.cz nechce na svých stránkách delší články než 3 slova a 5 obrázků, musela jsem článek rozpůlit. První část najdete zde.
...
Sonia byla doktrorka. Už být nemůže.

Dělala sešlosti gayů a lesbiček ve svém domě. Teď už je toto téma docela uvolněné a jsou i vidět na ulici teplé páry. Dokonce mají i festival gayů a lesbiček, který se koná na pláži.

Alkohol je prý legální od 15 let.

Průměrný plat na měsíc je kolem 18 dolarů (455kč). Boty stojí 25 dolarů a za týden se rozpadnou. Barva na vlasy 5 dolarů. Internet v nějaké kavárně 4,5 dolaru na hodinu. Holky chodí na internet hlavně na ambasády (i na naši). Drahé je všechno. Pokud to v obchodě vůbec je.

Byly unešené z našich obchodů. Jak je všechno plné a je toho hodně. Dceru jsem fotila u obchodu s Converskami, u stánku s párky atd. Jsou jako v jiném světě a vlezou i tam, kam já bych nikdy nešla. Najednou jsme se například ocitly v obchodě, kde se dělaly tetování. Tak jsem poprvé viděla vytváření tetování naživo. Ještě k tomu tatéři mluvili perfektně španělsky.

Není to vůbec jako s ostatními latinoamerikánci. Nejsou to rozdovádění Mexičani, kteří hodně mluví a chtějí si to tu užít. Kdo by se jim taky divil.

Když jsme šly kolem muzea komunismu, zeptala jsem se, jestli se nechtějí kouknout. Vtip nepadl úplně na úrodnou půdu.

Narazily jsme na nějakého Kubánce, který už v ČR dlouho žije. Byl překvapený, když mu řekly, že tu jsou jen na dovolené a že se budou vracet. Nechápal, proč se chtějí vracet.


Doufám, že se vám tento článek líbil. Že jste se toho hodně dozvěděli, máte něco na přemýšlení a třeba si uvědomíte, že Česko je fakt hodně dobrá destinace na žití.

Den s představitelkou opozice na Kubě 1/2

23. března 2015 v 15:24 | Tuleň |  můj život
To jsem se tuhle válela na gauči, když tu mi přišel mail od mé učitelky na španělštinu. Že prý přijedou nějaký Kubánci a jestli je nechci provést Prahou. Jakmile jsem kladně odepsala, dorazila angína, která ale se ale stačila vzdálit, než mi Člověk v tísni odepsal, že se tu na mě těší 2 Kubánky.

Sonia je členkou opozičního hnutí na Kubě Damas en Blanco (Dámy v bílém), které bylo založeno matkami, sestrami a manželkami bývalých kubánských politických vězňů. Druhá Kubánka je její devatenáctiletá dcera.

Sonia si před třemi lety šla po ulici, když tu na ni skočila policie a bez jakéhokoli soudu byla 3 roky ve vězení. Cela měla 2x1 metr, malinké okýnko, žádné světlo (bylo vidět jen ve dne a to jen málo tím okýnkem), malinkatou postel (když jsem se ptala na materiál, ukázala na dlažební kostky na Václaváku) a záchodem v podobě díry v zemi. V 11 večer jí tam hodili deku a v 6 ráno si ji zase vzali. Takhle 3 roky až do minulého měsíce, kdy ji propustili a tím, že to byl prý omyl.

O tomto příběhu se dozvěděl Člověk v tísni, a protože měli zrovna grant na podobné věci, pozvali Soniu s dcerou na měsíc na dovolenou do Čech, kde má k dispozici i psychologa.

Ve stejnou dobu, co ona byla ve vězení, byl tam i její bývalý manžel, se kterým má právě tu dceru, která je tu s ní. Tudíž se o dceru starala jedna z příbuzných. Té však po chvíli začali vyhrožovat, že když se o ní bude pořád starat, tak že ji vyhodí z práce a způsobí jí i další příkoří. Dcera tedy putovala od jednoho příbuzného k druhému, až se nakonec usídlila u silné starší ženy, které byly výhružky jedno.

Dcery jsem se mezi řečí zeptala "A studuješ nebo už pracuješ?" na což mi bylo odpovězeno, že ani jedno. Že ji nenechají ani studovat, ani pracovat. Já si vzpomněla, jak jsem nasraná, že se musím do školy učit statistiku a dala jsem si v duchu facku.

Procházely jsme městem a narazily jsme na průvod proti potratům. Já se usmívala, protože mám jakékoli demonstrace moc ráda. Zatímco Sonia skoro nebyla schopna slova, protože to bylo skoro poprvé, co něco takhle viděla. Na Kubě když seberou odvahu a vyjdou do ulic, tak jsou hned rozprášeni.

Potom jsme se začali bavit o potratech. Na Kubě je jich šílené množství. Myslela jsem, že se to děje, protože antikoncepce buď není dostupná, nebo drahá. Není tomu tak. I dostupná, ani tolik drahá. To, co chybí je sexuální výchova nebo alespoň nějaké povědomí. Slečny souloží třeba už od 11 (takhle já jsem vypadala, když mi bylo 12) a pak si řeknou, že si můžou takhle i vydělat peníze, tak se prostituujou a chodí na potraty, které se ani nikam nezapisují, aby se skryl tento šílený problém.

Blog.cz si usmyslel, že tento článek je nevhodný pro tyto skvělé stránky jeho délkou, takže jsem ho musela rozpůlit. Zbytek najdete zde ->

Mám ten nejhorší život ze všech

17. listopadu 2014 v 20:20 | Tuleň |  můj život
Řítila jsem se dlouhým dusavým krokem z Centra Černý most a těšila jsem se na teplo domova a matčinu náruč. Cestou jsem si představovala, jak rozrazím dveře, matka se zeptá "Co se ti stalo?" a já začnu hystericky vyprávět, co strašného se mi děje a proč jsem tak nasraná.

"Já-á j-jsem měla hroznej de-én a jsem strašně unavená prostě... já už to nezvládnu." a doplnila jsem to několika vzlyky.

"Cos dělala??", zeptala se ustaraná imaginární matka a já začala vyčerpaně vysvětlovat.

"Strašný to bylo-o! Šla jsem spát pozdě, protože jsem byla na party. Vstala jsem v deset a pak jsem byla asi 2 hodiny na počítači a neučila jsem se, což mě vyčerpalo tak, že jsem si musela na hodinu lehnout. Ale než jsem vůbec zabrala, zazvonil mi budík, že jsem musela na konferenci. Kvůli mý lenosti jsem si neudělala nic k jídlu a šla jsem si koupit jen čínskou polívku! A doma je strašná zima furt!", řvu s občasnými přestávkami na vysmrkání se. "Pak jsem se na tý konferenci musela furt hýbat, protože i když to bylo zajímavý, tak jsem měla hrozný hlad a byla jsem strašně unavená. A nejdřív to mělo končit v 16:30, ale pak řekli, že to bude končit v 16:00, jenže v 16:04 to furt jelo a já už jsem chtěla hrozně domů, tak jsem se prodrala z prostřed řady, a když jsem opustila přednáškovou halu, uviděla jsem tam hromady jídla, kterého mi ale bylo trapný se dotknout, protože tam nikdo nebyl, takže kdybych tam počkala dokonce, mohla jsem sníst i stůl!!!!!"

"Pak jsem jela už totálně mimo domů, jenže jsem musela ještě pro sako do toho CČM, který máme asi 15 minut pěšky od domu. Jak už jsem vycházela z metra, cítila jsem něco špatnýho. A samozřejmě!! V CČM nějaká akce, takže tam bylo narváno jako v Kotvě za komunismu a já se potřebovala dostat do obchodu na druhé straně. A když jsem se tam prorvala,tak jsem zjistila, že tam nebylo?! A musela jsem sezase procpávat ven?! A co je nejhorší?! Chtějí mě 2 kluci a já nevím, kterého si vybrat!!!!!".

V této chvíli jsem se na ulici zastavila. Utřela si slzy. Zamyslela se. Matka by mě nelitovala. Matka by se mi vysmála. Vysmála se mi do obličeje, že řeším takový kraviny. Takový malichernosti, které jsou úplně jedno.

Jsem chudák, že jsem nevyspalá? Ne, užila jsem vi večer. Jsem chudák, že jsem se neučila? Samozřejmě, ale za to si můžu jen a jen já sama a budu tím trpět nadále, protože mě buď vyhodí ze školy nebo se to budu muset naučit v příštích dnech. Že mám doma zimu? Můžu si vybrat - buď budu na periferii v teple nebo v centru v zimě. Že jsem musela na konferenci? Mohla jsem se na ni vybodnout, ale chtěla jsem to vidět! Že bylo v CČM hodně lidí? No a co?! Že tam nebylo to sako? Moje chyba, měla jsem si zjistit identifikační číslo toho, který jsem chtěla. A... no a co? Můžu si ho koupit jindy. Že nevím, kterého chlapce si vybrat? Vážně?

Život je většinou spíš takový, jaký si ho uděláme. Já ho mám komlikovaný, protože chci. Protože mě to v jistých situacích baví a komplikovaný si ho vlastně dělám. Radši hodně věcí ňák nechám plynout, abych se jimi nemusela zaobírat teď, a jsem zvědavá, jestli vyjdou. Na některých věcí mi zase záleží, abych je měla jasné a vyřešené hned. Nad něčím přemýšlím víc, nad něčím vůbec. Co je to za kravinu litovat se? Proč s tím radši neco neudělat?

Jsem moc ráda, že mám kolem sebe upřímné lidi, kteří mi řeknou, že to jsou kraviny. Děkuju!

Siidibi ritiriki - priktickí přidmnit ni VŠI

28. října 2014 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Jak jsme si všichni stačili všimnout, české školství prosazuje teorii nad praxí. Na středních školách je to nejpraktičtější referát či prezentace, na VŠ je to seminární práce. Já se rozhodla použít své 3 volné kredity na jeden z mála praktických předmětů "Soudobá rétorika", o kterým mi bylo vyprávěno již od seznamováku. Považuji schopnost mluvit před lidmi za vysoce důležitou. Kromě toho mě to taky strašně baví, vykládám před lidmi často a chci, abych z toho měla vždy co nejlepší pocit a aby si z toho posluchači co nejvíce vzali. Tak jsem se přihlásila a první čtvrtek ve 12:45 už jsem seděla natěšená ve druhé řadě ve Staré budově na Žižkově.

Vyučující byl starší klidně mluvící pán se zvučným hlasem. Vysvětloval nám, že je rozdíl mezi ostýchavostí a trémou a poznamenal, že před roky měli lidé problém s výslovností "r" a "ř" ( -_- ) a teď je to "l". Aby si nás poslechl, všichni ve třídě jsme měli říkat "L". Jako "L, L, L, L, L" všichni najednou. Upozornil na chyby, co děláme, řekl, ať se nebojíme a opravdu to "L" vyslovíme a tak začala nová vlna "L, L, L, L,", kde se pauzy mezi jednotlivými výkřiky toho písmena zmenšovaly a za chvíli jsem si připadala jako na boxu nebo jako bychom skandovali u soulože a blížili se k vyvrcholení.

Dostali jsme jazykolamy (za 2 týdny z nich budeme mít zkoušku). Nejlepší na učení jazykolamů je opakování jednoho jazykolamu 3x po sobě a nahlas (učí se i poslechem) a pak se vrhnout na další. Abychom si to předvedli a také, aby vyučující viděl, jakou máme úroveň, šli jsme popořadě a četli jsme takhle 3x dva řádky. Před všemi. Na mě vyšel "Byly přečteny přiřčené ceny, sazeč dnes všecko nevysází" a "Sčeš si vlasy z čela, vlky plky, drbu vrbu".

Když jsme to všichni přečetli, řekl "Jak je vidět, jsou mezi vámi obrovské rozdíly. Ale to se může pravidelným cvikem změnit".

Dále nám bylo oznámeno, že budeme mít zkoušku i z dýchání. A cvičili jsme, jak se rozdýchat. Na začátek vypustit všechen vzduch, co máme v těle. Konečné vypuštění vzduchu se neobejde bez zvuku. Nejdřív jsme se všichni ostýchali vydechnout nahlas. Za chvíli jsme tam vydechovali všichni. Po výdechu se nadechuje nejdřív do břicha a pak do hrudi. A já zjistila, že jsem se úplně odnaučila dýchat břichem. Vyučující říkal, že ve starších učebnicích bylo říkáno, že se má dýchat jen břichem, což ale mnoho rétorů považuje za neestetické, což nám poté i vyučující ukázal z profilu, kde bylo velmi dobře vidět, jak šíleně by se to břicho hýbalo. Zvláště starší páni milujících pivo a českou kuchyni by měli dech rozdělovat i do hrudi.

Vydechli jsme a pak všechno nadechli a zase to ukončili nadechujícím polapením dechu, který jsme vzápětí vypustili.

Dále následoval cvik na rozhýbání mimických svalů. Zpívání lidovky Holka modrooká používajíc jen samohlásku a. Zpívali jsme trošku stydlivě Halka madraaká nasadávaj a pataka... Východní studenti nevěděli, co se děje nebo si písničku hledali na internetu. Zvuk nebyl nikterak pěkný a říkala jsem si, že na sbor by to asi nebylo. Po "A" přišlo "O". Poté "E", kde jsme byli upozorněni, že u toho musíme mečet. Že to musíme přehánět a sám nám tam udělal krásnou kozu. Po "E" přišlo "I" a potom následovalo "To vám moc nešlo, zkusíme to jeden po druhém". Začalo se vzadu a jeden po druhém jsme zpívali před 28 studenty a jedním vyučujícím Hilki midriikí nisidivij i pitiki. Zkoušeli jste to někdy? I je fakt těžký! Ještě k tomu, když to máte zpívat opravdu měkce. Jako ne podemele = pydymili, ale pidimili! Jedna slečna odmítla, ostatní si zapěly. K této písničce nám bylo sděleno, že se přes ni dokonce můžou zjistit nějaké psychické poruchy.

Poslední rada na výstup před lidmi byla zvýšení těžiště. Předejdeme před ně, stáhneme zadek, lehce roztáhneme nohy, vystoupáme trochu na špičky, pak klidně dolů, čekáme na prostor (až na mě všichni budou koukat) a pak teprve začneme. U tohoto nám na sobě vyučující ukazoval zády k nám rozdíl mezi povolenými a stáhnutými hýžděmi.

Nakonec nám sdělil, že zkouška se bude skládat z těch jazykolamů, z dýchání (kolik vran bude orat), testu z teorie a desetiminutového výstupu na jakékoli téma.

Druhá hodina vypadala velmi podobně, jen Halka madraaká už zněla jako ze sboru. Před zpěvem jsme si ještě proštípali a promnuly tváře. Přečetli jsme si jazykolamy "Jsou mezi vámi obrovské rozdíly. Je vidět, kdo cvičil a kdo ne. Může se to samozřejmě zlepšit. Je to jen otázka cviku". Trochu teorie, zajímavých faktů, které je dobré si uvědomit i při normální řeči (artikulovat, nespěchat, dát důraz na to co a jak to říkám a jak se u toho tvářím/stojím etc).

Poslední hodina mě dostala. Kromě jazykolamů, které už jsme měli říkat rychle po sobě, a halky madraaký, která už byla největší nudou (jen si říkám, co si o nás myslí ti třídy vedle nás), jsme zkusili i cvičení na zvýšení těžiště. První figura se jmenuje "Kouzelné kalhoty". Spočívá v tom, že nás ty kalhoty táhnou ke stropu. Aby se nezařízli, musíme je držet (ruce v bok). K tomu zase mírně roztáhnout nohy, stáhnout zadek a zůstat v aktivní poloze nahoře, kam nás ty kalhoty táhnou.

Druhá figura "Panáček na pérách" se dá přeložit jako skoky snožmo. S kouzelnými kalhoty si představíme, že na chodidlech máme péra a že skáčeme. Ale bez krčení kolen a dopadáme na celá chodidla ("Což se pěkně pozná podle toho zvuku, co to udělá" - předvedl a BUCH). Všichni jsme se zasmáli. To jsme ale nevěděli, že to budeme muset zkoušet i my. Samozřejmě přede všemi. První slečna si vyšla do uličky, zkusila si poskočit, ale moc jí to nešlo. Není to tak lehký, jak to vypadá. Když jste zvyklí u všech skoků používat kolena, najednou je to divný. Další slečna byla lepší, pak jsem přišla na řadu já a bylo mi řečeno, že mám bezvadné hýždě, a to i když jsem měla sukni, přes kterou hýždě nebylo vidět. Takhle jsme tam skákali všichni. A dopadali se šílenými ránami na zem. Kdyby pod námi ve třídě 113 byly lustry, už by na Nově byla dvacetiminutová zpráva o studentovi zabitým lustrem.

Když jsme se zaktivnili, skočili jsme ještě na rozeznívání hlasu. Četli jsme text (jeden po druhém) a přehrávali délku samohlásek. Takže jsme jeden po druhém četli:

Míííííííínííííííííííí mimi moje mimi (krátké velmi krátce)
mííníííí-li mííníííí-li mimi
mami babi mami babi
míííínííí mééééně máááňa, mamino, máááááámo
halóóó, halóóó, dáááále
volno Vááááááňo, volno Váááňo

Nevím, jak to vypadá, když je to takhle psané. Ale zkuste si to říct. A pak si představte, že to čtete před více lidmi a vysvolujete pořádně, srozumitelně a nahlas každou hlásku.

Dále bylo uvolňovací cvičení, kde jsme si nesměli ubírat slabiky, ale klidně jsme jich tam mohli říct víc.

papapapa - papapap - papagéno
tam ten den, tam ten den
ná pipipipi, ná ťuťuťuťu
kokokokodák, vrkůůůů, vrkůůůů
cilililink, cinglingi
kutululu, kutululu
gloglogloglogloglo Glória
čimčarára tím ta čára

Někteří se do toho tak ponořili, že slabiky i zdvojnásobili. Zakončil to jeden chlapec, který u těch slepičích citoslovců opravdu zněl jako slepice nebo babka dávající slepicím najíst. Po zazpívání Glo glo glo glo glo glo glóóória! řekl vyučující "No, už vás tam vidím." a vrhli jsme se na osobní rozcvičku. V té bylo 6 cviků, mezi které patřil i výše zmíněný panáček, protažení krční páteře, cvik "nožičky, ručičky" (vleže na zádech proklepáváme a protahujeme ruce a nohy) a pozice lva.

Pozici lva můžeme provádět na zemi na čtyřech nebo na židli. Spočívá to v převádění energie do konečků prstů a nakonci mocným zařváním. Na to nás vyučující neupozornil a z ničeho nic po soustředění se na své prsty mocně zařval a všichni se lekli.

Moc se těším na další hodiny!

What did these six weeks at Equal Chances Foundation give me

5. října 2014 v 19:01 | Tuleň |  Magyarországom
For explanation: I spent six weeks in Hungary at Equal Chances foundation this summer. The foundation provides work to 600 disabled people and it gives home to 100 of them. The last day the founder asked me to write a bit about my experience there. So I did.


I am sitting in a bus coming from Budapest to Prague and thinking about every second of these six weeks I spent at Equal Chances Foundation.

I have to confess; I chose Budapest and the project at Equal Chances Foundation only because it suited to my vacation timetable. I didn't know anything about the country, language, city and much less about the foundation. I only liked the idea of working with disabled people and changing my stereotypes for a while.

My first days I could spend together with Aya and Márk (trainees before us) who were very enthusiastic about this job, people and everything surrounding the organization. And in few weeks I understood why. I understood that it is not about the job we do or patients do. It is more about the atmosphere here. Everyone is smiling, everyone is nice to each other and to us as well even we don't speak their language.

Once I was trying to communicate with a girl who didn't speak English. She tried to explain me something, then others helped her to explain me that thing, but - although I was trying hard - I couldn't understand. And I realized, that I was also disabled (for not speaking language of everyone else), but I am not nothing less than the others. So if disabled person doesn't behave as everyone else... it doesn't mean that he is less than we are neither.

I learned that even if someone has problems at home, he is very different or he doesn't have a lot of money, he can be happy, he can have loving friends and beautiful life. I learned that even people on streets that I was afraid of can be nice people.

I made lot of friends that I really like and I will miss them. Not only supervisiors on the workshops, but also many patients who were always so nice to me.

I am very happy, that Erzsi - that incredible women - gave me opportunity to experience all this. And I am so glad that so many people can be happy in this organization as much as I was. And not only for 6 weeks, but for lot of years.

Koszonom szépen!


PS: Don't worry, I know my english is not perfect.

Okno můžou mít jen privilegovaní

30. září 2014 v 20:20 | Tuleň |  můj život
Má matka má oblibu v koukání do točící se pračky. Pračka má průhledné okénko, kterým můžeme vidět mokré oblečení v bublinkách.

Tuhle jsme se o tom v dlouhé chvíli bavily a od té doby nás tíží pár otázek; Proč ty pračky vlastně tohle okénko mají? Kolik je lidí, kteří jsou podobně úchylní jako moje matka? Je to pro ně? Je to proto, abychom když tak viděli točící se kočku? Ale kočka by mohla být i v myčce! Proč není okénko i v myčce? Co by bylo za problém tam? Je to proto, že není hezké koukat se na špinavé nádobí, jak tam stojí? Ale vždyť stejně toho zvenku moc vidět není. V čem to, sakra, vězí?

Morální dilemata

28. září 2014 v 20:20 | Tuleň |  můj život
Jak již jistě všichni víte, pracuji jako servírka v restauraci. Práce to není úplně jednoduchá ani po fyzické ani psychické stránce. V tomto článku se budu soustředit na jeden z psychických aspektů - morálku. Mám tři morální dilemata, kterými se poslední dobou nejvíce zaobírám.

Práce servírky je hlavně práce s lidmi. Práce s lidmi, které po většinou neznáme a utváříme si na ně názor během jejich obsluhování. Někdy chodíme ke stolu rádi, protože jsou nám hosté sympatičtí a rádi jim uděláme i Mojito, jehož příprava trvá vždy asi měsíc. Naopak ale také existují lidé, ke kterých chodím nerada. A pak existují lidé, kterým bych nejraději do nápoje flusla nebo jim v omáčce vymáchala ponožku nebo zadek. Tolikrát už jsem si říkala, že už to udělám, ale dobré vychování mě zastavilo a s úsměvem jsem tam čisté pití odnesla. Třeba na to jednou dojde (kolik servírek nebo kuchařů tohle asi dělá?).

Také mám někdy chuť říct, že ten steak byl ze psa. Ale to je zaprvé těžko uvěřitelné a zadruhé by to poškodilo spíš restauraci, než ty lidi.

Další dilema, na které jsem narazila teprve nedávno, je dýškové dilema. U nás to funguje tak, že to, co dostaneme jako dýško, dáváme do hrnéčku a nakonci to rozdělíme na stejné části a vezmeme si to. Druhá věc, co u nás funguje (jakožto u hotelové restaurace), je room servis - lidé si na pokoj objednají jídlo, jídlo se dá na vozík a do pokoje se odveze. Veze to tam vždycky jen jeden, takže dýško, které dostane by si mohl strčit do podprsenky, dole říct "tyvéé, se s tim jídlem tak serem a voni nám nic nedaj" a být o trochu bohatší. Když je to 20 kč nebo 50 kč, tak to vezmu, hodím do hrnečku na dýška a obsluhuju dál. Tuhle to však byly 2 sto koruny a já věděla, že když 200 je mnohem víc než 200/3 (obsluhovali jsme 3). Nejméně 3x. Teď co s tím? Nikdo by se to nedozvěděl. Nikdo by to nevěděl. Já bych si mohla koupit kus bot... Tak jsem si říkala pro a proti a pak jsem vyndala 200 z podprsenky a dala jsem ji do hrnečku. O 133 korun chudší, ale aspoň nemám výčitky.

Kdo se má tímhle pořád zaobírat? Půjdu radši na pás. Tam žádné peníze ani lidi nejsou...

Počernické překvapení

6. září 2014 v 20:20 | Tuleň |  můj život

Úplně mimo téma článku bych chtěla poděkovat všem, co sem pořád chodí. A to nejen rodině a známým, kteří mají nakázáno číst mé články, ale hlavně těm, které neznám a kteří sem chodí pravidelně hned po každém nově zveřejněném článku. Jsem šíleně ráda, že se vám Tuleň líbí! (Pokud byste mi třeba chtěli napsat něco o sobě, odkud přicházíte, jak dlouho mě šmírujete atd., nebudu proti!)


Tuhle jsem šla do parku v Dolních Počernicích se svým 84 letým psem. Tak se procházíme, já sleduju psův každý pohyb a také okolí a ostatní lidi. Mezi nimi je i cca. třicetiletý pán, který se náhle několik desítek metrů přede mnou zastavil a vrátil se k lavičce, kde seděl a koukal na rybník. Říkala jsem si, jak je pěkné, když si takhle někdo mladý a sám (dokonce i bez psa) sedne na lavičku a kouká.


Procházeje kolem něho se mě zeptal, kolik je hodin. Otočila jsem hlavu od něj, abych se koukla na mobil, a když jsem se koukala na mobil, došlo mi, že pán nebyl dostatečně oblečen v těch partiích těla, kde bych to v parku za denního světla čekala nejméně. Rozhodla jsem se to ignorovat, řekla jsem mu, že je 17:13, pevně jsem mu koukala do očí a periferním viděním viděla, že už vidím jen černé trenky - nic růžového.


Bohužel jsem musela po pár metrech zatočit k pozvolné cestě k rybníku, což je jediné místo, ze kterého se pes umí celkem bez problémů dostat ven. Pán ale po neúspěšné akci odešel, takže by to bylo v pořádku. Naneštěstí se nechtěl vzdát tak lehce, takže přišel ještě jednou a zeptal se mě, jestli jde dávat fotky z mobilu hned na facebook. Odpověděla jsem mu, že ano, ale že z mého rozhodně ne. Když se chtěl zeptat, jestli bych mohla použít jeho mobil, ani jsem ho nenechala domluvit a řekla, že ne. Chvíli ještě postával a čuměl a pak odešel.


Nechtěla jsem se vracet stejnou cestou, ale byla to ta nejkratší a pes vypadal - i přes jeho stálý přiblblý úsměv - bledě. Vzala jsem to spodem pod tou cestou, kde jsem pána potkala. Měla jsem zavolat policii? Měla jsem to někomu říct? Je nebezpečný? Měla jsem ho vyfotit a pak někam poslat? Co když se pak někomu něco stane? Ale kdybych zavolala policii, jak bych to dokázala? Vždyť by utekl?! Třeba je to jen nějaký blbec, který se nudí? Třeba ne?



Tu jsem viděla, jak daleko přede mnou přeběhl ten pán dolů. To už jsem tedy vůbec nebyla ráda. Chvíli tam postával. Potom zase odešel, ale tou cestou, kam jsem měla namířeno.


Měla jsem zapnuté video. Že kdyby mě zabil, tak aspoň třeba bude uložené, kdo to byl. Nebo bych si mohla vymyslet, že to teď někomu posílám nebo já nevím.


Pak jsem ho viděla jenom jednou. Zase čuměl někde na cestě v parku. I když mě zpozoroval, tak už se za mnou nevydal. Cesta to byla ale stejně krušná a neuvěřitelně dlouhá.


Matka mi vyprávěla, jak ji dal nějaká pán penis do ruky v MHD.


Začala jsem s sebou častěji nosit pepřák. Asi bude těchto historek teď čím dál tím víc. Hlavně aby všechny dopadly dobře. Je tolik nemocných lidí na tomto světě. A tak odlišně nemocných.


Další články


Kam dál