Adios blog.cz!

2. srpna 2018 v 17:12 | Tuleň

Je to neuvěřitelné, ale Tuleň se po 12 letech stěhuje z blog.cz!

Kde mě najdete?

https://kocicitulen.wordpress.com/

 

Prostitutas, fútbol y autobuses

31. července 2018 v 5:44 | Tuleň |  mi Colombia
Šla jsem na hodinu salsy. Mělo to být na rohu nějaké ulice. Hned jak jsem přicházela na křižovatku, viděla jsem to taneční studio. Akorát že to bylo jiné tančení studio, ze kterého mě poslali naproti. Přešla jsem křižovatku, vylezla do druhého patra a chodila tam kolem hrozně moc dveří, které se někdy otevřely a vykoukla z nich hlava a pak se zase zavřely. "To vypadá jako kasino", řekla jsem si a obešla to celý, abych si byla jistá, že to tam opravdu někde není. Když jsem přicházela na konec toho balkónu s dveřmi, zase se otevíraly a v posledních dveřích se mě zeptaly, co hledám. Rozhlédla jsem se a zjistila, že koukám do takové extrémně malé chodbičky, ve které sedělo 6 slečen na lavičce. Docela pěkných a hodně málo oblečených. Zmateně jsem vykoktala, že hledám taneční studio. Moc milá slečna nejvíc na kraji mi řekla, že teda neví, ale že možná naproti. Takhle vypadala moje historicky první konverzace s prostitutkou. Bylo jich tam opravdu strašně moc. Neumím si představit, jak bych si měla jednu vybrat. Vůbec nechápu, jak to funguje.

Salsu jsem nakonec našla. Jak jsem tady vysoká (165 cm), tak jsem si vedle ostatních Kolumbijců a Kolumbijek na hodině přišla v zrcadle jako velký pavouk sekáč. Na stropě byla výzdoba reklamních vlaječek států, které se účastnily právě probíhajícího mistrovství světa ve fotbalu.

Pro celou Latinskou Americku je to obrovský svátek a všichni to strašně moc prožívají. V můj druhý den v Bogotě zrovna hrála Kolumbie s Anglií. Celý den byli na ulici lidi v trikách kolumbijské reprezentace, někdy měli vuvuzely. Na zápasy se koukalo všude v restauracích i v kancelářích. Na náměstích byly plátna, kde zápasy pouštěli. A po finále se mě cizí lidi ptali, jestli je Česko blízko Chorvatska.

Pár dní na to jsem zkusila jet autobusem. Pěšky by mi cesta domů trvala 20 minut, ale chtěla jsem zjistit, jak funguje MHD. Našla jsem si na googlu, jak mám jet, a vydala se hledat zastávku. To začalo trochu pršet. Všichni vytáhli deštníky a já si říkala, že jsou snad z cukru, že moc neprší, pfff. V tom začalo pršet příšerně a já byla celá mokrá. A nevěděla jsem, jakým směrem jet. Žádné jízdní řády na zastávkách neexistují, takže jsem se zeptala pána, který nevěděl, a pak jiného, který mi řekl, že musím na druhou stranu. Přešla jsem rušnou ulici a už pršelo jen trochu. Čekala jsem asi 15 min na ten můj bus. Řidič mi řekl, že tam nejede. Tak jsem naštvaně přešla silnici, ale naštěstí jelo to samé číslo ve druhém směru. Pán mi ale nezastavil.

To už jsem začala brečet a byla velmi nešťastná. Za 15 minut přijel další, tak jsem se zeptala, jestli jede tam, kam chci, a on řekl, že ne. To už jsem se chtěla zabít. Zase jsem přešla ulici a stopla jsem si to samé číslo autobusu a jela plus mínus tam, kde bydlím. Mezi tím se udělala docela slušná zácpa. Jeli jsme krokem. A bus mě dovezl jen do půlky cesty, pak jsem musela pěšky. To byla první zkušenost s autobusem.

Druhá byla o trochu úspěšnější. Jela jsem do historického centra. Nejdřív jsem se na cestě ztratila, protože mě něco strašně mate na Bogotských ulicích a nechci na nich moc vytahovat mobil. Moje strategie je ptát se jiných lidí a nutit je vytáhnout vlastní mobil.

Bogota nemá metro. Má jen autobusy, které jsou "provizorní" už asi milion let a já je považuju za nejvýznamnější příčinu smogu. Vchází se předními dveřmi, kde je turniket, ke kterému se musí přiložit Bogotská opencard. Tím se projde dál do vozu. Ve špičce se dál do vozu neprojde, protože je autobus naprosto plný a nevejde se tam absolutně nikdo. Jednou jsem stála hned za turniketem několik stanic a lidi, co šli po mně, stáli před turniketem na schodech. Nikdo jiný se nevešel, takže lidi na zastávce naštvaně čekali na další. Když jsem u turniketu, musím se pak včas prodrat lidma, kteří mi neuhnou, k nějakým dveřím a doufat, že se otevřou. Samozřejmě nelze počítat s tím, že by mě někdo nechal vystoupit. Všechno je na bázi prodírání.

Jednou jsem stála celou cestu u dveří a asi na druhé zastávce nějaký rebel trhnutím otevřel prostřední dveře a vlezl do autobusu bez placení spolu s dalšími několika lidmi, kteří ho následovali. Nějaká slečna ohradila a říkala "Eso no está bien" (tohle není správné) a že musí čekat jako ostatní, nebo ať teda aspoň zaplatí. K ní se přidalo ještě pár lidí, ale žádný efekt to nemělo. Já jsem buď nečekala žádnou reakci ostatních nebo nějakou více dramatickou. Ale byla to taková klidná diskuze vlastně.

Já se v autobusu snažím nevytahovat mobil, ale všichni ostatní tam na mobilu jsou. Je hodně historek, kdy lidi stojí u dveří s mobilem v ruce, a vcházející člověk mu ho vytrhne z ruky a uteče.

V autobuse si samozřejmě někdo pouštěl hudbu, ostatní telefonovali, někteří spali ve stoje a někteří si pouštěli videa. No… člověk se tam tedy opravdu nenudí!

Cartagena: Ta nechutnější část (2/2)

23. července 2018 v 5:08 | Tuleň |  mi Colombia
...pokračování předešlého článku.

Ráno jsme se vyprostily z houpacích sítí a šly si ulovit snídani, což byly 2 manga, o které jsme musely bojovat s mouchami. Vykoupaly jsme se v moři, daly si pizzu, pokecaly s extrémně příjemným pánem od pizzy a jely rovnou do Cartageny. Na pláži si nás odchytl nějaký neoficiální taxista neplatící daně, který řekl, že nás odveze za málo peněz, když najde ještě 2 lidi, kteří pojedou s námi. Tak jsme čekaly a čekaly (během toho jsme pozorovaly pána, který vyhodil plastový pytlík na zem), ale nakonec jsme jely na motorce na zastávku, kde jsme se přesunuly do autobusu. Autobus byl narvaný, tak jsme nabídly stojícímu pánovi, ať si na nás může dát batoh. Na křižovatce jsme viděly pána, který myl motorky, ale nic za to nechtěl.


Večer jsme chtěly jít na party, ale moje tělo asi vědělo, že se něco chystá, takže se mi neuvěřitelným způsobem zavíraly oči a já musela jít spát na 3 patro na palandě v pokoji pro 9. Ještě jsem z nevysvětlitelných důvodů měla puchýře na prstech u nohou, takže jsem stěží chodila.

Další den jsme se procházely po městě. Má tu pěknou historickou část, potom jednu super turistickou s obrovskými vysokými hotely a pak takovou tu klasickou kolumbijskou (špinavou a spíš chudou).

Všude jsou lidi, kteří něco prodávají. Někdy mají na hlavně 30 klobouků, někdy lavor s ovocem. Často nosí chladící boxy s jídlem nebo pitím. My jsme v 11 dopoledne chtěly k procházce pivo, ale nikdo neměl. Pak ale jeden ochotně nabídl, že nám jedno sežene. My mu řekly, že ne, a šly do parku koukat se na knížky (Kundera je všude). Za chvíli na nás někdo syčí. To byl ten pán a říká, že má to pivo. Vypadá nervózně. Šokovaně jsme trochu usmlouvaly cenu a řekly si ještě o jedno. Tak pán řekl, že za námi přijde s tím druhým. Vedle cvičili vojáci. Stejně tak jako ve filmech běželi a u toho zpívali (takovéto opakování), akorát že skoro všichni měli na sobě jeany. Už jsme chtěly z parku odejít, když v tom jsme asi viděly toho pána (všichni nám přijdou stejní, tak jsme doufaly, že to bude on). Vyšly jsme z parku a tam na nás čekal a vysvětlil, že oni do parku nesmí, protože tam mají zakázáno prodávat. Taky jsem postupem času zjistily, že prodávat pivo je asi taky nelegální a jen ti největší frajeři si risknou je prodávat. Jeden takový frajer nám pak prodal ještě jeden pár.

Zakončily jsme to obědem s limonádou, který bych teď nejradši vynechala, protože ho asi nejvíc viním z toho, že už trávím sedmý den v posteli. Po obědě už jsem si hooodně přála dojít na hostel. Zakončila jsem to vyzvracením černého uhlí a oběda, což jsem zapila smectou. Rozloučila jsem se a odjela na letiště. Po tom, co jsem na letišti zvracela po druhé, jsem zjistila, že jsem si spletla čas a že letadlo odjíždí o hodinu později.

Upozornění: Následující 2 odstavce obsahují lehce detailní a docela odporné informace.

Když se začalo volat do letadla, řekla jsem letuškám svůj problém a ony mě přesunuly blíž k záchodům. Vypadaly, že už to znají. Byla jsem asi 4 řady od záchodu, ale i tak mi to přišlo docela dost. Přežila jsem vzlet, let, dokonce jsem i chvíli spala. Už jsem si myslela, že jsem vyhrála a najednou se ozvalo, že přistáváme a že se nesmí chodit na záchod. Kdy jindy bych chtěla jít zvracet. Ale vůbec jsem nevěděla, jestli třeba nezkazím celé přístání (kamaráda pilot mi poté potvrdil, že je možné, že by ho museli opozdit), jestli si kvůli mně nebudou muset nějak obře zaletět nebo jestli vůbec bude ten záchod otevřený, takže jsem zůstala sedět. Moje břicho se hýbalo tak, že by to jakákoli břišní tanečnice určitě mohla obdivovat, ale naštěstí jsem toho v sobě moc neměla, tak jsem to udržela.

Na letišti jsem nastoupila do taxi, které taky rozhodně neplatilo daně. Jela jsem ještě s nějakým klukem, co jel podobným směrem. Když vystoupil, řekla jsem paní řidičce, že se necítím úplně dobře a že je možný, že na ní zakřičím, aby zastavila u krajnice. Ona byla strašně milá a ochotná. Otevřela mi okýnko, ale za chvíli ho zase zavřela, protože to prý bylo trochu nebezpečné (byla jedna v noci). Pak mě pobídla, abych se nebála a vyzvracela se z okýnka. Už to na mě šlo, tak jsem to nějak zvládala, než zastavila, pak jsem elegantně otevřela dveře a pořád zapásaná se vyklonila a zvracela. Jen fakt v málo okamžicích jsem si přišla tak nechutně. Pak už jsem se cítila fakt dobře, tak jsem si mohla s paní pokecat. Ona mi ještě zastavila u dvou obchodů, abych si koupila vodu a něco na žaludek. Fakt zlato!

Dojela jsem se strašně spálenými rameny, puchýři na prstech u nohou, bolestí zad, milionem štípanců bůh ví od čeho a vyzvracená z podoby!

Od té doby jsem doma, sedím na posteli nebo spím. Taky jsem si poprvé v životě sama vyprala oblečení v pračce a nakrájela ananas, po kterém se mi vůbec neudělalo tak dobře, jako to psali na internetu. A udělala jablečné pyré, po kterém to vypadá, že je mi relativně dobře. Teď už to mám týden. Zhubla jsem asi 50 kg. Třeba někdy napíšu i o zkušenosti z pohotovosti...

 


Cartagena: 30°C, 0 AMSL (1/2)

19. července 2018 v 4:08 | Tuleň |  mi Colombia
Po deseti dnech v Bogotě jsem se rozhodla, že je čas odjet pryč. Nejlépe do tepla. A nejlépe někam, kde potkám jednu ze svých nejlepších českých kamarádek. Ta byla právě v Cartageně [Kartachena], které se nachází u moře, je tam strašné teplo a je hodně turistické. Letadlem je to hodina a čtvrt, autobusem někdo kolem dne jízdy.

Řidič mě dovezl na letiště, kde jsem zaplatila 33 000 COP (250 CZK) za pokutu za neudělání check-inu, pak jsem prolezla ke kontrolám u národních letů (ty v ČR snad ani nemáme) a hned jsem chtěla z batohu vyndávat evropsky zabalené tekutiny v průhledném igelitovém sáčku a větší elektroniku, ale příjemná paní mi řekla, že nemusím. Tohle mi zlepšilo den asi tak o 33 000 %! Hala byla velmi malá s pár vchody, pár předraženými obchody a pánem, co dělal porcorn.

Když se začalo volat do letadla, volalo se podle zadních řad: Nejdříve ti, co sedí v posledních deseti, pak ti v předposledních deseti etc. Tohle je extrémně chytrý nápad a absolutně nechápu, proč se tohle nedělá vždycky. Pak nemusí celé letadlo čekat 10 minut za někým, kdo si ve 4 A musí zrovna dát kufr nahoru. Z toho bychom si rozhodně měli vzít příklad!

V letadle bylo k mému překvapení všechno ve španělštině. Celou cestu bylo vidět, jak se v dálce blízká.

V Cartageně jsme sestoupili z letadla na zem a jako stádo pelášili do takové ohrádky kolem letiště, kterou jsme došli až dovnitř.

Když jsem přijela na kamarádčin hostel (doporučuju: www.pachamamahostel.co), všichni na mě divně koukali, protože jsem měla svetr, šálu a punčocháče a všichni ostatní byli skoro nazí, a i tak jim bylo vedro. Šla jsem se teda převléct a pak jsme se šly projít do historického centra. Já jako novopečená Bogoťanka jsem se absolutně nemohla smířit s tím, že je tam takové vedro, že tam mají ty malé barevné domečky a že všichni domorodci jsou černí. V minulém článku jsem psala, že docela vypadám jako Kolumbijka. Tak vypadám jako Bogoťanka, rozhodně ne jako Cartageňanka. Můj mozek vůbec nemohl pochopit, že jsem furt ve stejné zemi a že jsem nepřijela třeba na Kubu.

Další podobně velký šok přišel, když jsme ve 2 ráno přišly na Plaza del Reloj. Vešly jsme tam a najednou jsem si všimla, že je tam strašně moc holek. A že jsou oblečený jako na party. Wow, ale ty toho teda ukazují… a ty obří podpatky. No, slečny/paní tam byly pracovně. Já s kamarádkou jsme tam asi 15 minut stály s otevřenou pusou a jenom je pozorovaly. To nebylo úplně příjemné kamarádovi z Venezuely, který prohodil, že hodně z nich je určitě Venezuelanek. My jsme se z toho vůbec nemohly vzpamatovat, protože jich tam mohlo být třeba kolem 100. Některé si v pohodě povídaly s ostatními, pár jich nevypadalo vůbec šťastně. Kolem byly kluby, z nichž některé byly také plné prostitutek.

Na druhý den jsme vyjely autobusem na Ostrov Barú (i když to není ostrov, ale poloostrov). V autobuse nám tam pořád něco prodávali nebo nám zpívali. Autobusák nás měl vyhodit v městě Pasacaballos, kde jsme si měli vzít taxi na tu pláž. Ten nás ale vyhodil už dřív někde neznámo kde, ale byly 2 auta, které nás na pláž dovezly. Že by s nimi byl autobusák domluvený? Opravdu nevím, ale fungovalo to.

Hned, jak jsme vylezli z auta, Kolumbijci se na nás slétli jako mouchy na mango a hrozně nám chtěli pomoct a něco nám prodat.

Všude byl les a bordel, jen přesně kolem pláže byl dlouhatánský pruh plný nádherně bílého písku, malých domečků, restaurací a stánkařů. My se ubytovaly v jednom z malých domečků s tím, že budeme spát na hamace (houpací síti). Elektriku 24/7 měli jen ti, kteří používali solární panely. Jiní (my) mohli elektriku využívat jen v noci. Záchod jsme splachovali flaškou, která se válela v lavoru plném vody. Sprchovali jsme se jedním barelem vody, který jsme si nalili na sprchový barel (byl vysoko a měl kohoutek). Většina restaurací si vařila na ohni. Většina nábytku nebo doplňků byla z plastových flašek, od lavůrku na očistění chodidel od písku po lucerničku na svíčku. Ah… a v našem boxu na věci se nám uhnízdila rodina švábů, které jsme pravidelně budily a lekali se navzájem.

Večer jsme se jeli kouknout na svítící plankton. Nasedli jsme do lodě. Já s kamarádkou jsme chtěly nejlepší místa, tak jsme seděly hned vepředu. Celou dobu nám voda strašně cákala do obličeje, takže jsme vůbec nic neviděly. Najednou Argentinka za námi říká "Hele" a cáká vodu do lodě. Myslím si něco o mentálním postižení, ale najednou si všimnu, že ty kapičky vody vždycky na chvilku zasvítí, tak jsem začala sahat do vody. No, jako zajímavý to bylo, ale za ty peníze mi to taková sranda nepřišla… Až najednou někdo skočil do vody!!! A to bylo teprve úžasný. Vždycky s každým pohybem se voda rozsvítila a pak zase zhasla. Úplně magický a krásný. I když jsem se furt bála, že mě sní krokodýl nebo že na mě zaútočí plastový pytlík. Pokud někdy budete mít šanci tohle vidět, nepropásněte ji!

Nejde to úpně vysvětlit a fotky ani videa nemám, ale našla jsem tohle video, co to trochu vystihuje. Ale samozřejmě to není takové, jako když jste tam <3

Snažila jsem se být stručná, ale i tak vás musím už nudit. Tak zbytek článku někdy jindy. Doufejme, že i někde jinde ;)

Hola, tentokrát z Kolumbie

12. července 2018 v 5:46 | Tuleň |  mi Colombia
Universita Hradec Králové, kterou většina z vás určitě ani nezná (což je škoda, protože je nejlepší), mi umožnila vyjet na stáž na ambasádu v Kolumbii, v Bogotě. Neměla jsem v úmyslu zase rozjet Tuleně, ale jsem si jistá, že v příštích článcích pochopíte, že jsem si to nemohla nechat jen pro sebe.


Bogota

Kolumbie se nachází na rovníku. Tudíž je všude vedro. Kromě Bogoty. Tam dosahují ještě Andy. Tam jsem i já. A kdo mě zná, tuší, že před přihlášením na stáž jsem se do mapy nekoukla a počítala jsem s tropy. Místo toho jsem si musela jít koupit tlustý obrovský ošklivý svetr, ve kterém tu teď sedím na posteli pod peřinou.

To ale není všechno. Víte, jak v ČR máme na zimu, pak docela hezky, pak vedro, pak prší a pak zase zimu? Tohle se v ČR otočí za 365 dní. Bogota tohle zvládne za den. Někdy za hodinu. Mění se to tu neuvěřitelně rychle a člověk tedy nikdy neví, co si má obléknout. Na ulici každý den vidíte člověka v tričku a vedle člověka v péřové bundě a rukavicích.

Bogota se nachází plus mínus ve 2630 metrech. Nejvyšší česká hora má 1600 metrů. Cizinci, kteří na to nejsou zvyklí, jsou ihned unavení, spí a bolí je hlava. Já jsem první dny rozhodně prospala.

Bogota je taková tlustá gigantická nudle naplácnutá na hory. Ten pohled z města na ty obří hory je nádherný. I když se mi zdá, že z nějakého záhadného důvody jsou všechny fotky Bogoty ošklivé.

V této nudli bydlí podle wikipedie 8 milionu lidí, kteří nemůžou používat metro, protože tu žádné není. Místo toho tu je již desítku let provisorní autobusový systém, o kterém už mám mnoho velmi zábavných historek, o které se ráda podělím v jednom z příštích článků.

Na ulici jsou na každém rohu lidi, kteří prodávají sladkosti a smaženosti. Spolu s nimi je v Bogotě skoro pořád obrovský smog, který je hlavně tvořen výpary autobusů a aut.

Bogota je většinou placka. Díky tomu je tu vidět docela velká kultura jízdních kol. Ty mají ve skoro všech větších ulicích svůj pruh, kde si můžou jezdit vedle aut relativně bezpečně. Většina z nich má helmu. Někteří ji mají na hlavě nezapnutou a někteří přivázanou na kole (během jízdy).

Dá se pít voda z kohoutku (i když Kolumbijky z ambasády pijí balenou a rodina, u které bydlím, pije převařenou vodu). Moje střeva si zatím nestěžují.

V porovnání s Mexikem jsou tu lidé více etnicky namixovaní. Když jsem na ulici a nemluvím, tak by si nikdo nemyslel na první pohled, že z Kolumbie nejsem. V Mexiku bylo mnohem jasnější, že jsem turista.

Nikdo mi nenutí konzumaci drog. Nikdo nechce, abych si drogy strkala do konečníku a převážela je letadle. Koka, která se tu pěstuje, se nerovná kokainu. Z koky se dělá kokain.

Ve své severní části Bogoty se cítím velmi bezpečně. Hodně často tu na ulici vidím policisty (kteří ve mně vyvolávají důvěru na rozdíl od těch mexických), což je příjemné. Lidi mají vytažené mobily a úplně se nebojí, že jim je někdo vezme. Nemělo by se stát, že by na mě někdo vytáhl nůž nebo pistol a něco po mně chtěl. Spíš hrozí normální běžné kapsářství nebo utečení s taškou/kufrem, který má v držení nepozorný vlastník (což paranoidní Tuleň většinou není). Takže se, mámo, přestaň bát.


Na co se těšit v příštích článcích?

Příště už budu vyprávět o svých zážitcích a divnověcech, mezi kterými bude pokec s kluky z Venezuely, pokec s pěknými prostitutkami, nejednou se zmíním o bogotské hromadné dopravě a vysvětlím fungování psí školky a proč byste neměli brát kokain.

Hasta luego!

Jak jsem navštěvovala psychologa

29. července 2017 v 18:02 | Tuleň |  můj život
Často, když jsem poslední dobou vyprávěla svým bližním o tom, jak jsem byla u psycholožky, mi bližní se zamyšlením řekli, že by si možná taky mohli zajít. Že by jim to možná taky prospělo. Tak jsem se rozhodla se podělit o můj příběh s širší veřejností a třeba vám změnit k lepšímu kus života.

----------------------------------------------------

Od mala jsem hrozně k psychologovi chtěla, moc mě to zajímalo a vždycky jsem si říkala, že až budu mít sebemenší problém, půjdu. Nakonec to období přišlo. Jenže ten problém nebyl tak malý a zábavný, jak jsem si představovala. A ani jsem si tolik neužívala ty návštěvy a byla bych radši, kdybych nikam nemusela.

Nedalo se s tím ale nic dělat. O Vánocích jsem se šíleně pohádala se svým nejvíc nejlepším mužem na světě, zjistila jsem, že už nemám moc kamarádů, že odstříhávám i rodinu, že nesnáším svoji školu, že špatně odvádím své povinnosti v práci a že už několik měsíců jen sedím doma a koukám na seriály. Ve zkratce: dlouhodobě jsem se necítila šťastná a cítila jsem, že jsem se hrozně změnila. A nechtěla jsem takhle pokračovat dál.

Hodně lidí včetně mé rodiny bylo dost zaskočených. Ptalo se mě, co se děje a jestli je to nutný někam chodit. Tak jsem to vysvětlovala a cítila jsem se mnohem líp s vědomím, že se ta moje psychika bude nějakým způsobem léčena.

Před první schůzkou jsem hodně přemýšlela o tom, co té psycholožce řeknu. Někdy jsem s ní vedla docela dlouhé imaginární rozhovory. Byla jsem hrozně nervózní. Pak to přišlo. První setkání vypadá jako u doktora. Akorát že se psycholog neptá na "Kdy jste měla poslední menstruaci?", ale na " Jaký je vztah s vaší matkou?" a "Jak jste se u toho cítila?".

Druhá návštěva už byla mnohem intenzivnější. Ptala se mě, jak jsem se měla, co se stalo za tu dobu a co jsme se neviděly. A samozřejmě jak jsem se při jakých situacích cítila, proč jsem co udělala a jak se cítím dneska.

Můj muž říká, že chození k psychologovi je k ničemu. Že je to jen takové povídání, které můžete provozovat i s kamarády a že by měl chodit s psychologovi jen ten, který takové kamarády nemá. Opak je bohužel pravdou. Kamarád z vás nebude tahat všechny detaily, neví, jak přesně se zeptat, je do vašeho života zainteresovaný a často - což nemyslím ve zlém - vás prostě nechce poslouchat hodiny a hodiny mluvit o sobě. Vždycky, když jsem odtamtud odcházela, měla jsem hodně o čem přemýšlet a nad čím pracovat.

Po několika sezeních mi psycholožka řekla, že jsem taková plná energie a že se to vůbec nedá srovnat s tou troskou, co přišla v zimě. A byla to pravda. Postupně jsem se zlepšovala, hodně - HODNĚ - jsem o sobě a o svých činech a pocitech přemýšlela a pomalilinku se zlepšovala. Jednou jsem jí vyprávěla, co se mi dělo. A pak jsme mlčely. A mlčely. Tak jsem se začala trapně smát, jak mi to přišlo trapný. A obě jsme usoudily, že už asi není, o čem si povídat, což byla naše poslední schůzka. V každém případě nesmím si myslet, že mám vyhráno (jak už jsem si myslela tolikrát) a vytrvat, zkoumat se a zlepšovat. Je to běh na strašně dlouhou trať, které se říká život.

Čeho jsem dosáhla?
· Mám mnohem klidnější a krásnější vztah se svým mužem
· Změnila jsem školu, která byla patrně asi hlavním spouštěčem všech těch problémů
· Začala jsem se bavit zase s více lidmi (neztratila jsem všechny kamarády)
· Zlepšila si vztah s otcem
· Začala jsem odvádět lépe svou práci v práci
· Já sama jsem klidnější, tolik se nestresuju a hystericky nebrečím
· Napsala jsem článek na blog (haha)

Proč jít k psychologovi?
· Když se dlouhodobě necítíte dobře. Nemusíte vědět, proč. Psycholog z vás vytáhne i to, co nevíte.

Na co se připravit?
· Na nepěkná překvapení o vás samých
· Na pořádnou psychickou dřinu
· Na hodně přemýšlení
· Na dlouhé čekání na výsledek

Kolik stojí psycholog?
· Pokud jste škrt jako já a nevadí vám čekat 2 měsíce na první schůzku, tak to nestojí nic a je to na pojišťovnu. Pokud čekat nechcete, najděte si někoho soukromého, který na pojišťovnu není.

Co musíte udělat, aby to bylo úspěšné?
· Musíte chtít.


Já: "Já se omlouvám, že vám tu plácám takový malý prkotiny…. Určitě máte mnohem důležitější a závažnější pacienty…"

P: "Ne. Nic není prkotina, pokud vám to brání v žití Vašeho normálního života a trápí Vás to. A vy jste šikovná, že to řešíte takhle brzo, když se to ještě může zdát jako prkotina, protože se to dá relativně snadno vyřešit. Když to pak přeroste, je s tím mnohem větší práce a trápíte se víc a dýl."

Proč chodit darovat krev?

12. května 2017 v 13:34 | Tuleň |  můj život
  • Dostanete jídlo a pitíKrev darovani
  • Zjistí vám případné nemoci
  • Pěkně si pokecáte se sestřičkami
  • Budete mít krásný pocit z toho, že pomáháte
  • Pomůžete někomu, kdo to potřebuje
  • Dostanete slevu na daních a další výhody
  • A TOHLE VŠECHNO ZADARMO!
Já jsem tuto středu byla darovat po jedenácté. Už od dětství jsem byla trochu úchylná a měla jsem ráda i zubaře i jehly. Tudíž nebylo divu, že jak mi odbil 18 rok, naběhla jsem do FNKV na odběr. Ještě k tomu... moje máma ani moje už sestra darovat nemůžou, takže zachránit svět je na mně! Tímto článkem vás chci navnadit, abyste zachraňovali svět i vy!

Jak to funguje?

Přijdete do nemocnice (já mluvím o FNKV), dáte si kabát do šatny, nandáte návleky a stoupáte do prvního patra, kde si dojdete k okýnku, řeknete své jméno a ukážete občanku. Pokud jdete poprvé, budete muset vyplnit nějaké papíry, asi ukázat kartičku pojištěnce a přečíst si nějaká základní pravidla a podmínky (můžete si je prohlédnout i zde). Poté dostanete papír v plastových deskách a kelímek s číslem, s čímž odcházíte na toaletu, kde do kelímku lehce namočíte a doufáte, že ho cestou nevylijete. Přejdete do jiné místnosti, kam položíte kelímek na tácek a sednete si tam, kam vám sestřička řekne.

Sdělíte vaše jméno, natáhnete ruku a párkrát stisknete do pěsti. Mezitím vám sestřička desinfikuje loketní jamku, připraví menší jehlu a odebere malý vzorek krve. Vy poděkujete, tisknete místo vpichu přes buničinu a kráčíte do jídelny, kde si vezmete rohlík a čaj, které konzumujete při vyplňování dotazníku ohledně vašeho zdravotního stavu. Během této doby se vyšetřuje vaše krev a moč, aby se zjistilo, jestli jste pro darování vhodný.

Když dojíte, dopijete a povyplňujete, přesunete se zase zpátky a sednete si do čekárny, kde čekáte na vyvolání vašeho jména a předání dokumentu, který vypovídá o vašem současném stavu. S papírem pak můžete do ordinace za doktorkou. Jak tak o tom přemýšlím, ještě jsem tam nikdy neviděla pracovat žádného muže...

Zalezete si do malé "předsíňky" a zamknete. Nezapomeňte si před tím rozsvítit... zabráníte tak panickému záchvatu z tmy. Počkáte na vyzvání, otevřete dveře a přejdete do ordinace. Tam se zeptají na jméno, váhu, menstruaci, pokud není něco jasné z vašeho dotazníku, tak si ujasní to, změří tlak a hlavně vyhodnotí výsledky z moči a z krve.

Pokud je všechno v pořádku, vezmete si svoje desky, předáte desky další sestřičce, umyjete si ruku až k předloktí a čekáte na zavolání už na to odběrové místo. Tam překvapivě zase řeknete svoje jméno, vyberete si ruku, do které chcete být píchnutý a lehnete si na lehátko. Pokud máte nízký tlak, budete mít ve druhé ruce kelímek s Kolou nebo kafe. Sestřička zase očistí místo vpichu, vezme si větší jehlu a strčí ji do žíly. Během toho celého se vás ptá, jestli se cítíte v pořádku.
Krev darovani

Až krev dokape, pomalinku slezete z lehátka a plížíte se k pokladně. Tam dostanete potvrzení o darování, kapičku jako malou brož a kupón na 70 kč, za který si můžete v jídelně něco koupit. Strčíte si nakoupené dobroty do pus
y nebo do tašky a jdete si pro kabát.

Rady

Před odběrem by se měl člověk najíst a hrozně moc pít.

Rozhodně nemá cenu tam chodit, když se cítíte špatně, protože ty testy to ukážou a pošlou vás domů.

Pokud vycestujete, koukněte se předem na stránky (nebo si zavolejte), jestli se na tu zemi nevztahuje pauza.

Pokud máte žloutenku typu C nebo 3 ledviny, ani to nezkoušejte!

Jinak bezprostředně po odběru je možnost omdlení, což je ten důvod, proč mě cpou kolou a každého se ptají ob minutu, jestli se cítí dobře. Je fajn odpovídat pravdivě a pozorovat se.

Po darování byste neměli provozovat sportovní aktivity a nepřetěžovat tu odběrovou ruku. Moje matka - ještě když mohla - si vzala po odběru do ruky tašku s nákupem a strašně se divila, že potom měla obrovskou modřinu po celé ruce. Já vždycky vycházím kopec od odběrového místa přes nemocnici k metru a musím se často zastavovat.


Doufám, že hned první pracovní den všichni vyrazíte darovat!

Život se vší všudy

19. října 2016 v 19:07 | Tuleň |  můj život
Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou uvařím něco, co bude dobré.
Nikdy by mě nenapadlo, že si jednou dám dobrovolně tělocvik na 7:30 ráno.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou chodit s matfyzákem.
Nikdy by mě nenapadlo, že citlivka stydlivá přežije více než měsíc mojí péče.

Hlavně by mě nikdy v životě nenapadlo, že si se svým mužem jednoho dne uděláme hezký večer, pustíme si pekný romantický film, zapálíme si svíčku, usadíme se na postel blízko sebe a začneme si z vlasů vybírat vše. Budeme si je navzájem ukazovat, házet je do hořící svíčky a se zájmem pozorovat, jak vybuchují.

Výsledek obrázku pro couple tv


PS: Liquido DUO Forte moc nefunguje. Účinnějsí a finančně příjemnějsí varianta je Francovka, která zabrala mně, nebo ocet, který pomohl muži.

Jak jsem se na Kypru zajímala o životní prostředí

7. října 2016 v 19:19 | Tuleň |  porůznu
Konečně jsem na konci srpna dostala titul a mohla si užít poslední tři týdny prázdnin bez stresu ze státnic. Řekla jsem si, že už jsem dlouho nebyla na žádném projektu Erasmu +, tak že se zkusím na nějaký last-minute přihlásit. Byl tam jeden na Kypr. Něco o životním prostředí. Tak jsem si řekla, že pojedu. Bude tam teplo a procvičím Řečtinu (haha).

Všichni mi říkali, že se mi to Řecko nějak zalíbilo, že tam jedu 2x za jedny prázdniny. Kypr není součást Řecka. Je to samostatný stát pod Velkou Británií (stejně tak jako např. Kanada). A už pár desítek let je jeho část (dobrá polovina) obsazená Tureckem. S Řeckem se nedá srovnat ani ekonomická úroveň, která je na Kypru mnohem vyšší, což je na první pohled poznat.

Kypr je tak malý, že jsem si myslela, že kdekoli budeme, tak budeme u moře. Já se - na rozdíl od mnohým zklamaných účastníků - koukla před odjezdem na mapu a zjistila, že náš projekt se bude odehrávat ve městečku Amiantos v horách ve větší výšce než se dá dostat na Sněžce. Městečko Amiantos mělo 200 obyvatel. A z našeho hotelu by nám trvalo hodinu pěšky se do toho městečka dostat.

V Larnace (kam jsem doletěla) hřálo slunce tak, že jsem si mohla dělat volské oko na kapotě auta. V Amiantos nám polovinu pobytu pršelo a večer jsem si musela vzít své jediné dlouhé kalhoty a svůj jediný svetr.

Když jsem se na projekt chystala, kamarádka, co byla v Rusku na tematicky podobném projektu, mi říkala, že tam objímali stromy a sáli energii z rostlin. V této oblasti jsem velice racionální a praktická, takže jsem se dost děsila, že budeme něco podobného dělat taky. Naštěstí se tak nestalo.

Na projektu jsem se dozvídavali každý den trochu víc o tom, jak se jaká země chová vzhledem k životnímu prostředí (zkušenosti účastníků z Česka, Slovenska, Itálie, Rumunska a Bulharska), co má jaké dopady a jak by se to či ono dalo změnit k lepšímu.

Druhá část neformální výuky byla zaměřena na pochopení faktu, že i běžný člověk (jako ty), může udělat změnu. Organizátoři se snažili, abychom si přestali pořád jen na všechno stěžovat, a místo toho začali něco dělat. Že se to dá. A že to funguje. Dávali příklady jako: každý občan má právo na informace o emisích jakékoli firmy nebo celkově města, tudíž může napsat EU nebo vládě a oni mu musí odpovědět. Nebo že v případě nálezu nelegální skládky (a upozornění na ni) ji stát musí odklidit. Pokud ji neodklidí a odklidíte ji vy, můžete stát žalovat.

Tato část byla o poznání těžší. A to hlavně pro země bývalého sovětského bloku, které mají pořád v hlavách zakódované, že když si budou stěžovat, budou zavřeni.

Výše zmíněná témata byla podávána formou různých her, u kterých se muselo přemýšlet a často i něco vyplodit, a kterými jsme se učili pracovat v týmu. A někdy i pracovat se stresem. Hodně krát jsme se i museli silně ovládat, abychom účastníkům v týmu nevrazili facku. Prostě... tak jak to v opravdovém životě chodí! Tomuto se právě říká neformální učení (nesedíte a neposloucháte někoho, jak mluví).

Například jsme si museli představit, že všechny země katastroficky zmizely ze světa a jediné, které přežily, byly ty naše (napsané nahoře), tudíž jsme museli utvořit jeden multikulturní stát. Museli jsme v časovém limitu vymyslet jméno, vlajku, tradiční tanec, hymnu, práva, zákony, vládu (já byla prezident!! ale v parlamentní republice...) a hromadu dalších věcí. A na tom všem se dohodnout. Což je mnohem těžší, než by si člověk myslel. Rozdílné názory, rozdílné představy o budoucnosti, pasivní občané, aktivní občané, rebelové...

Účelem další hry bylo rozhodnout na bázi několika informací, jestli radši postavíme jadernou továrnu nebo zrekonstruujeme hotel. Každý z účastníků měl nějakou roly (bussinessmani, občané, populisté, liberálové...) a museli se rozhodovat podle těch rolí.

Také jsme měli ve skupinách vytvořit video a časopis. Nebo přejít imaginární řeku při určitém počtu kamenů, přes které můžeme přeskákat bez toho, aby nás snědl krokodýl. Jako nepovinné aktivity jsme mohli vyrábět hrad z recyklovatelného materiálu, být 3 dny bez mobilu a počítače, naučit se zdvořilostní fráze ve všech účastnických jazycích atd.

Já si procvičila týmovou práci. Zjistila, že brainstorming je paráda. A že nejdůležitější je prvotní nápad, protože potom prostě přijdou další. A klidně pak může být konečná myšlenka úplně jiná. Naučila jsem se kontrolovat svůj tik v oku a trénovala jsem separování osobních sympatií od racionálního hodnocení názorů při spolupráci s někým, koho fakt ze srdce nemusím. Vyslechnout se musí každý. A leader prostě nemůže ignorovat člena týmu.

Kdy pojedem zase?

Jak jsme jeli do Řecka

28. srpna 2016 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Za své tulení doby jsem už hodně krát popisovala cestu do zahraniční. Za ty léta jsem se taky sama se sebou shodla, že právě ty cesty jsou to nejvzrušující na celém výletu. Po dlouhé době přicházím se článkem a ten bude právě o jedné cestě. Pořádně se usaďte... bude to dloooouhý a napínavý příběh.

S mužem jsme se rozhodli vyjet si na první vážnou společnou dovolenou. V Aténách jsme měli dohromady 4 kamarády, tak jsme si řekli, že pojedeme tam, kamarádi nás provedou a ještě nám snad i poskytnou ubytování. První kamarád byl na vojně, druhý na jiném ostrově, třetí v práci na jiném ostrově a čtvrtá nemohla. Tudíž jsme si museli najít ubytování sami a nakonec jsme si našli pokoj na Airbnb.

Abychom ušetřili, jeli jsme autobusem do Bratislavy. Muž mě ujistil, že Bratislava je malá a že stačí přijet na autobusové nádraží 2 hodiny a kus před odletem. Já mám ráda být všude dřív. A nerada vyhazuju peníze z okna. Takže představa, že letadlo nestihneme, mě budila už týden před odjezdem. Ke zhoršení situace mi nedošlo, že všechny dálnice jsou rozkopané, tudíž jsme přijeli o půl hodiny později. Muž ale vypadal klidně a říkal, že je vše ok, že se to stíhá. Tak jsme si šli ještě do Subwaye koupit bagetu a pak jsme se pomalu vydali na stanici. Tam nám došlo, že nemáme lístek ani eura, tak jsem zůstala s kufry na zastávce a muž si šel vybrat a poté rozměnit.

Mezi tím - jen tak z nudy - jsem se šla kouknout, který autobus na letiště jede. Nejel tam žádný. Ihned jsem vytřeštila oči a plačtivě se zeptala nějaké mladé Sloveny, jestli náááááhodou neví, odkud jede ten bus, který jede přímo na letiště, o kterém mi tak přesvědčivě muž vyprávěl. Ta nevěděla, ale koukla se na slovenský idos a zjistila, že to jede na zastávce pár set metrů od té, kde jsme byly my. Tak jsem chvíli přešlapovala na zastávce, ale pak jsem to nevydržela a šla se kouknout zpátky blíž k autobusovému nádraží. Říkala jsem si, že když tak uvidím, kdyby se muž vracel.

Šla jsem tedy na tu jinou zastávku a ptala se jiné Slovenky, která taky nevěděla a taky začala hledat. Pak mi řekla, že mi klidně tu zastávku, odkud to jede, ukáže. V tom už mi volal nešťastný muž, který si myslel, že mě někdo ukradl. Mě a ty kufry.

Šťastně jsme se shledali a nervózně šli směrem, kde měla být zastávka, ze které měl jet autobus, který nás měl dovézt na jinou zastávku, ze které jel autobus na letiště.

Zastávku jsme našli. Autobus přijel. Dokonce jel i na tu zastávku. Tam jsme našli i tu další zastávku. Já jsem ohodila nějakou slečnu vodou a přijel i další autobus, který nás dovezl na roztomiloučky malinkaté letiště s jednou restaurací a jedním terminálem. Už jsme měli po internetu hotový check in, tak jsme rovnou běželi ke gateům. Po cestě mě prohledávali tím způsobem, že mi otřeli proužkem papírku ruce a pak pasu. Když jsem se ptala, co tím sledují, tak mi bylo odpovězeno, že mi to nesmí říct. Ale bylo to příjemnější než kontrola zpátky z Řecka, kde mi pěkná Řekyně sahala úplně všude.

U našeho odletu už se stála fronta do letadla, kde na začátku přesvědčovali lidi, aby si nechali dát kufry do zavazadlového prostoru. My jsme se klepali strachy, aby to po nás taky nechtěli, protože jsme přijížděli v 23:10 a 23:30 nám jelo poslední metro, kterým bychom se dostali do toho bytu. Naštěstí se tak nestalo.

V letadle jsme seděli před a za skupinou asi padesátiletých stejně oblečených Slováků, což se hned ukázalo jako extrémní utrpení. Paní před námi se zvedla na sedadle na kolena a přes nás mluvila s kolegou za námi. Takže byla totálně u nás, řvala na toho za nimi a vrchol byl, když mu nabídla čokoládu, kterou on si přes nás vzal a pak ji jí ještě přes nás vracel. Ostatní ze skupiny byli hluční a sešli se u těch před námi, takže stáli v uličce a povídali si.


Když přišla letuška a anglicky říkala té krave a těm kokotům, ať si sednou, oni rozuměli, ale většina jí ignorovala a mluvila o ní česky. Musela jsem si nandat MP3, sníst neurol a udělat woodoo panenku z ubrousků.

Když jsme přistávali, tak jsme zjistili, že je teprve 22:00!! A ne 23! Takže bychom se dostali domů totálně v pohodě!! Pak se ale naše mobily vzpamatovali a přehodily si čas na Řecký. Takže nic.

Přistáli jsme, vystartovali pro kufry a stoupli jsme si do uličky, kde jsme čekali jako všichni ostatní, co nevystartovali. Když nás vypustili z letadla, opět jsme vystartovali. A opět jsme docílili jen toho, že jsme byli první v autobuse. Když jsme měli okousané uši do špičata nervozitou, dojeli jsme na letiště a konečně už jsme vystartovali úspěšně. Dokonce jsme i našli metro. Tam bylo jedno (JEDNO) okénko, kde si lidé mohli koupit lístek z letiště (10 euro -_-), a u okénka fronta. Tak jsme ji vystáli. A pak nám bylo řečeno, že nemůžeme platit kartou. Muž totiž v Bratislavě vybral jen 10 euro, protože chtěl co nejméně, aby se za to daly koupit ty lístky.

Deset minut do konce. Muž odsprintoval zpátky na letiště. Já jsem tam zatím čekala a koukala jsem na ty ostatní klidné lidi a nenáviděla jsem je.

Když jsem se smířila s tím, že budeme muset zaplatit 40 euro za taxi, zpocený muž přiběhl. Pět minut do konce! Koupili jsme lístek a běželi do metra. A doběhli.

Muž měl od googlu napsáno, kam jedeme. V latince, samozřejmě. Jenže zastávky byly napsány jen v řeckých písmenech. Po chvíli zoufalství jsme se zeptali nějakých slečen vedle. Ale byly to nějaké Rusky a věděli prd. Zvedla se ale jedna Řekyně, která na nás zpovzdálí koukala, a pomohla nám. Byla to asi sedmá stanice. Vydýchávali jsme se a objímali se a měli radost, že to všechno vyšlo.

Vystoupili jsme na naší skvělé zastávce a našli cestu, kudy jít. Byla to nějaká ulice s číslem popisným 3. Šli jsme asi 10 minut. Byla noc. Všude divné zvuky, z oken kapala voda, hromada koček a chodník nebyl uzpůsoben pro kolečka kufru.

Došli jsme do ulice a hledali dům s číslem 3. Bylo tam 6 koček, ale dům s číslem 3 tam nebyl. 7, 5, 1. Trojka neexistuje. Obešli jsme to 3x. Nic. Jen kočky a řecké vlajky. Tak jsem zavolala Jimovi (majitel airbnb bytu) a říkám "Jsme tady". A on říká "Mmmm... nejste." A já říkám "Ale jo... jsme?". Tak típl telefon a šel se po nás kouknout. Rozhodně nikdo nikde nebyl. Zavolal nám a ptal, jaké ulice byly kolem. Těžko říct, protože všechno je napsané řecky. Nakonec jsme mu řekli, že mu pošleme adresu s naší polohou. A pak se nic nedělo. Napsali jsme mu, ať nám sem, parakaló, pošle taxi (v průvodci jsem četla, že ty na ulici bychom brát neměli). A pak se nic nedělo. Tak jsme mu zavolali. A on byl nedostupný. Tak jsme mu zavolali ještě jednou. Což naštěstí zvednul. Tak jsme mu řekli, že teda ten taxík. On řekl "I will send you", čímž konverzace končila. A nedělo se nic. Už bylo třeba půl jedné. Tak jsme tam seděli a hladili si kočky. Pak už to bylo fakt dlouhý, tak jsme mu zavolali ještě jednou. A on nám oznámil, že máme najít nějakou větší silnici, odchytit si taxík a zavolat mu, že taxikáři vysvětlí cestu domu.

Tak jsme to udělali. Už úplně hotoví. Normálně bych nevěděla, co s tím taxíkem, jak se volá a byla bych fakt hodně nervózní. Teď už mi to bylo u prdele, takže jakmile jsme uviděli nějaký žlutý auto, stoupla jsem si trochu do silnice, zvedla ruku a taxík zabrzdil. V tom už muž vytáčel Jima a oba jsme se modlili, aby to tentokrát zvednul. Juhůů. Ano.

Zmatenému taxikáři jsme podali mobil, on mluvil a pak vyjel. Já byla vzadu a myslela jsem si, že už jsme zachráněni. Muž byl na sedadle spolujezdce a rozhodně si to nemyslel. Potom mi vyprávěl, že taxikář se jedním okem koukal na GPS na mobilu, který měl na noze, druhým tak zběžně na cestu, přehazoval stanice na rádiu a jel jako prase.

Nakonec jsme někam dojeli. Jim nám pak v klidu řekl, že ta ulice, ve které bydlí, se vyskytuje na mnoha místech v Aténách a že je potřeba se trefit do té části, kde on bydlí. Pak v referencích jsme četli, že se to stalo více lidem....

Už bylo asi půl třetí. A my byli konečně doma. Zdraví. A hlavně živí.

Den s představitelkou opozice na Kubě 2/2

23. března 2015 v 15:27 | Tuleň |  můj život
Protože blog.cz nechce na svých stránkách delší články než 3 slova a 5 obrázků, musela jsem článek rozpůlit. První část najdete zde.
...
Sonia byla doktrorka. Už být nemůže.

Dělala sešlosti gayů a lesbiček ve svém domě. Teď už je toto téma docela uvolněné a jsou i vidět na ulici teplé páry. Dokonce mají i festival gayů a lesbiček, který se koná na pláži.

Alkohol je prý legální od 15 let.

Průměrný plat na měsíc je kolem 18 dolarů (455kč). Boty stojí 25 dolarů a za týden se rozpadnou. Barva na vlasy 5 dolarů. Internet v nějaké kavárně 4,5 dolaru na hodinu. Holky chodí na internet hlavně na ambasády (i na naši). Drahé je všechno. Pokud to v obchodě vůbec je.

Byly unešené z našich obchodů. Jak je všechno plné a je toho hodně. Dceru jsem fotila u obchodu s Converskami, u stánku s párky atd. Jsou jako v jiném světě a vlezou i tam, kam já bych nikdy nešla. Najednou jsme se například ocitly v obchodě, kde se dělaly tetování. Tak jsem poprvé viděla vytváření tetování naživo. Ještě k tomu tatéři mluvili perfektně španělsky.

Není to vůbec jako s ostatními latinoamerikánci. Nejsou to rozdovádění Mexičani, kteří hodně mluví a chtějí si to tu užít. Kdo by se jim taky divil.

Když jsme šly kolem muzea komunismu, zeptala jsem se, jestli se nechtějí kouknout. Vtip nepadl úplně na úrodnou půdu.

Narazily jsme na nějakého Kubánce, který už v ČR dlouho žije. Byl překvapený, když mu řekly, že tu jsou jen na dovolené a že se budou vracet. Nechápal, proč se chtějí vracet.


Doufám, že se vám tento článek líbil. Že jste se toho hodně dozvěděli, máte něco na přemýšlení a třeba si uvědomíte, že Česko je fakt hodně dobrá destinace na žití.

Další články


Kam dál